BibleBiblické učeníKrátká poselstvíVšechny články

Jak se pozná zdravá církev? Je věrná Božímu Slovu!

Bible-Read-Christianity-Christian-Religion-Believe

V tomto kratičkém článku si ukážeme nádhernou pasáž z knihy Zjevení, jež nám zjevuje velmi důležitou pointu, kterou dnes mnohé sbory opomíjí: Věrnost Božímu Slovu!

Co Bůh vyhledává u své místní církve? Z tělesné perspektivy člověka se může zdát, že církev, jež má mnoho členů a velký společenský vliv, bude Bohem požehnaná. A mohlo by se také jevit, že charismatické církve, kde lidé usilují o duchovní projevy, budou u Boha nacházet obrovskou přízeň. A někteří křesťané, co nadměrně usilují o duchovní projevy vám ostentativně poví, že jste málo duchovní, neboť se jen zabýváte Biblí, a nemáte žádné duchovní prožitky! Co ale říká Boží Slovo?

Vše totálně padá na hlavu před sborem ve Filadelfii, který Bůh chválí v knize Zjevení. Podívejme se společně lehce na následující verše:

„Andělu sboru ve Filadelfii napiš: ,Toto praví ten Svatý, ten Pravý, který má klíč Davidův; když on otevírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře: Znám tvé skutky. Hle, postavil jsem před tebou otevřené dveře, které nemůže nikdo zavřít. Neboť máš malou moc, a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno.Hle, dávám ti ze synagogy Satanovy ty, kdo o sobě říkají, že jsou Židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a pokloní se před tvýma nohama; a poznají, že já jsem si tě zamiloval. 10 Protože jsi zachoval slovo mé vytrvalosti, i já zachovám tebe v hodině zkoušky, která má přijít na celý obydlený svět, aby vyzkoušela obyvatele země.“ (Zjevení 3:7-10).

V prvních 3. kapitolách Janova Zjevení nacházíme poselství 7 sborům: „Co vidíš, napiš do svitku a pošli sedmi sborům: Do Efesu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodiceje.“ (Zjevení 1:11).

Vidíme zde, že Ježíš napomíná sbor v Efezu za to, že opustili svou první lásku (Zjevení 2:4); sbor v Pergamu, že trpí zhoubné učení Balaámovo (Zjevení 2:14); církev v Thyatirech, že trpí falešnou prorokyni Jezábel, která svádí ostatní, aby jedli maso obětované modlám (Zjevení 2:20); sbor v Sardách má jméno, že žije, ale je mrtvý (duchovně mrtvý), a jeho skutky nejsou úplné před Bohem (Zjevení 3:1-2) a sbor v Laodicei je vlažný (Zjevení 3:15).

Pouze církve ve Smyrně a Filadelfii Pán nekárá. Církev ve Smyrně prochází soužením a chudobou, ale je duchovně bohatá. A čeká jí ještě větší soužení a Pán Ježíš jí povzbuzuje, aby zůstala věrná až do konce.

A církvi ve Filadelfii se Ježíš představuje hned v úvodu jako „ten Svatý, ten Pravý, který má klíč Davidův“. Ihned z kraje přichází Pán Ježíš jako někdo, kdo otevírá všechny dveře a nikdo je nemůže zavřít. A sboru ve Filadelfii byly otevřeny dveře. Proč? „Neboť máš malou moc, a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno,“ dozvídáme se. Tento verš je zvláště zajímavý, neboť Ježíš zde chválí věrnost sboru ve Filadelfii Jeho Slovu a Jeho jménu, přestože nemají velkou moc – řecké slovo „dunamin“ (moc) zde může označovat vnější společenskou moc či vliv (možná díky malému malému počtu křesťanů ve sboru), tak i vnitřní (duchovní) či nadpřirozenou moc.

Vidíme, že důvod, proč Pán otevírá dveře tomuto sboru, je prostá věrnost Jeho Slovu. V Janově evangeliu čteme: „Ježíš říkal Židům, kteří mu uvěřili: Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.“ (Jan 8:31). A ve 14 kapitole pak vidíme obdobně: „Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. “ (Jan 14:23).

Ovocem pravých učedníků je věrnost Božímu Slovu (Jan 8:31), což je i ukázkou opravdové lásky k Bohu (Jan 14:23). Je zajímavé si povšimnout, že v Janovi 8:31 hovoří Pán Ježíš k židům, kteří mu uvěřili. Jde tedy o instrukce věřícím. Církev ve Filadelfii obsahovala podle Pána skutečné učedníky, a proto jim jsou otevřeny dveře víry; a je jim slíbeno, že přijdou Židé ze satanovy synagogy, pokloní se jim a poznají, že je Ježíš miluje – obrátí se a uvěří. Identita těchto Židů není teď důležitá, ale vidíme, že věrnost vůči Božímu Slovu a Kristova jménu, vedlo nakonec k obrácení nevěřících.

Jak pozná zdravá církev? Podle své velikosti? Společenském vlivu? Ne! Podle toho, že se tam manifestují různé duchovní dary? Kdepak! O autentičnosti obou charakteristik lze snadno pochybovat: I „sbor“ heretika Joela Osteena navštěvuje obrovský počet lidí, a to jen proto, že není věrný Božímu slovu, ale naopak láká na hříšná poselství o seberealizaci. Víme, že: „Oni jsou ze světa, proto mluví věci ze světa a svět jim naslouchá.“ (1 Janův 4:5).  A Boží Slovo varuje: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné.“ (2 Timoteovi 4:3). Joel Osteen je Božím soudem na lidi, kteří nepřijali lásku k pravdě Božího Slova. Jemu dal Bůh povstat, aby jim dal to, co chtějí, ať je to cokoliv kromě Boha samotného!

A co se týká různých duchovních projevů, nesmíme zapomenout, že Bible, ačkoliv slibuje různé manifestace Ducha (1 Korintských 12:6); a nic na nich není špatného – ba dokonce jsme nabádání, abychom o ně usilovali (např. v 1 Korintským 14:39), rovněž varuje před jiným Ježíšem, duchem a evangeliem (2 Korintským 11:4). V posledních dnech mají rovněž přijít falešní proroci činící veliká znamení a divy (Matouš 24:24). Nehledě na to, že nejhorší sbor v Novém zákoně byli Korintští, jenž tělesně usilovali o duchovní projevy. Proto duchovní projevy nejsou hlavní kritérium, podle kterého poznáte zdravý sbor.

A když hovoříme o charismatických sborech. Co ono tak časté nespořádané mluvení v jazycích? Ptejte se sami sebe: Na koho tím ukazujete, když před shromážděním hovoříte jazyky, ale nikdo to neinterpretuje? Uvědomujete si, že děláte přesně to samé, za co Pavel napomíná Korintské ve 14. kapitole? A co pak čteme na závěr této kapitoly? „Považuje-li se někdo za proroka nebo duchovního člověka, ať uznává, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání. 38 Jestliže to někdo neuznává, sám nebude uznáván.“ (1 Korintským 14:37-38). Zde nás Pavel varuje, že kdo neuznává Boží Slovo, sám nebude uznáván. Znovu se vracíme k základnímu stavebnímu kameni každého zdravého sboru: Kázaní a věrnost vůči Božímu slovu.

Ani velikost sboru nebo duchovní projevy nejsou vhodnou charakteristikou zdravého sboru. Zdravý sbor se pozná podle toho, že se tam káže Slovo pravdy a Ježíš Kristus ukřižovaný, a že je zde i věrnost vůči tomuto Slovu. Tak jako to vidíme ve sboru ve Filadelfii. A proto jim Pán Ježíš slibuje, že je zachová „v hodině zkoušky, která má přijít na celý obydlený svět, aby vyzkoušela obyvatele země“.

Můžete si také všimnout, že věrnost vůči Božímu slovu je spojena i s nezapřením Kristova jména („zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno“). Říkáme proto, že sbory, které nekážou Boží slovo, nebo jej kompromitují, vlastně i zapírají jméno svého Pána. Ať je to pro nás dalším varováním!

Ježíš pak uzavírá poselství sboru ve Filadelfii příslibem: „Přijdu brzy. Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal věnec vítěze. 12 Kdo vítězí, toho učiním sloupem ve svatyni svého Boha a již nikdy nevyjde ven. Napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i své nové jméno.“ (Zjevení 3:11-12). Příslibem je být součástí nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe, což vítězná církev a Kristova nevěsta, jak vidíme ve 21 kapitole Zjevení: „A to svaté město, nový Jeruzalém, jsem uviděl sestupovat z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže.“ (Zjevení 21:2). Bible popisuje pravé křesťany jako ty, co vytrvají až do konce (Matouš 10:22, Matouš 24:13), přestože jsou křesťané celou dobu, a podobně Ježíš hovoří i zde o církvi. Oni jsou součástí nebeského Jeruzalému už nyní, nicméně jsou stále na zemi ve svém těle. Vzkříšení a sjednocení s Kristem čeká církev v budoucnu a tehdy bude nebeský Jeruzalém sestupovat z nebe na novou Zemi, jak je zobrazeno ve 21. kapitole Zjevení.

To je krásné zaslíbení pro věrné církve. Pro církve, co zachovávají Boží slovo.

Na závěr nezbývá nic jiného než směle dodat:

„Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům.“ (Zjevení 3:13).

 

Tagy

Související články

Komentáře

  1. Dobrý deň,
    prosím Vás mohli by ste mi poradiť ( pokiaľ samozrejme viete ) kde na Slovensku,alebo aj v ČR, taká zdravá cirkev je, ktorá je naozaj verná Božiemu Slovu ?
    Ja ju totiž hľadám zúfalo asi dva a pol roka,ale už prestávam veriť,že tu taká existuje.

    Ďakujem Vám za odpoveď a
    zostávam s pozdravom: Pavol Machara

    1. Dobrý den,
      co se týká sborů v ČR, tak jsem zrovna nedávno přidal na stránky odkazy (je to po pravé straně, když půjdete posuvníkem nahoru). Jinak na Slovensku nemám přehled, ale na stránce „Pravda v láske“ (https://www.facebook.com/PravdaVLaske/?fref=ts) by mohli vědět.

      Bůh vám žehnej při hledání sboru.
      Karel Trnka

    2. Řiďte se podle Ducha svatého, situace v ČR je velmi tristní (na Slovensku vzhledem k historii protestantismu a dominanci satanského kultu Říma to je ještě horší) a je jen málo sboru (a téměř žádné církve), které by neučily falešnou doktrínu spasení (spasení skrze skutky), neordinovaly ženy proti výslovnému zákazu sv Pavla, nepropadly částečně nebo úplně Satanově doktríně Kainova náboženství (New age, lidská práva, ekologie, feminismus, globální homo agenda, sionismus atd). Choďte tam, kde se káže Boží slovo dle Bible, pokud se jedná o církev sešlou z cesty v některých dílčích doktrínách (ženy farařky – zde bych navštěvoval jen kázání faráře, kteří sami vnitřně s ordinací žen ve vlastní církvi nesouhlasí, ale nestačí na svou církevní hierarchii nebo se jí boji – typicky ČCE nebo ČSCH), pouze oslavte Pana v neděli a studujete Bibli sám nebo se společenstvím podobné smýšlejících křesťanů. Pokoj našeho Spasitele, Ježíše Krista, Boha Stvořitele s vámi.

  2. Dobrý deň Karel.

    Na úvod by som chcel povedať, že nepatrím do žiadnej cirkvi alebo nejakej sekty. K štúdiu Biblie, či vlastne hlavne Ježišovho učenia, sa snažím pristupovať nezaťažený dogmatikou jednotlivých cirkví. Pri hľadaní tej zdravej cirkvi, ktorá je verná Božiemu slovu, som sa snažil osloviť i Vami doporučované zbory. Žiaľ v drvivej väčšine prípadov som sa žiadnej odpovede nedočkal. Napríklad na Vami doporučovaných slovenských stránkách „Pravda v láske“ odmietli čítať celý môj e-mail s tým, že je moc dlhý. Dali mi limit, že moja otázka môže obsahovať maximálne 50 slov.

    O čo mi ide?

    Pri čítaní Nového zákona som narazil na značné množstvo Ježišových pokynov. Keď som sa zamyslel nad reálnymi možnosťami ich všetky naplňovať, tak som dospel k záveru, že takýto úkol je nemožný v ľudských silách realizovať. Pritom som sa nechcel upnúť na naplňovanie nejakých menej podstatných či okrajových pokynov s tým, že by mi to najpodstatnejšie, to najdôležitejšie mohlo uniknúť. Tak som teda hľadal to, čo práve Ježiš považuje za to najdôležitejšie, za to najpodstatnejšie vo svojom učení. No a našiel som tieto dve vety:

    1. Milovať budeš Pána, svojho Boha, celým svojím srdcom, celou svojou dušou a celou svojou mysľou! (Mt 22,37; Mk 12,30)
    2. Milovať budeš svojho blížneho ako samého seba! (Mt 22,39; Mk 12,31)

    Ježiš ich jednoznačne vyzdvihol nad ostatné svoje pokyny a označil ich za prikázania nad ktoré niet!!

    Keď som sa nad týmito dvoma vetami hlbšie zamyslel a pokúsil sa pozrieť na ich naplňovanie kresťanmi posledných 2000 rokov, tak som dospel k týmto záverom.

    Tú prvú vetu kresťania nejak v tichosti vypustili a pokúsili sa ju nahradiť, zo začiatku rôznymi výraznými ľuďmi, ktorých nazývali svätými a stavali dokonca i chrámy nesúce ich mená v ich názvoch. Niekedy si však vystačili i s obyčajnými soškami. Po čase určitú časť kresťanov omrzelo uctievanie sošiek či svätých a začali hľadať nejakú inováciu. No a objavili, že hlavne čo potrebujú, je úžasná viera, avšak bez lásky – viz. Luther. Niektorým sa toto nejak až-tak nepáčilo a tak sa rozhodli, že najdôležitejšie je uctievať sobotu. Iným sa ani toto nepáčilo a tak dospeli k záveru, že najpodstatnejší je krst, a to ponorením celého človeka a hlavne dospelého do vody. Niektorým sa ani toto nepozdávalo a tak dospeli k záveru, že najpodstatnejšie je pri zhromaždení kresťanov hovoriť jazykmi, ktorým stejne nik nerozumie. … No a niektorí zase považovali za to najpodstatnejšie to, akým menom majú vlastne oslovovať Boha.

    U tej druhej vety si zase kresťania zobrali príklad z duchovných vodcov izraelského národa z Ježišovej doby. Tí síce pritakali Ježišovi, že je najdôležitejšie milovať blížneho svojho ako samého seba, no následne im nerobilo najmenší problém urobiť si u Ježiša výnimku a poslali ho na krutú smrť. No a tak si i kresťania narobili kopu rôznych výnimiek v tejto druhej Ježišovej vete nad ktorú niet. Iba v minulom storočí tí, ktorí o sebe tvrdili, že sú kresťania, poslali na krutú smrť minimálne desiatky miliónov ľudí, no možno to presiahlo i 100 miliónov. Však ešte v tridsiatych rokoch minulého storočia sa hlásila v Nemecku ku kresťanstvu drvivá väčšina obyvateľov, t.j. cca 95 % (cca 2/3 obyvateľov sa hlásilo k protestantizmu a cca 1/3 ku katolíckej cirkvi), teda v dobe keď si za svojho národného vodcu zvolili slobodne, dobrovoľne – demokraticky práve Hitlera. Keby sa boli títo kresťania zachovali tak, ako to bolo bežné u kresťanov v prvých storočiach, kto by bol vlastne za toho Hitlera bojoval, keby to kresťania odmietli?! Kto by povraždil ty milióny Židov, Slovanov, … keby tie vraždenia kresťania odmietli?!

    Je to už dosť rokov, čo som si začal viac všímať praktickú realitu v súčasných cirkvách (ktoré o sebe tvrdia, že sú kresťanské) a porovnávať s tým, čo je napísané v evanjeliách, či s tým, ako Ježišove pokyny realizovala v praktickom živote prvá kresťanská cirkev. Vo viacerých prípadoch som zistil vyslovene až protichodné výklady či konania, ktoré mali v histórii kresťanstva katastrofálne dopady nielen na povedomie o kresťanstve u neveriacich, ale i katastrofálne dopady na spoločnosť celkovo.

    Tak som sa pokúsil nejako vymedziť obdobie, v ktorom v histórii kresťanstva nastal tento BOD ZLOMU, v ktorom sa kresťanstvo začalo ZÁSADNÝM spôsobom odkláňať od pôvodného Ježišovho učenia.

    Ako iste viete, kresťanstvo bolo v počiatkoch prenasledované, v lepšom prípade tolerované. No Rímu sa ho v žiadnom prípade nedarilo pokoriť či ovládnuť. Až prišiel na scénu cisár Konštantín I. (roky cca 273 až 337). Ten urobil geniálny štátnický ťah, ktorý sa s obľubou praktizuje dodnes – v roku 313 sa rozhodol ukončiť prenasledovanie kresťanov a aby si ich mohol podrobiť (keď to dovtedy nešlo po zlom), rozhodol sa ich SPRIAHNUŤ SO ŠTÁTNOU MOCOU. Korunu tomu nasadil cisár Theodosius I., keď v roku 380 definoval kresťanstvo ako štátne náboženstvo. Od tohto obdobia začali kresťanskí duchovní vodcovia prispôsobovať kresťanskú náuku viac potrebám štátnej moci ako potrebám Boha.

    Môžeme teda konštatovať, že vzniklo nové náboženstvo, ktoré si ponechalo v názve pôvodnú osvedčenú ochrannú známku Ježišovho učenia, a to:

    Kresťanstvo verzia 2.0

    Na toto kresťanstvo verzia 2.0 sa postupom času nabaľovali rôzne ohavnosti. Niektorí duchovní vodcovia ako napr. Luther, Kalvín, a pod. to už nevydržali, a tak sa snažili aspoň čiastočne zbaviť nahromadeného balastu v cirkvi. Hlavný problém ale u väčšiny z nich vidím v tom, že sa snažili reformovať cirkev iba v rámci kresťanstva verzia 2.0. O reálnom návrate k tým najdôležitejším hodnotám kresťanstva verzia 1.0 však prakticky neuvažovali. Jediným známejším (v našich zemepisných šírkach) reformátorom, ktorý chcel realizovať návrat k tým najdôležitejším hodnotám kresťanstva verzia 1.0 v tomto období, bol Petr Chelčický.

    Za zjavné rozpory medzi kresťanstvom verzia 1.0 a kresťanstvom verzia 2.0, ktoré sú dôsledkom spriahnutia sa moci štátnej a moci duchovnej, ktoré sú aktuálne práve i v súčasnej dobe a ktoré mali v histórii kresťanstva katastrofálne dopady nielen na povedomie o kresťanstve u neveriacich ale i katastrofálne dopady na spoločnosť celkovo (až so stovkami miliónov násilne usmrtených ľudí), môžeme zaradiť práve tieto dva:

    1. Vzťah k válčeniu alebo k násiliu celkovo.

    Ježišovo učenie môžeme charakterizovať, z hľadiska vzťahu k násiliu, ako učenie nenásilia. Dá sa to odvodiť na základe viacerých statí z Nového zákona. Postačujúci a jednoznačný dôkaz nájdeme napríklad u Matúša, 5. kapitola, 38. až 48. verš. Tak to chápali prví Ježišovi učeníci a na základe tohto učenia prví kresťania odmietali účasť na akýchkoľvek vojenských výpravách! Až Augustín (cca 400 rokov po Kristovi), po spriahnutí sa cirkvi so štátnou mocou a v dôsledku tohto aktu, začal vymýšľať doktríny, ktoré postupne schvaľovali válčenia kresťanov. V súčasnosti (v dobe kresťanstva verzia 2.0) situácia dospela do takého štádia, že štát ani nemusí kresťanov nútiť ísť válčiť – oni do toho idú dobrovoľne. Čo je však ešte šokujúcejšie, vo vojenských mundúroch nájdeme značné množstvo farárov – duchovných vodcov kresťanov, a to nie ako obyčajných vojakov, ale rovno s dôstojníckymi frčkami. Ak by boli išli do týchto vojnových ohavností farári samostatne ako vojaci bez požehnania, posvätenia či súhlasu cirkví, dalo by sa to brať ako zlyhanie jednotlivca, čo je síce smutné, ale stáva sa to. No ich vyslali priamo cirkvi, a to naprieč denominačnému spektru!! Toto konanie cirkví však chápem ako vedomé spreneverenie sa svojmu poslaniu, no nie som si istý, či sú súčasné cirkvi ešte vôbec schopné takýto pojem pochopiť.

    2. Vzťah k majetku, v súčasnosti v ČR cirkevné reštitúcie.

    Obhajovanie cirkevných reštitúcií bolo sprevádzané krásnym sloganom – „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Cirkev si v reštitúciách nárokuje majetok, ktorý údajne legálne nadobúdala stáročia spätne. Tento majetok (okrem iného) pochádzal z POVINNÝCH odvodov desiatkov cirkevníkmi, nech to s vierou v Boha mysleli akokoľvek.

    Zásadná otázka číslo 1 ohľadom právno-morálneho nároku na reštituovaný majetok teda znie:
    Ako sa mohli poddaní slobodne, demokraticky rozhodnúť pred 200, 300, 500, 1000 rokmi, či budú členmi cirkvi alebo nie?!! Nedávno sme si znova pripomínali, že pred viac ako 600 rokmi „nejaký Hus“ ani nechcel vystúpiť z cirkvi, len ju chcel trochu reformovať, a všetci dobre vieme, ako skončil.

    Skúsme sa na cirkevné reštitúcie pozrieť i zo stránky kresťanskej vierouky. Na pomoc si zoberiem 16. verš z 5. kapitoly Matúšovho evanjelia: „Nech tak svieti vaše svetlo pred ľudmi, aby videli vaše dobré skutky a oslavovali vášho Otca, ktorý je v nebesiach.“

    Zásadná otázka číslo 2 teda znie:
    Asi koľko neveriacich ľudí prijalo Ježiša ako svojho spasiteľa, keď videli u cirkví, naprieč denominačnému spektru, dobrý skutok vo forme cirkevných reštitúcii?!!

    Alebo, že by mala otázka skôr znieť:
    Koľko ľudí asi nadobro odradila hamižnosť cirkví v presadzovaní cirkevných reštitúcii od toho, aby sa stali kresťanmi?!!

    V tejto súvislosti chcem pripomenúť, že ani v Novom zákone, ani v žiadnych iných zdrojoch som nenašiel zmienku o tom, že by sa na živobytie apoštolov Petra, Pavla či iných nasledovníkov Krista v dobe kresťanstva verzia 1.0, povinne museli skladať pohanskí daňoví poplatníci rímskeho impéria!

    Keď už nemôžem nájsť cirkev, tak sa pokúšam o nájdenie aspoň nejakých rezíduí toho kresťanstva, ktoré tu bolo cca prvých 300 rokov. Snažím sa nájsť tých duchovných vodcov, tých kresťanov, ktorí sa i dnes snažia naplňovať tie dve najdôležitejšie Ježišove vety nad ktoré niet tak, ako sú vyššie napísané. Avšak bez všelijakých zmien, doplnkov, náhrad či výnimiek a nebazírujem pritom na nejakých menejpodstatných detailoch kresťanskej dokonalosti. Prečo sa odvolávam na život kresťanov prvých cca 300 rokov? Nevidím v nich nejaký ideál, stačí si prečítať iba listy apoštolov – samé napomínania. ZÁSADNÝ rozdiel voči súčasným cirkvám však vidím v tom, že sa aspoň snažili napĺňať tie dve vety nad ktoré niet (A OBZVLÁŠŤ TÚ DRUHÚ) tak, ako sú napísané. Neválčili, nevraždili, nikde som sa nedočítal, že by na ich rukách zostávala krv ich blížnych!! To sa mnohokrát radšej nechali zabiť od svojich panovníkov ako by mali ísť válčiť do armády a spolupodieľať sa tak na krviprelievaní svojich blížnych. Nepožadovali od nikoho povinné desiatky, nedožadovali sa žiadnych reštitúcií od rímskeho impéria a ani nepotrebovali aby sa na platy ich duchovných vodcov povinne skladali pohanskí daňoví poplatníci rímskeho impéria. I keď mali mizerné podmienky k životu, dokázali vyžiť iba z peňazí, ktoré si dobrovoľne vyzbierali sami medzi sebou. Pritom dokázali rozšíriť evanjelium za cca 300 rokov po celom Stredomorí.

    Teda hľadám nejaký kresťanský zbor s nejakým duchovným vodcom, ktorý sa VEREJNE DIŠTANCUJE aspoň od tých najväčších ohavností, ktoré rozkvitli práve v pokonštantínovskej verzii kresťanstva (a ktoré majú nejak na svedomí až stovky miliónov násilne usmrtených ľudí a ktoré najviac odradzujú neveriacich od prijatia Krista), teda od akéhokoľvek válčenia kresťanov a chorého vzťahu k majetku.

    Po Vašom prečítaní vyššie uvedeného textu mám na Vás otázku:

    Poznáte nejaký kresťanský zbor (v Česku alebo na Slovensku) s nejakým duchovným vodcom, ktorý by spĺňal moje požiadavky, prosím?

    Milan

    1. Ahoj Milane,

      Díky za pěkné shrnutí, souhlasím s tebou, v Čechách je snad jeden dobrý sbor na Mělnicku co vím a na Slovensku kdybych mohl, chodil bych do Komárna k bratru Barkocimu.

Napsat komentář: Karel Trnka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close