Krátká poselstvíNáboženství a kultyŘímský katolicismusSvědkové JehovoviVšechny články

Co mají Svědci Jehovovi, Mormoni, Římští katolíci, a další, společného?

Dnes jsem měl téměř 2 hodinovou diskuzi se 2. Svědky Jehovovi, kteří mě už nějakou dobu navštěvují (jeden z nich zůstává stejný, druhý se pokaždé obměňuje). A já mám příležitost s nimi mluvit o tom, co Bible doopravdy říká.

Při těchto diskuzích, jež mohou být emočně vysilující, se snažím vystupovat slušně a v mysli mi znějí následující slova apoštola Pavla: „ale odřekli jsme se věcí ukrývaných kvůli hanbě a nepočínáme si chytrácky ani nepřekrucujeme slovo Boží, nýbrž zjevováním pravdy se představujeme každému lidskému porozumění před Bohem.“ (2 Kor. 4:2).

Zjevováním pravdy se představujeme každému lidskému porozumění před Bohem.“ Takové je mé myšlení. Vnímám to jako čest, že mohu vyvyšovat, obhajovat a zjevovat Boží pravdu. Bůh je oslaven i v tom, že Jeho moudrosti nelze odolat jen prostým mechanickým odříkáváním nabiflovaných lidských nauk.

Boží Slovo obsahuje i jakési zaslíbení, které nám zanechal Pán Ježíš, zejména v souvislosti s pronásledováním (nicméně nejen zde): „Neboť já vám dám řeč a moudrost, které nebudou moci odolat ani ji vyvrátit žádní vaši protivníci.“ (Luk. 21:15). Slova pak vidíme naplněná jak u Petra a Jana (Skutky 4:13), tak ještě zjevněji u mučedníka Štěpána (Sk. 6:10), kde čteme tento výmluvný komentář poté, co horlivě diskutoval se Židy. „Ale nemohli odolat moudrosti a Duchu, v němž mluvil.“ (Skutky 6:10).

Není to o člověku, jeho moudrosti, výmluvnosti, ale o Pánu Ježíši a Jeho moci. Proto také, v případě Petra a Jana, čteme tento krásný komentář: „Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem.“ (Skutky 4:13).

Jde jen právě o to být tím, kdo pobývá s Pánem Ježíšem. Spoléhat se na Něj a postavit se za Jeho Slovo. K tomu je samozřejmě potřeba také znát dobře Boží Slovo a mít s Bohem blízký vztah.

Nepovažuji se za aktivního evangelistu, který vyhledává podobné příležitosti často a sám ze své vůle. Bůh mi však dal mnoho příležitostí mluvit s lidmi z různých náboženství. Mezi nimi právě nejčastěji se Svědky Jehovovy, Římskými katolíky, ale třeba i Mormony (se kterými jsme měli s kamarádem velmi dlouhou diskuzi) a jednou také s Muslimským kazatelem.

Všechny tyto zkušenosti mi ukázaly jednu podstatnou věc. Římští katolíci, Svědkové Jehovovi, Mormoni, a další, mají jedno společné: Boží Slovo pro ně není finální autoritou, ale za ním se skrývá další, vyšší lidská autorita!

Je svým způsobem smutné, svým způsobem i jaksi tragikomické, poslouchat Mormony a následně pak Svědky Jehovovy. Totiž, obě tyto skupiny, mají jaksi podobný počátek své existence (v 19. století), obě tvrdí něco podobného (v historii došlo k překroucení Boží nauky, my jsme reformátory), přesto je závěr a učení obou skupin diametrálně odlišný. Obě tato náboženství totiž přidávají k Bibli další autoritu: Mormoni – spisy Josepha Smithe, Svědkové Jehovovi – učení schválené „Věrným a rozvážným otrokem“ (centrální sbor řízený skupinou mužů sídlící ve Warwicku, ve státě New York).

Podobně k nim můžeme zařadit i Římský katolicismus, který má kromě Písma i církevní tradici (obojí ovšem interpretují papežové a biskupové). Samozřejmě není potřeba dále vysvětlovat, jak moc se odlišuje od předchozích 2. skupin. Svědkové Jehovovi rádi kritizují Římský katolicismus za jeho důvěru v koncily a církevní tradice, které rozporují Písmu, nicméně oni sami dělají to samé, jen mají jiného prostředníka (učení schválené „Věrným a rozvážným otrokem“). Říkají sice, že spoléhají na Bibli, ale jejich překlad je spíše interpretací než věrným překladem původních textů.

Přišlo mi vskutku fascinující, když jsem si uvědomil, že, jak Římští katolíci, Svědkové Jehovovi, ale i Mormoni, všichni společně, byť každý tak trochu po svém, činí dokonce v zásadě stejný argument: „Máme Bibli a Bible různé interpretace. Co potřebujeme, je mít jednu finální interpretaci.

Mormoni nám kreslili na tabuli jeden kruh, jenž představoval Bibli a z něho vedlo mnoho čar (ty představovaly interpretace). Pak ovšem udělal jednu, delší čáru, a druhé kolečko, které zobrazovalo finální interpretaci (spisy Josepha Smithe).

Pamatuji si, jak jsem mu k tomu kolečku nakreslil 10 dalších čar a zeptal se ho, která interpretace oné finální interpretace je ta pravá. Totiž, nakreslit kolečko navíc nic neřeší, jen to vytváří delší řetězec. Vše platí stejně, jen je o kolečko navíc…

Všechny tyto skupiny (a můžeme k nim přidat i Muslimy) spojuje jeden koncept: Prostřednictví.

Obvykle další autorita zaujímá místo rozhodující a určuje (a nutně i deformuje) význam Božího Slova. Všechny tyto skupiny rádi poukazují na to, kolik existuje různých denominací, přesto však oni sami se od sebe odlišují asi jako Sibiř od Sahary.

Všechny tyto skupiny dogmaticky určují, čemu mají členové jejich náboženství věřit. A všechny společně také napadají princip Sola Scriptura, který učí, že Písmo je finální autoritou v životě křesťana. Neznamená to, že neexistují další autority, ale všechny jsou podřízeny Božímu Slovu (konečné autoritě).

Byť Bůh ustanovuje starší, jež plní i funkci dohlížitelů (i s ohledem na zdravou nauku), i oni jsou podřízeni Božímu Slovu a nemají panovat nad vírou druhých (1 Petrův 5:2-3). Mají je ovšem vést do Božího Slova. V Písmu jsou nám dáváni za příklad Berojští křesťané, kteří zkoumali Písma i s ohledem na učení samotných apoštolů (Sk. 17:10-11)!

Dokonce i Pán Ježíš přistupoval ke svým posluchačům způsobem, že se jich ptal, co Boží slovo říká, a očekával, že mu lze porozumět. Co Pán Ježíš odpovídá zákoníkovi, když se ho, v 10. kapitole Lukášova evangelia, zeptal, co má učinit, aby měl život věčný? „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ (Luk. 10:26).

Ďábel chce vzít Boží Slovo z rukou Božího lidu a vrátit mu jej překroucené. A proto tak agresivně útočí na princip Sola Scriptura. Tento reformační princip je nakonec zdrojem mnohem hlubší jednoty mezi křesťany různých denominací, neboť jsou spojeni vírou v to samé evangelium!

Nejsou to papežové, ani kardinálové, historie, koncily, moderní věda, ani nic dalšího, co by mělo mít poslední slovo. Poslední slovo bude mít vždy Bůh. Jeho Slovo je tak finální autoritou v životě Božích dětí.

A na tom je třeba trvat. Slovy, Martina Luthera, řekněme: „Zde stojíme a nemůžeme jinak!“

A ostatní, co s námi nesouhlasí, dá-li Bůh, povedeme právě k této věčné pravdě. „K zákonu a ke svědectví! Nebudou-li mluvit podle tohoto slova, tak v něm pro ně není úsvit.“ (Izaiáš 8:20).

Tvé slovo je lampou pro mé nohy, je světlem na mé stezce.“ (Žalm 119:105).

Amen.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button