Svědectví bývalého římskokatolického kněze Anthonyho Pezzotty: Když jsem našel Krista, nalezl jsem všechno!

Když jsem našel Krista, našel jsem všechno

Anthony Pezzotta, který se narodil na severu Itálie, velmi toužil od svého mládí se stát misionářem. Aby tato tužba mohla být naplněna, vstoupil ve svých 11ti letech do semináře. Po 12ti letech získal magisterský titul v řečtině a bakalářský z filozofie. Poté nastoupil na magisterské studium teologie v Anglii, Německu, Španělsku a nakonec v Římu, kde byl později vysvěcen na kněze. Byl vyslán na misii do Filipín, kde pracoval 15 let jako ředitel technických škol a zároveň byl rektorem duchovních seminářů. V okamžiku svého obrácení, pracoval jako učitel teologie.

Práce je lékem na pochybnosti

Při studiích teologie v Anglii jsem začal mít vážné pochybnosti o jistých naukách katolické církve, které jsem nedokázal podložit Písmem. Pochybnosti se ozývaly i po vysvěcení na kněze, ale podařilo se je utlumit studiem a prací učitele. Byl jsem tak vytížen, že zbývalo velmi málo času na zařizování různých věcí a modlitbu.

Po deseti letech vyčerpávající dřiny jsem na rok odjel do Itálie odpočinout si a trochu nabýt ztraceného zdraví. Tam pochybnosti opět povstaly a ještě více vzrostly. Rozhodl jsem se najít odpovědi na otázky, které mne znepokojovaly. Neustále jsem četl, přemýšlel nad slovy našich velkých teologů, avšak pochybnosti nezmizely.

Knihy a Kniha

Po návratu na Filipíny jsem se rozhodl, že odložím bokem celou svou teologickou knihovnu a zasvětím celý čas studiu jen jedné Knihy: Božího Slova, zvláště Nového Zákona. Ve všech praktických záležitostech se stala Bible jediným mým průvodcem. K Písmu jsem se obracel při evangelizaci, výuce, rozjímáních i lekcích. Najednou začaly pochybnosti mizet. Na každou z nich jsem nacházel při studiu Písma odpovědi.

Začátek křížové cesty

Na konci ledna 1974 jsem se vydal do Santa Cruz severně od Manili. Navštívil jsem tam překrásnou novou kapli konzervativní baptistické církve. Do té doby jsem nikdy nebyl v protestantském kostele. Rozhodl jsem se vplížit dovnitř a podívat se. Jen jsem vlezl dovnitř, přivítal mě nějaký sympatický věřící, s tím že mě chtěl představit pastorovi. Pastorem byl Ernesto Montalegre, úžasný Boží muž.

Hovořili jsme spolu několik hodin. Snažil jsem se z něj udělat dobrého katolíka, zatímco on poklidně odpovídal na mé otázky. Nepodařilo se mi jej obrátit na katolicismus stejně, jako on mě neobrátil na protestanta. Naproti tomu se mě jeho odpovědi dotkly, že po dvou hodinách jsem v srdci prožíval velký tlak pochybností. Nastalo pro mě období gehenny (z řečtiny – říše mrtvých): bezesné noci, bezradnost a nedostatek odvahy hledat na odpovědi pravdu z Písma. Později jsem začal chápat Pravdu, aniž bych věděl čím mám vlastně začít. To vše až do noci 20. Února 1974.

Noc plná Boží lásky

Byl jsem sám doma a poprvé v životě jsem se otevřeně modlil. Prosil jsem Krista, aby převzal vládu nad mým životem. Cítil jsem se jako největší hříšník. Někdo by se zeptal: Jaký ze mě mohl být hříšník? Opravdu, nikdy jsem nekouřil, nikdy nepil, nikdy jsem neporušil žádný ze slibů čistoty. Neměl jsem na kontě žádné přestupky, zato mnoho zásluh v roli probošta. Avšak mým hříchem byla… pýcha. To ona mi nedovolila Kristovi vstoupit do mého života, protože jsem se bál reakce biskupa. Myslel jsem si: „Jestliže uznám Krista Ježíše za svého Spasitele, co na to poví nadřízení? Co by si pomysleli studenti? Nesmím je přece svést!“ Chyběla mi odvaha k upřímnosti. To, co by o mě lidé říkali bylo více, než láska k Pravdě. To vše až do té noci, kdy během modlitby můj zrak padl na úryvek Janova Evangelia:

… Přesto však v něho uvěřili i mnozí z hodnostářů, ale kvůli farizeům ho nevyznávali, aby nebyli vyobcováni ze synagogy (Jan 12:42).

Tato slova mi proťala srdce jako dvousečný meč a dodala mi sílu a odvahu. Byl jsem svoboden! V té noci jsem se už netrápil nad tím, co mě sužovalo po celé týdny. Když jsem se na druhý den probudil, přišla mi na mysl přátelská podoba pastora baptistického sboru a rychle jsem jel do jeho kostela. Hovořili jsme spolu. Dal mi nějaké knížky a letáky, které jsem si rád vzal. Když jsem se loučil, zeptal jsem se: „Kdybych opustil svou církev, mohl bych přijít za vámi? Přijali byste mě?“ Usmál se a odvětil: „Máme volnou místnost, věřící se o Tebe postarají“.

Pravda vítězí

Pět dní jsem otálel s rozhodnutím modlit se a číst Písmo. 26. února jsem uznal Krista za svého Spasitele a Pána. Požádal jsem Jej, aby vládl nad mým životem, protože jsem pojal záměr zanechat vše: auto, knihovnu i všechen majetek. Napsal jsem biskupovi list s rezignací a ubytoval jsem se mezi novými duchovními přáteli v Santa Cruz.

3.března v jedenáct hodin jsem veřejně vyznal svou víru v evangelium a byl pokřtěn v řece Santa Cruz, která tekla za budovou kostela. Musím podotknout, že ode dne, kdy jsem přijal Ježíše Krista, nikdy jsem toho kroku nelitoval a necítil stesk po minulém životě. Doslova přeplněn radostí, poznal jsem nepopsatelnou chuť volnosti od pochybností. Několik dní poté mě navštívil jeden kněz a ptal se: „Tony, jak jsi mohl během pěti dní pojmout takové rozhodnutí? Zřekl jsi se katolické církve: dvaceti století kultury, papežů, svatých, všeho, čemu ses učil, všeho, co jsi tak miloval!“ Odpověděl jsem mu ze srdce: „Necítím se tak, jak bych něco odhodil, ale spíše tak, že když jsem našel Krista, nalezl jsem všechno.“

Katolík, který přijímá Krista Ježíše za svého Pána a Spasitele, opouští svou církev, kdy již není římským katolíkem.

Jestliže věříš, že jsi spasen skrze víru v Krista Ježíše, a přijal jsi Jeho Slovo za konečnou autoritu, již více nejsi římským katolíkem, ale protestantem, přestože nechceš s označením „protestant“ se jakkoliv spojovat. Spasení skrze víru a výlučnou autoritu Písma jsou základem protestantismu. Je to v protikladu s katolickým modelem, kde spasení je skrze skutky a svátosti a kde konečnou autoritou je tradice.

Nakonec bych chtěl říci o tom, že mnoho katolíků přistupuje ke své církvi s hlubokým sentimentem, kdy jej častokráte nazývají „Matkou“. Takový postoj a takové učení dávají lidem vědomí, že je to církev, kdo dává duchovní život. Z Písma však jasně plyne, že nikoliv církev vytváří věřící, ale věřící tvoří církev. A tak milostí skrze víru jsme živými kameny Kristovy církve, kde jeho skutečným stavitelem je sám Ježíš Kristus.

V současnosti je Anthony Pezzotta pastorem misionářem v (Conservative Baptist Foreign Mission Society). Vyučuje v asijském teologickém semináři v Quezon City. Je možnost mu napsat dopis na adresu: Rev. Tony Pezzotta, CBAP, P.O. Box 1594, 1099 Manila, Philippines

Převzato z: http://www.prokrestany.cz/svedectvi/2.htm

Doporučené příspěvky

Jednoduchý argument proti Římskokatolické doktríně o Očistci Římskokatolická církev učí, že kromě nebe a pekla existuje ještě třetí místo – Očistec. Jde o místo, kam po smrti půjdou lidé obtěžkáni „lehkými“ ...
Z dopisu Jana Kalvína králi Františku I: Ostrá kritika Římskokatolické církve, která je aktuální i dnes. Jan Kalvín bývá právoplatně považován za největšího teologa křesťanské reformace. Když mu bylo pouhých 26 let; v době, kdy byl jen 2 roky konvertova...
Svědectví obráceného římskokatolického kněze Richarda Bennetta: Dále od Říma – blíže k Bohu Narodil jsem se v Irsku v osmičlenné rodině a mé dětství bylo naplněno štěstím. Rádi jsme si hráli, zpívali a dělali představení na území vojenského...
Krátké video: Evangelizace dvou katolíků (slovensky) Todd Friel zpovídá dva mladé katolíky, a můžeme tak vidět praktický rozdíl mezi biblickým evangeliem, které má moc zachránit každého, kdo věří, a říms...
Biblické odmítnutí Římskokatolické nauky o transsubstanciacii a reálné přítomnosti Krista v eucharastii „Jestliže někdo řekne, že v posvátné a svaté svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína sjednoceně s tělem a krví Krista a odmítá zázračnou a...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>