Svědectví kněze, Bartholomewa F. Brewera, převzato z: http://www.prokrestany.cz/svedectvi/8.htm
Miliony, možná většina katolíků jsou katolíky podle jména, výchovy, silou vůle. Naše rodina byla katolická z přesvědčení. Dobře jsme chápali a poctivě se účastnili duchovního života v církvi, a viděli tak církev jako „jedinou pravou církev“ založenou skrze Ježíše Krista.
Bez váhání jsme přijímali to, co učili kněží. Ještě před 2. Vatikánským koncilem se obecně věřilo, že „mimo římskokatolické církve není spásy“. Dávalo nám to pocit bezpečí. Věděli jsme tak, že jsme se dobře rozhodnuli. Bylo nám dobře v lůně „svaté Matky církve“.
Když umřel otec (neměl jsem ještě ani 10 let), matka se začala každý den účastnit mše a po celých 24 let nevynechala ani jednu. Každý večer celá rodina recitovala růženec a byli jsme vedeni k častější účasti na „nejsvětější svátosti“. Katolická výchova nebyla jen doma, ale také ve školách, kam jsme chodili. Byly totiž katolické. Kněz prelát Hubert Cartwright a další kněží naší farnosti sv. Petra a Pavla ve Filadelfii říkali, že naše rodina je katoličtější než samotný Řím.
Nebylo tak nic divného, že jsem jako dospívající pocítil touhu stát se knězem. Pro možnost stát se diecézním knězem a sloužit Bohu ve farnostech, zvážil jsem vstup do kláštera bosých Karmelitánů, starodávného mnišského řádu s velmi přísnými pravidly. Od prvního dne v Holy Hill (Wisconsin) jsem si zamiloval náboženský život, láska mě motivovala k překonání úskalí latiny a dalších předmětů, jejichž učení se učilo velmi stěží. Byl jsem ochoten podstoupit jakoukoliv oběť, abych se mohl stát knězem.
Během čtyř let učení v nižším duchovním semináři, dvou let noviciátu, třech let studií filozofie a čtyřech letech studií teologie (ty další až po vysvěcení) jsem tak získal základní vybavení k službě. Vytrvale jsem praktikoval různé způsoby umrtvování těla.
Nikdy jsem nepochyboval o věcech, které nás učili. Složil jsem sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, a vyjádřil tak svou vůli k oddanosti celého života Bohu. Hlas Boží byl pro mě hlasem církve.
Jiný Kristus
Kněžské svěcení jsem přijal ve Washingtonské svatyni Neposkvrněného Početí Marie, sedmém největším kostele světa. Když „Jeho excelence kněz biskup“ John M. McNamara kladl své dlaně na mou hlavu a četl slova Žalmu 110:4 „Ty jsi knězem navěky podle Melchisedekova řádu.“ jen jsem přišel k sobě a věděl jsem, že odteď jsem prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Pomazání mých rukou znamenalo, že zůstanou pomazané, aby mohl proměnit chléb a víno ve skutečné (doslovné) tělo a krev Ježíše, aby mohlo být ve mši neustále nabízet Golgotskou oběť, a být tak správcem spásné milosti v ostatních katolických svátostech, jako je křest, zpověď, biřmování, manželství a pomazání nemocných. Ve chvíli kněžského svěcení má kněz obdržet neurčené znamení, které mu povoluje plnit kněžské povinnosti „podle vzoru Krista“ (alter Christus), jako někomu, kdo vystupuje „v osobě Krista“ (in persona Christi). Po posledním roce teologie, konečně když jsem se chystal ke kázání a vyslýchání zpovědí (a udělování rozhřešení), splnila se mi má dlouholetá touha: abych se stal misionářem na Filipínách.
Misie a vůně volnosti
Změna přísného klášterního života na jednoduchost a volnost misionářského života byla výzvou, na kterou jsem nebyl připraven. Velmi jsem miloval některé z osmdesáti párů jednoduchých barrios, kteří chodili do mé farnosti. S horlivostí jsem vyučoval náboženství v karmelitánském lyceu ve městě. Můj život se doposud odehrával mezi muži. A teď jsem viděl, jak usměvavé dívky flirtují s chlapci. A tak jsem zpozoroval, že má pozornost spočívá na jedné z učenlivějších studentek. Mladá, velmi pěkná dáma, zdála se zralejší než ostatní, dávala se mnou po hodinách náboženství do řeči. Trápily ji starosti, neboť ji zemřela matka.
Prožil jsem něco, co jsem doposud nepoznal. Pocit, který jsem zažil, byla láska. Není to nic divného, a tak biskup, který bydlel několik kilometrů od farnosti, se o tom dozvěděl a ihned mě odeslal do Států. Bolest trestu byla velká pro nás oba dva – ale život šel dále. Po prožitcích a ochutnání volnosti na Filipínách jsem se už nechtěl více vracet ke klášternímu životu. Otec provinciál mi dovolil pracovat ve farnosti bosých Karmelitánů v Arizoně, a taková práce byla příjemná. Řím mi poskytl dispenz k opuštění řádu a službě diecézního kněze ve velké farnosti v San Diego (Kalifornii). Náplň práce se neukázala tak atraktivní, a tak jsem požádal o povolení ke kaplanské službě mezi námořníky Spoj. Států. Bylo mi vyhověno. Na novém místě byly nové vyhlídky.
Řád a změna se staly pro mě útěkem od čím dál více jalového, obřadního a svátostného života ve farnosti. Moje náboženství se obohatilo díky kontaktům s kaplany protestantskými. Poprvé jsem se ocitl v místě nekatolickém. V ekumenické farnosti se má osobnost nepozorovaně neutralizovala. Když 2. vatikánský koncil otevřel dveře rigorózní tradici a vpustil svěžejší závan větru, hluboce jsem si oddechl. Nastal čas změn. Někteří spoléhali na svou radikálnost, jiní volili modernizaci.
Řím ztrácí svůj lesk
Mnoha lidem se zdálo, že katolická víra nepodávala odpovědi na nejběžnější problémy společnosti. Mnohé ponechala o samotě bez pochopení. Zvláště kněží. Kněžství ztrácelo svůj lesk. O přemístění kněze se uvažovalo častěji, než o vyhození jistého farníka.
Kněží aniž by to byli schopni sami přiznat, procházeli krizí osamělosti. Dělo se to i mezi kaplany. Prošel jsem obrovským šokem, když jsem zjistil, že katoličtí kaplani se stýkají s dívkami. A tak jsem začal více naslouchat svobodným diskuzím o neporušitelnosti celibátu. Krátce na to jsem získal odvahu, abych se na to zeptal vedené své církve, na tradici, která je příčinou mnoha morálních úpadků mezi kněžími. Poprvé jsem zapochyboval o autoritě svého náboženství. Nebylo to z intelektuální pýchy, ale z hloubi svědomí a upřímnosti. V rámci přípravy na kněžství nám byla vštěpována starodávná římská tradice přikazující kněžím celibát. Věděli jsme, že nespočet kněží, kteří dostali od Vatikánu povolení k manželství, nemohli nadále plnit svou službu. Avšak časy se změnily. Otázky, o kterých se doposud mlčelo, byly dnes předneseny na 2. Vatikánském koncilu. Přáním mnohých kněží bylo, aby jako protestantští pastoři měli větší volnost a porozumění k věcem manželským a rodinným. Diskuzím na tato témata nešlo uniknout. Kolikrát se sešla skupinka kněží, pobývali v místě, kde jsem bydlel. Rozhovory probíhaly i před matkou.
Matka se nestranila těchto rozhovorů. Byla velmi moudrá a inteligentní. Velmi jsem si vážil jejího názoru. Pamatuji na její námitku, že v katolických školách se učí teorie evoluce a Řím navázal dialog s komunisty. Už dlouho byl do očí bijící rozdíl mezi zásadami, které jsou z Písma Svatého a tím, co bylo představováno mnoha vedoucími naší církve. A tak prelát Cartwright utěšoval matku a připomínal, že i když církev má mnoho problémů, to co Ježíši sliboval, že „brány pekel ji nepřemůžou“, se splní. A tak máma začala číst v Písmu s velkým zapálením. I když ji po celé roky pravidelně četla, v tomto čase ji věnovala velmi mnoho času.
I ve chvílích, kdy jsem u svých kolegů pozoroval tendence k liberalizaci náboženství, máma začala nabírat úplně opačný směr. Bylo to pro mě nepochopitelné. V období, kdy všichni skládali naději v liberalizaci a změkčení tradičních zásad a rituálů, máma neskrývala touhy, aby církev kladla větší důraz na Bibli. Toužila, aby se více zaměřovalo na duchovní věci a na osobní vztah s Ježíšem.
Řím ztrácí věrohodnost
Z počátku jsem nechápal, co se děje, ale později jsem začal pozorovat úžasnou změnu u matky. Pod jejím vlivem jsem se podíval do Bible na cestu víry. Nejednou jsme si povídali na témata různých věcí: Petrův primát, neomylnost papeže, kněžství, křest nemluvňat, zpověď, mše, očistec, neposkvrněné početí Marie a její nanebevzetí. Časem jsem přemýšlel nad tím, že vyučujeme nauky, o kterých se nic nepíše v Bibli, a jsou v protikladu s biblickým poselstvím. Nakonec mě čekala bariéra, která mě zadržovala od svého přesvědčení. Neměl jsem už pochybností, co se týče pohledů shodných s Písmem – ale jaký to bude mít vliv na mé kněžství?
Upřímně jsem věřil, že Bůh mě povolal do své služby – ale stal jsem před dilematem svého svědomí. CO jsem měl dělat. Ovšem, byli kněží, kteří vůbec nevěřili v žádné dogma Říma. Byli i kněží, kteří měli potají uzavřená manželství s dětmi. Ovšem, mohl jsem setrvat katolickým knězem a nadále plnit své povinnosti bez hlasitého vyjádření svých postojů. Mohl jsem dále dostávat odměny a těšit se privilegií, když jsem byl na vojenské misi. Mohl jsem dále přijímat podporu a jiná svědectví pro svou matku. Bylo mnoho důvodů, proč bych měl setrvat – jak účelových, tak i materiálních – ale bylo by to neetické. Od mládí jsem se snažil ve všem postupovat uctivě a tak jsem mínil konat i nyní.
Rozchod s katolicismem
I když mi biskup udělil povolení na dvacet let služby v armádě, rezignoval jsem na svou funkci po čtyřech letech. Bez udání důvodu jsme se přestěhovali s matkou do sousedství mého bratra Paula a jeho ženy nedaleko San Francisco. Nakrátce před cestou matka přetrhala veškeré vazby s katolicismem a nechala se pokřtít u Adventistů sedmého dne. Věděl jsem, že studuje Bibli spolu s jedním z pracovníků té církve. O křtu mi pověděla až tehdy, když jsem ji řekl o svém rozhodnutí opustit kněžství. Rozhodnutí o opuštění kněžství se ale projevilo dosti těžkým. Tvrzení Říma, že není objektivního důvodu, abych opustil „jedinou pravou církev“, mě donutilo hodně přemýšlet. Pro tradiční katolíky jsem „Jidášem, potupeným, prokletým, od kterého je lepší se distancovat.“ Ovšem opuštění bezpečného ovčince římskokatolické církve se vázalo na různé obstrukce. Byl jsem přesvědčen, že Ježíš nikdy nevede na scestí.
Autorita Bible
Otřepal jsem si ze sandálů římský prach a postavil se čelem otázce: Kde mám hledat autoritu? Vylučovací metodou jsem došel k závěru, že jedinou a konečnou autoritou je Bible. Mnoho systémů – včetně toho katolického – se snažila její dostatečnost podrývat, přičemž narazili na to, že Bible se tu neobjevila na základě rozhodnutí nějakého člověka, ale lidé, kteří ji sepisovali, byli inspirováni Duchem Svatým.
Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží svatí lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem Svatým. (2 Petrův 1:21)
Jak šťastný by to byl den, kdyby všichni, kteří vzývají jméno Ježíše Krista, pochopili, že Bible je jediným zdrojem autority. Je to konečná autorita v souladu s jediným a neměnným Autorem. Bůh se vyjádřil zcela jasně. Tragédií je, že katolicismus, stejně jako většina tradičního protestantismu, spolu s mnoha skupinami letničních a jiných, odkládají autoritu a dostatečnost Bible a volí si cestu nestálé tradice, různých vizí, zjevení a „proroctví“. Nejen, že mnohé z těchto věcí nepochází od „Boha“, ale v mnoha případech jsou v protikladu s Biblickým učením.
Důvodem, proč pro mnohé není Bible dostatečná, je to, že ji celou neprostudovali. Mé poznámky z 13 let výuky v řádu bosých Karmelitánů dokazují, že jsme za celou dobu absolvovali pouhých 12 hodin biblické výuky! A to je jedním z důkazů, že Písmo Svaté není základem pro učení církve římskokatolické.
Předčasné rozhodnutí
Když jsem opouštěl římskokatolickou církev, toužil jsem studovat Bibli. Byl jsem člověkem „kostelo-milovníkem“ a neměl jsem problémy, abych zakotvil v jiné denominaci. Po ohlédnutí se po několika protestantských společenstvích jsem se smutkem zjistil, že ve své ekumenické naivitě jdou vstříc spolupráci s Římem mnohem více, než by hleděli na pravdu Bible. Setkání s množstvím nejrůznějších církví, zvláště pro hledajícího katolíka je mnohdy zklamáním a přitom nebezpečné. Avšak setkání se s adventisty – přáteli mámy – se ukázalo velmi milým svědectvím. Byli to lidé zapálení ve víře a jejich láska k Písmu souzněla s mou touhou, abych se oddal studiu. To samozřejmě mělo důsledek, že jsem se připojil k Adventistům Sedmého Dne. Pastor, který mě křtil, se postaral o to, abych byl severní kalifornskou radou poslán do semináře Andrews University. Zatím, co jsem se připravoval k odjezdu, poznal jsem Ruth. Už více jak rok jsem se modlil o ženu, v naději, že ji najdu. Od první chvíle, kdy se v církvi objevila, věděl jsem, že to bude má nastávající.
Narozen z Ducha
Ruth se rovněž zapsala k adventistům, a jako všichni okolo si mysleli, že když chci jít do semináře, musím být křesťanem. Ale jednou jsem o sobě zapřemýšlel – nikdy jsem nemluvil o svém znovuzrození. Bylo to tehdy, jak se zeptala: „Barte, a kdy ses stal křesťanem?“ A má odpověď ji úplně zarazila: „Já se narodil jako křesťan!“ V dalších rozhovorech, které jsme spolu měli, se mi snažila vysvětlit, že každý kdo se narodí, se rodí jako hříšník a že v jistém okamžiku života musí pochopit, že potřebuje Spasitele. Také, že se musí duchovně znovuzrodit a věřit, že jedině Kristus jej může osvobodit od hříšných skutků. Když jsem ji řekl, že jsem vždycky věřil v Boha, připomněla mi pasáž v Jakubově listu 2:19 : „Ty věříš, že „Bůh je jeden“? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni – a třesou se!“ Díky takovým rozmluvám a díky univerzitním kurzům z listů k Římanům, Galatským a Židům, jsem pochopil, že nemohu spoléhat na vlastní spravedlnost a náboženské úsilí, ale na dokončené dílo a dokonalou oběť Ježíše Krista. Římskokatolické náboženství mě nikdy neučilo o vlastní spravedlnosti, že je nepřijatelná Bohem, a taky mě neučilo, abych se spoléhal na Jeho dokonalou spravedlnost. Jednoho dne mě během bohoslužeb Duch Svatý pobídl k obrácení se a přijetí Božího daru. Jako řeholník v klášteře jsem věřil, že milost Boží nám darovala svátosti a že ony mě zachrání, ale teď jsem se z Boží milosti narodil nanovo a duchovně jsem byl spasen. „Mohu dosvědčit, jak horlí pro Boha, jenže v nevědomosti. Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží.“ (Římanům 10:2-3)
Neznám tě čtenáři a nevím, jaký vztah s Bohem máš, ale dovol mi jednu důležitou otázku: Jsi biblickým křesťanem? Důvěřuješ Ježíši, že On tě svou dokonale učiněnou oběťí očistil od každého hříchu? Jestliže ne, tak možná nadešla ta chvíle, abys dal věci do pořádku. V jednoduché modlitbě Mu slib svou lásku, svou oddanost a důvěru. Přijetí Jej jako svého spasitele není něco jako náboženský obřad, ale je to otázkou chvíle, kdy svůj život svěříš Jemu a přijmeš odpuštění všech svých hříchů. Od chvíle, kdy to učiníš, Kristus bude v Tobě přebývat a získáš život věčný. A začnou se dít změny. V Bibli čteme:
Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je dovede až do konce v den Ježíše Krista. (Filipským 1:6)
Překrucování evangelia
Ke konci mého čtvrtého roku u adventistů mě několik bratří pozvalo, abych se zúčastnil charismatických setkání. Říkali, že v době před návratem Krista Duch Svatý prolamuje bariéry mezi vyznáními. V touze po všem, co Bůh má pro mě nachystané, vstoupil jsem do modlitebny – a obdržel „dar jazyků“. Byl jsem vůči tomu dost skeptický, nedokázal bych popsat, jak přesně jsem se cítil. Soukromě jsem se modlil jazyky, ale nemohl jsem se donutit k tomu, abych verboval druhé k účasti na hnutí. Ba o co více jsem vážněji pocítil chuť k čtení Bible, kázání Krista druhým a žít podle Písma Svatého. Charismatické hnutí mě zaujalo, protože život byl spontání a připomínal biblický styl života, který v mnoha církvích chyběl.
Krátce na to jsem byl u adventistů ordinován na duchovního. Poté následovalo studium písemností Ellen G.Whiteové, jedné ze zakladatelů adventismu, církví přijímanou za prorokyni. Kurzy pro pastory se nám s Ruth zdály zajímavé a užitečné…až na některé jejich části. Učitel z generální rady ve Washingtonu hlásal tvrzení, z kterých nám některým bylo až špatně. Pro mě se staly bodem zvratu. Prohlašoval, že písma Ellen Gould Whiteové jsou „rovnocenně inspirovány jako písma Matouše, Marka, Lukáše a Jana“. Rozhořčen jsem byl uklidňován vysoce postavenou osobou, ale žádné diskuze mi nepomáhaly se poprat s touto tezí. Už dříve jsem zpozoroval v adventismu prvky legalismu a elitářství – teď bych ještě musel souhlasit s přidáváním dalších dodatků zjevení k Písmu Svatému. Když jsem se rozhodl neúčastnit duchovních sérií s názvem „úspěšnost svědectví“ v naší církvi, někteří členové se proti mně vzbouřili. Krátce na to jsem podle svědomí došel k přesvědčení, že nemohu být dále pastorem adventistů. Kdyby mi nepomohlo několik z neadventistických přátel, odchod by byl mnohem obtížnější.
Během dalších čtyřech let, kdy jsem pastoroval dva sbory a rapidně rostl ve poznání a znalosti Bible, přemýšlel jsem, jak se zachovávat k lidem, kteří žijí v autoritářském systému. Měl jsem několik způsobů svědectví. Pochopil jsem, že Bůh mě počítá za věřícího a ustanovil mě do služby. Nikoliv jako pastora.
Misie pro katolíky
Po modlitbě o tyto věci jsem se vrátil do San Diego, kde jsem kdysi pracoval jako farní kněz. Věděl jsem, že po 2. Vatikánském koncilu mnozí z katolíků prožívají zmatek a rozčarování, zvláště s tím, co se týče vyjití z katolicismu. Neuplynulo mnoho času a Pán mi dal způsob, jak sloužit těm, kdo hledají cestu ven z katolické denominace. Pán otevřel dveře, abych směl mluvit. Lidé chtěli poznat název služby. Naší odpovědí bylo, že je to misie pro katolíky.
Ruth Poté, co jsme směli duchovně podrůst, společně jsme s Ruth zvážili ekumenický charakter charismatického hnutí a rozhodli se toto hnutí opustit. Více jsme se přiblížili k biblickým fundamentalistům. Obecně je přijímáno veřejností, že fundamentalismus je pejorativní označení slepého fanatika, který se snaží převálcovat „nevěřící“ (stejně tak jak je významem pejorativně chápán islámský fundamentalismus). V našem chápání je křesťanský fundamentalismus biblický, protože je postaven na fundamentu (základu) Bible a pokorné víry v její odkaz. Bibličtí fundamentalisté jsou ti, kdo upřímně věřili v poselství Bible a věrně je uváděli v praxi. I když jsme měli mnoho přátel v různých biblických církvích, zakotvili jsme do jisté fundamentalistické církve baptistů, kde jsem byl ordinován na kazatele.
Mission to Cathilics International (Mezinárodní misie katolíkům) je zaregistrována jako nezisková organizace. Rozdali jsme už milióny brožur, knížek a letáků poukazující na rozdíly mezi katolicismem a Biblí a prezentovali na nich biblické spasení. Každý dárce může na přání dostávat měsíční informační bulletin. Pán nám dává jisté možnosti v rádiu i televizi, z čehož se moc raduji. Knížka s názvem „Pouť z Říma“ je s radostnou zprávou šířena v angličtině i španělštině. Organizujeme setkání v mnohých zemích a přivážíme tam biblickou literaturu. Každý den odesíláme z naší kanceláře v San Diegu vyžádané materiály poštou. Pro množství setkání nám nezbývá mnoho času, kolikrát i 10 týdnů nepřetržitě jezdíme po Spojených Státech. Škola evangelizace mezi katolíky (A School of Roman Catholic Evangelism) organizuje týdenní i delší intenzivní kurzy pro pastory a jiné lidi, kteří touží 
se účastnit specializované misie pro skutečně svědectví mezi římsko-katolíky. K dílu rádi uvítáme misionáře i bývalé katolíky (zvláště bývalé kněze a řádové sestry) V misii pro katolíky máme přesvědčení, že není lásky v těch, kdo skrývají pravdu před těmi, kdo jsou v temnotě. Katolíci i jiní potřebují se pozastavit nad tím, v co věří, a srovnávat části svého náboženství s pravdou Písma Svatého. Jedině tehdy mohou být svědky svobody a světlosti Boží pravdy.
„Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (Jan 8:32)
K biblické spáse přišel Bartholomw Brewer v Americe. Dnes slouží Pánu na území celých Spojených Států Amerických, taktéž slouží i po Evropě i na Filipínách. Je zakladatelem a ředitelem Misie pro katolíky. Možno jej kontaktovat na adrese: Bartholomew F. Brewer,Missions to Catholics International, Inc., P. O. Box 19280, San Diego, California, 92 159–0289, USA
