Římský katolicismusNáboženství a kultyHistorieVšechny články

Z dopisu Jana Kalvína králi Františku I: Ostrá kritika Římskokatolické církve, která je aktuální i dnes.

kalvin
Jan Kalvín bývá právoplatně považován za největšího teologa křesťanské reformace. Když mu bylo pouhých 26 let; v době, kdy byl jen 2 roky konvertovaným křesťanem z Římského katolicismu, napsal brilantní teologické dílo, jenž se v latině nazývá „Christanae religionis Institutio“ neboli Instituce učení křesťanského náboženství.

Toto dílo jej okamžitě vyneslo na výsluní reformace a dodnes je čteno studenty teologie. Šlo o knihu, která měla být základním uvedením do křesťanské evangelické víry. Jejím záměrem bylo jak posílit souvěrce, kteří se odklonili od římského katolicismu, tak se obhájit právě katolickým vladaři a učenci. Tato kniha a Kalvínovo působení vůbec pak ovlivnily rozhodujícím způsobem křesťany i společnost v zemích jako Švýcarsko, Nizozemí, Skotsko či Anglie, a prostřednictvím těchto zemí pak i pozdější světovou velmoc Spojené státy americké. Někteří sociologové a ekonomové dokonce říkají, že moderní měšťanská, městská a kapitalistická společnost nemohly vzniknout jinde než právě v kalvínských zemích.

Úvod této knihy je věnován francouzskému králi Františku I. Jan Kalvín píšící z exilu v Basileji se jej snaží snaží přesvědčit o pravdách reformované teologie a rovněž přimět, aby nenaslouchal zlovolným pomluvám katolických hodnostářů o pravých cílech protestanského hnutí. Ti v těchto krušných dobách pronásledovali věřící křesťany; zabíjeli je, upalovali a mučili. Kritika Kalvína je však dodnes aktuální. Pojďme si jí představit citáty z tohoto úvodu.

O pravé horlivosti a pravé víře

„Proč bojují tak divoce a rozhořčeně o mši, očistec, poutě a hlouposti toho druhu, že dokonce tvrdí, že nemůže býti skutečné zbožnosti bez víry v ně, abych tak řekl, nejrozvitější, ač přece žádnou z těchto věcí nemohou dokázat ze slova Božího? Proč tak činí, ne-li pro to, že jejich bohem je břicho a jejich náboženstvím kuchyně?Jestliže toto jim bude odňato, nebudou se pokládat za křesťany, ano, ani ne za lidi. Ačkoliv totiž jedni skvěle hodují a druzí živoří o suchých kůrkách, přece se všichni živí z téhož hrnce, který by bez onoho topiva nejen vychladl, ale docela zamrzl. Proto čím více se kdo z nich stará o své břicho, tím urputněji bojuje za svou víru. Konec konců směřují všichni do jednoho k tomu cíli, buď aby podrželi své panství nezmenšené nebo své břicho naplněné. Nikdo nedává najevo ani nejmenší známky upřímné horlivosti.“

„Co se totiž srovnává lépe a vhodněji s vírou, nežli když uznáváme, že jsme jako nazí beze vší ctnosti, aby nás Bůh přioděl, – že v nás není nic dobrého, aby on nás naplnil, – že jsme otroci hříchu, aby on nás osvobodil, – že jsme slepí, aby on nás osvítil, – že jsme chromí, aby on nás vedl, – že jsme mdlí, aby on nás podpíral, – že nám odnímá všechen důvod k chloubě, aby on sám byl oslaven a my abychom se chlubili v něm?“

„Nepochybuji arci ani v nejmenším, že naše učení je nové pro ty, jimž i Kristus je nový a evangelium nové.“

O falešných zázracích

„Že po nás žádají zázraky, v tom si vedou bezbožně. Vždyť my si nevymýšlíme žádné nové evangelium, nýbrž držíme se právě toho, jehož pravdivost potvrzují všechny zázraky, jež kdy učinili Kristus i apoštolové. Ale tu přednost mají před námi, že mohou potvrzovati svou víru neustálými zázraky až do dnešního dne. Ba spíše přijímají za zázraky, co může ochromiti i jinak zdravou mysl, tak jsou nestoudné a směšné, anebo prázdné a lživé. Ale ani kdyby byly velmi podivuhodné, nesměly by ani na okamžik platit proti pravdě Boží, poněvadž jméno Boží musí být všady a vždy posvěcováno, ať už divy, ať přirozeným řádem jevů. A musíme míti na paměti, že i satan má své zázraky a ačkoliv to jsou spíše kejkle nežli pravé zázračné moci, přece jsou takové, že mohou oklamati nerozumné a nevědomé lidi. Čarodějové a zaklínači se vždy proslavovali zázraky, ohromující zázraky živily modloslužbu; a přece nám tyto zázraky nedokazují pravdivost pověry čarodějů nebo modlářů. A tímto útočným beranem, že totiž mají v moci zázraky, dobývali kdysi donatisté prostomyslného lidu. Proto odpovíme nyní svým protivníkům totéž, co tehdy řekl donatistům Augustin: Pán nás učinil obezřelými proti těmto divotvůrcům, když předpověděl (Mat. 24,24), že povstanou falešní proroci, kteří velikými divy a zázraky budou chtíti, kdyby to bylo možné, svést i vyvolené a Pavel varoval, že panství Antikristovo přijde se vší mocí a divy i zázraky lživými (2. Te. 2,9). Ale namítají, že tyto zázraky nedělají ani modly, ani zločinci, ani falešní prorokové, nýbrž světci, jako bychom nevěděli, že způsobem satanovým je proměňovati se v anděla světlosti. Egypťané kdysi uctívali Jeremiáše, který u nich byl pochován, oběťmi a jinými božskými poctami. Zdali tím nezneužívali svatého Božího proroka k modloslužbě? A přece takovým uctíváním náhrobku dosahovali, že byli léčeni z hadího uštknutí. Co k tomu řekneme, než že bylo a vždy bude nejspravedlivější Boží pomstou, když Bůh pošle těm, kdo nepřijali lásky k pravdě, mocné dílo podvodů, aby věřili lži (2. Te. 2,10-11). Zázraků tedy, to jest těch pravých a nevydaných v posměch, nám nikterak neschází. Ty však, které oni staví na odiv pro sebe, jsou pouhé přeludy ďáblovy, poněvadž odvádějí lid od jeho pravé služby Bohu k marnosti.“

O církevních otcích a jejich kritice vůči tradicím Římskokatolické církve

„Mimo to se hanlivě ohánějí proti nám církevními otci (rozumím pod nimi staré pisatele ještě z lepšího věku), jako by oni potvrzovali jejich bezbožnost. Kdyby však jejich autorita měla rozhodnout náš spor, lepší část vítězství by se sklonila, k nám. Avšak ačkoliv ti otcové napsali mnoho věcí velmi krásně a moudře, přece se i jim při tom někdy přihodilo, co se lidem přiházívá. A tihle zbožní synové – tak skvělé je jejich nadání, úsudek i rozum – zbožňují ovšem jenom jejich chyby a omyly. Na to, co bylo řečeno dobře, buď neberou zřetel, nebo to zapírají, anebo to poruší tak, že bys řekl: jejich celou starostí bylo vybírat škváru ve zlatě. Při tom nás zahrnují bezbožným křikem, jako bychom pohrdali církevními otci a jim odporovali. My však jimi pohrdáme tak málo, že kdyby to bylo nyní mým úmyslem, mohl bych bez námahy prokázati doklady z nich větší část toho, co my dnes tvrdíme.“

„Jestliže pak tolik touží po alegorickém výkladu, proč nevyloží, že těmi, od nichž ustanovenými mezníky se nesmí hýbat, jsou spíše apoštolové než někteří jiní otcové? Takový výklad totiž podal Hieronymus, jehož slova oni pojali do svých kánonů. Tvrdí-li, že hranice u těch, jež mají na mysli, jsou neměnné, proč sami je tak svévolně přestupují, kolikrát jen se jim zlíbí? Církevní otcové to byli, z nichž jeden (Acacius v Trojdílné historii církevní) řekl: že náš Bůh ani nejí ani nepije, a proto nepotřebuje ani kalichů ani mís. Jiný (Ambrosius v knize O povinnostech) napsal: že posvátné věci netouží po zlatě, ani nemůže mít něco zalíbení ve zlatě, co za zlato nemůže být koupeno. Překračují tedy mezník, když při svých bohoslužbách mají tak velikou zálibu ve zlatě, stříbře, slonovině, mramoru, v drahokamech a v hedvábí, a když si myslí, že Bůh není řádně uctíván, neoplývá-li vše přepychem. Církevní otec to byl (Spiridion v Trojdílné historii církevní), který řekl, že proto jí svobodně maso v ten den, v němž ostatní se postí, poněvadž je křesťanem. Proto překračují meze, když hrozně proklínají duši, která v čtyřicetidenním postu okusila masa. Otcové to byli, z nichž jeden řekl (v Trojdílné historii círk.), že mnich, který nepracuje svýma rukama, má být považován za rovna násilníku. Jiný (Augustin v díle O činnosti mnichů), že mnichům není dovoleno, aby žili z cizího ani tenkrát, kdy se zabývají ustavičně rozjímáním, modlitbami nebo studiem. I tento mezník překročili, když umístili líná břicha mnichů do hampejzů a nevěstinců, aby se pásla na cizím majetku. Církevní otec to byl (Epifanius v dopise přeloženém Hieronymem), který pravil, že jest hroznou ohavností spatřit v chrámech křesťanů obraz. Daleko jsou vzdáleni toho, aby se drželi v těchto hranicích, když nenechávají ani koutečku bez obrazů! Jiný otec (Ambrosius v knize O Abrahámovi) radil, abychom nechali mrtvé klidně odpočívati, když jsme jim prokázali při pohřbu povinnou lidskou úctu. Tyto meze oni prolamují, když vštěpují lidem neustálou starost o mrtvé. Jeden z otců to byl (skladatel nedokončeného díla na Matoušovu homilii 11. mezi spisy Chrysostomovými) , který tvrdil, že ve svátosti večeře Páně není přítomno pravé tělo, nýbrž toliko tajemství těla, tak se totiž doslovně vyjadřuje. Přestupují tedy dovolenou míru, když z toho činí skutečné a podstatné tělo. Otcové to byli, z nichž jeden (Papež Gelasius) ustanovil, aby od požívání svaté večeře Páně byli zcela vyloučeni ti, kteří se spokojí s přijímáním pod jednou způsobou a zdráhají se přijímati pod druhou. Jiný (Cyprián) v listě O padlých) usilovně bojuje proti tomu, aby byla křesťanskému lidu odpírána krev jeho Pána, pro jejíž vyznání má lid prolévati svou krev. Tyto mezníky zrušili, když nezničitelným zákonem nařídili právě to, co onen trestal klatbou a tento mocným důvodem zavrhoval. Byl to církevní otec (Augustin v knize O milosti Nového Zákona), který prohlásil, že je opovážlivostí, jestliže někdo tvrdí o temné věci to nebo ono bez jasných a zřejmých svědectví Písma. Na tento mezník zapomněli, když bez jediného slova Božího stanovili tolik ustanovení, tolik kánonů a tolik základních pouček. Byl to církevní otec (Apollonius), který vytýkal Montanovi mezi jiným kacířstvím, že první vydal zákony o postu. I za tento mezník daleko zašli, když nejpřísnějšími zákony nařídili posty. Církevní otec Pafnucius zase tvrdil, že služebníkům církve nesmí být zakázáno manželství a manželský styk s vlastní ženou prohlásil za čistotu. A byli to církevní otcové, kteří souhlasili s jeho názorem. Z těchto mezí vystoupili, když svým kněžím nařídili celibát. Byl to církevní otec Cyprián, který soudil, že je třeba poslouchati jedině Krista, o němž bylo řečeno: jeho poslouchejte, a že není třeba se ohlížet na to, co jiní před námi buď řekli nebo učinili, nýbrž na to, co nařídil Kristus, který je první nade všecky. Tuto mez ani sami sobě neustanovují, ani jiným nedovolují, aby si ji stanovili, když sobě i jiným staví v čelo jiné učitele nežli Krista. Všichni církevní učitelé jednomyslně prokleli a jednohlasně zatratili každý pokus poskvrniti svaté slovo Boží zchytralostmi sofistů aneb vnésti do něho hádky dialektiků. A drží se tito v těch mezích, když po celý život nedělají nic jiného, než že nekonečnými hádkami a víc než sofistickými spory zatemňují a matou jednoduchost Písma? Takže, kdyby nyní církevní otcové vstali a slyšeli takové umění hádání, jež nazývají spekulativní theologií, všemu by spíše uvěřili, nežli že se vede rozprava o Bohu. Jak velice by se však rozšířila naše řeč, kdybych chtěl uvést všechny doklady toho, jak lehkomyslně svrhují jho otců, jejichž poslušnými syny chtějí se zdát. Měsíce, ba ani roky by mi na to nestačily. A při tom jsou tak zarytě a žalostně nestydatí, že se opovažují nás kárati, jako bychom my překračovali starodávné mezníky.“

O pravé a falešné církvi

„Kolem těchto hlavních bodů se točí náš spor: předně, že říkají, že zevní forma církve je vždycky viditelná a zřejmá a za druhé, že tuto formu podstatně spojují se sídlem církve římské a s řádem jejích hodnostářů. Naproti tomu tvrdíme my, že církev může existovat i bez viditelné zevní formy, a že zevní forma, není v onom vnějším lesku, jemuž se pošetile podivují, nýbrž ve zcela jiných známkách, totiž v čistém kázání slova Božího a v řádném vysluhování svátostí.“

O neomylnosti církve

„Poněvadž však chtějí, aby se zevní forma církve posuzovala podle jakési prázdné nádhery, naznačím spíše několika slovy než vyložím, abych řeč neprotahoval do nekonečna, jak je to nebezpečné. Římský papež, který drží apoštolskou stolici a ostatní biskupové prý představují církev a mají býti pokládáni za církev, a proto se ani nemohou mýliti. Jak to? Poněvadž jsou pastýři církve a Pánu zasvěcení. I Aron a ostatní knížata Izraele byli pastýři. A přece Aron a jeho synové (2. Moj. 32,4), ač již byli označeni za kněze, pobloudili, když udělali tele. Proč by nebylo mělo podle toho představovati církev oněch čtyři sta kněží, kteří lhali Achabovi (1. Kr. 22,12)? Avšak církev stála na straně Micheášově; byl sice osamocený a opovržený, ale z jeho úst vycházela pravda. Zdali se neoháněli i jménem i zevní podobou církve proroci, když povstali proti Jeremiášovi v společném náporu, a když na něj hrozivě dotírali: nemůže prý se státi, aby zahynul zákon od kněze, ani rada od moudrého, ani slovo od proroka (Jer. 18,18)? Proti celému, prorockému pokolení je vyslán Jeremiáš sám, aby oznámil od Pána: stane se, že zahyne zákon od kněze a rada od moudrého a slovo od proroka.“

Kejkle „neomylné“ a „pravé“ církve aneb: Která církev je tedy ta pravá?

„Chtějí-li však mluviti od srdce, ať mi odpovědí upřímně: kde na světě, podle jejich domnění, a na kterém místě sídlí církev od té doby, kdy byl rozhodnutím basilejského koncilu svržen a zbaven papežství Eugenius a na jeho místo dosazen Amedeus? I kdyby měli puknout, nemohou zapříti, že tento koncil byl, pokud jde o vnější řády, zcela zákonným, ježto byl svolán netoliko jedním, nýbrž dvěma papeži. Tam byl Eugenius odsouzen pro schisma, vzpouru a tvrdohlavost s celým zástupem kardinálů a biskupů, kteří se spolu s ním snažili rozpustiti koncil. Později však, podporován knížecí přízní, obdržel zpět celou hodnost papežskou. Ona Amedeova volba, řádně vykonaná pod záštitou obecného a nejsvětějšího koncilu, obrátila se v dým, až na to, že se Amedeus dal usmířit kardinálským kloboukem tak, jako štěkající pes předhozeným soustem. Z lůna těchto vzpurných a tvrdošíjných kacířů povstalo vše, co později patřilo mezi papeže, kardinály, biskupy, opaty a kněží. Zde jsou přistiženi a musí uvíznouti. Neboť které z obou stran mohou dáti jméno církev? Či chtějí tvrditi, že koncil, jemuž nic nechybělo na vnějším lesku, nebyl obecným koncilem? Vždyť přece byl slavnostně svolán dvěma bulami, byl posvěcen předsednictvím legáta římské stolice, byl všestranně řádně a dobře uspořádán a setrval vždy v téže důstojnosti až do konce. Přiznají snad, že Eugenius byl rozkolníkem s celou svou družinou, od níž všichni obdrželi posvěcení? Proto buď ať stanoví jiný pojem pro zevní formu církve, anebo – ať jich je kolik chce – budou od nás pokládáni za schizmatiky, kdo se dali vědomě a ze své vůle vysvětiti od kacířů. A kdyby nikdy předtím nebylo bývalo známo, že se církev neváže na vnější nádheru, mohou nám býti postačujícím důkazem oni sami, kteří se chtěli pod oním honosným názvem církve tak dlouho vysokomyslně vemluvit v přízeň světa, třebaže byli zhoubným morem církve.“

Převzato z knihy „Instituce učení křesťanského náboženství“.

Tagy

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close