Když se zeptáte současných evangelíků na to, co si Bůh myslí o hříšnících, odpoví vám pravděpodobně floskulí: „Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích.“ Tento nebiblický výrok se stal mantrou moderního antropocentrického křesťanství (zaměřené na člověka). Člověk se stal centrem našeho náboženství; ne svatý, svatý, svatý Hospodin, a proto se nemůže stát, že by Bůh nenáviděl hříšníka! To se prostě nemůže stát, že?
Pojďme se podívat na to, co učí Písmo.
Miluje Bůh všechny lidi stejně? Ne!
Pamatuji si, když mi bylo asi 8 let, že jsem se ptal rodičů, koho mají raději, zda mě či mého bratra. A máma mě tehdy ujistila, že samozřejmě oba stejně. Přirozeně má většina lidí pocit, že rodiče musí mít rádi všechny své děti stejně. Samozřejmě, že to tak obvykle není! A ani tehdy nebylo, ale jde o jednu z mnoha milosrdných lží, které rodiče říkají dětem. A jak je to i s ostatními lidskými předpoklady, které padají na tvář před Božím slovem, musíme se i zde ptát: „Co ale říká Boží Slovo? Miluje Bůh všechny lidi stejně?“
Je psáno: „Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.“ (Římanům 9:13). Připomeňme si, že Jákob a Ezau byli dvojčata. Nejde o jiné postavení. Ani o jiný rod. Jde o nejbližší možný příbuzenský vztah! A Ezau se dokonce narodil první, takže prvorozenectví mělo patřit jemu, přesto si Bůh zamiloval Jákoba. To proto, aby jednoznačně ukázal, že Jeho láska je stoprocentně nepodmíněná!
Ostatně takový je kontext i v pasáži, ze které Pavel cituje. Zde Bůh odpovídá svému vyvolenému lidu Izraeli, jenž vzešel z Jákoba. „ Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Ptáte se: Jak jsi nám prokázal lásku? Což nebyl Ezau Jákobův bratr, je Hospodinův výrok, a přece jsem si Jákoba zamiloval, ale Ezaua jsem nenáviděl. Proměnil jsem jeho hory v pustinu a jeho dědictví jsem dal stepním šakalům.“ (Malachiáš 1:2-3).
I kdybychom zůstali pouze zde, vidíme, že Bůh nemiluje všechny lidi stejně (nebo stejným způsobem). A byla by to pošetilost myslet si, že ano, neboť Bůh není pod žádným vnějším zákonem, který by mu něco takového nařizoval – to by pak ani nebyl Bohem! O čem ale Pavel hovoří v 9. kapitole Římanům? Nebudeme zabíhat do detailů, pouze krátce si ukážeme, že Pavel zde argumentuje pro Boží bezpodmínečné vyvolení, jenž vychází z jedinečné lásky Boha vůči svému lidu, který si od věčnosti zamiloval.
Bezpodmínečné vyvolení
Vidíme, že ve verších 1 – 5 hovoří Pavel o svém zármutku nad Izraelským národem, který z drtivé většiny odmítl Ježíše jako Mesiáše. V následujících verších (6 – 9) Pavel argumentuje, že ne všichni z Izraele jsou Izrael, neboť Izrael může znamenat národ, stejně tak ale i Boží vyvolený lid. Pavel zde vysvětluje, že pouze děti zaslíbení jsou skutečným potomstvem Abrahama (vyvoleným spaseným lidem). Odtud (ve verších 10 – 13) Pavel rozvíjí argument, že zaslíbení je podle Božího předsevzetí, jenž je podle Božího svrchovaného vyvolení – nikoliv předzvěděných skutků!
Pavel pak odpovídá na typickou humanistickou námitku napadající Boží spravedlnost, jako by snad Bůh byl pod nějakou obligací zachránit všechny lidi, a cituje známe verše z Exodusu, kde Hospodin slibuje: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ (Římanům 9:16).
Apoštol zde tedy hovoří o spasení! A zde vidíme Boží svrchované vyvolení hříšníků, které není na základě jakékoliv lidské snahy. „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává.“ (Římanům 9:16). Nezáleží tedy na člověku, a ani na tom, jak se snaží, ale pouze na Bohu, který se smilovává!
Jedinečná Boží láska k vyvoleným
Římanům 9 ukazuje, že spasení je zcela nezasloužené. Nemůže to být zdůrazněno jasněji! Právě proto Pavel vybral dvojčata Jákoba a Ezaua jako příklad; aby nemohl být žádný pochyb o pravdivosti Boží svrchované lásky.
Zde se zjevuje jedinečná, věčná, svrchovaná, svatá, bezpodmínečná Boží láska k vyvolenému Božímu lidu. Židé si mysleli, že Bůh miluje pouze jejich národ a spoléhali na to, že podle těla pocházejí z Abrahama. Faktem ovšem je, že Bůh miluje celý svět! Což v kontextu mnoha pasáží odkazuje obvykle na všechny národy (a někdy na stvoření jako takové). To je přehledně vyjádřeno v Janovi 11:51-52: „Toto však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz onoho roku vyslovil proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, 52 a ne jenom za národ, ale také za to, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno.“
A tuto jedinečnou lásku nemá Bůh ke všem lidem, ale pouze k těm, které předem poznal. V listu Efezským čteme: „On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, 5 když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista 6 ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“ (Efezským 1:4-6).
Zde vidíme Boží vyvolené – mnohý lid (Matouš 20:28;26:28; Židům 2:10; Zjevení 5:9), který Bůh předem poznal (v intimním osobním slova smyslu), a jenž je nezaslouženým příjemcem Jeho milosti. Každý křesťan byl takto Bohem poznán již před založením světa a Ježíš za něj osobně zemřel na kříži. Kříž je potom vyjádřením této jedinečné věčné lásky, kterou má Bůh ke všem křesťanům. Pavel říká v listu Galatským: „ Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Galatským 2:20). Každý křesťan může potom směle prohlásit to samé co Pavel!
Život každého vyvoleného je pak pod jemnou správou Boží prozřetelnosti a neodolatelně směřuje k bodu, kdy jej Bůh (ve správný čas) povolá, ospravedlní a nakonec i oslaví. Tak to vidíme v Římanech 8: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. 29 Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; 30 které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.“ (Římanům 8:28-30).
Nezapomínejme na to, že Bůh stvořil vše ke své slávě. To vidíme v 6. verši, kde je řečeno: „ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“ (Efezským 1:6). Křesťané proto existují primárně ke chvále Boží milosti, kterou jsme získali zcela nezaslouženě v Kristu Ježíši!
Nádoby milosrdenství a nádoby hněvu
Co ale ostatní lidé? Bible učí. že křesťané jsou tu ke slávě Boží milosti (Efezským 1:6) jako nádoby milosrdenství. „A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, 24 totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů?“ (Římanům 9:23-24). Křesťané jsou totiž příjemci nezasloužené Boží milosti, a proto výraz „nádoby milosrdenství“.
Ostatní lidé ale nejsou příjemci Boží milosti a zůstává na nich Boží hněv. „Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.“ (Jan 3:18). I křesťané, předtím než je Bůh povolal, byli děti hněvu, jak Bible jednoznačně říká v listě Efezským. „Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy, 2 v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti. 3 Mezi nimi jsme kdysi i my všichni žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní.“ (Efezským 2:1-3).
A protože rozumíme tomu, že Bůh stvořil vše ke své slávě, žádný člověk proto nemůže Boha okrást o Jeho slávu. Máme zde církev, která byla vykoupena Kristovou krví (Skutky 20:28), a její členové jsou jednotlivě nádobami milosrdenství. A pak tu máme zbytek padlého lidstva, které Bůh nazývá nádobami hněvu (či jako děti hněvu, podle předchozích veršů). Na nich bude zjevena Boží spravedlnost – o to více bude pak zářit i Boží milost. „Což nemá hrnčíř ve své moci hlínu, aby z téže hroudy učinil jednu nádobu ke cti a druhou k hanbě? 22 Což nechtěl Bůh ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou moc, a proto s velikou trpělivostí snášel nádoby hněvu připravené k záhubě?“ (Římanům 9:21-22).
Z předchozích veršů vidíme, že zbytek lidstva, který nevěří v Ježíše Krista, je nazýván jako nádoby hněvu či děti hněvu, což indikuje jediné: Na nich spočívá spravedlivý Boží hněv! Ano, čtete správně – Bůh je nenávidí a jednou je pošle do pekla, kde budou věčně splácet svůj dluh vůči Bohu.
Boží láska ke všemu stvoření i svým nepřátelům
Přesto jsou i oni, dokud se nenaplní počet vykoupených, příjemci Boží lásky. Někdy teologové používají výraz „obecné slitování“, ale jde o Boží lásku k celému stvoření, která se projevuje Jeho dobrotivým zacházením s hříšníky, kteří si to nezaslouží.
To znamená, že nejsou souzeni v okamžiku, kdy poprvé zhřeší a rovněž přijímají mnohá požehnání, jež má celé stvoření; v podobě základních potřeb jako je voda, jídlo, ale i třeba to, že mohou mít rodinu a zažívat v životě potěšení. Bůh nyní zadržuje a oddaluje svůj hněv, který jednou uvolní a v neředěné číši vylije na každého, kdo své roucho nevypral v krvi Beránka (Zjevení 7:14).
A proto Ježíš řekl svým učedníkům: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, 45 abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:44-45).
Bůh miluje své nepřátelé? Ano, Bůh je dost veliký na to, aby dokázal milovat člověka jako své stvoření, ale přitom nenávidět jeho hřích a v důsledku toho i hříšníka. Máme zde Boží lásku i Jeho spravedlivý hněv. Láska v tuto chvíli zadržuje hněv, který se ale jednoho dne uvolní, a každý, kdo nepřijal Krista, z něj dostane napít.
Ježíš také projevoval svou lásku i k nevěřícím. Tak jako v případě bohatého mládence, zde můžeme číst tato slova: „Ježíš na něho pohlédl, zamiloval si ho a řekl mu: ‚Jedno ti chybí: Jdi, prodej všechno, co máš, a dej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.‘“ (Marek 10:21). Vidíme Ježíše, jak je pohnut lítostí vůči ztracenému hříšníkovi. Je pravda, že Bůh nemá potěšení ve smrti ničemy (Ezechiel 18:23) a raději by byl, kdyby se obrátil, ale je také pravda, že Bůh je žárlivý na svou svatost a spravedlnost (Exodus 34:14; Deut. 5:9), a proto trestá, neboť jde o Jeho čest. A Bible říká, že svou slávu nikomu nedá (ani jí neodloží stranou). „Já jsem Hospodin, to je mé jméno, a svou slávu jinému nedám, ani svou chválu modlám.“ (Izaiáš 42:8).
Viděli jsme Boží lásku k celému padlému stvoření a Boží přízeň, kterou mají všichni lidé. Jde o formu Boží lásky, kterou přijímají všichni – spravedliví i nespravedliví. Jde však pouze o dočasné požehnání, jenž jednoho dne vyprchá a tehdy se uvolní mocný Boží hněv.
Hříšníci v rukou zuřivého Boha
Stojí za to podívat se na obraz z Izaiáše, který zjevuje vášeň s jakou Bůh nenávidí hřích a hříšníky – rovněž i děs, který jednou exploduje na celý obydlený svět.
„ Naříkejte, protože den Hospodinův je blízko. Přijde jako zkáza od Všemohoucího. 7 Proto všechny ruce ochabnou a srdce každého člověka se rozplyne. 8 Vyděsí se, zachvátí je křeče a bolesti, budou se svíjet jako rodička. Jeden bude užasle hledět na druhého, jejich tváře budou jako plamen. 9 Hle, den Hospodinův přichází, krutý, se zuřivostí a s planoucím hněvem, aby učinil tuto zemi hroznou pustinou a vyhladil z ní hříšníky. 10 Neboť hvězdy nebes ani jejich souhvězdí se nezatřpytí svým světlem, slunce bude vycházet temné a měsíc nezazáří svým světlem. 11 A navštívím svět za zlo a ničemy za jejich vinu; způsobím, že zmizí pýcha domýšlivců a hrdost tyranů ponížím. 12 Způsobím, že bude člověk vzácnější než ryzí zlato, člověk nad zlato z Ofíru. 13 Proto rozbouřím nebesa a rozkymácí se země ze svého místa — v rozhořčení Hospodina zástupů a ve dni jeho planoucího hněvu.“ (Izaiáš 13:6-13).
Obdobný obraz vidíme i v knize Zjevení v 6. kapitole, kde hříšníci křičí v naprostém zoufalství: „Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránka! 17 Neboť přišel veliký den jejich hněvu; kdo bude moci obstát?“ (Zjevení 6:16-17). Neexistuje vůbec nic, co by se mohlo jen připodobnit hrůze, která exploduje na svět v okamžiku, kdy se uvolní lavina Božího hněvu proti rebelujícím hříšníkům.
Boží hněv má být rovněž předmětem uctívání křesťanů. Náš Bůh je stravující oheň (Židům 12:29) a je žárlivý pro svou slávu (Exodus 34:14). Jeho hněv je dokonalý, neboť je reakcí dokonalé Boží svatosti a spravedlnosti vůči rebelujícím hříšníkům. Jeho hněv je nekonečný, neboť Bůh je nekonečný, a hřích je pak útokem hříšníka vůči nezměrnému kosmickému Králi. Jeho hněv je svatý, neboť obhajuje Jeho svatost! Přichází, aby nechal zaplatit ty, kteří se provinili vůči dokonale svatému nebeskému Bohu!
Jonathan Edwards má slavné kázání, které se jmenuje „Hříšníci v rukou zuřivého Boha“ (v angl. Sinners in the hands of angry god). To je prosyceno ostrými výrazy, které by většina vyznávajících křesťanů v dnešním postmoderním věku zřejmě nedokázala strávit. Jak se Bůh podle Edwardse staví k neobrácenému hříšníkovi, který odmítá učinit pokání a uvěřit v Ježíše Krista?
„Luk Božího hněvu je napnutý a šíp je připraven na tětivě, a spravedlnost jej ohýbá směrem na vaše srdce, a napíná luk tak, že není nic, ale jen pouhé potěšení Boha, a to zuřivého Boha, bez jakýchkoliv zaslíbení či povinností, co zadržuje šíp, aby v tento moment nebyl opit vaší krví.“ (Jonathan Edwards, Sinners in the hands of angry God).
Šokují vás ta syrová slova? Stále si myslíte, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka? Pojďme se podívat na pár veršů z Bible. Co říká Bůh o nekajícných hříšnících?
„Vždyť ty nejsi Bůh, který má zalíbení v ničemnosti; zlý s tebou přebývat nemůže. 6 Namyšlení se ti nemohou postavit před oči; nenávidíš všechny činitele nepravosti.7 Zahubíš ty, kdo mluví lživě. Hospodin opovrhuje lidmi krvelačnými a podlými.“ (Žalmy 5:5-7).
„Hospodin zkoumá spravedlivého i ničemu. Jeho duše nenávidí lidi milující násilí.6 Na ničemy sešle řeřavé uhlí a síru; žhoucí vichr bude jejich údělem, 7 neboť Hospodin je spravedlivý. Miluje spravedlivé činy. Upřímný spatří jeho tvář.“ (Žalmy 11:5-7).
„Nežijte podle ustanovení národa, který před vámi vyháním, neboť oni činili všechny tyto věci, takže jsem jimi opovrhl.“ (Lev. 20:23).
„Šest věcí Hospodin nenávidí a sedmá je pro něj ohavností: 17 Povýšené oči, lživý jazyk, ruce, které prolévají nevinnou krev, 18 srdce, které kuje zlé plány, nohy, které rychle běží za zlem, 19 falešného svědka, který šíří lži, a toho, jenž zasévá sváry mezi bratry.“ (Přísloví 6:16-19).
„Všechno jejich zlo se stalo zjevné v Gilgálu, proto jsem je tam začal nenávidět. Za jejich zvrácené činy je vyženu ze svého domu. Nebudu je již déle milovat, všechna jejich knížata jsou umíněnci.“ (Ozeáš 9:15).
„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu.“ (Římanům 1:18).
Fakt je, že Bůh nenávidí hřích a hříšníky, proto posílá do pekla hříšníky a ne jen hřích. Přičemž Jeho hněv není unáhlený či zbrklý, ale vždy dokonale svatý a adekvátní vůči zločinu hříšníka. Peklo není ničím jiným než dokonale spravedlivým trestem.
Peklo
Peklo se z lidského pohledu jeví jako neskutečně krutý trest. Přitom je ale naprosto spravedlivý a adekvátní. Vůči nekonečnému Bohu máte nekonečný dluh, který buď splatil Pán Ježíš Kristus na kříži nebo ho budete splácet vy po zbytek věčnosti. To, co Ježíši „trvalo 6 hodin“, vy nikdy splatit nemůžete.
Někteří lidé to stejně nedokáží pochopit a není divu! Lidská mysl nedovede obsáhnout tu hloubku a intenzitu spravedlivého Božího hněvu vůči, z lidského pohledu, tak nepatrného hříchu jako třeba utrhnutí ovoce ze stromu poznání dobra a zla. Z našeho omezeného pohledu jde přece o něco zanedbatelného, ale z Boží perspektivy je to zrada kosmických rozměrů, která si zasluhuje věčné odsouzení.
Pro lepší ilustraci odvodíme podobenství: Když dáte facku svému sousedovi, možná vám jí vrátí. Když jí dáte českému prezidentovi, očekávejte přinejmenším předvolání před soud. Když to samé uděláte americkému prezidentovi, je možné, že vás na místě zastřelí ochranka, a když to přežijete, očekávejte přísný trest u soudu. Co ale když celý život plivete do tváře věčnému nezměrnému Bohu, Stvořiteli vesmíru a všeho co je, jehož svatost září víc než ohnivé plameny supernovy, jaký pak bude váš trest? Adekvátní! Budete splácet veškerý dluh ve věčnosti, v ohnivém jezeře!
Boží láska v evangeliu
A tento planoucí hněv svatého Boha byl vylit na dokonalého Božího Beránka, aby každý, kdo učinil pokání a vložil svou důvěru v Pána Ježíše Krista, přešel ze smrti do života (Jan 5:24) a byl zachráněn od Božího hněvu (1 Tesalonickým 1:10).
Ježíš dobrovolně podstoupil trest, který měl padnout na hlavu každého křesťana a zaplatil svou drahocennou krví (Římanům 5:9; Skutky 20:28). Bůh mohl všechny lidi poslat rovnou do pekla, ale rozhodl se projevit svou milost a vykoupit mnohý lid ze všech národů, jazyků a kmenů. (Zjevení 5:9).
Proto chodil a říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1:15). V evangeliu je zjevena ona obrovská Boží láska, kterou má Bůh ke svému lidu. Je to jedinečná láska, která je charakterizována dokonalou obětí na kříži.
Boží láska i hněv
Když si to shrneme, tak veškeré padlé stvoření je příjemcem Boží lásky. Bůh člověka netrestá v okamžiku, kdy zhřeší, ale oddaluje svůj hněv až do doby posledního soudu. Je to jako by jedna ruka Boží držela druhou a říkala: „Ještě ne. Dokud se nenaplní církev. Dokud se evangelium nedostane na každé místo – do každého národa…“
Přesto na každém hříšníku spočívá Boží hněv. Je pravda, že Bůh nenávidí hřích, a nejen hřích, ale i hříšníky. A Bible je více než jasná, že i křesťané byli kdysi děti hněvu (Efezským 2:3). A právě zde vidíme i onu jedinečnou, věčnou, svrchovanou, svatou, bezpodmínečnou Boží lásku k vyvolenému Božímu lidu – církvi, kterou Kristus vykoupil svou drahocennou krví, když za „děti hněvu“ položil svůj život (Skutky 20:28).
Je potřeba odhodit naše marné lidské představy o Bohu a studovat poctivě Boží slovo. Nepředpokládat, že je Bůh jako my, to je příznakem všech modlářů, ale neustále obnovovat svou mysl Božím Slovem, abychom mohli poznávat Boha podle pravdy.
Na závěr tohoto článku se hodí citát renomovaného křesťanského autora Arthura W. Pinka, který je kritický vůči moderní lidskostředné církvi:
„Bůh, kterého většina vyznávajících křesťanů miluje, působí velmi jako takový benevolentní starý pán, který sám nemá zálibu v pošetilostech, ale shovívavě mrká na nerozvážnosti mládeže… Pro jeden hřích Bůh vyhnal naše prarodiče ze zahrady Eden; pro jeden hřích padlo všechno potomstvo Kenaanu pod prokletí, které zůstává do dneška; pro jeden hřích byl Mojžíš vyloučen ze země zaslíbené; Elíšův služebník byl zničen malomocenstvím; Ananiáš a Safira byli odříznuti ze země živých.“ (Arthur W. Pink, Sovereignty of God).
