Co je to Trojice? Je trojjedinost biblická?

Jan 17:24-26

Jestli je nějaké učení, které se setkává s častým nepochopením, pak je to doktrína o Trojici. Často slýcháme námitky: Jak může být Bůh jeden a zároveň tři? Mnozí také oponují, že jde ve skutečnosti o tři bohy (a tedy polyteismus); jiní zase říkají, že Bible neobsahuje nic o trojjedinosti, a že jde o lidskou filozofii. Zkrátka: Existuje mnoho námitek, které vyplývají z fundamentálního neporozumění, a to nejen dnes, ale i v průběhu církevní historie!

A proto se podíváme do Bible i historie, abychom lépe pochopili širší kontext; ukážeme si, že doktrína o Trojici je skutečně biblické zjevení pravé boží podstaty. Rovněž jde o esenciální nauku vytvářející velikou dělící čáru mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími. Nejprve si však pojďme definovat základní předpoklady, bez kterých se neobejdeme.

Boží slovo a jeho výklad

Základním předpokladem k ustanovení učení o Trojici je akceptování jiné doktríny, a to „Sola scriptura“ (Jedině Písmo). Písmo je absolutním, neomylným a dostatečným záznamem vdechnutým Bohem. a neobsahuje proto žádné kontradikce, „a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti“ (2 Timoteovi 3:16).

Je třeba to zmínit, neboť mnoho odpůrců učení o trojjedinosti obvykle cituje verše, které obsahují odlišné informace (oproti veršům, které jim byly předloženy), přestože jsou komplementární (doplňují je), jako by snad Bible obsahovala kontradikce. Zkrátka: Násilně staví verše proti sobě! Těžko pak můžeme věřit, že takový člověk, jenž například cituje verš o lidství Ježíše Krista na úkor veršů, které hovoří o Jeho božství, věří doopravdy, že Bible je inspirované Boží Slovo – Písmo si prostě nemůže protiřečit!

S tím se nutně váže i dostatečnost a srozumitelnost Bible. Poněvadž: Když se lidem nedaří stavět verše proti sobě, obvykle začnou napadat dostatečnost a srozumitelnost Písma, a tak zamlžovat jinak jasný význam daného textu. Bůh však řekl Izraeli následující slova, jež platí stejně tak i pro zbytek Písma! „Vždyť tento příkaz, který ti dnes přikazuji, není pro tebe nepochopitelný ani vzdálený. Není na nebesích, abys mohl říct: Kdo z nás vystoupí na nebesa, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Ani není za mořem, abys mohl říct: Kdo z nás přejde na druhou stranu moře, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Vždyť to slovo je velmi blízko tebe, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ho plnil.“ (Deut. 30:11-14).

Dále pak musíme přistupovat konzistentně k výkladu. Jak už jsme si řekli: Nelze proti sobě stavět verše, jako by snad Písmo obsahovalo kontradikce, ani se vymlouvat na nejasnost textu, abychom pak dané verše mohli obrátit a dosadit do nich naše mylné předpoklady. Vždy musíme vzít veškerý text, jenž hovoří o daném tématu, a vyložit je tak, abychom nevytvářeli rozpory a nepřekrucovali přirozený význam. Necháme Bibli, aby mluvila sama za sebe!

Rovněž nesmíme naší víru zakládat na míře porozumění. Je snad rozum náš Bůh? Jsou věci, které chápat nemusíme, a přesto jim budeme plně důvěřovat. Bůh je jedinou Autoritou a měli bychom Ho poslouchat a spoléhat na něj, nikoliv na náš pošetilý rozum! Jak čteme v Příslovích: „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost. “ (Přísloví 3:5). Nebudeme proto jako had v zahradě Eden, který zkoušel Evu slovy: „Opravdu Bůh řekl?“ (Genesis 3:1). Budeme následovat Pána Ježíše Krista a směle odpovídat: „Je psáno…“ (Matouš 4:4).

Co Trojjedinost neznamená

Nejprve ale odpovíme na typické pomýlené a nelegitimní námitky vůči učení o Trojici.

1. Trojjedinost není polyteismus.

Co mimo jiné pojí různá nekřesťanská monoteistická unitární náboženství? Odpor k učení o Trojici! Jak Mohamed, který nerozuměl křesťanské víře, tak i současný judaismus, Svědkové Jehovovi a další, všichni mají problém s učením o Trojici. Často slýcháme, že jde o tři bohy (polyteismus)! Tak to ale není!

Již slovo Trojjedinost v sobě zahrnuje pluralitu (předpona „troj“), i jednotu (kořen „jedinost“). Učení o Trojici říká, že je jeden Bůh (v tomto je shoda s výše zmíněnými monoteistickými náboženstvími); a ten jeden Bůh existuje v jednotě tři osob (na rozdíl od jedné osoby u unitárních náboženství). Daná kritika je proto neplatná.

2. Nejde o kontradikci!

Často můžeme rovněž slyšet námitku, že křesťanská doktrína o trojjedinosti porušuje zákony logiky; konkrétně pak Zákon sporu, jenž říká, že daný výrok nemůže být, ve stejném okamžiku i kontextu, pravdivý i nepravdivý. Bůh nemůže být jeden a přitom tři!

Jde však o nepochopení kontextu! Neexistují tři bozi a současně jeden Bůh, přestože je Bůh jeden i mnoho (existuje zde jednota i pluralita). Musíme ovšem pochopit v jakém kontextu je to míněno. Bůh je jeden ve své podstatě či esenci (jeden), kterou vlastní tři osoby (mnoho). Nejde tedy o porušení Zákona sporu, neboť zde nejsou splněny předpoklady (odlišný kontext).

3. „Ale Bible neobsahuje slovo Trojice…“

Někdy také slyšíme argument, že Bible neobsahuje slova jako Trojice či Trojjedinost. Na to lze pouze odvětit: Bible také neobsahuje slovo Bible! Jde o nesmyslnou námitku, neboť Trojice je pouze termín, který označuje učení o biblickém Bohu. Písmo však toto učení obsahuje!

Základní pojmy a definice

„Neexistují žádné analogie k Trojici v přírodě, dokonce ani v duchovní přirozenosti člověka, který je utvořen k obrazu Božímu. Ve svém trojičním módu bytí je Bůh jedinečný; a v tomto ohledu neexistuje ve vesmíru nic jako On, a proto není nic, co by nám mohlo pomoci mu plně porozumět.“ (B. B. Warfield o nepochopitelnosti Trojice).

Pojďme si nyní definovat základní pojmy. Odpovíme si na otázky: Co je to Trojice? Co znamená trojjedinost? A jaký je význam slov jako osoba, esence či existence, jež jsou v tomto učení použita?

Trojice: Bůh je jeden a tři. Co to znamená?

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. [Amen.] (2 Korintským 13:13).“

Slovo Trojice je termín, který označuje křesťanskou doktrínu o Boží přirozenosti. Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého.“ (What is Trinity, Matt Slick, https://carm.org/what-trinity).

Tyto osoby se vzájemně odlišují a jsou identické ve své esenci. Jinými slovy: Každá osoba vlastní plnohodnotnou Boží přirozenost a je přitom jedinečná. Tedy: Otec není stejná osoba jako Syn, a ten není stejná osoba jako Duch svatý, a ten není stejná osoba jako Otec; přesto však všechny tři osoby vlastní jednu identickou Boží podstatu. Vidíme zde tedy jak jednotu (jedna Boží esence či podstata), tak i pluralitu (kterou vlastní tři osoby).

Výše uvedenou definici reprezentuje jednoduchý diagram níže.

Poznámka: Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého.

1. Je jen jeden Bůh (Deut. 6:4; Izaiáš 43:10; 46:9; Římanům 3:30; 1 Kor. 8:4; Jakubův 2:19).

2. Otec (Jan 6:27; 1 Kor. 8:6), Syn (Matouš 1:23; Jan 1:1; Římanům 9:5; Koloským 2:9; Titovi 2:13-14; Židům 1:1-3) a Duch svatý (Skutky 5:3-4; 28:25-27; 2 Korintským 3:7-18); mají všechny nutné Boží atributy.

3. Tito Tři nejsou identičtí; jsou ve vzájemné interakci a jejich identita existuje ve vzájemném respektu (Matouš 3:16-17; 12:32; 12:32; 17:5; Lukáš 3:21-22; 4:1; Jan 15:26; 16:7-16; 2 Korintským 13:14). Jednají odlišně, a přesto ve vzájemné shodě (Genesis 1:1-3; Jan 1:1-3; 2 Korintským 4:6; Koloským 1:15-17; Židům 1:2-3).

Podřízenost v Trojici

V Trojici existuje podřízenost v pořadí, nikoliv však v esenci či substanci. Můžeme vidět Otce jako prvního, Syna jako druhého a Ducha svatého jako třetího. Otec není jednorozený jako Syn (Jan 3:16, BK); Duch svatý vychází od Otce (Jan 15:26) a Otec poslal Syna (1 Janův 4:10). Syn a Otec pak poslali Ducha svatého (Jan 14:26; 15:26). Otec tvoří (Izaiáš 44:24), Syn vykupuje (Galatským 3:13) a Duch svatý posvěcuje (Římanům 15:16). (What is Trinity, Matt Slick, https://carm.org/what-trinity).

Podřízení v pořadí však nenaznačuje existenci nerovnosti v božství. Ačkoliv vidíme, že Otec poslal Syna, to ovšem neznamená, že Syn není roven Otci ve své Boží esenci. On je roven Otci v Boží přirozenosti (Filipským 2:6-7), ale neroven v lidské přirozenosti. Obdobně jako je žena v manželství podřízena muži; to ovšem neznamená, že si nejsou rovni ve své lidskosti. I král a sluha sdílí stejnou lidskou přirozenost, a přesto je to král, kdo posílá sluhu, aby činil jeho vůli. Ježíš tedy říká: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.“ (Jan 6:38). On přišel činit vůli Otce, a v tomto ohledu je podřízený, přičemž zůstává být plně Bohem tak jako Otec (Jan 1:1;14; Jan 8:58; Filipským 2:6-7; 1 Janův 5:20 atd).

Kritici trojiční doktríny pak obvykle ukazují na podřízenost Ježíše v evangeliích (a s tím související výroky), a chtějí tak dokázat, že má nižší než plnou Boží přirozenost. Jak jsme si vysvětlili, tento způsob argumentování není dostatečný: Ježíš je podřízen jako člověk, přesto je je roven Otci ve své Boží podstatě. „Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem.“ (Filipským 2:6-7). Vidíme proto, že učení o Trojici akceptuje pravdivost všech veršů Písma (o Kristově lidství i božství) a nesnaží se je násilně harmonizovat s všelijakými teologickými předpoklady! Ježíš je plně člověk a plně Bůh!

Trojjedinost

Výraz trojjedinost odkazuje na trojiční podstatu Boha. Spojuje ideu plurality a jednoty. Jak už bylo řečeno: Bůh existuje jako jednota tří osob; vidíme zde tedy jednotu i mnohost (jeden Bůh, tři osoby).

Existují ještě unitární náboženství jako Islám, Judaismus, atd, která učí, že Bůh má pouze jednu osobu. Nicméně to je z mnoha důvodů problematická pozice. O tom si něco povíme později, v kapitole „Esenciální doktrína“, v závěru tohoto článku.

Slovo osoba

Použitím slova osoba k odlišení Otce, Syna a Ducha svatého může být lehce problematické. Raná církev vnímala tento pojem odlišně. Církevní otec Tertullianus (160 – 220 po Kr.), který se zajímal nejen o teologii, ale i právo, představil latinský pojem osoba (lat. personae) jako vyjádření christologie (označuje teologické učení o Osobě Ježíše Krista) rané církve.

V latině je toto slovo užito primárně v relaci se dvěma koncepty: První odkazuje na vlastnictví či majetek dané osoby. Druhý pak na průběh dramatické scény. Občas měli herci více rolí; kdykoliv jí pak měnili během divadelní hry, nasadili odlišnou masku a předpokládali jinou osobu. Herci v antice měli často dvě masky: jednu zamračenou, ta reprezentovala dramatickou tragedii; druhou smějící se, ta reprezentovala komedii. Každá role byla osobou (lat. persona) a kolektivně byly osobami (lat. personae). A tak raná církev vnímala Boha jako jedno bytí se třemi „personae“ (osobami): Otcem, Synem a Duchem svatým. (What is Trinity?, R. C. Sproul).

Slovo esence a existence

Církev rozvinula své chápání o Bohu během prvních 5. století. Objevily se další termíny: esence a existence. Renomovaný reformovaný teolog, Dr. R. C. Sproul, napsal k těmto pojmům následující: „Provincií antických filozofů byla metafyzika, forma fyziky přesahující to, co můžeme na tomto světě pozorovat. Řečtí filozofové hledali povahu konečné reality, která se již nemění. Hledali esenci věcí. Nazývali to ‚ousios‘, což je přítomná částice řeckého slova ‚být‘. Do češtiny bychom to pak přeložili slovem bytí. A nejlepším synonymem řecké ideji bytí je české slovo esence. […]

Slovo existence obsahuje prefix ‚ex‘, který znamená ‚z něčeho‘, a kořen ‚sisto‘ – řecké slovo ‚stát‘. Takže ‚existovat‘ doslova znamená ‚vystupovat z něčeho.‘ Popisuje to pozici či postoj. Idea je taková, že osoba má jednu nohu vystupující z bytí a druhou z nebytí. Takže stojí v bytí, ale stojí také v nebytí. Je někde mezi bytím a nicotou. To je oblast ‚stávat se‘ či existence. “ (What is Trinity?, R. C. Sproul).

R. C. Sproul vypráví provokativní historku, jak popřel existenci Boha během jedné své přednášky. Na ní razantně prohlašoval: „Jednoznačně a důrazně tvrdím, že Bůh neexistuje. Vlastně… kdyby existoval, přestal bych v Něj věřit.“ Chtěl tím však říct, že slovo „existovat“ není technicky správný výraz. Bůh není ve stavu existence, to by implikovalo změnu uvnitř Jeho bytí (Bůh je neměnný). Bůh vskutku neexistuje – je ve stavu ryzího bytí.

Není třeba být najednou pedant a přestat používat slovo existence! Význam a původ slova slouží pouze k hlubšímu porozumění. A kdyby nás někdo upozornil na tuto skutečnost, můžeme pak specifikovat, co míníme slovem existence. Tedy to, že Bůh je ve skutečnosti v ryzím stavu bytí a není u něj žádné proměny!

Biblické svědectví

Pojďme nyní hlouběji do Bible! Podíváme se do Starého i Nového zákona; mějme však na mysli, že Bible zjevuje věci postupně. Říkáme tomu progresivní zjevení a znamená to, že Bůh o sobě, a svém vykupitelském plánu, nezjevuje okamžitě vše v plnosti, nýbrž postupně – tak jak se dostáváme blíže k Novému zákonu a ukřižování Pána Ježíše Krista, dozvídáme se i více informací. Když tedy známe tuto skutečnost, rozumíme, že Nový zákon obsahuje podstatně více informací o Boží podstatě než Starý zákon, přestože oba nejsou v konfliktu, ale vzájemně se doplňují!

Když se setkáváme s odporem vůči učení o trojjedinosti, obvykle nacházíme odpor k božství Ježíše Krista a také k tomu, že Duch svatý je skutečně osobou. A proto, než se dostaneme ke Starému a Novému zákonu, se nejprve zaměříme na tyto obvyklé dva „kameny úrazu“ a ukážeme si, že Ježíš Kristus i Duch svatý jsou skutečně Božími osobami!

Božství Ježíše Krista

V Bibli je mnoho veršů, které prokazují božství Ježíše Krista (viz tabulka níže). Pojďme se blíže podívat na ten nejvýznačnější!

Na počátku bylo Slovo

„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. “ (Jan 1:1).

Nejvýznamnější reference na božství Ježíše Krista v Novém zákoně je na počátku Janova evangelia. Ihned v první větě spatřujeme i tajemství Trojice, neboť je psáno, že Slovo (řecky Logos) je u Boha od počátku. R. C. Sproul tento verš komentuje následovně: „Je mnoho rozličných termínů v řeckém jazyce, které mohou být přeloženy jako české (pozn. původně anglické) slovo ‚u‘ (řecky pros), ale slovo, jenž je použito zde, naznačuje nejbližší možný vztah – doslova tváří v tvář. Nicméně Jan činí rozlišení mezi Slovem a Bohem. Bůh a Slovo jsou pospolu, ale nejsou totožní. Ale poté Jan deklaruje, že Logos nebylo jen u Boha, On byl Bohem. Takže v jednom smyslu musí být Slovo rozlišeno od Boha, a v jiném musí být identifikováno s Bohem.“ (What is Trinity?, R. C. Sproul).

Apoštol pokračuje: „To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. “ (Jan 1:2-4). Jak vidíme, Slovu je přisuzována věčnost (život), stvořitelská moc a vlastní existence. Podívejme se ještě na podobný verš v epištole Koloským. Pavel zde píše: „On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol. 1:15-16). Znovu zde vidíme, tak jako v Janově evangeliu, že skrze Slovo (Pána Ježíše Krista) vzniklo všechno, a bez něho nevznikl nic, co je. Zajímavý je ovšem začátek 15. verše. Zde je psáno: „On je obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz pro obraz je „eikón“ (odtud pochází slovo ikona). A ikony známe jako modly, kterými se lidé snažili zobrazovat Boha. Avšak jediné, co odhalovali, je slabomyslnost a hříšnost svých tvůrců! Jsou totiž nedokonalým a porušeným obrazem. Uctívat obraz (či ikonu) je nejen pošetilé, ale i hříšné (Exodus 20:4-5). Nikoliv však takový obraz Otce, který je Jeho perfektní reprezentací; neboť z Něho vyšel (Jan 8:42) a je stejné (boží) podstaty (Židům 1:3). Ježíš je proto dokonalým zjevením Otce! V listě Židům pak čteme: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům v prorocích; na konci těchto dnů k nám promluvil v Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož učinil i věky. On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem.“ (Židům 1:1-3). Syn je září Otce: Od něj vychází, má stejnou podstatu (je plně Bohem); a je rovněž posledním a dokonalým zjevením Boha – živým a věčným Slovem Božím!

Což nádherně vystihl i Řehoř z Nyssy, jeden z církevních otců, v následujícím textu: „Jako má světlo lampy tu vlastnost, že září a je na lampě závislé (neboť jakmile se objeví lampa, světlo, jež z ní vychází, ve stejné chvíli zazáří), tak zde na tomto místě apoštol chce, abychom uvažovali jak o tom, že Syn je z Otce, tak o tom, že Otec nikdy není bez Syna. Neboť je nemožné, aby sláva byla bez záře, stejně jako je nemožné, aby nezářila lampa.“ (Řehoř z Nyssy, Potěšení v Trojici, Michael Reeves).

Svědkové Jehovovi by mohli namítnout, že je zde ještě slovo prvorozený, což může naznačovat, že Ježíš byl ve skutečnosti stvořen. To by však znamenalo, že Bůh porušuje své vlastní Slovo, neboť jinde se dozvídáme, že esenciální charakteristikou modlářů je fakt, že vyměnili Boha za stvoření či tvorstvo (Římanům 1:25); jinde Otec nařizuje, že máme poslouchat Syna (Marek 1:11) a Syn pak říká, abychom v něj věřili (Jan 14:1) a také přijímá uctívání (Jan 20:28). Jak jsme si řekli v úvodu: Nebudeme proti sobě stavět verše jako by měla Bible vnitřní rozpory, to zaprvé. A za druhé, výraz prvorozený neoznačuje stvoření, nýbrž výsadní postavení. Ve Starém zákoně je tento výraz rovněž přisuzován Izraeli. „Pak řekneš faraonovi: Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. “ (Exodus 4:22). A tak tomu slovu rozuměla jak řecká, tak i hebrejská kultura.

Položme si ovšem další otázku: Jaká by to byla sláva, kdyby byl Ježíš stvořená bytost, která přišla naplnit příkaz Otce; a jaká je potom sláva, když se sám Bůh stane člověkem? Svědkové Jehovovi činí z vtělení Božího Syna cosi obyčejného, co ani zdaleka nevzbuzuje stejný úžas, jako když se věčný Bůh stane jedním z nás! Proto učení o Trojici ukazuje Boha v té největší slávě!

Ve verši 14 pak čteme: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy.“ (Jan 1:14). Člověk usiluje o to, aby se stal Bohem, ale nikdy se mu to nepodaří. Bůh se však stal člověkem a přebýval mezi námi. V tom je sláva Boží! V Jeho ponížení; přestože je větší než tento vesmír, který ho nemůže pojmout, a hodnotnější než cokoliv, co v něm existuje (proto je mimo jiné modlářství tak rouhavé, neboť srovnává nezměrného nekonečného a svatého Boha s omezeným, závislým a „všedním“ stvořením), stal se jedním z nás a vykoupil svou krví hříšníky, kteří si nezasloužili nic víc, než věčnou smrt v pekle! Ve 14. verši spatřujeme zázrak Božího vtělení. Ježíš byl vždy Bohem, ale v jistém čase se stal i člověkem, aniž by ztratil cokoliv ze svého božství!

Ježíš Kristus – plně Bůh, plně člověk

Pán Ježíš je plně člověkem a plně Bohem. Jak už jsme viděli na počátku Janova evangelia, Bohem byl vždy, ale v jistém okamžiku, kam směřovala i celá lidská historie a veškerá existence, se stal jedním z nás – lidskou bytostí! V tom je sláva Boží, že se Stvořitel vesmíru ponížil a stal člověkem!

A jak čteme v epištole Židům, byl postaven dokonce níže jak andělé! „Avšak toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí; tak z milosti Boží za každého okusil smrti.“ (Židům 2:9). Přesto však nikdy neztratil své božství – byl roven Bohu, ale ponížil se a stal se člověkem (Filipským 2:6-7), aby v dokonalé poslušnosti (jako člověk) naplnil kompletně Boží zákon a veškeré proroky. V Matoušovi říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.“ (Matouš 5:17). A tak nám přinesl veškeré Boží požehnání, které by pro nás bylo jinak nedostupné, nesl za nás prokletí zákona a trpěl tak za naše hříchy na kříži. „Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se stal za nás prokletím, neboť je napsáno: ‚Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě.‘ To proto, aby k pohanům přišlo to Abrahamovo požehnání v Kristu Ježíši a abychom skrze víru přijali zaslíbení Ducha.“ (Galatským 3:13-14).

Jako člověk byl poslušen a jako člověk i zemřel. A jako člověk je i prostředníkem Nové a lepší smlouvy. „Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (1 Timoteovi 2:5). A protože je i naším veleknězem, učinil ho Bůh nám ve všem podobným, akorát absolutně bez hříchu (Židům 4:15). „Je přece jasné, že se neujímá andělů, ale ujímá se semene Abrahamova. A tedy musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu. “ (Židům 2:16-17). Zde jednoznačně vidíme Kristovo lidství. Jako člověk naplnil zákon, jako byl dokonale poslušen vůči Otci, jako člověk zemřel a jako člověk je i naším Veleknězem, přesto však v něm tělesně přebývala veškerá plnost Božství. „Neboť v něm tělesně přebývá veškerá plnost Božství.“ (Koloským 2:9). Vidíme, že obojí platí současně: Pán Ježíš je plně člověkem a plně Bohem!

Na závěr ještě důležitá poznámka týkající se smírčí oběti: Pán Ježíš musel být Bohem, protože pouze Bůh může odpustit hříchy (Marek 2:7) a připravit dokonalého Božího beránka k oběti za hřích! A Ježíš musel být člověkem, neboť je zástupnou obětí za člověka. Ježíš musí být člověkem i Bohem, jinak bychom nemohli být smířeni!

To, že je Ježíš plně člověk a plně Bůh, aniž by ztrácel něco ze svého božství a lidství, se v teologii označuje termínem hypostatická jednota.
Níže v tabulce jsou zobrazeny vybrané pasáže Bible, které ukazují, že Ježíš je jak plně člověk, tak i plně Bůh.

Ježíš jako Bůh

Ježíš jako člověk

Je uctíván (Matouš 2:2, 11, 14:33, Jan 20:28).Uctívá Otce (Jan 17).
Lidé se k němu modlí (Skutky 7:59).Modlí se k Otci (Jan 17).
Není hříšný (1 Petrova 2:22, Židům 4:15).Je pokoušen (Mat. 4:1).
Zná všechno (Jan 21:17).Roste v moudrosti (Lukáš 2:52).
Je věčný (Jan 8:58).Narodil se (Matouš 1:16).
Dává věčný život (Jan 10:28).Zemřel (Řím. 5:8).
Odpouští hříchy (Matouš 9:6).Byl unaven (Jan 4:6).
Stvořitel (Jan 1:3).Člověk (Jan 1:14).
Veškerá plnost božství v něm přebývá (Kol. 2:9).Má tělo a kosti (Lukáš 24:39).
Je roven Bohu (Filipským 2:6-7).Stal se člověkem (Filipským 2:6-7).
Je nazván Bohem (Jan 20:28; 1 Janův 5:20; Židům 1:6; Římanům 9:5).Je nazván člověkem (1 Timoteovi 2:5).

Podívejme se na následující Augustínova úžasná slova, jež vystihují tyto odstavce a vedou nás dále k hlubšímu hledání Boží slávy:

„Ano, bezpochyby, sám řekl, a vskutku pravdivě řekl: ‚Já a Otec jsme jedno.‘ Jestliže je tedy jedním s Otcem, roven Otci, Bůh z Boha, Bůh s Bohem, zrovna tak věčný, nesmrtelný, podobně neměnný, podobně mimo čas, podobně Stvořitelem a Ukončovatelem času; a přesto, protože přišel v čase, vzal na sebe způsob otroka a stal se člověkem, hledá slávu Otce, nikoliv svou vlastní. Co bys měl dělat, ó člověče, ty, který nečiníš nic dobrého a hledáš svou vlastní slávu, ale když učiníš cokoliv špatného, pomlouváš Boha? Uvažuj: jsi stvoření, uznej svého Stvořitele; jsi otrokem, neopovrhuj svým Pánem; jsi adoptován, nikoliv pro své vlastní zásluhy; hledej Jeho slávu – od Něho máš milost, že jsi adoptovaným člověkem; Jeho, jehož slávu hledal On, který je z Něho, ten Jednorozený.“ (Augustine of Hippo. (1888). Lectures or Tractates on the Gospel according to St. John. In P. Schaff (Ed.), J. Gibb & J. Innes (Trans.), St. Augustin: Homilies on the Gospel of John, Homilies on the First Epistle of John, Soliloquies (Vol. 7, p. 185). New York: Christian Literature Company).

Duch svatý jako osoba

V Písmu nalézáme mnoho odkazů na Ducha Svatého. Když je budeme pečlivě studovat, uvidíme, že jde skutečně o Boží osobu. Podívejme se proto na některé z nich.

  • Duch svatý je zmíněn na rovnocenné úrovni s Bohem. 
    Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Matouš 28:19).
  • Duch svatý svědčí o Ježíši Kristu. 
    „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, jenž vychází od Otce, ten o mně vydá svědectví. “ (Jan 15:26).
  • Duch svatý může být zarmucován. 
    Ale oni byli vzpurní a zarmucovali jeho svatého Ducha.“ (Izaiáš 63:10).
    A nezarmucujte Ducha Svatého Božího, jímž jste byli zapečetěni ke dni vykoupení. “ (Efezským 4:30).
  • Duch svatý miluje. 
    Prosím vás, bratři, skrze našeho Pána Ježíše Krista a skrze lásku Ducha.“ (Římanům 15:30).
  • Duch svatý má mysl.
    A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté.“ (Římanům 8:27).
  • Duch svatý hovoří. 
    Duch řekl Filipovi: ‚Přistup a připoj se k tomuto vozu.‘“ (Skutky 8:29).
    Když konali službu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: ‚Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.‚“ (Skutky 13:2).

Je zřejmé, že Duch Svatý má vlastní identitu, není pouhou sílou, protože síla nemluví, nemiluje, nezarmucuje se a nemá mysl. Mnoho kultů ignoruje tyto pravdy o Duchu svatém a odmítají přijmout fakt, že Duch svatý je něčím víc než jen pouhou mocí – je třetí osobou Trojice! Je tím, kdo aplikuje vykupitelské Kristovo dílo na věřícího (Efezským 1:13) a je tím, kdo usvědčuje svět z hříchu (Jan 16:8), kdo učí (Jan 14:26; 15:26) a kdo pomazává (1 Janův 2:27).

Starý zákon

Pojďme nyní do Starého zákona. Ten obsahuje střípky informací o Boží trojjedinosti, které můžeme snadno poskládat použijeme-li informace z Nového zákona. Nejvýznamnější je potom záznam o stvoření světa.

1. Stvoření

Následující text pochází z knihy Potěšení v Trojici od Michaela Reevese a krásně ilustruje aktivitu trojjediného Boha ve stvoření:

„Způsob, jakým spolupracovali Otec, Syn a Duch svatý při Ježíšově křtu, nebyl ojedinělou událostí. Celá scéna je plná ozev z 1. kapitoly Genesis. Tam se při stvoření Duch také vznášel podoben holubici nad vodami. A stejně jako Duch vyslal Ježíše po jeho křtu do pustiny bez života, tak se v 1. kapitole Genesis Duch zjevuje jako moc, kterou Boží slovo vychází do prázdnoty bez života. Na úplném počátku Bůh tvoří svým Slovem (Slovem, které se později stane tělem), a činí to tak, že vysílá své Slovo v moci svého Ducha nebo Dechu.

U díla stvoření (v Genesis 1) i díla spasení nebo znovustvoření (v evangeliích), z Boha Slovo vychází skrze jeho Ducha. Otec mluví a na jeho Dechu se ozývá jeho Slovo. To celé odhaluje, jaký tento Bůh opravdu je. Duch je tím, skrze koho Otec miluje, žehná a zmocňuje svého Syna. Syn vychází od Otce skrze Ducha. A proto je Ježíš znám jako „Pomazaný“ (hebrejsky „Mesiáš“, řecky „Kristus“), neboť On je ten svrchovaně pomazaný Duchem. Jako byli starozákonní králové a kněží, dokonce i proroci pomazáni a posvěceni ke svým úkolům olejem, tak byl Ježíš pomazán Duchem. Výrazy Syn a Pomazaný jsou skutečně někdy synonymy (např v Žalmu 2).

Otec miluje (a zmocňuje) Syna tím, že mu dává svého Ducha. To však neznamená, že Duch je jen neosobní božskou silou. Vůbec ne. Dalo by se dokonce říct, že Syn je neosobní síla, kvůli tomu, že je nazýván Božím Slovem. Syn má ve skutečnosti mnoho dalších titulů, které mohou působit rovněž neosobně (například „paže Hospodinova“ – Iz 53,1), ale pointou takových pojmenování je poukázat v každé situaci na Synovu roli (coby Slovo odhaluje Boží mysl, coby paže Hospodinova vykonává jeho vůli). Nevnucují nám, že Syn je nějak méně než zcela osobní. A tak je to i s Duchem – jako osoba mluví a posílá (Sk 13,2 a 4), vybírá (Sk 20,28), vyučuje (J 14,26), dává (Iz 63,14 ČSP), lze mu odporovat (Sk 7,51), je možné ho rmoutit (Iz 63,10; Ef 4,30) a rouhat se mu (Mt 12,31). Každopádně je reprezentován po boku Otce a Syna jako skutečná osoba. Když se o něm mluví jedním dechem jako o Nich (jako když například v Matouši 28,19 Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby šli a získávali učedníky a křtili je ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého), člověk má stejný důvod se domnívat, že Otec a Syn jsou neosobní, jako má důvod si to myslet o Duchu. (Potěšení v Trojici, Michael Reeves, str. 32-33). “

2. Žalmy 110:1

Výrok Hospodinův mému pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.“ (Žalmy 110:1).

Jedná se o často citovaný verš v Novém zákoně (Marek 12:36, Lukáš 20:42, Skutky 2:34 atd). Tento žalm má však zvláštní začátek. Jakmile ve Starém zákoně vidíme osobní jméno Boží (hebr. Jahve), můžeme často narazit i na Jeho nejvyšší titul Pán (hebr. Adonai). V Žalmech 8. pak nacházíme následující: „Hospodine (pozn. Jahve), náš Pane (pozn. Adonai), jak vznešené je tvoje jméno na celé zemi!“ (Žalmy 8:2). Je patrné, že je zde zásadní konexe mezi jménem Jahve a titulem Adonai.

Nicméně v Žalmech 110 má Bůh konverzaci s Davidovým Pánem: „Výrok Hospodinův (pozn. Jahve) mému pánu (pozn. Adonai): Usedni po mé pravici…“ Nový zákon si toho všímá a hovoří o Ježíši jako současně o synu Davida i Pánu Davida. „Řekl jim: ‚Jak to tedy, že ho David v Duchu nazývá Pánem, když praví: ,Řekl Pán mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud tvé nepřátele nepoložím za podnož tvých nohou ‘? Jestliže ho tedy David nazývá Pánem, jakpak je jeho synem?‘“ (Matouš 22:43-45). To, že je Synu přisuzován titul „Adonai“, který je ve Starém zákoně spojován s Hospodinem (Jahve), znovu ukazuje na pluralitu uvnitř jednoho Boha. Žalm pak předkládá ještě další indícii, neboť deklaruje, že Syn bude knězem navždy (podle řádu Malkísedeka). „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka. “ (Žalmy 110:4). Zde znovu vidíme věčnou podstatu Syna!

3. Boží jméno Elohim

Kritici křesťanské víry často argumentují, že je zde rozpor mezi 2 jmény Boha, které nacházíme ve Starém zákoně. Na jedné straně máme jedinečné boží jméno Jahve a na druhé pak Elohim. R. C. Sproul poznamenává k Elohim následující: „To jméno (Elohim) je pozoruhodné, neboť přípona ‚him‘ je množným zakončením hebrejského podstatného jména. A tak by to mohl někdo přeložit jako ‚bozi‘. Jenže, přestože má Elohim množné zakončení, objevuje se pokaždé se slovesnými tvary v jednotném čísle. A tak autor říká něco, co nemůže být chápáno jako vícero bohů. “ (What is Trinity, R. C. Sproul).

Bible kralická tuto skutečnost jména „Elohim“ zdůrazňovala: „Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem hýbajícím se na zemi.“ (Genesis 1:26, BK).

Zatímco kritici používají hebrejský výraz „Elohim“ jako neoprávněný argument snažící se prokázat, že Starý zákon vychází z polyteismu, jiní toto množné jméno vnímají, obzvlášť, když je doprovázeno jednotným slovesným tvarem, jako kryptický odkaz k pluralismu uvnitř Boha.

Musíme ale i poznamenat: Ačkoliv je výraz „Elohim“ kompatibilní s doktrínou o Trojici a je možné, že je opravdu použit v tomto kontextu, je třeba také upozornit, že tomu nemusí tak nutně být. Vycházíme z toho, co víme z Nového zákona. Může ale jít třeba i o prosté zdůraznění, které známe u monarchů z historie. Královna Anglie Viktorie (24. březen 1819 – 22 leden 1901) se proslavila výrokem: „Nejsme pobaveni.“  Když chce královna zdůraznit svou moc a důležitost, užije množné číslo. Nejde o tak neobvyklý slovní obrat. I toto musíme vzít v úvahu, uvažujeme-li nad hebrejským výrazem „Elohim“ jako o možném odkazu k mnohosti jediného Boha.

Nový zákon

V novém zákoně pak nalézáme spoustu veršů, které ustanovují doktrínu o Trojici. Omezíme se proto na ty nejjednoznačnější.

1. Křest Ježíše Krista

A hned když vystupoval z vody, uviděl roztrhávající se nebesa a Ducha jako holubici, jak sestupuje k němu. A z nebes zazněl hlas: „Ty jsi můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Marek 1:10-12).

Nejjasnější novozákonní zobrazení Trojice vidíme během křtu Ježíše Krista. Zde, v jednom okamžiku, promlouvá Otec z nebe, posílá Ducha svatého, který sestupuje na Syna. Je patrné, že zde vidíme tři aktivní osoby současně: Otec v Nebi, sestupujícího Ducha a Syna na zemi.

Jelikož víme, že Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh, a protože tento verš zobrazuje všechny tři osoby aktivní ve stejném okamžiku, nemůžeme říct, že jde o jednu osobu, která mění módy (modalismus); musíme říct, že zde vidíme trojjediného Boha!

2. Křtěte ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého

Pán Ježíš, na konci Matoušova evangelia, nabádal své následovatele, aby činili učedníky ze všech národů. Říká zde: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Matouš 28:19). Zde si můžeme opět povšimnout tří osob Trojice. Nejde však o tři jména, ale o jedno jméno (řecké slovo „onoma“ je v singuláru), což naznačuje rovnost těchto tří osob.

Renomovaný komentátor John Gill k tomu verši poznamenává: „Proto jde o potvrzení doktríny o Trojici. Zde máme tři osoby, ale jedno jméno (jednoho Boha), do kterého jsou věřící pokřtěni. A důkaz božství Syna a Ducha svatého; Kristus, jako Syn Boží, je Bůh. Neboť křest je praktikován rovnocenně, ve jménu všech tří osob, jako náboženské nařízení (část Bohem ustanoveného uctívání), které by se nikdy nekonalo ve jménu stvoření. “ (Gill, J. (1809). An Exposition of the New Testament (Vol. 1, p. 376). London: Mathews and Leigh).

Existují také námitky, že tento verš byl přidán do Bible později, ale taková tvrzení nestojí na žádných věrohodných důkazech. A již první křesťanská literatura, jako například list Didaché (odhaduje se 80 – 130 po Kr.), cituje zrovna tento verš. „Nemáš-li pramenitou, pokřtí jinou. Nemohl-li bys studenou, užij teplé. Nemáš-li ani studené, vlij třikrát vodu na hlavu ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Didaché 7:2-3).

3. Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého

„Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Svatého Ducha se všemi vámi. Amen.“ (2 Korintským 13:13).

Další verš, který ukazuje na trojjedinost Boha, nacházíme v 2. listu Korintským, ve 13 kapitole. Zde znovu vidíme všechny tři osoby Boží v jednom verši. Každé z nich je pak přisouzena určitá vlastnost či aktivita. Máme zde milost Pána Ježíše, lásku Boží (Otce) a přítomnost nebo společenství Ducha svatého.

Jak už jsme si řekli: Každá Boží osoba jedná distinktivně (odlišně), ale přesto ve vzájemné shodě. To je krásně zobrazeno i zde. Nevidíme tu náznak jakékoliv rozporuplnosti či nevyváženosti, ale naopak – komplementarity a jednoty. Otec projevuje svou lásku tím, že dal svého Syna (milost Pána Ježíše Krista) a my díky tomu můžeme zakoušet sladké ovoce přítomnosti Ducha svatého!

John MacArthur poznamenává ve svém komentáři: „Trojiční požehnání mělo Korintským připomenout požehnání, kterých se jim již dostalo: milost od Pána Ježíše Krista (srov. 8:9), láska od Boha Otce (srov. v. 11) a společenství s Bohem a mezi sebou navzájem skrze Ducha svatého (srov. 1:22; 5:5). Ježíš byl zmíněn dříve než Otec, protože Jeho zástupná smrt je konečným vyjádřením Boží Lásky.“ (Nový zákon. Komentář verš po verši, John MacArthur).

Přehled vybraných vlastností asociovaných s Otcem, Synem a Duchem svatým

OtecSynDuch Svatý
Nazván BohemFilipským 1:2Jan 1:1,14; Kol. 2:9Skutky 5:3-4
StvořitelIzaiáš 64:7Jan 1:3; Kol. 1:15-17Jób 33:4, 26:13
Křísí1 Tes. 1:10Jan 2:19, 10:17Řím. 8:11
Přebývá v nás2 Kor. 6:16Kol. 1:27Jan 14:17
Všudypřítomný1 Královská 8:27Mat. 28:20Žalmy 139:7-10
Vševědoucí1 Janův 3:20Jan 16:30; 21:171 Kor. 2:10-11
Posvěcuje1 Tes. 5:23Žid. 2:111 Pet. 1:2
Dárce životaGen. 2:7: Jan 5:21Jan 1:3; 5:212 Kor. 3:6,8
Společenství1 Janův 1:31 Kor. 1:92 Kor. 13:13; Fil. 2:1
VěčnýŽalmy 90:2Micheáš 5:1-2Římanům. 8:11; Židům. 9:14
Má vůliLukáš 22:42Lukáš 22:421 Kor. 12:11
HovoříMat. 3:17; Lukáš 9:25Lukáš 5:20; 7:48Skutky 8:29; 11:12; 13:2
MilujeJan 3:16Efezským 5:25Římanům 15:30
Prohledává srdceJeremiáš. 17:10Zjevení 2:231 Korintským 2:10
Patříme muJan 17:9Jan 17:6
Zachránce1 Tim. 1:1; 2:3; 4:102 Tim. 1:10; Titovi 1:4; 3:6
Sloužíme muMat. 4:10Koloským 3:24
Věříme v nějJan 14:1Jan 14:1
Dává radostJan 15:11Římanům 14:17
SoudíJan 8:50Jan 5:30

Stručné historické pozadí

V rané církvi nacházíme vyjádření trojjedinosti zejména v uctívání, nikterak v rozsáhlé uvědomělé doktrinální definici. To až později, pod vlivem pronásledování a vnitřních teologických nesrovnalostí, byli křesťané donuceni přemýšlet o Bohu více systematicky. Rané církevní dokumenty nám poskytují jedinečný vhled na to, jak křesťané rozuměli Bohu.

  • V listu Didaché (konec 1. století po Kr.) nacházíme doporučení pro křest: „Po výše uvedeném poučení křtěte ponořením do pramenité vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. “ (Didache 7:1, 3; Holmes, Apostolic Fathers, 355).
  • Klement z Říma (1. století po Kr.) pokračuje v tradici autorů Nového zákona a rozlišuje role osob Trojice, aniž by dále vysvětloval, jak souvisí svou esencí. „Žezlo Božího majestátu, Pán Ježíš Kristus nepřišel s okázalou nádherou a domýšlivostí, ač mohl, ale pokorně, jak to o něm řekl Duch Svatý.“ (1 Clement 16:1–2; Holmes, Apostolic Fathers, 65).
  • Justin Martyr (100 – 165 po Kr.), jenž psal primárně o významu Ježíše jako Slova (řecky: Logos), pak v obhajobě křesťanské teologie vyjadřuje trojiční přirozenost Boží s odkazem na uctívání církve a aktivity Boha ve stvoření, spáse a proroctví; často zde spatřujeme něco, co může být považováno za první vyznání víry. (Justin Martyr, First Apology, 6; 13; 61).
  • Irenej z Lyonu (140 či 160 – 202 po Kr.), píšící proti učení gnostiků Marciona a Valentinuse, spoléhá na tradice vyvozené ze křtů a Písma, a demonstruje, že Ježíš je Synem Otce (Irenaeus, Against Heresies). Irenej svým čtenářům připomíná, že nikdo nemůže plně porozumět Bohu, a že je zde limit, co můžeme či nemůžeme o Bohu prohlásit (Irenaeus, Adversus Haereses 2.28.6).
  • Tertullianus (160 – 220 po Kr.), v odpovědi Marcionovi a modalistům (ti věřili, že Syn a Duch jsou jen alternativní „módy“ existence Boha Otce, nikoliv však odlišné osoby), byl první, kdo kategorizoval Boha jako Trojici systematicky a uvažoval o Bohu jako o existenci tří osob (lat. tres personae) jedné substance (una substantia; Tertullian, Adversus Praxean). Dr. John Frame píše ve své knize, A History of western philosophy and theology, následující: ,„Kromě interakce s nevěřícími, Tertullianus také vyvinul doktrinální formulaci pro církev. Byl první, kdo v latině formulovat to, co se později stalo standardní terminologií pro trojiční a christologické distinkce (substance, osoba, přirozenost). Některé jeho formulace, nicméně, obsahují podřízenost, protože tak jako Justin (pozn. Justin Martyr), vidí Slovo (Logos) jako polobožského prostředníka mezi Bohem a světem.“ (A History of western philosophy and theology. Dr. John Frame, str. 99).

Ekumenické koncily a hereze

Historie církevních doktrín je krásnou ukázkou, jak Boží prozřetelnost dovedla církev k tomu, aby jasněji formulovala své vyznání. Bůh dopustil vstup heretikům, aby své děti motivoval k přesnému ustanovení doktrín.

Modalistický monarchianismus

V rané církvi se objevily vážné hereze, které napadaly Kristovo božství. První dvě jsou založeny na konceptu monarchianismu. R. C. Sproul k tomuto pojmu poznamenává: „Předpona ‚mono‘ znamená jeden a kořen ‚arch‘ znamená počátek nebo ‚šéf, vládce.‘ Když to zkombinujeme, mono-arch či monarch znamená ‚jeden šéf či vládce‘. Idea monarchianismu tedy odkazuje na jednoho vládce. “ (What is reformed theology? Understanding basics, R. C. Sproul).

První druh monarchianismu, který ohrožoval církev, se nazývá modalistický monarchianismus. Heretik Sabellius argumentoval, že Kristus měl stejnou esenci s Bohem, ale měl menší mód bytí než Bůh. Tak jako mají paprsky slunce stejnou esenci nebo substanci se sluncem, ale mohou být od něj rozlišeny, tak i Kristus sdílí stejnou esenci s Bohem, avšak není Bohem. Ježíš je v tomto pohledu účastníkem božství, ale není doopravdy Bohem. Církev odmítla učení Sabelliuse na koncilu v roce 267 po Kr. a i jeho formuli, že Ježíš je „homo-ousios“ s Otcem. Homo-ousios znamená stejné esence, substance či bytí; Sabellius učil, že Ježíš je stejné esence jako Bůh, ovšem stále nižší než On. Církev učení Sabelliuse odmítla a místo toho nešikovně zvolila výraz „homoi-ousios“ (podobné esence či substance), což později přineslo problémy.

Dynamický monarchianismus

Ve 4. století čelila církev herezi maskovanou v jiné formě monarchianismu – dynamickém monarchianismu. Dynamickém proto, že je v něm vnořena idea změny. Ježíš neměl být věčný Bůh, ale měl se stát Bohem prostřednictvím adopce. Tento pohled zastával heretik Arius, který byl ovlivněn učením Pavla ze Samosaty a Luciana z Antiochie.

Arius vnimal Ježíše jako více vyvýšené stvoření; první, které Bůh stvořil. Ježíš byl tedy vytvořen jako první a pak, jako stvoření, stvořil zbytek světa. Arius se odkazoval na biblické texty, které hovoří o Ježíši jako o jednorozeném (Jan 3:16, BK) či „prvorozeném všeho stvoření“ (Kol. 1:15). Pro Ariuse je Ježíš jedinečný a vyvýšený, ale není původně Bohem. Byl adoptován Bohem pro svou perfektní poslušnost, čímž demonstruje svou „jednotu“ (Jan 10:30) s Otcem. Je v jednotě s Otcem ve smyslu mise, ne však ve svém bytí. Paradoxně se Arius odvolával ne nešikovně zvolené slovo akceptované koncilem v Antiochii, že Ježíš je „homoi-ousios“ s Bohem, že je „jako“ Bůh.

Arius a jeho následovatelé byli odsouzeni jako heretici Nicejským koncilem v roce 325 po Kristu. Nicejské krédo deklaruje, že Ježíš byl „jednorozený Syn, ne stvořený.“ (What is reformed theology? Understanding the basics, R. C. Sproul). Zde je Ježíš prezentován jako věčně jednorozený. Řecké výrazy přeložené jako jednorozený (řecky: ὥστε τὸν υἱὸν τὸν μονογενῆ“) nejsou chápány v biologickém slova smyslu, či jakémkoliv jiném způsobu, který by naznačoval, že měl Ježíš počátek v čase. Raději ukazují na unikátní synovský úděl a jedinečný vztah mezi Synem a Otcem. Nový zákon odkazuje na Ježíše jako na jediného Syna Otce (Jan 3:16, ČSP); řecký výraz monogenes odkazuje na singulární, „jednou provždy“ vztah mezi Synem a Otcem.

Nejvíce ironické je to, že Nicejský koncil znovu potvrdil výraz „homo-ousios“ (stejné esence, substance, bytí), a vyřkl, že Ježíš je zrovna tak věčný, mající stejnou podstatu s Otcem. Zde koncil jednoznačně deklaroval, že Ježíš nemá pouze podobnou esenci s Otcem, ale že má stejnou esenci či substanci s Otcem.

Koncil v chalcedonu

Koncil v chalcedonu se pak zabýval herezemi na dvou frontách. Boží i lidská přirozenost Ježíše Krista byla napadena Eutychesem a Nestoriusem. Eutyches vyvinul něco, čemu se říká monofyzitismus (jedna přirozenost či substance). Tvrdil, že Ježíš je jedna osoba s jednou přirozeností. Oponoval tedy myšlence, že Ježíš je jedna osoba mající dvě přirozenosti (Boží a lidskou). Pro Eutychese nebyl Ježíš ani zcela Boží, ani zcela lidský, ale měl jednu „boholidskou“ přirozenost; boží, která je polidštěna či lidskou, která je zbožštěna. Jde o mix božskosti a lidskosti, ale ve skutečnosti nešlo ani o jedno.

Nestorious, na druhou stranu, tvrdil, že pouze dvě osoby mohou mít dvě přirozenosti. A proto zastával, že Ježíš měl ve skutečnosti dvě osoby. Co Eutyches smíchal, to Nestorious zcela roztrhl. Rozdělil dvě přirozenosti a přidělil je dvěma distinktivním osobám. Koncil v Chalcedonu pak potvrdil, že Ježíš je plně člověk a plně Bůh (vere homo, vere Deus).

Co mají všichni heretici společného? Všichni racionalizovali Boží Slovo. Snažili se ho přizpůsobit svému porušenému chápání. A všichni, bez výjimky, nakonec napadali Kristovo božství! A dodnes to děla mnoho sekt. Ptejte se: Na co se spoléháte? Na Boží Slovo? Nebo na svou nerozumnost?

Přehled christologických koncilů
Koncil v AntiochiiKoncil v NicejiKoncil v Chalcedonu
Rok267 po Kr.325 po Kr.451 po Kr.
HeretikSabelliusAriusEutyches, Nestorius
Heretická teologieModalistický monarchianismusDynamický monarchianismus (Arianství)Monofyzitismus
Verdikt konciluJežíš je „homoiousios“ (podobné podstaty) s Otcem.Ježíš je „homoousios“ (stejné podstaty) s OtcemJežíš je plně člověk a plně Bůh. Jeho dvě přirozenosti nejsou smíšené, zmatené, oddělené či rozdělené.

Esenciální doktrína

Je učení o Trojici esenciální křesťanskou doktrínou? V jistém slova smyslu ano a v jiném zase ne. Musíme si uvědomit, že v okamžiku našeho obrácení neměla většina z nás ani ponětí o trojjedinosti Boží. A další byli zpočátku skeptičtí a kladli si podobné otázky jako jsou v úvodu tohoto článku. Ale později, když jsme šli hlouběji do Písma a řekli si, že budeme považovat všechna tvrzení o Otci, Synu a Duchu svatém za pravdivá, přivedl nás Bůh k hlubšímu poznání sebe sama.

Již ale není cesty zpět k jakýmkoliv kompromisům! Učení o Trojici je centrální Novému zákonu, neboť i vykoupení je trojiční! A v tomto ohledu je učení o Trojici esenciální. Není jiný Bůh než trojjedinný! Otec jedná jedině v aktivní jednotě se Synem a Duchem svatým!

Vykoupení je trojiční!

Boží osoby jednají v jednotě při vykoupení církve. Syn nezemřel na kříži proto, aby přesvědčil Otce k tomu, aby nás miloval, ale právě proto, že nás miloval (Jan 3:16).

Otec, před založením světa, vyvolil svému Synu nespočetný lid (Efezským 1:4; Jan 6:37), ty všechny Syn přijal (Jan 6:37; Jan 13:18), a za ně i zemřel (Matouš 1:21; Skutky 20:28; Jan 10:11), pak byl po třech dnech vzkříšen z mrtvých (1 Korintským 15:4) a Otec nám poslal Ducha svatého (Jan 14:26), který je naší pečetí a závdavkem ke dni vykoupení (Efezským 1:13; 2 Koritnským 1:22).

Vidíme tedy jednoznačně, že všechny tři osoby Boží Trojice jsou aktivní ve vykupitelském dílu. Vykoupení je proto trojiční!

Neexistuje Otec bez Syna

Neexistuje Otec bez Syna, což je další problém všech lidských náboženství, které chtějí na jednu stranu nazývat Boha Otcem a tvrdit, že je věčný a neměnný, ale pak říkají, že se Otcem stal později, neboť, jestliže Ježíš nestojí před tváří Otce od věčnosti, pak Otec není Otcem od věčnosti, a Bůh tedy není ani neměnný. Je to pyšná pošetilost lidského rozumu: Snaha racionalizovat Boží slovo vede nakonec vždy ke kontradikcím a iracionalitě!

Nemůžete mít Otce bez Syna! Nemůžete mít věčného, neměnného Otce, aniž by i Syn nebyl věčný a neměnný. Jedno bez druhého neplatí. A proto Bůh nemůže být skutečně Otcem, pakliže není trojjediný!

Syn je stejné přirozenosti jako Otec

Lidé, co popírají Kristovo božství, by si měli vzít ponaučení od Židů, kteří rozuměli fundamentální pravdě, že otec je vždy stejné přirozenosti jako syn. Podívejte se na následující verš: „Proto ho Židé ještě více usilovali zabít, že nejen rušil sobotu, ale také Boha nazýval svým vlastním otcem, a činil se tak rovným Bohu.“ (Jan 5:18).

Když má člověk dítě, pak jeho dítě má stejně tak lidskou přirozenost jako jeho rodič. Pokud má Otec Syna od věčnosti, a Otec není věčně Otcem, jakmile nemá věčně Syna, tak je Syn stejné Boží přirozenosti jako Otec.

Bůh jako Láska

Jak může být Bůh Láska, pokud není trojjediný? Koho miloval od věčnosti? Sebe? To bychom se ohradili, neboť by šlo o odporný projev narcisismu. Miloval Bůh své stvoření? Pak je Jeho atribut Lásky závislý na dočasném stvoření a Bůh Bible se o moc neliší od pohanských model jako Artemis, která svou slávu také čerpala od svých horlivých uctívačů.

Pouze trojjediný Bůh je Láska. Neboť Otec od věčnosti miluje Syna nepomíjející Láskou, kterou spolu sdílí skrze Ducha svatého. Jde o nepředstavitelně intimní pouto, které není nijak ovlivněné čímkoliv externím. Bůh je dostatečný a Jeho atribut Lásky není nijak závislý na nás lidech. A do této jednoty jsme byli vykoupeni!

Duch svatý vede k pravdě!

Bible také říká, že nás Duch svatý povede k pravdě (Jan 16:13; 1 Janův 2:27), a proto je tu i druhá strana mince. Pakliže jste byli skutečně zachráněni Bohem, ptejte se, zda je možné, aby člověk zachráněný Bohem dlouhodobě bojoval proti té nejfundamentálnější pravdě o Boží podstatě? Je možné se spokojit pouze s tím, že Ježíš je Syn Boží, ať už to znamená cokoliv, ale odmítat, že je roven s Otcem ve své Boží přirozenosti?

Věříme, že Bůh přivede své ovce k poznání pravdy. Přestože to může i chvíli trvat, neboť jsme lidé tvrdé šíje, věříme, že jak se Bůh dává poznávat svým vyvoleným, přivede je i ke všem esenciálním doktrínám.

Závěr

Tento článek se pokoušel ustanovit doktrínu o Trojici a demonstrovat, že Bůh Bible je trojjediný. Jak jsme si ukázali, musíme vždy začínat u Písma a jeho výkladu, neboť mnoho historických herezí vzniklo právě proto, že lidé racionalizovali některé biblické pasáže (nevkládali důvěru pouze v Boží slovo), a pak popírali esenciální pravdy o Bohu.

Bůh však varuje všechny racionalisty: „Představoval sis, že jsem jako ty.“ (Žalmy 50:21). Fundamentální předpoklad k ustanovení doktríny o Trojici je proto akceptování učení „Sola scriptura“. Poněvadž to není náš rozum, který je dostatečný, ale pouze Písmo vdechnuté Bohem (2 Timoteovi 3:16).

Dále jsme si odpověděli na nejčastější námitky vůči trojjedinosti. Problémem zůstává, tak jako i v historii, a o čem hovoří i náš Pán v Bibli: „Můj lid hyne pro nedostatek poznání.“ (Ozeáš 4:6). Tehdy šlo o Izrael a jejich neznalost zákona, dnes jde o křesťany a jejich neznalost Božího slova.

Hlavní část článku se zabývala základními definicemi termínů a slov souvisejících s učením o Trojici. Bůh existuje jako jednota tří osob: Otce, Syna a Ducha svatého. Navázali jsme studiem vybraných biblických pasáží, které ustanovují toto učení. A podívali jsme se i do historie, neboť je třeba znát širší kontext. A právě zde jsme mohli spatřit obvyklé chyby ve výkladu Písma, které nakonec vedly k popření esenciálních doktrín; a vždy to bylo Kristovo božství, které bylo napadáno.

A nakonec jsme si lehce nastínili, že jde skutečně o esenciální nauku, jež se pevně váže na mnoho novozákonních doktrín jako vykoupení církve, které je trojiční, a i pojmenování Boha jako Otce, jenž nemůže existovat bez Syna, ale i na základní Boží atributy jako je Láska. A to jsme se pouze dotkli povrchu!

Vidíme, že Bůh je skutečně trojjediný! A je to jedinečná křesťanská nauka, která dělá velikou dělící čáru mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími, které právě často racionalizují Boha a připodobňují ho lidskému obrazu.

Na závěr se podíváme na Ježíšovu kněžskou modlitbu, která nám zjevuje něco málo z úžasného pouta mezi Otcem a Synem, do kterého nás Ježíš přivádí díky své drahocenné oběti, abychom mohli poznávat pravého trojjediného Boha!

Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal. I tito poznali, že ty jsi mne poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich.“ (Jan 17:24-26).

 

Doporučené příspěvky

Kalvinismus: Teologie ke slávě Boží! A kontrast s moderními humanistickými teologiemi! „Na teologii záleží,“ tak zní citát prominentního apologetika Dr. Jamese Whita. Teologie je disciplína, která se zabývá studiem Božího slova (z ře...
Nejděsivější poselství člověku: Bůh je Dobrý! Představte si situaci, kdy se spravedlivý soudí se zločincem. Zločinec přichází dlouhou chodbou k soudní síni a blesky z fotoaparátů ozařují jeho rozš...
Bůh volá celý svět k pokání: Chcete poznat Boha? Učiňte pokání a uvěřte Evangeliu! A jak poznat, že jste byli skutečně z... „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“, řekl Ježíš Kristus svým učedníkům. Slovo „pravda“ je v křesťanství centrální, protože souvisí s poznáním Bo...
Odpovědi ateistům (1): Bůh na obláčku Petr Tomek, ze Sboru internetových ateistů, sdílel článek „Dědeček na obláčku – nejhloupější argument křesťanů“, který obsahuje natolik falešnou a...
Dr. Martyn Lloyd Jones: Přítomnost Boží Krátký úsek kázání Dr. Martyna Lloya Jonesa, kde se hovoří o důležitosti přítomnosti Boží. Poznámka: Prosím zapněte si titulky. Filipským 3:8-10 (St...

2 komentáře: „Co je to Trojice? Je trojjedinost biblická?“

  1. „Trojice“ je lidská nauka velmi podobná Talmudu. V bibli neexistuje jediný verš se slovem „Trojice“.
    V článku je psáno :

    a ten jeden Bůh existuje v jednotě tři osob…

    ve svatém písmu jest psáno :

    Je jedno tělo a jeden Duch, jedna naděje, k níž jsme
    byli povoláni, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech,
    který je nade všechny a skrze všechny a ve všech.

    kdyby tedy jediný Bůh existoval v jednotě tří osob. Byl by omezen jen na tyto dané tři osoby. Ale Svaté písmo jasně hovoří o tom, že jediný Bůh není ničím omezený…ani časem ani prostorem.

    „Trojice“ je tedy prokazatelně lidská nauka. Proto není divu, že vyznavači této „trojice“ se paktují i s židovskými rabíny, kteří neuznávají Ježíše jakožto Mesiáše.

  2. Biblicky nepodložené nauky činí Ježíšovu výkupní oběť neplatnou.

    Předložená úvaha na toto téma nemá za cíl rozpoutat výkladovou bitvu, ale ukázat věřícím lidem , jak je nebezpečné založit uctívání Boha na názorech různých církevních autorit, mystice,  Božím tajemství a pod.
    I když jsou tyto nauky předkládány s láskou,přisuzuje se jim vznešenost a předkládají je hluboce věřící lidé, jsou tyto nauky zcela v rozporu s tím,co nám sdělil Bůh prostřednictvím Božího slova.
    Věnujme pozornost nauce o trojici a hypostatické jednotě a jejímu vlivu na spasení, které je
    jedině možné skrze víru ve výkupní oběť Ježíše Krista.
    Nauka o trojici je přijímána téměř ve všech křesťanských církví a náboženských skupinách.
    Některá vyjádření o trojici:
    Učení o trojici vykresluje Boha,který je naší spásou jako Otec, Syn, a Duch svatý.   Existuje věčně ve třech sobě rovných a věčných Osobách.   Otec je všemohoucí, Syn je všemohoucí, Duch svatý je všemohoucí, ale nejsou tři všemohoucí, ale jeden všemohoucí.  Biblický Bůh se zjevuje ve třech osobách.
    Nicejské vyznání odmítlo Ariovo učení, koncil zdůrazňuje, že Syn není stvořený, ale zplozený. ; Bůh je neproměnný a věčný;.
    Katechismus:
    253 Trojice je jedna. Nevyznáváme tři bohy, nýbrž jednoho Boha ve třech osobách: „soupodstatnou Trojici“.61 Božské osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně celý Bůh: „Otec je všechno to, co je Syn, Syn všechno to, co je Otec, Otec a Syn všechno to, co je Duch svatý, totiž jediný Bůh, podle své přirozenosti.“62 „Každá ze tří osob je onou skutečností, totiž podstatou, bytností nebo božskou přirozeností.“63
    Chalcedonský koncil r.451:
    „My pak, následujíce svatých Otců všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, (který má) rozumovou duši a tělo, soupodstatného s Otcem co do božství a soupodstatného s námi co do lidství, jenž byl ve všem jako my, kromě hříchu, jenž byl počat přede všemi věky z Otce podle božství a v těchto posledních dnech za nás a za naši spásu narozeného z Panny Marie, Matky Boží, co do lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, aby (lidé) uznávali, že má dvě přirozenosti, nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, a že toto rozlišení přirozeností není nijak zrušeno jejich spojením, avšak že vlastnost každé z přirozeností zůstala uchována, a je přítomna v jedné osobě a subsistenci, neodloučena ani nerozdělena do dvou osob, avšak v jednom a témž Synu, jednorozeném, Bohu-Slovu, Pánu Ježíši Kristu, jak o něm od počátku (stanovili) proroci a jak nás sám Pán Ježíš Kristus naučil a jak nám to předalo Vyznání svatých Otců.“

    Učení o hypostatické jednotě, kdy Ježíš je plně člověk a plně Bůh, že to není žádná směsice nebo rozředění nějakých osobností, a že On je a navěky bude jedna sjednocená Osoba.
    Definice Chalcedonský koncil r.451 – ,kdy obě tyto přirozenosti jsou „bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení“ Jednoduše vyjádřeno – „jedna osoba dvou přirozeností“.
    Učení o trojici a její výklad znamená,že Ježíš byl v době,kdy byl člověkem na zemi stále Bohem – trojice je věčná.
    Hypostatická jednota – Ježíš je na věky člověk a zároveň Bůh.
    Boží slovo tyto nauky a výklady jednoznačně nepodporuje!
    1Tim.2:5,6 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas.

    Řím. 5:12,15 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Mezi milostí a proviněním je ovšem rozdíl. Ano, proviněním jednoho mnozí propadli smrti. Boží milost je ale mnohem větší – mnohem spíše tedy byli mnozí obdarováni milostí toho jednoho člověka, Ježíše Krista.
    1 Kor. 15:21,22 Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání.
    Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí.
    J 1:14   A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Adam byl stvořen k obrazu Božímu.Byl stvořen jako svobodná a rozumná bytost. Mohl činit vlastní rozhodnutí. Byl stvořen jako dokonalý člověk s možností žít ve spravedlivosti.
    O tuto výsadu člověk Adam přišel. A právě proto musel přijít člověk Ježíš a napravit Adamovo selhání. Musel být v podobném postavení jako Adam a čelit zkouškám jejichž cílem bylo zmařit skutečnost,že Boží stvoření člověka bylo dobré. Ježíš přišel osvobodit lidstvo od účinků Adamova pádu.
    1 Moj.3:15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Semenem je Ježíš.
    Ef.6:12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

    Velmi vážná je skutečnost, že učení o trojici a hypostatické jednotě zcela znehodnocuje Jěžíšovu oběť!! Byla to oběť lásky. Ježíš se stal dobrovolně člověkem.
    Je-li Ježíš navěky člověk a zároveň Bůh ,žádná lidská oběť tedy nebyla!! – hypostatická jednota.
    Trojice je věčná a Ježíš je současné Bohem i člověkem. Nemohla to být oběť člověka a tedy odpovídající, Ježíš také nemohl zemřít – trojice je věčná.
    Nikde v Božím slově nenalezneme podporu pro tvrzení, že Adam nebo Ježíš byl polobohem – zaroveň člověkem a Bohem.
    Oběť přinesl člověk Ježíš a nepříjmout tuto skutečnost znamená zastírání mesiašství.
    Řím.8:3 Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,
    Fil. 2:6-8 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
    Jan 3:13 Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.
    1Tim.2:5 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk /άνθρωπος/ Kristus Ježíš,
    1T2:5 εἷς γὰρ θεός εἷς καὶ μεσίτης θεοῦ καὶ ἀνθρώπων ἄνθρωπος Χριστὸς Ἰησοῦς

    Gen.2:15 Hospodin Bůh postavil člověka/ τὸν ἄνθρωπον /do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.
    genesis 2: 15 καὶ ἔλαβεν κύριος ὁ θεὸς τὸν ἄνθρωπον ὃν ἔπλασεν καὶ ἔθετο αὐτὸν ἐν τῷ παραδείσῳ ἐργάζεσθαι αὐτὸν καὶ φυλάσσειν
    Boží slovo jednoznačné říká,že Ježíš byl na zemi člověkem. Toto sdělení je tak průkazné,že nepřipouští vytvářet různá dogmata. Zcela průkazných informací máme dostatek.
    Dále tyto nauky znehodnocují obět také tím,že v podstatě říkají:
    Ježíš věděl,jak zkouška dopadne,protože rovnost Bohu by také znamenala, že má stejné schopnosti jako jeho Otec – je všemohoucí, vševědoucí.
    Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, druhá Osoba Boží Trojice – nemohl zhřešit.

    Proč se Ježíš rozhodl stát člověkem a jaké důsledky mohl mít výsledek zkoušky, kterou Ježíš dobrovolně podstoupil?
    To nejdůležitější: Ježíš se svobodně rozhodl stát se člověkem , podstoupit zkoušku, položit za nás život a tím potvrdit,že satan nemá právo na další existenci.
    Byla to zkouška: přijal lidství, byl v situaci Adama i v tom,že mohl podlehnout pokušení.
    Zkouška je skutečná pouze v případě,že existuje možnost ve zkoušce selhat!
    Ježíš ani Otec nevěděli jaký bude výsledek zkoušky.
    Bůh dal svému stvoření svobodnou vůli a to znamená,že neví co se stane s člověkem v budoucnosti. Svoboda je projev Boží lásky.
    Kdyby Ježíš ve zkoušce neobstál Otec by ztratil Syna a Syn život. Zemřel by jako člověk a
    nebyl by vzkříšen k nebeskému životu.
    A právě nauky o trojici a hypostatické jednotě uplně snižují lásku Otce i Syna a říkají,že
    vlastně o nic nešlo.
    Naopak šlo o vše.Byl to boj ve kterém šlo o budoucnost lidstva a světa. Satan svedl člověka a dělal si nárok na vlastnictví země.Tím,že Ježíš ve zkoušce obstál zcela zpochybnil tyto satanovy nároky.
    Kdyby Ježíš ve zkoušce neobstál, ztratil by věčný život a lidstvo by nebylo osvobozeno od hříchu.
    Jeho odpůrci satanovi šlo také o jeho existenci.
    Satan věděl,že zkouška je regulérní jinak by vše napadl – šlo o jeho život!
    Pokud by totiž Ježíš nemohl zhřešit, nebyla by jeho pokušení reálná.
    Oběma stranám šlo o věčný život – zkouška byla podle pravidel, jinak by neměla žádnou hodnotu.
    Bůh by mohl určit vývoj událostí jedince i národa a znát výsledek, takovou moc má.
    K čemu by v takovém případě došlo? Stvoření by přišlo o dar svobodné vůle.
    Stvořitel by byl v takovem případě zodpovědný za veškeré zlo v celém vesmíru!
    Bůh na základě svých schopností a znalostí předvídá budoucí dění, protože vidí do našeho srdce. Zná naše city, potřeby ,charakter a touhy.
    1.Moj.6:5,6 I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.
    Jer.7:31 V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl.
    Můžeme to také vidět na příkladu modlitby.Bůh vyslýchá modlitbu a věci se v životě člověka mění.Modlitba je vyslyšena. Kdyby existovalo předurčení modlitba by byla nepotřebná, neúčinná, nevyslyšená.

    Jan1:1 a Jan 10:30 nepodporuje nauku o trojici
    Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
    Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος
    Zde není uveden člen ὁ a nevíme proč. Možná proto,že Jan nechtěl zcela ztotožnit Syna s Otcem.
    Důležité: „to slovo bylo u Boha“ bylo u Boha,nebylo jednou bytostí, bylo vedle něho.
    Tvrzení,že Jan 1:1 dokazuje trojici zcela vyvrací následující verš .Pro osobu satana je zde použit výraz ὁ θεὸς a to jistě neznamená,že je součástí trojice a Bohu rovný!
    2 Kor.4:4 Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.
    2 Kor 4:4 ἐν οἷς ὁ θεὸς τοῦ αἰῶνος τούτου ἐτύφλωσεν τὰ νοήματα τῶν ἀπίστων εἰς τὸ μὴ αὐγάσαι αὐτοῖς τὸν φωτισμὸν τοῦ εὐαγγελίου τῆς δόξης τοῦ Χριστοῦ ὅς ἐστιν εἰκὼν τοῦ θεοῦ
    Jan 14:30 Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže
    Jan 10:30 Já a Otec jsme jedno. 30 ἐγὼ καὶ ὁ πατὴρ ἕν ἐσμεν

    Použitý řecký výraz neříká,že jsou jednou bytostí, ale v jednom společenství. Navíc se vůbec nezmiňuje o svatém duchu.

    I katolícká církev připouští,že svatý duch je Boží moc!

    katolický teolog Edmund Fortman v Trojjediném Bohu (angl.): „Ačkoli je tento duch často popisován v osobních pojmech, zdá se zcela jasné, že posvátní pisatelé (Hebrejských písem) tohoto ducha nikdy nechápali ani nepředstavovali jako zřetelnou osobu.““
    dále říká: „Židé nikdy nepovažovali Ducha za osobu a není to ani ve Starém zákoně. Duch svatý je běžně chápán v Novém zákoně jako Boží moc a síla.“

    Dílo The New Catholic Encyclopedia o tom říká: „„Starý zákon nevnímá Ducha jako osobu… Boží Duch je jednoduše Boží moc. Nový zákon pojímá Ducha jako „něco“, ne jako „někoho“: je paralela mezi Duchem a Boží mocí.“(sv.13)

    Katolická encyklopedie: „Nikde ve Starém zákoně nenajdeme jasnou indikací o „třetí osobě“. (sv.15)

    Katolický slovník: „Jak St. tak i N.zákon hovoří o Duchu jako Boží energii a moci v srdci člověka.“ (str.810)

    České katolické biblické dílo: Boží Duch není ještě ve Starém zákoně zjeven jako osoba, ale jako Boží síla, která proměňuje lidskou osobnost tak, že je schopna výjimečných činů. Ty sloužily k upevnění lidu ve věrnosti Hospodinu. Duch vychází z Boha, vede k němu, a proto je nazýván Duchem Božím, nebo také Duchem svatým.

    Je užitecné opakovat analyzu Karl Rahnera významného teologa 20.století ohledne užívání slova “Bůh” v Novém zákone: “V žádném novozákonném textu není theos (Bůh) užito tak, aby ztotožnilo Ježíše s Tím, kdo jinde v Novém zákone je nazván ho theos, to jest Svrchovaný Bůh”. “Nikde v Novém zákone se nenachází text s ho theos (doslova “ten Buh”), který by se nepochybne vztahoval na trinitárského Boha jako celku, existujícího ve třech Osobách“.

    Jan 20:17 Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

    Jan 14:28 Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já.

    Toto jasné Ježíšovo vyjádření nám nedává právo tuto skutečnost žádným teologickým výkladem
    měnit.Kdyby se tato pravda změnila jeho vystoupením do nebe,tak by nám to jistě sdělil.

    Ježíš byl monotheista , nebyl trinitářem a Starý zákon je přísně monoteistický. Monotheisté byli i
    apoštolové.

    Příjmout nauku o trojici a hypostatické jednotě znamená nepříjmutí oběti člověka Ježíše Krista.
    Tyto nauky také vytvářejí další otázku: Co se stalo s trojicí,když byl Ježíš člověk na zemi
    přestala existovat? Obhajoba této nauky musí popřít Ježíšovo lidství a tím jeho lidskou oběť.
    Výše uvedené biblické texty zcela srozumitelně dokazují Ježíšovo lidství, hodnotu výkupní oběti a dotvrzují skutečnost, že není důvod měnit obsah jejich sdělení lidským výkladem.
    Nikde v Božím slově nenajdeme biblický text,který by podpořil výklad „jednoho Boha ve třech osobách“
    Může teologický výklad doplňovat toto biblické sdělení a dát mu roušku tajemství?
    Například: . „Je to proto, že tajemství Slova i Trojice překračuje každou vypovídací formu, a proto je třeba vedle sebe postavit řadu vzájemně se doplňujících pohledů.“
    Je třeba zdůraznit,že intelektuální poznání nevytváří pravý vztah k Bohu.
    Velmi závažné je tvrzení,že výklad Bible by měl být založen na církevní tradici z důvodu, že církevní tradice se vytvářela působením svatého ducha. Nemělo by to být obráceně, neměla by být církevní tradice v souladu s autoritou Božího slova. Pro Ježíše a apoštoly byla Bible autoritou:
    Jan 17:17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.
    Jan 10:35 Jestliže Bůh ty, jichž se týká toto slovo, nazval bohy – a Písmo musí platit
    Mat.22:29 Ježíš jim však odpověděl: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží.

    Pan Ježíš nám sdělil,že Písmo je základem všeho a musí platit.

    2 Petra 1:2,3,20,21 Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha
    Petr také zdůrazňuje,že zdroj výkladu musí být Písmo.Písmo se dá pochopit pouze z Písma.To je závazné a žádná teologická autorita nemůže nahradit Písmo výkladem, který není v souladu s Božím slovem. Dále Petr říká,že vše potřebné již máme.Petr také zdůrazňuje,že milost a pokoj přicházejí skrze poznání Boha a Ježíše a nezmiňuje se o svatém duchu.
    Církevní autority přiznávají,že lidská mysl tuto nauku nepochopí, je pro lidské vnímání nedostupná a je tajemstvím.Nerozumí ji teologové a co laici? Můžeme si vytvořit pouto k něčemu,čemu nerozumíme?
    Každá církevní nauka či tradice musí mít podporu písma,musí být biblicky doložena.
    Cílem této úvahy je obrátit pozornost na hodnotu výkupní oběti Ježíše Krista a oslovit upřimně věřící křesťany, aby se osvobodili od nauk a praktik, které neslouží Bohu, ale jeho odpůrci!
    Církve obecně prohlašují,že jsou autoritou,která má poslání pomoci člověku ke spasení.To co nám sdělil Bůh skrze Ježíše Krista a inspirované pisatele Bible je plně dostačující a navíc nepřiznání plné lidskosti Ježíši zastírá mesiášství a právě chalcedonská formulace činí pravé lidství nemožným.Jsou teologové,kteří si jsou této skutečnosti vědomi a přesto dávají přednost tradici.
    Ježíšova lidská oběť platná je,ale je otázkou jak posoudí Bůh ty,kteří z nauky o trojici udělali tajemství, nauku těžko poznatelnou a Božím slovem nepodporovanou.
    Člověk nemůže pravdu,kterou přinesl Ježíš nepříjmout. To by znamenalo vzdálit se od zdroje poznání a života.
    Následující verše jsou pro duchovní pastýře a křesťany zavazující:
    Ef.6: 10 – 17 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor,všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

    Milan Jílek 19.09.2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>