Neboť když svět v Boží moudrosti nepoznal skrze svou moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovství této zvěsti zachránit ty, kdo věří. Neboť Židé žádají znamení a Řekové hledají moudrost, my však hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista — Boží moc a Boží moudrost.
(1 korintským 1:22-24).
Předchozí verše nám zjevují zásadní pravdu, a jestliže jí správně pochopíme, bude mít podstatný dopad na naše svědectví světu.
Nedíváme se na perfektně vykonstruovanou myšlenku, aby zaujala a přesvědčila o svém Božím původu co největší počet nábožensky orientovaných lidí. Nedíváme se ani na něco, co by „moudří tohoto světa“ dokázali (svou moudrostí) odhalit. Ba už vůbec se nedíváme na něco, co je mezi „elitami“ obvykle vysoce považováno či respektováno!
Pavel zde rozeznává pouze dvě kategorie lidí: Pro jedny je Kristus ukřižovaný pohoršením (Židé) či bláznovstvím (Řekové), pro druhé (Bohem povolané), je Boží mocí a moudrostí.
Proč je ale Kristus ukřižovaný bláznovstvím a pohoršením? Předně je třeba zdůraznit, že není bláznovstvím a pohoršením obecně vzato, ale pouze těm, co hynou; nám, kteří jsme zachraňování, je ovšem moudrostí i mocí Boží. Pavel toto konstatuje v 18 verši: „ Slovo kříže je totiž bláznovstvím těm, kteří hynou, ale nám, kteří jsme zachraňováni, je mocí Boží. “ (1 Korintským 1:18).
Jádro Pavlova tvrzení je ovšem toto: Není to zdánlivá moudrost, která se projevuje pompézní výřečností a rétorickou obratností (zvláště v tehdejší řecky orientované společnosti), co by obracelo lidi k Bohu. Není to zkrátka žádná známá lidská moudrost. Nejenže to není lidská moudrost, je to navíc něco, čím tento svět pohrdá! A byť je to něco, čím tento svět opovrhuje, je to také Boží moc – Duch svatý používá zvěstování evangelia, aby obracel lidi k Bohu!
To znamená, že zpráva o Ježíši Kristu ukřižovaném je Boží mocí jen pokud je také skandální v očích tohoto světa. Aby naše evangelium bylo zmocněno Duchem svatým, nesmí projít kompromitující korekturou lidské pýchy a zbabělosti – naší snahou být relevantní tomuto světu.
A je to Boží moudrost, kterou svět přes svou pýchu neuvidí bez Božího zásahu. Bůh si zvolil právě tento způsob záchrany mimo jiné proto, že pokořuje lidskou pýchu, která nesnese zjevení vlastního morálního bankrotu. Člověk pohrdá poselstvím, které mu říká, že je sám v sobě nenapravitelnou hříšnou troskou.
Proto dále čteme: „ Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo před Bohem chlubit. “ (1 Korintským 1:27-29).
Když tedy víme, že člověk není zachráněn kvalitní rétorikou ani lichotkami, ale kázáním Ježíše Krista ukřižovaného, skrze toto bláznivé i moudré poselství povolává Bůh hříšníky do Božího království, jakou opovážlivostí je potom, když člověk provádí korekturu Božího slova, aby lichotil světu? Spoléhá takový člověk na Boží moudrost nebo na tu zbankrotovanou lidskou?
Ne! Slovy apoštola Pavla musíme důrazně deklarovat: „ Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. “ (1 Korintským 2:2).
