BibleBible a světVšechny články

Křesťanské hodnoty jako modla: Jaký je vztah křesťanství k politice?

Často slýcháme v médiích apel různých konzervativních politiků na tzv. „křesťanské hodnoty“. Z větší části jde o římské katolíky, kteří historicky budovali své království tady na zemi právě skrze politiku, avšak i různí evangelíci často hovoří o „západních judaistických a křesťanských kořenech“. A podobné apely slýcháme i od věřících židů či „něcistů“ (víra, že něco tam nad námi je), ale nejsou cizí ani některým konzervativním ateistům, kteří se odvolávají na tyto hodnoty čistě z pragmatických důvodů, neboť je nemohou obhájit.

Co jsou ony křesťanské hodnoty? Nejprve tak trochu idealistická definice: Jde o vedlejší produkt působení evangelia v životech křesťanů, jeho další rozšíření a růst, který nakonec ovlivnil směřování kultury (především v etických a morálních otázkách), a to tak, že i lidé, kteří nejsou doopravdy křesťané, ctí hodnoty vycházející z Bible (především právě onu křesťanskou morálku). Nemusí jít nutně o efekt evangelia, a zde jde o méně idealistickou definici, ale i třeba o důsledek teokracie, kde je společnost formovaná prostřednictvím Božího zákona (viz starozákonní Izrael nebo středověká nadvláda římského katolicismu).

Tyto „křesťanské“ nebo také „judaisticko-křesťanské“ hodnoty jen zřídka činí apel zpátky k Bohu. Konzervativní aktivisté se opravdu vyjímečně odvolávají k Bohu a obvykle kladou důraz na všeobecnou dobrotu např. manželství jako smlouvy výhradně mezi mužem a ženou, existenci pouze 2 pohlaví (genderů), rozdílné role mužů a žen, důraz na osobní zodpovědnost jedince, atd. Veškerý postoj bojovníků za křesťanské hodnoty je obvykle pragmatický (s důrazem na tradici).

Ještě trochu na okraj: Pokud jde o pragmatické argumenty či apel na tradici, jde samo o sobě o velmi nepřesvědčivý způsob argumentování. Byť třeba i něco v minulosti fungovalo, není to dostatečně silný argument pro to, abychom nevyzkoušeli něco nového. Čistý apel na tradici je mimojiné druhem argumentačního faulu. A dokonce i snaha do jisté míry zakotvit hodnoty v realitě není dostatečná, pokud hovoříme o realitě, která není pod nadvládou svrchovaného Boha, poněvadž taková realita je potom svou podstatou spontánní a existence dvou pohlaví je také ve svém důsledku „nehodou“ a ne cílem.

V takovém vidění světa je rozumnější přijmout liberální pozici a zastávat např. svatby homosexuálů, neboť vesmír je v konečném důsledku bezúčelný, a není proto racionální, vymýšlet arbitrární trvalé hodnoty. To jen pro začátek, abych zboural dům z karet, který nestojí na Kristu, ale na hodnotách, jenž jsou od Něj odtrženy a předkládány jako autonomní pravdy.

Morální závazek předpokládá vztah mezi osobami, kdy jedna osoba má právo a autoritu vyžadovat určité chování od druhé osoby. Nemohu byt vykazatelný bezosobnímu vesmíru! Nemohu najít žádný přesvědčivý a solidní důvod pro ono „měl bych“. A ani tato definice navíc není dostatečná, zahrnuje-li pouze lidské bytosti. Bez osobního Boha, vůči kterému jsem zodpovědný, není možné obhájit univerzální morální zodpovědnost člověka!

Kde všude se nachází zjevení těchto hodnot? Jednak mají lidé dílo Božího zákona vepsáno ve svých srdcích (Řím. 2:15), dále je zde svědectví ze stvoření, které nás také do jisté míry učí Bohem ustanovému řádu (viz 1. kapitola listu Římanům), nakonec je tu i speciální zjevení v podobě Božího Slova (Bible) – to všechno je zdrojem těchto hodnot, ke kterým se lidé odvolávají, ale jako hříšníci opomíjejí Boha.

Jaký má být postoj církve? A co jednotlivců? Jaké je poslání křesťana? Má se angažovat v politice? Důležité otázky!

Musíme trvat na tom, že křesťanské hodnoty se staly modlou pro mnohé evangelíky. Nechci říct, že Boží Slovo je modlou! Nicméně církev nemá ve světě žádný Bohem daný mandát na to, aby se snažila změnit svět politickou cestou. Kdykoliv takto církev jedná jako tělo, odklání se od Bohem daného poslání kázat evangelium všemu stvoření, a snaží se měnit svět lidským způsobem (skrze zákon).

Jde o dědictví římského katolicismu, které také primárně nezná jinou moc než tu politickou či také propagandistickou. Jde o aplikaci jistého zákona, který má nakonec změnit společnost? Je toto posláním církve? I kdyby šlo třeba o zákon Boží, v nejlepším případě bude společnost mravnější, ale nebude znát Boha, byť ho nebude znát „morálněji“.

Jenže spousta křesťanů idolizuje zlaté časy, kdy společnost přijímala křesťanský pohled na manželství, na roli muže a ženy, na práci, atd. To všechno jsou hezké věci. Opravdu jsou. Je hezké vidět, když svět přijímá hodnoty, které vyplývají z Božího Slova. Je, na druhou stranu, těžké se trápit bezbožností, která nás dnes obklopuje (tak jako Lota v Sodomě) a chtěli bychom vidět alespoň nějakou úctu k Bohu skrze společenské akceptace „křesťanských hodnot“. Avšak podstatné je toto: Toto není primární poslání církve!

Pán Ježíš řekl Pilátovi tato slova: „Mé království není z tohoto světa; kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji strážci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale mé království není odtud. “ (Jan 18:36). Možná by tito strážci vedli masivní létakovou kampaň proti homosexuálnímu manželství, možná by vytvářeli politické strany a získávali mandát od lidí, aby mohli zakázat potraty, možná by také protestovali – a dokonce by možná i bojovali, kdyby jejich království ovšem bylo z tohoto světa! Což není…

Naše království není z tohoto světa! A právě proto nejsou naše zbraně tělesné, ale slovy apoštola Pavla: „mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování  a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha.“ (2 Kor. 10:4-5). Primární poslání církve je proto kázat evangelium, které mění lidské srdce a může nakonec do značné míry změnit i celou společnost!

Církev, která se zabývá politikou, opustila svého Boha, a rozhodla se, že tělesné zbraně, jež používá i tento svět (a často daleko lépe), jsou mocnějším nástrojem než ty duchovní od Boha! Jako nakonec i ta nevěstka z knihy Zjevení, která smilnila s králi tohoto světa (Zjevení 17:1-2). Jestli v tom není zahrnuta i politika (ve smilnění s králi), pak jsou to velmi podivně zvolená slova!

Znamená to tedy, že křesťan nemá mít žádné politické názory? Vůbec ne! Doposud jsme se primárně zabývali posláním a aktivitou církve… Křesťan jako jedinec bude mít nevyhnutelně politické postoje, protože Bible zasahuje do všech oblastí života. Má mít samozřejmě morální postoje, které jsou v souladu s Božím zjevením. A měl by je umět obhájit, ne však s apelem na tradici, ale s primárním odvoláním se k Bohu jako autoritě.

Rozdíl mezi silným biblickým postojem a politickým aktivismem je zásadní. Politický aktivismus se snaží změnit svět skrze zákon a klade veliký důraz na „tady a teď“. Silný biblický postoj bude samozřejmě ukazovat na zlo (hřích, morální zkaženost, atd), ale bude klást větší důraz na věčnost (a vést lidi ke Kristu). Bůh je Bohem spravedlnosti a chce, abychom byli lidé se silným důrazem na spravedlnost. Připomeňme si tento krásný verš z proroka Izaiáše: „ Běda těm, kdo zlu říkají dobro a dobru zlo, kdo pokládají temnotu za světlo a světlo za temnotu, kdo pokládají hořké za sladké a sladké za hořké. “ (Izaiáš 5:20).

Silný biblický postoj (buďte světlem světa, solí země…) bude ukazovat na spravedlnost vyplývající z Božího zákona, „neboť skrze Zákon je poznání hříchu“ (Řím. 3:20). A bude i plný příkladných, Boha oslavujících, dobrých skutků. Bůh je Bohem slabých a bezbranných, a proto křesťané v 1. století např. adoptovali děti, které pohané pohodili z nejrůznějších důvodu na sežrání divoké zvěři, což bylo velmi dobré svědectví tehdejšímu světu o křesťanské lásce a obětavosti.

Netrávili ovšem čas bojem za zrušení otroctví, raději nabádali k příkladnému chování otroků vůči svým pánům (Tit. 2:9) a pány zase vedli k dobrému zacházení se svými otroky (Ef. 6:9), z čehož vyplývá, že důraz nebyl kladen na „tady a teď“, ale vše se podřižovalo etickému jednání plynoucího z poslání evangelia. Zákon má v Nové smlouvě primárně účel zjevení a vede k poznání hříchu a tímto způsobem „vychovává“ člověka ke Kristu.

Nový zákon upřednostňuje věčnost před „tady a teď“, a proto není náboženstvím, které by vedlo primárně k politickému aktivismu. Všimněme si, jak Pavel přemýšlí v těchto verších, které popisují základní postoj dvou cest (jedna myslí na věčnost a druhá na dočasné potěšení z hříchu). „ Těm, kteří s vytrvalostí v dobrém skutku hledají slávu, čest a neporušitelnost, dá věčný život. Avšak těm, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdu, nýbrž poslouchají nepravost, odplatí hněvem a zuřivostí.  “ (Řím. 2:7-8).

Dokonce je politický aktivismus určitým odpadnutím od poslání církve! Ne snad, že by křesťanství neinspirovalo zrušení otroctví pozdější generace, to ano (rozhodně ano), ale nikdy nešlo o primární cíl. Slovy apoštola Pavla máme primárně hlásat „ …Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista — Boží moc a Boží moudrost. “ (1 Kor. 1:23-24). Pavlovo jednání bylo vždy kompletně podřízeno jediné věci: Poselství o vzkříšeném Ježíši Kristu! Proto také napsal dále:„ Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. “ (1 Kor. 2:2).

A tento důraz je pro církev i jednotlivce naproto klíčový. Církev má mít důraz na Boží spravedlnost, a v tomto smyslu bez jakékoliv politické korektnosti, má být známa i svými dobrými skutky; a vše, co dělá, má dělat „ ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci. “ (Kol. 3:17).

Dr. Martyna Lloyda Jones, na otázku vztahu církve a politikého jednání, a jak má církev oslovit veřejné mínění, atd, odpověděl následující:

Ne, je mi líto, ale nesouhlasím. Zdá se mi, že náš Pán kladl docela odlišný důraz – dokonce protikladný. Vezměte si Lukáše 17, kde čteme: „A jak bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka: jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa…  “ Nemůžete reformovat svět. Proto totálně nesouhlasím s učením o „sociálním a kulturním mandátu“ (pozn. teologie, která nás vede k politickému aktivismu a prosazování Božího zákona ve státě), které apeluje na Genesis 1:28. Zdá se mi, že kompletně opomíjí pád. Nemůžete pokřesťanštit svět. Poslední časy budou jako před potopou. Stav moderního světa dokazuje, že musíme kázat více než kdy jindy: „Utečte od přicházejícího hněvu!“ Situace je kritická. Veřím, že křesťané, ne však církev, by měli být aktivní v politice a sociálních věcech. Posláním církve je zachraňovat lidi od přicházejícího hněvu a přivádět je ke Kristu. To je to, čemu věřím, a co zdůrazňuji. Hlavní úkol politiky, kultury, a všech těchto věcí, je omezovat zlo. Nemohou nikdy docílit konečného pozitivního dobra. Historie světa to dokazuje. Nikdy nebudete moci pokřesťanštit svět.

Primárním posláním církve je kázat evangelium; jakmile se zabývá politikou, ukazuje, že nedůvěřuje Boží moci a nebo má na zřeteli zcela odlšiný důraz než měl náš Pán. To ovšem neznamená, že nebude mít silné postoje. Ba naopak! Nebude politicky korektní! Nebo že jednotlivci nebudou mít silné postoje. Budou! Jenže vše má sloužit primárně evangeliu našeho Pána Ježíše Krista!

Když se tedy v televizi usmívá nějaký farář a hovoří o „judaistických a křesťanských hodnotách“ s reportérkou, co jí vlastně chce sdělit? Co jí chce předat? Co nám všem chce dát předně? Morální systém, který se navíc neodvolává k Bohu, a když, tak „neurčitému obecnému bohu“, a ne k Hospodinu (protože ten se nelíbí nekřesťanům). Takový člověk upřednostňuje „tady a teď“ před „hledáním slávy, cti a neporušitelnosti“ v evangeliu Ježíše Krista.

Nebo si snad myslí, že skrze inkrementální mravenčí práci a morální pseudointelektuální řeči postupně přesvědčí lidi do Božího království? Je toto vůbec jeho cíl? Neví snad, že „ myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. “ (Řím. 8:7). Nebo jen papouškuje to, co slyší od ostatních? Jaké jsou motivy takových lidí? Chtějí budovat Kristovo království nebo to lidské?

Identita opravdového křesťana není ovšem v „judaisticko-křesťanských hodnotách,“ ale ve slovech: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží, neboť jestliže spravedlnost je ze Zákona, potom Kristus zemřel nadarmo. “ (Gal. 2:20-21). Nehodnotím člověka podle jeho politických názorů, ale podle toho, kde je Jeho srdce. Je jeho srdce u Boha a má na mysli věci Otce?

Povšimněme si ještě jednoho příkladu, jenž nám poukáže na rozdíl mezi smýšlením podle Boha a, i v tomto případě, „politickým“ smýšlením podle tohoto světa. V evangeliu podle Matouše čteme: „ Od té doby Ježíš začal svým učedníkům ukazovat, že musí odejít do Jeruzaléma a mnoho vytrpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, být zabit a třetího dne být vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“  Ale on se otočil a řekl Petrovi: „Jdi ode mne, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože nemáš na mysli věci Boží, ale věci lidské.“  (Matouš 16:21-23).

A proto, křesťané: Mějme na prvním místě na mysli věci Boží! Petr ještě v tuto chvíli pravděpodobně bojoval s představami o politickém Mesiáši, který porazí všechny okolní národy, a představa kříže mu do toho nezapadala!

Hleďme, abychom více přemýšleli nad tím, jak můžeme být lepším svědectvím pro Krista. Modleme se za naši padlou zem, aby Bůh dal vzrůst svému Království, jenž ovšem není z tohoto světa. A do kterého lze vstoupit jedině skrze krev Božího Beránka!

A na závěr si ještě připomeňme, že politika se dá měnit i modlitbami…
Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy. “ (1 Tim. 2:1-3).

Tagy

Související články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button
Close