ApologetikaBibleUčení a zamyšleníVšechny články

Predestinace a svobodná vůle: Má člověk skutečně svobodnou vůli? Jak funguje predestinace?

„Cožpak může Kúšijec změnit svou kůži, anebo leopard svoje skvrny? Pak také vy dokážete konat dobro, když jste si zvykli páchat zlo.“ (Jeremiáš 13:23)

bibleholy

Není snad více nedorozumění a zmatku než kolem doktríny o predestinaci a s tím i nutně spojenou svobodnou vůlí člověka. Křesťané mají obvykle tendence upadat do fatalistického uvažování, které lze shrnout následující otázkou: „Jestliže Bůh předurčil vše v historii, nedělá to z člověka pouhého robota?

V prvé řadě je potřeba poznamenat, že se ptají na špatnou otázku. Skutečná otázka totiž zní: „Co učí Bible?“  Na základě čeho si vybíráme? Podle toho, co se nám přirozeně líbí? Ježíš Kristus řekl Pilátovi: „Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18:37). I kdybychom byli tedy „jen“ roboti, není snad Pravda to, po čem máme nejvíce toužit?

Svobodná vůle člověka je vágní pojem, který může znamenat mnoho věcí. Obvykle ale odkazuje na lidskou autonomii, kterou nemůže narušit ani Bůh. Lidé často věří, že Bůh nezasahuje do lidských voleb a nechává člověka, aby se rozhodl, zda přijme Ježíše Krista. Něco takového je ale zoufale nebiblické! Pojďme si nejprve lehce definovat koncept svobodné vůle…

Svobodná vůle člověka

Existují dva relevantní koncepty svobodné vůle:

  1. Libertariánská svobodná vůle
  2. Kompatibilistická svobodná vůle

Libertariánská svobodná vůle

„V křesťanské teologii je libertariánská svobodná vůle filozofická pozice, jež uvádí, že člověk je, jako hříšník a nevěřící, schopen, na základě své svobodné vůle, uvěřit v Boha Bible a osobu Ježíše Krista, a být tak zachráněn. Libertariánská svobodná vůle rozpoznává efekt hříchu na člověka, ale říká také, že efekt hříchu není kompletní, abychom nemohli uvěřit v křesťanské evangelium.“ (CARM, What is libertarian free will?).

Kompatibilistická svobodná vůle

„V křesťanské teologii je kompatibilistická svobodná vůle filozofická pozice, jež uvádí, že člověk není, jako hříšník a nevěřící, schopen na základě své svobodné vůle přijmout Ježíše Krista jako Spasitele. Kompatibilismus říká, že biblické zjevení zabraňuje nespasenému člověku, aby se mohl svobodně rozhodnout k přijmutí Krista, protože jeho vůle je zotročena hříchem (Římanům 6:14-20), a proto je neschopna porozumět a přijmout duchovní věci. (1 Kor. 2:14).“ (CARM, What is compatibilist free will?).

Neboli: Libertariánská svobodná vůle postuluje, že můžeme činit volby, které jsou v rozporu s naší přirozeností. Zatímco kompatibilistická svobodná vůle říká, že naše vůle je podřízena naší přirozenosti; hříšník bude vždy volit hřích, a sám od sebe nemůže jinak. První typ usuzuje, že člověk má vůli k tomu, aby zvolil jakoukoliv možnost, druhá naopak říká, že vůle člověka je omezena jeho přirozeností – není tedy absolutně svobodná!

Bibli věřícímu křesťanovi by mělo být zřejmé, že prvním typem svobodné vůle nedisponuje nikdo. To je patrné již ze slov Ježíše Krista, který řekl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu.“ (Jan 8:34). Apoštol Pavel dále vysvětluje, že „není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. “ (Římanům 3:10-11). Nenechává nás na pochybnostech jakési neutrální cesty. Kdepak! Jsou opravdu jen dvě možnosti: „Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti? “ (Římanům 6:16). Přirozeně jsme tedy otroky hříchu, který přebývá v našem těle. A nejen to, Bible dále uvádí, že jsme „mrtví pro svá provinění a pro své hříchy,“ a potřebujeme, aby nás Bůh duchovně vzkřísil. (Efezským 2:1). A jsme také od přirozenosti nepřáteli Boha: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. “ (Římanům 8:7). Všichni jsme tedy, od narození, „děti hněvu.“ (Efezským 2:3).

Vyvolení a predestinace

Jestliže jsme přirozeně nepřátelé Boha a otroci hříchu, a to tak, že nikdo horlivě nevyhledává Boha, je pak zřejmé, že není možné, aby se člověk mohl sám od sebe otočit a uvěřit, že? A zde přichází na řadu doktrína o vyvolení!

Nikdo se sice nemůže (a nechce), ve své hříšné přirozenosti, otočit k Bohu, Bůh ale vyvolil před založením světa svůj lid, který předurčil (součást predestinace) k tomu, aby uvěřili v Ježíše Krista, a mohli tak být zachráněni. Vyvolení je tedy akt Boží láskyplné milosti.

Římanům 8:28-30 (Studijní Bible): „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.“

Efezským 1:4-6 (Studijní Bible):On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. “

Jak říkává R. C. Sproul, Bůh měl pouze tři možnosti: „Zachránit všechny nebo nezachránit nikoho a nebo zachránit někoho.

Překvapivě se málokdo ptá, proč Bůh vůbec někoho zachraňoval; lidé mají obvykle pocit, že by bylo správné, aby všichni měli stejné možnosti spásy. Jenže: Kdyby měl Bůh být pouze spravedlivý, všichni by si zasloužili jít do pekla, neboť všichni zhřešili. (Římanům 3:23). A aby byla milost milostí, musí být zdarma! Nemůže být vyžadována na základě čehokoliv z nás.

Římanům 11:6 (Studijní Bible): „Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí.“

Bůh tedy jedná jako guvernér, který se rozhodl zachránit některé lidi, aby vyjevil charakter svého milosrdenství. U ostatních lidí, jenž jsou od přirozenosti děti hněvu, již aktivně nezasahuje, a tudíž zůstávají v otroctví svého hříchu, a budou nakonec souzeni u Božího soudu. Bůh stvořil svět pro svou slávu a chce, aby jej jeho vyvolení uctívali v plném poznání všech Jeho charakteristik a atributů, a proto chtěl dát poznat svou Svatost, Spravedlnost, Milost, Lásku i Hněv.

Římanům 9:22-24 (Studijní Bible): „Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě? A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“

Tolik k vyvolení, ale co pojem predestinace? Obecná definice by mohla znít takto:

„Predestinace je doktrína, která uvádí, že Bůh předurčil všechny věci, které mají nastat, a přesto není autor hříchu. Nicméně využívá existenci hříchu pro svou slávu a své účely. “ (CARM, Predestine, Predestination).

Bůh je autorem veškeré historie a celý svět drží ve svých rukou. Vše spěje k Jeho vytyčenému cíli, aniž by byl autorem hříchu. Proto žalmista píše: „Hospodin činí vše, co chce — na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách. “ (Žalmy 135:6).  Bůh není omezen ničím, a už vůbec ne lidskou vůlí.

Doktrína o predestinaci (a vyvolení) je zastávána převážně reformovanými teology (kalvinisty), přestože jde o ortodoxní doktrínu; u hlavního proudu evangelíků nebývá příliš populární nebo je interpretovaná tak, aby obsahovala i zásluhu lidského úsilí.

Metafyzický aspekt svobodné vůle

Doteď jsem více hovořili o morálním aspektu svobodné vůle: Zda člověk může uvěřit v Ježíše Krista na základě své svobodné vůle (ať s nápomocnou milostí nebo bez ní). Víme, že člověk je duchovně mrtvev v otroctví hříchu (Efezským 2:1; Jan 8:34), a že v tomto slova smyslu nemůžeme o svobodné vůli hovořit.

Pak je tu ale i metafyzický aspekt svobodné vůle, který se více soustředí na to, zda jsme v konečném důsledku „pány svého osudu“.  Jsme my hybatelé historie nebo je to Bůh?

Samozřejmě, že je to Bůh. V konečném důsledku, ač hrajeme roli ve velkém příběhu, který Bůh napsal perem své dekretivní vůle, naše volby a rozhodnutí jsou součástí dávno napsaného Božího plánu, který se na tomto světě realizuje.

Je mnoho veršů, které můžeme předložit, ale není to ani potřeba. Již samotná existence proroctví dokazuje, že Bůh je autorem historie. Bůh není vědma, která se dívá do křišťálové koule, aby zjistila, že na konci zvítězí. Proroctví jsou zjevením Božího plánu.

Bůh Bible řekl: „Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“ (Izaiáš 46:10). Hospodin je autorem historie a jeho plán bude zcela jistě naplněn.

Dekretivní a předepsaná vůle Boží

Teologové obvykle rozlišují dva aspekty Boží vůle: předepsanou a dekretivní.

Předepsaná Boží vůle je to, co nám Bůh zjevil například ve svém zákoně. Tam se dozvídáme, že Bůh nenávidí vraždu. Dekretivní Boží vůle je pak to, co Bůh ustanovil, aby se stalo v historii.

Bůh může na jednu stranu zakazovat vraždu, ale pak ustanovil, na základě svého nejmoudřejšího uvážení, aby Babyloňané dobyli Izrael. V jednom okamžiku máme zjevení o tom, že Bůh nenávidí vraždu, ale také víme, že Bůh používá lidský hřích k tomu, aby naplňoval své plány – v tomto případě šlo o spravedlivý Boží soud.

Tyto dva aspekty Boží vůle nám věřícím poskytují dva nutné předpoklady pro povzbuzení v těch nejtemnějších momentech, když se nám přihodí něco zlého. Na jednu stranu víme, že Bůh nenávidí každý hřích, ale přitom máme jistotu, že má vše pevně pod kontrolou a nemůže se nám přihodit nic, co by nebylo součástí Jeho plánu.  A nikdy nesmíme zapomenout, že platí toto zaslíbení: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. “ (Římanům 8:28).

Jsme „jen“ roboti? A co lidská zodpovědnost?

Pakliže Bůh předurčil všechno v historii, nejsme pak jen roboti?

Následující vybrané verše nenechávají žádné pochybnosti (a doplňuji již zmíněné verše), že Bůh je vskutku Svrchovaný a nic se nemůže stát bez toho aniž by to nepředurčil.

„Je někdo, kdo řekl a stalo se, když to Panovník nepřikázal? Cožpak zlé věci i dobro nevychází z úst Nejvyššího? “ (Pláč 3:37-38)

„Od počátku oznamuji budoucnost a od dávnověku, co se ještě nestalo. Říkám: Můj plán se naplní a každé své přání vykonám.“ (Izaiáš 46:10)

„a řekl: Hospodine, Bože našich otců, což ty nejsi Bůh na nebesích? Ty vládneš nad všemi královstvími národů. Ve tvé ruce je síla a udatnost. Není, kdo by se ti mohl postavit. “ (2 Par 20:6)

„Los se vrhá do klína, ale každé rozhodnutí je od Hospodina. “ (Přísloví 16:33)

„Bohatství i sláva jsou od tebe, ty vládneš nade vším, ve tvé ruce je síla a udatnost, ve tvé ruce je učinit velkým a posílit každého. “ (1 Par. 29:12)

„Učinil z jedné krve všechno lidstvo, aby přebývalo na celém povrchu země; ustanovil jim nařízená období a hranice jejich přebývání, “ (Skutky 17:26)

„Nyní pohleďte, že já, já jsem to, a není Bůh mimo mě. Já nechávám zemřít a oživuji, zdeptal jsem, já i uzdravím; není, kdo by vysvobodil z mé ruky. “ (Deut. 32:39)

„Hospodin mu však řekl: Kdo dal člověku ústa? Či kdo učiní němého nebo hluchého, vidícího nebo slepého? Zdali ne já, Hospodin? “ (Exodus 4:11)

„Neboť se to stalo od Hospodina, že posilnil jejich srdce, aby vyvolali válku s Izraelem, aby na ně uvalil klatbu, aby pro ně nebylo smilování, aby je vyhladil, jak to Hospodin přikázal Mojžíšovi. “ (Jozue 11:20)

„V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle, “ (Efezským 1:11)

V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal,  aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát. “ (Skutky 4:27-28)

„Kroky muže jsou od Hospodina; a člověk, jak porozumí své cestě?“ (Skutky 20:24)

„Vím, Hospodine, že člověk nemá svou cestu ve své moci a že ten, kdo chodí, neurčuje svoje kroky. “ (Jeremiáš 10:23)

„Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí. “ (Přísloví 21:1)

„Vy jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru, aby vykonal to, co je dnes, aby zachoval při životě početný lid. “ (Genesis 50:20)

„Řekneš mi tedy: ‚Proč si ještě stěžuje? Vždyť kdo odolal jeho vůli?‘ Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘ Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? “ (Římanům 9:19-21)

Vše tedy pochází od Boha, a ani to nemůže být jinak, „neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho (Kolosským 1:16),“ a tedy i naše osobnost, vůle, talenty, vzhled, predispozice, dokonce i fyzické vady – vše slouží k naplnění Božího plánu. Přestože je evidentní, že Bůh determinoval vše, co se má stát, zahrnul do toho i naší zodpovědnost.

Bůh, který stvořil člověka, je svrchovaný i nad jeho vůlí. To z člověka robota však ještě nedělá. Naše volby jsou předem určené Bohem, avšak stále to jsou naše volby – nejdou proti tomu, co chceme a jsou v souladu s intencemi našeho srdce. Což nádherně ilustruje příběh Josefa ze starého zákona, kterého jeho bratři, pod vedením svého zlého srdce, prodali do otroctví do Egypta. Nicméně si neuvědomili, že jejich zlé úmysly zahrnul do svého plánu Bůh, který měl dostat Izrael do Egypta, a tam jej zabezpečit před budoucím hladomorem.

Genesis 50:20 (Studijní Bible): „Vy jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru, aby vykonal to, co je dnes, aby zachoval při životě početný lid. “

R. C. Sproul uvedl ve své knize zajímavou poznámku, která vtipně ilustruje opravdovou povahu vůle člověka (všimněte si správného rozlišení dvou realit Stvořitele a stvoření):

„Bůh je svobodný a my jsme svobodní. Ale Bůh je svobodnější než my.“ (R. C. Sproul, What is reformed theology? Understanding the basics).

A co lidská zodpovědnost? Lidé často namítají, že musíte mít absolutní svobodu se rozhodovat, aby se dalo hovořit o lidské zodpovědnosti. V prvé řadě jde o předpoklad, který vychází spíše ze světské filozofie a není opravdu moc domyšlený.

Představte si, jak u soudu bude pedofil argumentovat, že se narodil jako hříšník a nemůže s tím nic dělat! No, taková obhajoba by ho určitě zbavila zodpovědnosti za otřesné činy, které spáchal!

Zodpovědnost není určena svobodou se rozhodovat, ale autoritou, která má moc jí vynutit. Bůh je tou autoritou a člověk je, jako stvoření podle božího obrazu, zodpovědný, neboť ho Bůh učinil zodpovědným. Tady začíná definice zodpovědnosti. Jak vidíme, je to paradoxně Boží svrchovanost, která ustanovuje lidskou zodpovědnost!

Dále je lidská hříšnost v souladu s intencemi lidského srdce. Nebo-li: Pedofil dělal to, co chtěl dělat – nikdo u něj nestál a nenutil ho proti jeho vůli. Bůh bude stejně tak soudit člověka podle jeho srdce. Nikdo nehřeší nedobrovolně, ale právě protože i jeho vůle je zotročena hříchem, všichni hřeší dobrovolně a velmi rádi!

Problém autonomní svobodné vůle a našich „zásluh“

Jan 17:9 (Studijní Bible): „Za ně prosím; neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, protože jsou tvoji “

Jan 6:44 (Studijní Bible): „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.“

Mnozí křesťané totiž sesazují Boha z trůnu, když říkají, že Bůh na jedné straně chce všechny lidi zachránit, a na straně druhé nám dal svobodnou vůli, a proto můžeme přijmout nebo odmítnout evangelium. Toto už zavání vážnou herezí, protože, bez toho aniž by si to uvědomili, degradovali Boží svrchovanost a svou vlastní vůli posadili na jeho trůn. Následující logický důkaz ilustruje devastující účinky této nebiblické teologie:

  1. Božím plánem záchrany je zachránit všechny lidi.
  2. Všichni lidé nevěří v Krista.
  3. Proto: Boží plán záchrany selhává.

V této teologii existuje ještě jeden bůh, kterého lidé postavili nad skutečného Boha, a ten bůh se jmenuje autonomní svobodná vůle člověka.

Kdo je zodpovědný za ukřižování Ježíše? Má smysl se vůbec modlit?

Křesťané v modlitbách děkují Otci za to, že „dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16). Taková modlitba je ovšem smysluplná pouze tehdy, je-li Bůh kompletně svrchovaný. Protože, pokud Bůh nemůže zasahovat do lidských voleb, a člověk je v konečném důsledku autorem historie, měli bychom děkovat Pilátovi a sérii náhod, které nakonec vedly k ukřižování – a ne Bohu Otci!

Něco takového ovšem Písmo jednoznačně odmítá ve prospěch predestinace a Boží svrchovanosti!

Skutky 4:27-28 (Studijní Bible):V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát.

Další věc, pokud má člověk autonomní svobodnou vůli, nemá smysl se modlit, neboť Bůh pak nemá dostatečnou moc, aby měnil lidská srdce! Naštěstí křesťané většinou doopravdy nevěří tomu, co v nevědomosti říkají, že mají takovou moc, aby mohli odmítnout Boží vůli, a proto se modlí za druhé. Je třeba poznamenat, že biblické křesťanství je „bohocentrické“ (zaměřené v prvé řadě na Boha), nikoliv antropocentrické (zaměřené na člověka). A rovněž, že během spásy je aktivní pouze jedna síla – Bůh. Nejde o akt kooperace, jak se mnozí domnívají (historicky jde o herezi semipelagianismu – o tom více později).

Obvyklým důvodem, proč lidé věří v tuto nebiblickou doktrínu (autonomní svobodná vůle), jsou zkrátka jen lidské tradice. Na druhé straně mnozí lidé odmítají biblické pravdy (o predestinaci, Boží svrchovanosti a skutečné povaze lidské vůle ovlivněné naší hříšnou přirozeností), neboť doopravdy nechtějí Boha Bible, a vybírají si pouze to, co se jim hodí a ostatní vytrhávají z kontextu.

Pravý křesťan však s radostí přitaká a zopakuje Ježíšova slova v zahradě Getsemanské: „staň se tvá vůle.“ (Matouš 26:42). Člověk vyznávající autonomní svobodnou vůli však v konečném důsledku říká: „nechť je má vůle“.

Zásluhy člověka

Rozdíl mezi věřícím a nevěřícím člověkem je pouze v Boží milosti. Není to v ničem jiném. Nejsme zachráněni na základě čehokoliv z nás. Další problém úzce spojený se svobodnou vůlí člověka jako předpokladu, který vždy generuje teologii, jež je primárně zaměřená na člověka, je v zásluhách člověka.

Jan Kalvín v tomto kontextu napsal:

„A potud učili zhoubnému pokrytectví ti, kteří spojili tyto dvě věci: že je třeba, abychom se před Bohem cítili poníženými, i že je třeba, abychom věděli, že máme nějaké své zásluhy. Neboť vyznáváme-li před Bohem opak toho, co cítíme, lžeme mu. Uznáváme-li však skutečně a vážně, že nám nic nepatří, zmizí tím netoliko všechno spoléhání na zásluhy, nýbrž zmizí i pojem zásluh vůbec. V člověku tedy od temene hlavy až po špičku nohy, bude-li hodnocen podle svých přirozených darů, nebude nalezena ani jiskřička dobrého. Cokoliv je v něm chvály hodného, to je milost Boží. Avšak naše špatnost je v tom, že vždycky skrýváme svou ohavnost za zástěru, kdežto Boží dary uchvacujeme ke své chvále.“ (Jan Kalvín, Instituce křesťanské víry)

Hříšný člověk má tendence si myslet, že si zaslouží milost od Svatého Boha, a tak v sobě hledá ctnosti nebo nahlíží na predestinaci takovým způsobem, aby Bůh vyhledával jeho vlastní ctnosti, a na základě toho jej pak vyvolil. Lidé často interpretují predestinaci tak, že se Bůh dívá dalekohledem do budoucnosti a sleduje známky víry (molinismus) – to je ovšem nesmysl, protože historie nevzniká sama od sebe, ale je součástí Božího předurčení. A víra není z nás, ale je to Boží dar (Filipským 1:29; Efezským 2:8-9; 2 Petrův 1:1).

A Bůh by nebyl spravedlivý, a také by již nešlo o milost, kdyby si vybíral na základě něčeho z nás. To je lidská nauka, jenž snižuje požadavky pro člověka nedosažitelného Božího zákona, aby uspokojila lidskou pýchu a potřebu po uznání. Pakliže by Bůh vybíral na základě něčeho z nás, pak by nebyl spravedlivý, neboť by požadoval ctnosti, kterými obdařil jen některé lidi. A nešlo by o milost, protože milost, aby byla milostí, musí být zdarma.

Ale lidé v sobě chtějí najít byť i třeba jiskřičku ctnosti. Ale i v té největší pokoře působí naše slova tak nadutě! Což ukazuje i příběh o farizejci a výběrčím daní. Farizejec skutečně děkoval Bohu za to, že jej neučinil jako toho výběrčího daní, a i tento akt působí tak neskutečně arogantně, přestože v sobě uznává jisté pravdy o Bohu a Jeho svrchovanosti. Na druhou stranu to byl právě ten výběrčí daní, který do posledního milimetru své existence uznal, že není hoden, a byl to on, kdo byl nakonec zachráněn!

Lukáš 18:9-14 (Studijní Bible): „A těm, kteří spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚ Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.‘ Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚ Bože, projev milost mně hříšnému.‘ Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“

Skutečná biblická teologie však vede člověka k totální pokoře, protože si uvědomuje, že není v žádném slova smyslu lepší než kdokoliv jiný, ale je zachráněn jen proto, že je Bůh Milostivý a chtěl projevit svou milost!

Římanům 9:16 (Studijní Bible): „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává. “

Efezským 1:4-5 (Studijní Bible): „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. “

Historie

Se svobodnou vůlí se pojí hodně herezí v historii. Mnohé z nich se běžně objevují mezi věřícími i dnes. Pro účely tohoto článku je dobré si nastínit některé důležité historické momenty.

1. Pelagianismus

„Pelagianismus je křesťanská nauka zastávaná v 5 století mnichem Pelagiem. Jde o herezi, která se zabývá lidskou přirozeností. Pelagius tvrdil, že lidé mají schopnost naplnit Boží přikázání díky své svobodné vůli a nepotřebují Boží milost. Jinými slovy, člověk se může svobodně rozhodnout pro Boha nebo dělat dobré skutky, a to bez Božího zásahu. Pelagianismus učí, že člověk je od přirozenosti v podstatě dobrý. Jde proto o popření doktríny o prvotním hříchu, tedy o tom, že jsme zdědili hříšnou podstatu po Adamovi. Pelagius věřil, že Adam pouze ublížil sám sobě, když padl, a že všichni jeho potomci nejsou tedy ovlivněni jeho hříchem. Člověk se tedy se stejnou čistotou a morálními schopnostmi jako měl Adam, poté, co byl stvořen Bohem. (CARM, Pelagianism).

Pelagianismus byl odsouzen různými synodami již v 5. století (především synodou v Kartágu r. 418 a Efezským koncilem r. 431) a znovu Tridentským koncilem v polovině století šestnáctého.

2. Semipelagianismus

„Semipelagianismus je slabší forma pelagianismu (hereze pocházející od Pelagiuse z 5 století). Semipelagianismus (obhajován především Janem Cassianem v Marseille v 5 století) nepopíral doktrínu o prvotním hříchu a jeho efektu na lidskou duši a vůli, ale učil, že Bůh a člověk kooperují při záchraně člověka. Tato kooperace nemá povahu lidské snahy zachovávat Boží zákon, ale schopnosti člověka učinit svobodnou volbu.“ (CARM, Semi-pelagianism).

Semipelagianismus popírá doktrínu o predestinaci a je zastáván hlavním proudem evangelických církví v současnosti. A byl odsouzen jako hereze Oranžským koncilem v roce 529 po Kr. 

3. Arminianismus

Arminianismus je teologický systém vyvinutý Jakubem Arminiem na přelomu 16 a 17 století v řadách nizozemských umírněných kalvinistů. Tento systém vyzdvihuje svobodnou vůli člověka a její schopnost odmítnout Boží milost. Učení lze shrnout následujícími pěti body:

  1. Svobodná Lidská Vůle – Přestože člověk padl (díky prvotnímu hříchu), není jím úplně ovlivněn a může svobodně zvolit Boha. Jeho vůle není omezena a zotročena hříšnou přirozeností.
  2. Podmíněná Elekce – Bůh zachraňuje lidi na základě předzvědění, kde se Bůh dívá do budoucnosti a sleduje, jak kdo zareaguje na poselství evangelia.
  3. Univerzální Smíření – Pozice, která uvádí, že Ježíš nesl hříchy každého, kdo kdy žil.
  4. Odolatelná Milost – Učení o tom, že člověk může odmítnout Boží milost.
  5. Pád od Milosti – Učení o tom, že člověk může ztratit svou spásu.

Odsouzen koncilem v Dortu, který se konal v období let 1618 – 1619 v Nizozemsku.

Vyvolení je ortodoxní nauka!

Na druhou stranu byla doktrína o vyvolení, a neschopnosti člověka uvěřit bez Božího zásahu, zastávána vždy velkými teology v historii. Na straně reformovaného pohledu absolutní Boží svrchovanosti nalézáme jména jako Augustin, Akvinský, Prosper, Hus, Luther, Kalvín, Jonathan Edwards, Spurgeon; v novější době Francis Schaeffer, Van Til, Greg L. Bahnsen, R. C. Sproul, John MacArthur, John Piper a další. Nejde tedy rozhodně o nějaký novodobý vynález reformátorů, ale o historickou křesťanskou nauku.

A jde zejména o krásnou doktrínu, která nádherně vyvyšuje Boha. Nová smlouva pak není nějaká obecná „trafika“ pro náhodné příchozí, ale specifická smlouva k vykoupení konkrétních lidí, církve (nevěsty), kterou svrchovaný Bůh vyvolil Synu, a kterou draze miluje, že dal svého Syna jako výkupné za každého opravdového křesťana! Evangelizace má pak opravdu jiný charakter – předchozí formy totiž vedou vždy k antropocentrickému vhledu na křesťanství, což ovlivňuje poselství evangelia, neboť pak jde spíše o snahu přesvědčit člověka argumenty, nikoliv o věrnost Bohu a víru v to, že Duch svatý probudí srdce k pokání.

Dr. James White obhajoval právě takové biblické evangelium, a toto je inspirující závěrečná řeč, jenž shrnuje mnohé argumenty tohoto článku a vyvyšuje význam Boží svrchovanosti.

O to více povzbuzující jsou slova Pavla, který se nejprve ptá řečnicky: „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ (Římanům 8:31).

A pak ukazuje skutečnou moc neoblomné Boží svrchovanosti:

Římanům 8:38-39 (Studijní Bible):Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Související články

Komentáře

  1. Pricipielně vzato, každý právní systém, bez výjimky každý, musí stavět v první řadě na něčem, čemu se říká právní způsobilost, nebo-li způsobilost k právu, z čehož vyplývá stupeň zodpovědnosti. Když má někdo omezenou právní způsobilost, z nějakého důvodu, např. děti, nezletilci, duševně vyšinutí jedinci, nebo staříci trpící alzheimerem nebo demencí třeba, pak takový jedinec není 100% právně způsobilý, což z něho činí osobu NE100% právně odpovědnou a NE100% zodpovědnou. Potom tedy člověk, nemá-li 100% svobodnou vůli, nemá ani 100% právní způsobilost, nemaje tím pádem ani 100% zodpovědnost na své konání. Posílá-li tedy Bůh do pekla někoho, kdo nemůže být 100% zodpovědný za své volby, pak je pokrytec. Z této nauky o nesvobodné vůli, tvrdíc, že je to ortodoxní nauka, vyplývají na povrch znaky nerozumu.

    1. V kontextu na příspěvek je třeba připomenout, že důvodem pro to, že člověk zasluhuje trest v pekle, je právě jednání člověka. Naše svobodná vůle není úplně tak svobodná, protože je limitována zhora tím, že nedokážeme dělat nic, co by se líbilo Bohu. Tohle prokletí si neseme od prvního člověka, Adama s Evou, a nezbavuje nás to zodpovědnosti. Možná máme nějaký názor, ale názor Boha vesmíru zní „mzdou hříchu je smrt“ (Řím 6:23) a o takovém názoru se nediskutuje.

      Otázka tedy zní, je Bůh pokrytec, protože některé z těch, kteří mají jít do pekla, zachraňuje? Podle lidského názoru možná ano, nicméně důvodem pro to, že zachraňuje, není nic jiného, než milost a láska, kterou chová vůči těm, které miluje.

      Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, KDO V NĚHO VĚŘÍ, nezahynul, ale měl život věčný. Každý člověk je volán k tomu, aby vyznal, že je hříšný a že se nemůže sám zachránil, ale aby se spolehnul se svou duší na jediného, kdo jej může zachránit, to jest Ježíš Kristus. Těm, kteří činí pokání a uvěří v něj, odpouští hříchy a dává věčný život. Zachraňuje z pekla … pokud nevěříte, nejen já, ale Bůh vás vybízí – dejte se usmířit s Bohem!

      Doporučuji: http://bit.ly/1QNuu2o

  2. To, že v člověku není nic dobrého, z mého pohledu odporuje každodenní zkušenosti. Mohu přijmout, že „vše dobré v člověku“ je Boží milost, jestliže se tato milost projevuje i u lidí, kteří v Boha nevěří a ani ho nehledají. (Ať se na mě nikdo nezlobí: pokud „nevěřící“ někomu zachrání život, nebo skutečně upřímně miluje, není to hříšné, ať v tom Bůh „je“, či nikoliv.)

    Predestinace přede mě staví Boha, který mi říká, že ve mně není nic dobrého a v zásadě dle svého uvážení se rozhodne, jestli mě spasí, anebo nikoliv. To je jistě pozice Boha svrchovaného, ale nikoli Boha milujícího. Bůh milující pro mě nabízí spásu všem. Těm, kteří jsou ochotni slyšet (to je „lidská“ část volby, tam člověk končí), pak Bůh svou milostí dává „nové srdce a nového ducha“. („Kdo má uši k slyšení, slyš“.)

    Jestliže Bůh vyvolil jen některé, znamená to, že bezpodmínečně miluje jen některé? Jak se predestinace (což je jistě Boží svrchované právo) srovnává s bezpodmínečnou Boží láskou ke každému člověku? Mohu někoho milovat, a přitom ho předurčit k zatracení?

    Tento komentář píšu s vědomím, že jednoho mého blízkého člověka uvrhlo působení doktríny o totální zkaženosti člověka do dlouholetého psychického traumatu (ze kterého se pak dostával tak přízemní a „hříšnou“ věcí, jako je psychoterapie). Připouštím tedy, že na podobné doktríny jsem alergický.

  3. Predestinace je podle mého názoru v Bibli jasná, ale neznám Bibli nazpamět.
    Ten důvod, proč to někteří lidi odmítají je, domnívám se, často v tradicionalistickém pojetí pekla, kde lidé, kteří nebyli predestinováni k životu věčnému, jsou mučeni bez konce.
    To, že lidu jako zrnek písku nebude predestinováno k životu věčnému, přece Bůh věděl před založením světa.
    Proto je dobré se zamyslet nad tím, jestli Písmo Svaté neposkytuje i jiný výklad než nekonečné kruté mučení bez konce v čase. Domnívám se, že takový trest by nikdo s Boží láskou v sobě nikomu nepřál, ani nejhoršímu nepříteli.

  4. Bůh, který by stvořil člověka nedokonalého a hříšného a zároveň by jej kvůli tomu hnal před boží soud a pak do pekla, by byl zrůdný. Peklo, jakožto nekonečná obrovská muka, bych opravdu nepřál nikomu. A už vůbec ne člověku, který nemá svobodnou vůli a za hřích tím pádem nemůže.
    Pokud by lidé byli nějakými zombie bez duše, tedy neměli vědomí a nevnímali utrpení, pak by byli věcmi. A s věcmi lze zacházet „jako s hadrem“. Jenže my jsme bytosti. A i kdyby Bůh spasil všechny duše na zemi, kromě jedné, kterou by obětoval peklu, byla by to prasárna největšího kalibru, protože peklo, alespoň jak se jeví mně, je nekonečně odporná věc ve vesmíru.
    Já osobně zastávám názor o predestinaci, tedy že Bůh nade vše – včetně svobodné vůle člověka. Svobodná vůle je opravdu iluze. Jenže s tou Boží milostí, opovržením a peklem mi to nějak nesedí…
    Miluj hříšníka, nenáviď hřích.

  5. Na absenci svobodné vůle mi přijde asi nejšílenější představa, že člověk si nejen nemůže svými rozhodnutími zajistit podíl na Božím Království (to dává smysl – jak by si někdo tak špatný jako člověk mohl něco takhle úžasného zasloužit?), ale ani si to nemůže zkazit – každé jeho rozhodnutí (ve smyslu projev svobodné vůle) je pak „jen” boží plán.

    1. Bible dává vždy zodpovědnost za vinu člověku, nemělo bychom snad i my? Nejsou tato slova Pána vztahovaná na Jidáše vše odpovídající? “ Syn člověka sice odchází, jak je o něm napsáno, ale běda tomu člověku, skrze něhož bude Syn člověka zrazen. Pro toho by bylo lépe, kdyby se nenarodil!“” (Mt. 26:24). Ukřižování Krista bylo Božím plánem a ten zahrnoval všechny lidské volby, cíl byl stejně nevyhnutelný jako onen prostředek. Viz dále: “ 27V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, 28aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát.” (Sk. 4:27-28). Činí člověk volby? Ano. Je nucen činit něco proti své vůli? Ne. Jsou lidské volby autonomní (bez možnosti Boha zasáhnout). Ne. Jsou součástí Božích úradků a Bůh podle Bible je svrchovaný i nad naší vůlí, která je mimochodem vně Krista v otroctví hříchu a nepřátelství vůči Bohu (Řím. 8:7; Kol. 1:21). Máme stavět na tom, co učí Bible – nikoliv na našich pocitech o Bohu, pak totiž snadno budeme uctívat svůj vlastní obraz místo Boha samotného, tak jak On sám o sobě hoboří.

      1. Plně souhlasím s Karlem Trnkou chválím za naprosto přesnou pravdu. Je třeba konstatovat, že nevěřící není se své podstaty schopen písmo pochopit, ať se snaží jak chce.
        Nicméně i ten má důležitou roli v Božím díle, za kterou se sluši vzdát účtu nikoli souhlas.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button