Křesťanský svět můžeme, v jeho postoji k církvi, s jistou mírou zjednodušení, rozdělit do 2. problematických táborů: Na „církevníky“ a potom ty, co konstantně říkají, že církev není budova (anticírkevníci).
V tomto článku se podíváme na charakteristiky obou skupin. Každý, kdo je alespoň chvíli křesťan a má oči, tak se již setkal s tím, co zde bude, s mírnou dávkou nadsázky, popisováno. Proč to řešíme? Co je smyslem tohoto článku?
Řešíme to proto, že chceme žít k Boží slávě a činit pokání z jakéhokoliv hříchu a rovněž odmítáme jakékoliv učení, jež nás připravuje o hlubší vztah s Pánem Ježíšem Kristem či jakkoliv jinak deformuje novosmluvní křesťanství!
Pojďme na to…
Kdo jsou „církevníci“?
Řekněme, že tu je i jiné slovo, jež více karikuje postoje těchto lidí: Nedělníci! Nebo jeho antropologičtější forma: Křesťan nedělní (homo dominica)! Myslím, že to slovo, samo o sobě, již mnohé napovídá. Jsou to především lidé, kteří stále zdůrazňují důležitost místní církve (jako by neexistovalo nic jiného), přičemž prakticky to z 90% znamená pravidelnou návštěvu nedělního shromáždení a nic jiného. Proto nedělníci…
A tak se velmi často stává, že se křesťanský život nepřirozeně soustředí jen na jeden den v týdnu. Z výsady milovat a věřit v Krista a chodit s Ním každý den, neboť to je nakonec způsob věčného života, „a toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista,“ (Jan 17:3) se postupně stává jakási rutina či povinnost, se kterou je potřeba se v neděli vypořádat, aby člověk ukonejšil své náboženské svědomí a mohl se věnovat „starostem tohoto světa“ (Mk. 4:19). A přitom jedna z výsad nové smlouvy je právo uctívat Pána v Duchu a pravdě kdekoliv: „Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele.“ (Jan 4:23).
Pokud se třeba stane, že se jednou nedostavíte do sboru, může vám v extrémních případech přijít polekané zprávy od dalších členů. Je zde veliký tlak na onu nedělní přítomnost, její zanedbání, a někdy třeba jen jednou, dvakrát po sobě, je v očích mnoha lidí porušením varování z listu Židům: „Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.“ (Žd. 10:25). Že jde o ztřeštěné jednání a do jisté míry i překrucování písma nemusím, doufám, příliš zdůrazňovat.
Také služba Bohu je v nedělnictví více méně redukována na to, co se děje v neděli. Křešťan nedělní, poněvadž věnuje svůj čas Bohu převážně jen jeden den v týdnu (občas si možná přečte pár veršů z Bible, výjimečně pár kapitol nebo se tu a tam pomodlí před jídlem či spánkem), bývá poněkud zaostalý, když přijde na duchovní věci: poznání Boha a Jeho Slova. Přesto je pro něj vlastní přítomnost ve sboru často důkazem jeho vlastní poslušnosti (a spasení), zatímco ti, co nechodí, považuje mnohdy za nekřesťany a důkaz jejich neobrácení…
„Nechodí do sboru, kdo ví, jak to s ním je…“ Kolikrát jsem jen slyšel podobné průpovídky. Často pochází od lidí, kteří jsou ve víře sice o 20. let déle než vy, ale svými znalostmi a praktickou zbožností působí stále jako novorozeňata. Pro takové má list Židům svá rázná varování: „O něm máme mnoho co říci a je to obtížné slovy vysvětlit, protože jste se stali línými ke slyšení. Neboť ačkoliv jste tou dobou měli být učiteli, opět potřebujete, aby vás někdo učil počáteční základy Božích výroků. Stali jste se těmi, kteří potřebují mléko, a ne hutný pokrm.“ (Židům 5:11-12).
Jak už jsme psali: V církevnictví je služba primárně to, co se děje v neděli. Co se děje mimo tento „svatý den“, je potom přirozeně podceňováno. V myslích mnoha lidí to prakticky neexistuje. Křesťan nedělník má také ve zvyku srovnávat se s jinými nedělníky. Otočí se, podívá se na ostatní a řekne si: „Není to se mnou tak špatné.“ A tak se konzervuje do letargie, což z dlouhodobého hlediska zpomaluje duchovní růst.
Kazatelé, kteří pak, jak cvičené opičky, stále opakují, jak je místní sbor důležitý, svou nevyvážeností v důrazech podporují další problém, který souvisí s tím, co jsme psali. Jaký problém, ptáte se? Prostřednictví.
Není to pak Kristus, ale místní církev, jež je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Není to osobní vztah se vzkříšeným Mesiášem a naše vyznání Krista jako Pána, ale příslušnost k místnímu sboru, jenž se stává vnějším identifikátorem toho, kdo je opravdu křesťan. A to je problém.
Prostřednictví je v srdci Římského katolicismu. Začíná zdánlivě nevinným rozdělením na duchovní a laiky a končí u specializovaného kněžství. Společenství, uctívání Boha se svatými, pak postupně chladne až z něj zbývá jen kamenný kostel s tvrými dřevěnými židlemi, kde každou neděli pomazaní kněží předávají instrukce duchovně netečnému publiku.
Nezdravý důraz na místní sbor vede i k posílení moci jejího vedení a pokušení jí zneuživat. Vedení pak chce svou vlastní mocí vynucovat např. pravidelnou docházku do sboru a různé služby, což se obvykle dělá nastolením striktnější formy církevního členství. Všechno je to o tom, že ovečky nejsou dostatečně aktivní, a proto se použije biče zákona k tomu, aby se rozhýbaly. To, že zákon v tomto směru funguje, můžete pozorovat například na Svědcích Jehovových, kteří denně evangelizují. Hospodin ale za tím nestojí, neboť zákonictví dává slávu lidským skutkům a ne Bohu.
Ale zpátky… Co se týká lidské moci, jak moc dobře víme, s jídlem roste chuť! Vše může mít ještě zcela opačný efekt než jsme dosposud psali. Pokud se církev stává naším hlavním prostředníkem, posiluje to moc vedení církve a pastýři se také často stávají „vševědoucími vládci“, kterým musíme vykazovat i ty nejmenší detaily našeho osobního života. Přičemž Boží slovo říká: „Paste Boží stádo, které je u vás; [dohlížejte na ně] ne z donucení, ale dobrovolně, [podle Boha,] ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem.“ (1 Petrův 5:2-3).
Některé formy učednictví (Bible mluví o tom, že máme činit učedníky) mohou jít za hranice písma a znovu podporovat prostřednictví. Nezdravou závislost členů sboru na svých duchovních vůdcích, budování kultu osobnosti a možná to nejhorší: Strach z lidí raději než z Boha. Slyšel jsem vícekrát, že členové sboru, jenž praktikují rigidnější formu učednictví se pak bojí vykazovat svojí denní činnost vedení, ale hříchy Bohu se vyznávat nebáli? Co jiného to znamená, než to, že takové vedení podporuje metodu, která není v souladu s Boží vůli? Kde postavení vůdců církve je tak silné, že z nich mají členové větší respekt než ze samotného Boha? Vedení má předně vést svůj lid k Bohu a učit je bát se Boha…
Na závěr chceme připomenout, že místní církev je důležitá a Boží Slovo vede křesťany k tomu, aby se shromažďovali. Vidíme záznam, že učedníci Ježíše Krista zůstávali spolu pohromadě, což mimo jiné dosvědčují i epištoly, které jsou adresované církvím. Podívejme se také na toto krásné svědectví ranné církve ve Skutcích: „Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval. Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce. Chválili Boha a byli oblíbeni u všeho lidu. A Pán k jejich společenství denně přidával ty, kteří byli zachraňováni.“ (Sk. 2:44-47).
Není ani cílem tohoto článku obhajovat zjevné a pevné svědectví, které zde nenapadám. Problém je převážně v nevyváženosti a redukcionalismu křesťanského života na to, co jsem zběžně charakterizoval jako církevnictví či nedělnictví. Přitom ale máme žít s Kristem každý den a Kristus, nikoliv církev, má být ve středu našeho života!
Kdo jsou „anticírkevníci“?
Nesmíme ovšem opomenout ani tuto skupinu lidí, kteří nejsou součástí žádné hříšné místní církve, neboť žádná není dost dobrá jako jsou, ve svých očích, tito věční reptalové! Ti by předešlému textu jistě řekli hlasité: Amen!
A ti si také správně povšimli, že mezi těmi, co chodí do kostelů a sborů bývá mnoho ztracených náboženských lidí, co tam chodí stejně tradičně a setrvačně jako Češi, co jezdí o víkendu na chalupu. Správně poznali, že zde není skutečná duchovní realita – ale! Ano, ale…
Zrovna tak jako je mnoho ztracených lidí za zdmi kostelů, je jich i mnoho za klávesnicemi a monitory. Fakt, že se mezi Božím lidem nacházeli i kozlové a vlci, platí odjakživa. Proto nás písmo varuje, že dokonce i ve vedení se objeví draví vlci. Jen se podívejme na tato apoštolova slova: „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví. Já vím, že po mém odchodu k vám vejdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou muži, kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou. Proto buďte bdělí a mějte na paměti, že jsem po tři roky dnem i nocí nepřestal se slzami napomínat jednoho každého z vás.“ (Sk. 20:28-31).
A v jistém ohledu je to i Boží vůle, aby kozlové existovali spolu s ovcemi. Proč? Apoštol Pavel nám dává jasné vysvětelní, které nepotřebuje dalšího komentáře: „Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ti osvědčení stali mezi vámi známými.“ (1 Kor. 11:19).
Když jim řeknete, že je Boží vůlí, aby se, pokud je to možné, shromažďovali, rychle přijdou a řeknou vám, že církev není budova jako byste něco takového naznačovali. Je to jen obranný mechanismus, protože v jádru vědí, že ani oni nejednají zcela správně, když je v jejich dosahu sbor, jenž se snaží „nedokonale“ následovat Boží Slovo, ale oni tam nechtějí chodit.
Buďme ale teď upřímní a dejme si ruku na srdce. Spousta z vás, co má možnost chodit do sboru a nechodíte (jsou např. lokace v ČR, kde to opravdu není možné bez obrovské časové oběti, a jsou i jiné legitimní důvody – to ale dejme teď stranou), to dělá proto, že jste zkrátka díky své pýše (a možná sobeckosti) neschopní být součástí Božího lidu, a tak vás Bůh chirurgicky, jako nezdravý orgán, oddělil.
Je to proto, že například ve sborech slaví Vánoce a podle vás jsou Vánoce pohanským svátkem. A vedení sboru nereagovalo na vaši tak důležitou kritiku dost rychle nebo si vás dokonce odvážili vzdělávat a poučovat, že ne vše, co se píše na internetu, je pravda. Což je pravda!
A nebo jde o jiné svátky? Možná je to proto, že věříte konspiračním teoriím a lidé chtějí slyšet více o vzkříšeném Mesiáši než o zednářích a illuminátských symbolech. Nebo možná mají jiný pohled na vytržení než vy a vy tento autobus (analogicky), který vás nemůže ujet (věříte-li v Krista), považujete za tak esenciální, že jste kvůli tomu odděleni od místní reprezentace Kristova těla!
Možná je to proto, že jeden ze starších (či pastor – podle druhu uspořádání církve) má nějaký zlozvyk, který vám je proti srsti? Možná neposlouchal vaše moudré rady? Nebo vám nevěnovat dost pozornosti? Nebyl tam kroužek pro děti? Kázání byla delší jak 30 minut? Nebo kratší jak 2 hodiny? Měli jiný politický názor než vy? A možná prostě jenom se raději v neděli víc vyspíte, poněvadž to je přece příjemnější než čas strávený s Božím lidem?
Jistě existuje znovu biblický důvod pro oddělení (např. když někdo učí falešné evangelium), ale to tady neřešíme. Řešíme převážně lidskou pýchu, která nadřazuje sekundární a terciální záležitosti a ničí tak jednotu Boží církve! Řešíme také lidskou sobeckost…
Z mého pozorování mají oddělené ovce větši tendence podléhat bludům, obsesi ohledně konspiračních teorií a také je zde jakási tendence k duchovní pýše. Ta se vždy vrací zpátky k „já„. „Já nesleduji televizi. Neposlouchám hudbu. Neslavím vánoce, velikonce, atd.“ Je smutné, jak lidi popisují svojí duchovnost, nikoliv na základě hloubky poznání Krista, ale na základě toho, co oni sami dělají či nedělají.
Křesťanství je Ježíš Kristus
Teď když jsem všechny urazil, pojďme od této hrubé skicy lidského hříchu a marnosti ke světlu, které přišlo na tento svět, abychom my, hříšníci, kteří se jen umíme povyšovat jeden nad druhého, měli věčný život.
Všichni selháváme – ano! Já sám jsem patřil spíše do druhé skupiny lidí, kteří dlouho zůstávali z lenosti doma v začátcích mého obrácení a měli velmi omezené společenství přes internet. Ano, odmítal jsem slavit všechny svátky a myslel jsem si, že jsem duchovnější než ti, co je slaví. Byl jsem v tomto ohledu „slabý“ bratr, pro kterého bylo všechno nečisté. I díky tomu, že jsem vycházel z konspirančích teorií, kterým jsem tehdy také propadal. Bůh je ale milostivý a změnil (a stále mění) mé srdce.
Podívejme se ale na Krále králů, který je Stvořitel – vše je stvořeno skrze Něho a pro Něho (Jan 1:3; Kol. 1:15-16). přesto se však ponížil a stal se člověkem jako my, akorát bez hříchu. Dokonalost je skryta právě v těchto fantastických kontrastech! Při pohledu na Pána taje nejedno ledové srdce! A tento Ježíš naplnil Boží zákon, nezasluhoval zemřít, ale dobrovolně se vydal a zaplatil za hříchy svého lidu. Vykoupil církev svou vlastní krví (Sk. 20:28). Tento Ježíš je hoden veškeré naší úcty!
Proto je hrozná svatokrádež redukovat křesťanství v podstatě jen na jeden den v týdnu ve sboru a potom víceméně nic. Služba Bohu také není cosi fragmentovaného, co děláme jen určité dny. Je to životní styl. Nejsme křesťané jen v neděli, ale stále – každý den!
Prostředníkem nemá být místní církev a její autoritativní vedení, ale Kristus. Vedení má vést ke Kristu a ukazovat na něj – a to především tak, že bude vykládat Boží Slovo. A to pak činí hlavní práci v lidech, holí zákona se skutečná zbožnost nevypůsobí, akorát jen roste závislost na lidech (vedení).
Je také hrozné oddělovat se od Božího lidu na základě sekundárních nebo terciálních záležitostí. Samozřejme v mysli sektáře je vše nakonec primární záležitost. A je hrozné zanedbávat shromáždění kvůli své vlastní sobeckosti.
Křesťanství je o Pánu Ježíši Kristu. My jsme povoláni, abychom umřeli sami sobě a žili Bohu. Apoštol Pavel vydává toto svědectví: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal. 2:20).
Evangelium nás povolává k tomu, abychom složili své tělesné zbraně a žili s ohledem na tohoto věčného Krále v nebesích, jenž zaplatil svou krví za naše hříšné duše. A to také znamená, že máme vzít na sebe jeho Jho. „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ (Matouš 11:29-30).
Máme se učit od našeho Učitele: Jeho mírnosti, tichosti, lásky, pokory, milosrdenství. A držet se Jeho přikázání v Nové smlouvě. „Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali.“ (Jan 13:34).
Boží Slovo je standard, o který se opíráme, skálou na níž stojíme, mapou, jež nás vede. Když vidíme, že bloudíme, musíme se obrátit a navrátit na správnou cestu. Cestu, jež měla velmi úzkou vstupní bránu, a která nás vede k Bohu!
Tomu se chceme líbit, a proto…
…se vzdejme všeho, co se Bohu nelíbí. A žijme s očima upřenýma na původce a dokonavatele naší víry, Pána Ježíše Krista!
Amen.
