BibleBiblické učeníKrátká poselstvíVšechny články

Jak nesprávné chápání Boží vůle ovlivňuje modlitby křesťanů

Modlitby typických dnešních evangelikálů odhalují naší malověrnost. Jak často v našich sborech slýcháme slova jako: „Pane, prosím, uzdrav mého bratra, pokud je to Tvá vůle. Amen.“ Co je na této modlitbě špatně, ptáte se? Ač může působit pokorně tím, že akceptuje nezdar jako Boží vůli, nejde o způsob modlitby, který je nám dáván v Písmu za vzor. Počkat, ale! Vždyť se takto přece modlil náš Pán Ježíš, ne?

Předně je třeba zdůraznit, že Pán Ježíš je vševědoucí, a proto jeho slova „avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň, “ (Lukáš 22:42) nemohou znamenat, že by Pán neznal Otcovu vůli. Tato slova je potřeba chápat primárně jako zasvěcení a oddání se vůle našeho Pána plně do vůle Otce.

Když se však křesťané modlí tímto způsobem, apelují vůči neznámé dekretivní vůli Boží. Říkají vlastně: „Pane Bože, ty jsi svrchovaný a dávno jsi o všem rozhodl. Pokud bylo součástí tvého rozhodnutí uzdravení mého bratra, prosím, uzdrav ho!“ Taková modlitba ale není úplně v pořádku. Za prvé se odvolává na obsah Boží vůle, který je nám neznámý (nevíme, zda je to či ono součástí Boží dekretivní vůle), a proto k Pánu Bohu přichází v nejistotě (a ne ve víře, jak by měla). A za druhé, i kdybychom znali obsah Božích dekretů, je zbytečné se modlit, protože je pevně ustanoven věčným Božím rozhodnutím a nelze jej měnit. Toto není modlitba víry, která uzdraví nemocného (Jakubův 5:15)!

Křesťané stále nerozumí rozdílu mezi dekrety a předpisy v Písmu. Bible učí, že Bůh, od věčnosti, v nejvyšší moudrosti a svatém rozvážení, předurčil vše, co se má stát (Ef. 1:11; Kol. 1:15-17; Iz. 46:10; Žalmy 135:6) – zde hovoříme o Božích dekretech, které popisují, co se nevyhnutelně stane (nebo-li, co Bůh způsobí, aby se stalo). Boží dekrety zahrnují i sekundární příčiny jako je např. lidské jednání, skrze které se naplňuje Boží plán. Boží předpisy, na druhou stranu, popisují, jak máme jednat my a čemu máme věřit (občas se setkáváme rovněž s pojmem zjevená vůle). A Bůh zahrnul naše jednání (včetně evangelizace, modliteb, atd) do svých dekretů, takže veškerá naše činnost v tomto dočasném světě má smysl a můžeme proto směle sloužit, neboť je naše jednání součástí Božího plánu a Bůh jej používá k jeho naplnění. Boží vůle má tedy dekretivní a předpisový aspekt.

Obojí popisuje následující verš Bible: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona. “ (Deut. 29:28). Boží předpis např. zní: „Nebudeš vraždit!“ (Ex. 20:13). A z něj mimo jiné vyplývá, že Bůh nenávidí vraždu. Přesto však, podle svého úradku (dekretu) a pro svou slávu především, předurčil zavraždění svého Syna skrze ruce nevěčících lidí, jak učí Písmo. Ve Skutcích čteme: „ V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát. “ (Skutky 4:27-28).

Ještě jednou a trochu jinými slovy si si zopakujme: Boží dekrety obsahují Boží rozhodnutí o tom, co se nevyhnutelně stane v tomto světě, a jsou realizací odvěkého Boha oslavujícího plánu se stvořením. Uvedli jsme si jeden příklad s ukřižováním našeho Pána, kde máme v Písmu zjeveno, že tato událost byla součástí Božích odvěkých úradků (a zahrnovala i veliké množství lidských rozhodnutí). Jsou pro nás i ujištěním, že Pán má vše ve svých rukou a Jeho dobrý plán se naplní. Boží předpisy zjevují Boží vůli, vůči které jsme morálně a duchovně vázáni (vede nás k tomu čemu máme věřit a podle čeho máme jednat). Obsah Božích předpisů je nám plně zjeven v celém Božím Slově: Předně v jeho přikázáních, ale samozřejmě i ve veškerém zjevení o Božím charakteru. A to je skutečným standardem pro naše životy.

Když toto víme, vraťme se znovu na začátek. V modlitbě nemáme apelovat do neznáma vůči nám nezjevenému Božímu dekretu, neboť nevíme jeho obsah, a proto se ani nemůžeme modlit ve víře. Vezměme si ale Boží předpis, který říká: „ A modlitba víry zachrání nemocného a Pán ho pozdvihne; a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno. “ (Jakubův 5:15). A aplikujme do našich srdcí raději toto slovo!

Bůh nám zde sdělil, že Jeho vůlí je, abychom se modlili ve víře, a tak získáli milost uzdravení. Nebo-li: Opravdová vírá získává přístup k této milosti. Kousek dále je zde příklad proroka Eliáše, o kterém zde čteme: „ Eliáš byl člověk stejně podrobený utrpení jako my; pomodlil se opravdově, aby nepršelo, a vskutku nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. “ (Jakubův 5:17).

Připomeňme si, jak se vlastně Eliáš modlil: „Pane Bože, jestli je tvá vůle, aby nepršelo, ať tedy neprší?“ Ne! V Bibli však máme pouze tento záznam: „Elijáš Tišbejský z Tišbé v Gileádu řekl Achabovi: Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, jemuž sloužím, v těchto letech nebude rosa ani déšť, jenom podle mého slova.“ (1 Kr. 17:1). Jde o autoritativní modlitbu víry, která je nám daná za vzor. Z ní vyplývá očekávání, že Bůh bude jednat! Jsou takové ale i naše modlitby?

Bible učí, že víra je kanál, kterým proudí veškeré Boží milosti. Pán Ježíš stále přisuzoval přijetí milosti uzdravení víře (např. Matouš 9:22; Lukáš 17:19; 18:42). A také káral své učedníky za neúspěch při vyhánění démona z náměsíčného syna právě kvůli jejich malověrnosti (viz Matouš 17:20). Je to důvěra v Boží charakter a jeho zaslíbení, která získává milost.

Věnujte zvláštní pozornost následujícímu textu: „ I přivedli ho k němu. Jakmile ho duch spatřil, ihned s ním zalomcoval, chlapec padl na zem, válel se a měl pěnu u úst. Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak je to dlouho, co se mu to stává?“ On řekl: „Od dětství. Často ho hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Avšak můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám.“  Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Otec zapochyboval o Pánových schopnostech nebo intencích. Také mohl říct podobně jako typický evangelík: „Pokud je to v tvé vůli.“ Pán Ježíš ale neklade limity na víru jako mnozí teologové a odpovídá rázně: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“ To je to, čemu máme věřit.

Víra má v sobě autoritu, což kromě výše zmíněného Elijáše, učí i příběh setníka, který prosil Pána, aby dal příkaz a na dálku uzdravil jeho milovaného sluhu. Připomeňme si i tento příběh: „ Když vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Ježíš mu řekl: „Já přijdu a uzdravím ho. “ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk postavený pod pravomocí a mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto: ‚Jdi‘, on jde; řeknu-li jinému: ‚Přijď‘, přijde; a řeknu-li svému otroku: ‚Udělej toto‘, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho následovali: „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho. Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů. “ I řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a staň se ti, jak jsi uvěřil.“ A v tu hodinu byl jeho sluha uzdraven. “ (Matouš 8:5-13).

Pán Ježíš zde vyvyšuje víru setníka, která umí autoritativně přikazovat „bezkontaktně“. Mnozí by takové jednání považovali za troufalé, ale ne náš Pán. Ten takovou víru odměňuje milostí a je nám znovu dávána za vzor.

Pán vlastně nikde neklade limity pro víru, ale naopak nás chce povzbudit k tomu, abychom přemýšleli o velkých věcech. Jsou to nevěřící teologové, kteří chtějí slova našeho Pána uzavřít do skrytých dekretů, aby v nich mohli ukrýt vlastní malověrnost. Ale Pán řekl tato slova: „ Amen, pravím vám, že kdo by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘ a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít.  Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít. “ (Marek 11:23-24). Je zjevné, že podobné výroky v nás mají probudit radikální víru v Boha, nikoliv jí pohřbít v nám neznámých dekretech.

Bible nás nevede k falešné pokoře a skromnému tělesnému uvažování o malých věcech, ale chce v nás naopak probudit radikální důvěru v Boha! Nemáme se stydět přicházet k Bohu směle a přinášet mu naše prosby s očekáváním. Tak jako David, který volá k Bohu o záchranu před Pelištejci a nestydí se za svá odvážná slova: „Hospodine, nakloň svá nebesa a sestup! Dotkni se hor a vzplanou!  Udeř bleskem a rozptyl je! Vyšli své šípy a přiveď je do zmatku! Vztáhni ruku z výše, vyprosť mě a vysvoboď mě z mnohých vod, z ruky cizozemců!“ (Žalmy 144:5-7). Horlivá povaha Davida se projevovala nejen v bitvách proti krvi a tělu, ale i v duchovní oblasti a horlivosti pro Hospodina!

Můžeme se modlit za to, aby nás Pán naučil více věřit Jeho slovu a přicházet k Božímu trůnu s plnou nadějí, a bez pochybování. Vzpomeňme na Jakubova slova, která se nádherně doplňují s tím, o čem jsme hovořili doposud: Je to víra, která získává přístup ke všem Božím milostem!

Jakub, ve svém listu, napsal: „ Nedostává-li se někomu z vás moudrosti, ať ji žádá od Boha, který dává všem štědře a nevyčítá, a bude mu dána. Ať však žádá ve víře a nic nepochybuje. Neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem. Ať si takový člověk nemyslí, že něco od Pána dostane; je to muž nerozhodný, nestálý ve všem, co činí.

Máme k Pánu přistupovat s plnou důvěrou a očekáváním, a být v našich prosbách vytrvalí, což nám nakonec říká i apoštol Pavel. „V modlitbě buďte vytrvalí; buďte v ní bdělí a vděční. “ (Kol. 4:2). Nerozhodnost a nestálost, o které psal Jakub v předchozím verši, nakonec způsobí, že se stáhneme pryč a přestaneme bojovat.

Vzorem vytrvalosti v modlitbě pro nás může být i Monika, matka svatého Augustína, která se za něj modlila desítky let (někde odhadují až 30 let), nevzdala se a nakonec byly její prosby vyslyšeny a Augustín byl zachráněn!

Pojďme znovu do Písma. Apoštol lásky napsal: „ A to je ta naprostá důvěra, kterou máme k němu, že když bychom o něco žádali podle jeho vůle, slyší nás.  A víme-li, že nás slyší, kdykoli o něco žádáme, víme, že máme to, co jsme od něho žádali. “ (1 Janův 5:14-15). Zde to může na první pohled vypadat jako apel na Boží neznámou dekretivní vůli, nicméně výraz jistoty ve slovech „a to je ta naprostá důvěra“, naznačuje, že půjde znovu o zjevenou vůli Boží. A tento text navíc připomíná výše zmíněné verše, kde nás Pán vedl k tomu, abychom věřili, že naše modlitby jsou zodpovězeny. Můžeme dodat jen: Žádáme-li v souladu s Jeho zjevenou vůlí a charakterem.

Písmo nás vede jednoznačně k tomu, abychom se modlili ve víře, která nepochybuje jak o Božích zaslíbeních, tak i Jeho milosrdnému charakteru. Jako hříšní lidé máme s takovou důvěrou potíže a musíme se modlit o duchovní růst v našich srdcích. Nakonec je to Duch svatý, který dává i dar víry (1 Kor. 12:9) právě pro takové situace.

Naše modlitba musí být prosycená vírou a očekáváním, měla by být vytrvalá a úpěnlivá. A měla by Bohu připomínat zaslíbení a vroucně se na ně odvolávat. A neměla by rozhodně činit apel do neznáma!

Vezměme si na závěr příklad z modlitby našeho Pána, kterým tento článek ukončíme. V listě Židům čteme tato slova (nechť jsou pro nás povzbuzením):

On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost.“ (Židům 5:7).

Tagy

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close