Kdybychom mohli nějakým způsobem měřit duchovnost křesťana a měli jakýsi „duchovnometr“, co by asi takové zařízení mělo detekovat? Nebo-li: Co je esenciální v životě křesťana a definuje jeho duchovní zralost?
Již od rané církve, a vidíme to i v písmu, tu byli lidé, kteří se rádi chlubili tím, co dělají či nedělají – a podle toho se vzájemně posuzovali. Ať už šlo o pokrmy, nápoje či zachovávání určitých dnů, nový zákon vše adresuje (Řím. 14, Kol. 2, 1 Kor. 8, atd.)…
Tyto věci ovšem zoufale snižují a degradují podstatu Božího království! Dělají z Božího království cosi přízemního, zemského, tělesného a triviálního! Apoštol Pavel nám v zásadním textu 14. kapitoly listu Římanům připomíná důležitou pravdu o podstatě Božího království: „Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.“ (Řím. 14:17).
I dnes se mnozí křesťané rádi identifikují tím, co dělají nebo nedělají. Například že neslaví vánoce, nepijí alkohol, chodí každou neděli do sboru, neposlouchají hudbu, nedívají se na televizi, atd. A představte si, když někdo slaví vánoce – jaký skandál! V očích těchto lidí je pak automaticky méně duchovní a možná i nespasený. Takové laciné posuzování je ale vždy projevem lidské pýchy a nezralosti.
I k tomu se bohužel jako křesťané snadno snižujeme, a proto píše Jakub tato varovná slova: „Bratři, nemluvte jeden proti druhému. Kdo mluví proti bratru nebo soudí svého bratra, mluví proti Zákonu a soudí Zákon. Jestliže však soudíš Zákon, nejsi činitelem Zákona, nýbrž soudcem. Jeden je zákonodárce a soudce, ten, který může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, jenž soudíš bližního?“ (Jak. 4:11-12). Reptání, pomluvy a tělesné souzení bývají jako neodbytní sousedé, kteří ustavičně klepají na dveře naší tělesnosti. Neměli bychom ovšem pouštět do našich životů podobné nezvané hosty!
Výše zmíněné vnější aktivity a spolu s nimi reptání, pomluvy a tělesné souzení by ovšem byly hodnoceny trestnými body na našem imaginárním duchovnometru… Zeptejme se ale znovu: Co je skutečnou podstatou našeho duchovního života? A odpovězme si jednoduše: Poznání osoby Pána Ježíše Krista!
Není snad lepší místo v Božím Slově než právě ve 3. kapitole listu Filipským, kde apoštol Pavel adresuje nejprve falešné učitele, jenž strhávají učedníky ke spoléhání se na sebe, poněvadž vedou Boží lid zpět k zákonu. Apoštol zde doslova píše: „Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ,rozřízku‘.“ (Fil. 3:2). Toto trojí pejorativní označení je možná příliš silná káva pro speciální sněhové vločky 21. století, avšak musíme pamatovat, že jde o Duchem svatým vdechnuté Boží Slovo, jenž přesně a pravdivě (i se správným důrazem) popisuje charakter těchto lidí. Jde znovu o stejnou skupinu s níž se setkáváme více detailněji v listu Galatským.
Pojďme dále…
Pavel píše ve 3. verši skutečně zajímavá Slova a náš „duchovnometr“ rázem ožívá: „Neboť pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se Kristem Ježíšem a nespoléháme na sebe…“ (verš 3). Apoštol si velmi moudře vypůjčuje jazyk těchto falešných učitelů, jež právě vedou k zákonu a obřízce, a ukazuje nám, že v prvé řádě nejde o fyzickou obřízku, jak jí proklamují tito „špatní dělníci“; jinde také píše: „V něm (pozn.: v Pánu Ježíši…) jste byli také obřezáni obřízkou, která nebyla udělána lidskou rukou, nýbrž spočívala ve svlečení těla hříchů, v obřízce Kristově…“ (Kol. 2:11).
Jde především o tuto obřízku, jenž spočívá ve svlečení těla hříchu (obřízce Kristově), což do značné míry symbolizuje naše pokání (svlečení těla hříchu – odložení hříchů těla). Pravou obřízkou jsme my – křesťané, pravý Boží Izrael, jenž má také Duchem svatým obřezané srdce. Tento krásný obraz spatřujeme ve 2. kapitole listu Římanům: „Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle; ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou.“ (Řím. 2:28-29).
Avšak pak nám Pavel připomíná to nejzásadnější, co si musíme zapsat do našich srdcí nesmazatelným inkoustem: „chlubíme se Kristem Ježíšem a nespoléháme na sebe…“ Křesťan je člověk, co se primárně nechlubí tím, co dělá nebo nedělá. Je člověkem, jenž vyvyšuje Pána Ježíše Krista ve svém životě!
Nesmíme být známí triviálními věcmi. Ne! Musíme si vzít toto mocné apoštolovo „krédo“ a aplikovat jej do našeho života. Nad všechny poklady světa vzácnější, slastí života krásnější, je Kristův Pán milejší!
Tato slova nejsou nějakým Pavlovým rozmarem nebo krátkodobým duchovním probuzením – možná z nějaké „nadupané“ křesťanské konference. Ne! Ten samý apoštol napsal církvi do Korintu: „Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ (1 Kor. 2:2). Oslavovat Pána, chlubit se Pánem – to byl celý apoštolův život. Vše ostatní se podřizovalo tomuto nejvyššímu cíli jeho života!
Je to tak ale i v našem životě? Církevní kultura přináší jakousi fiktivní realitu, neboť jde fakticky o paralelní kulturu k tomuto světu. Ta nás ovšem může i oslepit a mystifikovat, když pravidelné církevní aktivity začneme zaměňovat s podstatou naší víry. Přestaneme hledět na náš život skrze mocný reflektor Božího Slova a upneme se jen na církevní aktivity.
Křesťanství není primárně o nedělním chození do sboru, účastnění se konferencí, chození na křesťanské koncerty a pobyt na táborech – to vše může být jen přirozený kulturní aspekt této bubliny církevního života. Není-li ale živý a vzkříšený Kristus Pánem našeho života a neumíme-li spolu s apoštolem říct, že se chlubíme Pánem, pak nejsme nic a naše náboženství je naprostá marnost!
Křesťanství je o poznání Boha, je o živém vztahu s Bohem. Je o oslavování Pána ve všech aspektech našeho života. „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě.“ (1 Kor. 10:31).
To vše ale začíná tím, že s Bohem máme živý vztah, a trávíme proto čas v modlitbách, rozjímáním nad Božím Slovem a také nakonec i ve společenství Božího lidu. Kristus je v centru našeho putování tímto světem.
Mimochodem – vše do sebe krásně zapadá. To jak hledíme na naše bratry a sestry totiž nakonec něco i vypovídá o tom, co si myslíme o Pánu. Slovy můžeme opít mnohé lidi, zvláště, když známe správné odpovědi, ale činy často zjevují mnohem více to, čemu nakonec věříme.
Ptejme se tedy: Jsme laskavými sourozenci v Kristu a naše víra se tak projevuje i ve vztahu s druhými či se více podobáme satanovi, jehož písmo označuje jako „žalobce našich bratří“ (Zj. 12:10). Ano, taková tvrdá slova patří některým věčným schizmatikům, jenž se oddělují na základě vnějších věcí, nicméně skutečná podstata Božího království je jim na míle vzdálená…
Podstatou naší víry je tedy poznání osoby Pána Ježíše. Naše duchovnost je viditelná právě v tom čím se chlubíme. Chlubíme se skutečně Pánem tak jako apoštol? Je pro nás vzácnější nad všechna světská lákadla? To jsou důležité otázky, jenž zjeví mnohé o pevnosti základu naší víry. Jak odpovíme?
Na závěr si ovšem zopakujme „krédo“ apoštola Pavla, které vévodí této nádherné sekci 3. kapitoly Filipským. V těchto slovech spatřujeme pravou duchovnost a podstatu křesťanství. Kéž je to stále větší realitou našich životů…
„Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry.“ (Filipským 3:7-9).
