Biblické odmítnutí Římskokatolické nauky o transsubstanciacii a reálné přítomnosti Krista v eucharastii

„Jestliže někdo řekne, že v posvátné a svaté svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína sjednoceně s tělem a krví Krista a odmítá zázračnou a prostou změnu celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev, kdy zůstávají pouze podoby chleba a vína, kteroužto změnu Církev katolická příhodně nazývá transsubstanciací, budiž proklet!“
(Tridentský koncil, v 2. kánonu 13. sezení)

Transsubstanciace (přepodstatnění) je doktrína Římskokatolické církve, která učí, že během mše (při Svatém přijímání) jsou prvky Eucharistie (chléb a víno) transformovány do skutečné těla a krve Pána Ježíše Krista, a již nejde o chléb a víno, přestože původní vzhled zůstal zachován.

V katechismu Římskokatolické církve nacházíme následující: „Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a ve svou krev“ (Paragraf 1375, Katechismus), a tato přítomnost je „vynikající, protože je podstatná, tj. že tímto způsobem je přítomen Kristus, Bůh a člověk, naprosto celý“ (Paragraf 1374, Katechismus). „Kristus je celý a celistvý přítomen v každé způsobě a v každé její části: proto lámání chleba nerozděluje Krista“ (Paragraf 1377, Katechismus).

Protože tyto elementy (chléb a víno) zpřítomňují Krista, jsou rovněž uctívány:

„V mešní liturgii vyjadřujeme svou víru ve skutečnou přítomnost Krista pod způsobami chleba a vína mezi jiným pokleknutím nebo hlubokou úklonou na znamení klanění se Pánu. Katolická církev vzdává tuto bohopoctu eucharistické svátosti nejen během mše svaté, nýbrž i mimo její slavení tím, že se svrchovanou pečlivostí uchovává proměněné hostie a vystavuje je k slavnostnímu uctívání křesťanských věřících a nosí je v průvodě s radostí křesťanského lidu “ (Paragraf 1378, Katechismus).

Eucharastie je tedy obětní obřad, který navazuje na tradici Starého zákona (majíce oltář i oběť v podobě Ježíše Krista):

„Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ (Paragraf 1323, Katechismus)

„Oltář, kolem něhož se církev shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává“ (Paragraf 1383, Katechismus).

Nyní se podívejme na obvyklé verše, kterými Římskokatolická církev obhajuje své učení:

Matouš 26:28 (Studijní Bible): „Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. “

Jan 6:52-53 (Studijní Bible): „Židé se hádali mezi sebou a říkali: „Jak nám tento člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim tedy řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. “

1 Korintským 11:27 (Studijní Bible): „Kdo by tedy jedl ten chléb nebo pil kalich Páně nehodně, bude vinen proti tělu a krvi Páně.“

Pojďme se proto podívat na učení o transsubstanciacii a reálné přítomnosti Krista v eucharastii a rovněž na proklamované biblické verše – a to vše ve světle Písma svatého.

1. Obrazné, nikoliv doslovné, verše

V prvé řadě jde o obrazné, nikoliv doslovné verše. Vezmeme-li část z 6. kapitoly Janova evangelia, kde Pán Ježíš v 53. verši říká: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život,“ je potřeba si uvědomit kontext daného sdělení.

Kdyby se jednalo vskutku o doslovný verš, znamenalo by to, že Ježíš nabádá přítomné Izraelce k velmi bezbožnému aktu, který je v rozporu s Mojžíšovým zákonem (Lev. 17:10-14, Deut. 12:16, Sk. 15:29), jenž zakazoval jíst cokoliv, co má v sobě krev.

Avšak právě proto, že tělesní Izraelci pochopili tato slova doslovně, odešli se slovy: „To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat?“ (verš 60) Moc dobře si zkrátka uvědomovali, že jde, vzato-li doslovně, o bezbožný akt porušující Boží nařízení. Ježíš však věděl, co je v člověku (J. 2:25), a odpověděl jim v 61-63 verši: „To vás pohoršuje? Což tedy, kdybyste viděli Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Duch je ten, který obživuje, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život.“

Odpověď tedy nalézáme ve slovech Ježíše; nešlo o nic doslovného, neboť sám Ježíš se ohradil vůči slepým a hluchým Izraelcům a uvedl jejich tělesné chápání na pravou míru: „Slova, která jsem vám pověděl já, jsou duch a jsou život.“ Když tedy nejde o nic doslovného, ale o něco, co má duchovní význam. Copak měl Pán Ježíš na mysli?

Kontext celé debaty se nepochybně vrací k události, při které Ježíš, z pěti ječných chlebů a dvou ryb, nakrmil dav přibližně 5000 lidí. Druhý den jej Izraelci hledali, avšak marně, neboť je mezitím opustil; nalezli jej až na druhé straně moře – v Kafarnaum. Když se jej ptali, jak se tam dostal, odpověděl jim ve 26. verši slovy: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mne ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste jedli z těch chlebů a nasytili jste se. “ Dále je káral, aby „nepracovali pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému.“ (27 verš). Zmatení židé se jej zeptali, co mají tedy udělat, „aby konali Boží skutky“ ? (28 verš). Ježíš jim ve 29 verši dává odpověď, jež představuje fundamentální základ evangelia: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal. “ Reptající židé však požadovali další znamení: „Jaké ty tedy činíš znamení, abychom je uviděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši otcové jedli v pustině manu, jak je napsáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘ “ (30 – 31 verš). A tehdy jim Ježíš znovu odpověděl duchovním obrazem: „Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, ne Mojžíš vám dal chléb z nebe, nýbrž můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ (32 – 33 verš). A když židé požadovali tento chléb, konečně jim vysvětlil: „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, jistě nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (35 verš).

Slova, která k nim Ježíš hovořil, a jimž tělesní Izraelci nerozuměli, měli čistě duchovní podobu. Ježíš ukazoval na evangelium; na „krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. “ (Matouš 26:28). A touto krví jsme ospravedlněni. (Řím. 5:9). A je to zvěst o Ježíši Kristu ukřižovaném, kterou anděl ve Skutcích nazval jako „všechna slova tohoto života.“ (Sk. 5:20). Obdobně jako i apoštol Pavel v epištole Filipským, které vyzýval, aby „drželi pevně slovo života.“ (Fil. 2:16). Ježíš Kristus, jako i na dalších místech (viz zboření chrámu), tak i zde zjevuje svou budoucí slávu na Kříži.   

Ježíš často hovořil v podobenstvích, když chtěl popsat hluboké duchovní pravdy. Zde jsou vybrané příklady:

Jan 10:9 (Studijní Bible): „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“

Jan 11:25 (Studijní Bible): „Ježíš jí řekl: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“

Jan 15:1 (Studijní Bible): „Já jsem ta pravá vinná réva a můj Otec je hospodář.“

2. Na elementy přítomné u Večeře Páně se stále odkazovalo pouze jako na chléb a víno

I po ustanovení Večeře Páně, se na oba přítomné prvky nadále odkazuje pouze jako na chléb a víno.

Matouš 26:26-29 (Studijní Bible): „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil ho, dal učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho se slovy: „Napijte se z něho všichni. Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce.“ 

Poté, co Ježíš řekl „toto je má krev nové smlouvy“, pokračoval: „Pravím vám, že od této chvíle již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy jej budu pít s vámi nový v království svého Otce.“ Otázkou je, proč by Ježíš mluvil obrazně o své krvi jako o „plodu vinné révy“, má-li jít o doslovnou krev Kristovu? 

1 Korintským 11:23-28 (Studijní Bible): „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také předal, že Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazován, vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a řekl: ‚Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které se za vás láme. Toto čiňte na mou památku.‘ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva v mé krvi; toto čiňte, kdykoliv byste pili, na mou památku.‘ Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl ten chléb nebo pil kalich Páně nehodně, bude vinen proti tělu a krvi Páně. Ať člověk zkoumá sám sebe, a takto ať z toho chleba jí a z toho kalicha pije.“

Jestliže se prvky během Večeře Páně změnily v tělo a krev Kristovu, proč na ně Pavel odkazuje stále jako na „chléb“ a „kalich“? Proč je tedy nepojmenovává jako tělo a krev Kristovu, má-li jít tedy skutečně o doslovné tělo a doslovnou krev?

3. Nic nenaznačuje, že by se následovatelé Ježíše Krista domnívali, že během Večeře Páně dochází k proměně přítomných elementů

Neexistuje doslova žádný důkaz v Písmu, že by se následovatelé Ježíše Krista jakkoliv domnívali, že dochází k proměně elementů přítomných během Večeře Páně (chléb, víno) na tělo a krev Kristovu. Není žádný biblický důkaz, že by si to někdo, z následovatelů Ježíše Krista, myslel.

4. Nic nenaznačuje, že by následovatelé Ježíše Krista tyto elementy uctívali

Také neexistuje sebemenší biblický argument, který by ospravedlnil uctívání elementů přítomných během Večeře Páně, Jak deklaruje Paragraf 1378 v Katechismu Římskokatolické církve, katolíci praktikují „bohopoctu“ (uctívání) eucharastické svátosti.

5. Večeře Páně byla ustanovena ještě před ukřižováním

Mše má údajně „ zpřítomňovat oběť na kříži“ (viz Paragraf 1382), takže podle „teologie“ Římskokatolické církve, se chléb a víno stávají zlomeným tělem a prolitou krví Kristovou. Ale jak je to možné, když Ježíš ustanovil Večeři Páně ještě před svým oslavením? Jak je možné, aby chléb byl ukřižovaným tělem a víno prolitou krví Kristovou, pakliže k dané události ještě nedošlo?

6. Eucharastie je porušením Mojžišova zákona

Paragraf 1374 římskokatolického katechismu deklaruje:

„Způsob Kristovy přítomnosti pod eucharistickými způsobami je jedinečný. Díky němu stojí eucharistie nad všemi svátostmi a je „jakýmsi vyvrcholením duchovního života a cílem, k němuž směřují všechny svátosti“. V Nejsvětější svátosti oltářní je „obsaženo opravdu, skutečně a podstatně tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, s duší a božstvím, a tedy naprosto celý Kristus.“

Interpretace Římského katolicismu vyžaduje od účastníka Večeře Páně, aby jedl Kristovo tělo a pil Kristovu krev. Podle katolicismu se chléb stává doslovným tělem a víno doslovnou krví, jde tedy v podstatě o kanibalismus. Co na to říká Mojžišův zákon?

Leviticus 17:14 (Studijní Bible): „Neboť život každého těla je jeho krev. Proto jsem řekl synům Izraele: Krev žádného těla nebudete jíst, neboť život každého těla je jeho krev. Každý, kdo by ji jedl, ať je vyhlazen. “

Písmo praví, že nemáme jíst krev „žádného těla“. Proto se jeví, že interpretace Římského katolicismu je v rozporu s příkazy Starého zákona, neboť podle katechismu nejde jen o něco symbolického, ale skutečné polykání těla a krve Kristovy.

Někteří katolíci by v této chvíli odpověděli, že Ježíš ustanovil Novou a navždy trvající smlouvu, ve které bylo obětované tělo a krev Kristova realitou. A proto, že to byla Nová smlouvá, šlo o obětované tělo a krev. Nicméně tento argument nemůže obstát, neboť Nová smlouva byla ustanovena až po smrti Ježíše Krista. Jak praví Písmo:

Židům 9:15-17 (Studijní Bible): „Proto je prostředníkem nové smlouvy, aby po jeho smrti, která nastala pro vykoupení z přestoupení spáchaných za první smlouvy, přijali zaslíbení věčného dědictví ti, kdo jsou povoláni. Neboť kde je závěť, je nutné, aby byla prokázána smrt toho, kdo ji ustanovil, neboť závěť je platná jen po mrtvých, protože nikdy nemá platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil. “

Můžeme proto právoplatně usoudit, že Mojžišův zákon byl stále v platnosti, neboť Nová smlouva nebyla doposud ustanovena. Pozice Římského katolicismu nutí Ježíše k porušení tohoto zákona, pakliže by mělo jít o skutečnou krev a skutečné tělo, které měli jeho učedníci jíst a pít, jak po nich Ježíš vyžadoval.

7. Jde o porušení doktríny o inkarnaci

Biblická doktrína o inkarnaci uvádí, že „na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“ (J. 1:1), a to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi (J. 1:14). Ono „stalo se tělem“ zahrnuje něco, co se nazývá Hypostatická unie – učení, že v jedné osobě Ježíše Krista jsou přítomny dvě přirozenosti: lidská a Božská. Takže Ježíš je obojí – Bohem i lidskou bytostí, a to ve stejný okamžik a navždy.

Dále, dle definice, aby Ježíš mohl být člověkem, musí se v jeden okamžik nacházet maximálně na jednom místě. Člověk nemá schopnost být všudypřítomný jako Bůh. Říct tedy, že Ježíš, ve své fyzické podobě, je na více než jednom místě současně, je popřením inkarnace. Tedy popřením toho, že Ježíš je také kompletně člověkem.

 A tedy, říct, že chléb a víno se stane tělem a krví Kristou, je porušením doktríny o inkarnaci, neboť by Kristus musel být přítomen na všech místech po celé planetě, kde je mše oslavována. Toto je vážné popření opravdové a absolutní inkarnace Božího Slova.

Někdo by mohl namítnout, že Ježíš řekl v Matoušovi 28:18-20, že bude s učedníky navždy, až „do skonání tohoto věku.“ Není to snad deklarace, že Ježíš bude přítomen všude? Kdepak!

Odpověď nalezneme v učení „communicatio idiomatum“:

„Atributy, jak Božské tak lidské, jsou přisuzovány jediné osobě Ježíše Krista. To však neznamená, že by cokoliv konkrétního z Božské podstaty bylo komunikováno lidské přirozenosti; obdobně neplatí, že by cokoliv z lidské přirozenosti bylo komunikováno Boží přirozenosti. Znamená to pouze, že atributy Božské přirozenosti jsou vyhlášeny osobou Ježíše Krista. Proto: Ježíš je všudypřítomný – ne však svou lidskou přirozeností, nýbrž tou Boží.“ (Matt Slick, Transubstantiation and the Real Presence)

Lépe to ilustrují následující verše:

Jan 17:5 (Studijní Bible): „A nyní ty, Otče, oslav mne u sebe tou slávou, kterou jsem u tebe měl, dříve než byl svět.“

Jan 3:13 (Studijní Bible): „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi. “

Ježíš říká, že měl slávu s Otcem ještě před založením světa. A také, že sestoupil z nebe; avšak – jak je to možné, jestliže byl lidskou bytostí? Odpovědí je, že atributy Božské přirozenosti, jsou vyhlašovány osobou Ježíše Krista. A proto mohla osoba Krista tvrdit, že měl slávu s Otcem a současně, že sestoupil z nebe, přestože víme, že muž Ježíš, v těle, neexistoval, dokud jej nezplodil Duch svatý. Což znamená, že obě přirozenosti Krista jsou odlišné, a přesto jsou v jednotě v osobě Ježíše Krista (Hypostatická unie). Neboli: Atributy Božské a lidské přirozenosti nejsou vzájemně přeneseny. Kdyby tomu tak bylo, došlo by k porušení obou přirozeností. A proto vidíme, že aby Ježíš mohl být člověkem, musel si uchovat lidskou přirozenost, a proto nemůže být fyzicky všudypřítomný. A zde spatřujeme vážný problém s učením o transsubstanciacii, neboť jde o porušení doktríny o inkarnaci.

8. Večeře Páně není oběť

Písmo jasně říká:

Židům 10:10-14 (Studijní Bible): „V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy. Každý kněz stojí a koná denně službu a častokrát přináší stejné oběti, které nemohou nikdy odstranit hříchy. On však přinesl jedinou oběť za hříchy a navždy usedl po pravici Boží a nadále jen čeká, až jeho nepřátelé budou položeni za podnož jeho nohou. Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni. “

Ježíš Kristus řekl na kříži: „Dokonáno jest“ (J. 19:30). Římskokatolická mše je však „zpřítomněním“ oběti Ježíše Krista. A toto se děje každou mši. Pokaždé dochází k ceremonii, jež se snaží opakovaně přehrát oběť Ježíše Krista na kříži. Přestože je psáno, že byl obětován jednou provždy, a tato jedna oběť byla dokonalá (schopna vykoupit všechny vyvolené). A Ježíš už také není na kříži, jak je často zobrazován, ale je dávno oslaven a sedí po pravici Boží (Mar. 16:19). Svátost eucharastie je proto zásadním útokem vůči dostatečné oběti Ježíše Krista.

Závěr

Každému, kdo přijal lásku k Pravdě, a miluje Boží Slovo, musí být v tuto chvíli zřejmé, že učení Římskokatolické církve, o transsubstanciacii a reálné přítomnosti Krista v eucharastii, je zcela v rozporu se základními biblickými doktrínami. Každému, kdo miluje Ježíše Krista, musí být zřejmé, že jde o fundamentální útok vůči Jeho dokonalému dílu na kříži.

Eucharastie je součástí sedmi svátostí Římskokatolické církve a patří do kategorie tří, jež mají sloužit „k uvedení do křesťanského života“.

„Svátostmi uvedení do křesťanského života — křtem, biřmováním a eucharistií — jsou položeny základy každého křesťanského života. „Účast na božské přirozenosti, kterou lidé dostávají darem prostřednictvím Kristovy milosti, zahrnuje určitou analogii se vznikem, rozvojem a růstem přirozeného života. Vždyť věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v eucharistii, takže díky těmto svátostem uvedení do křesťanského života jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.“ (Paragraf 1211, Katechismus)

Je patrné, že jde o útok vůči samotnému evangeliu, neboť jsou nad něj přidávány ještě skutky, a to v podobě účasti věřícího na eucharastii. Připomeňme si varování apoštola Pavla v epištole Galatským:

Galatským 2:21 (Studijní Bible): „Neodmítám milost Boží, neboť jestliže spravedlnost je ze Zákona, potom Kristus zemřel nadarmo. “

Když například někteří „zákoníci“ z rané církve vyžadovali, aby byli pohané obřezáni, reagoval apoštol Pavel  velmi tvrdými slovy: „Kristus vám nic neprospěje!“

Galatským 5:1-5 (Studijní Bible): „K té svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy pevně a nenechte se opět podrobit pod jho otroctví. Hle, já, Pavel, vám pravím, že dáváte-li se obřezávat, Kristus vám nic neprospěje. A znova dosvědčuji každému člověku, který se dává obřezat, že je povinen zachovat celý Zákon. Zbavili jste se Krista, vy, kteří hledáte ospravedlnění v Zákoně; vypadli jste z milosti. Neboť my v Duchu na základě víry očekáváme naději spravedlnosti. “

A to byla pouze obřízka – jakoupak destrukci bude mít Katechismus se všemi svými svátostmi? Co by na to asi řekl apoštol Pavel?

Kristus vám nic neprospěje, vy, jenž přidáváte křest nad evangelium!
Kristus vám nic neprospěje, vy, jenž přidáváte biřmování!
Kristus vám nic neprospěje, vy, jenž přidáváte účast na eucharastii! 

Efezským 2:8-10 (Studijní Bible): „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili. “

Večeře páně nám má ve skutečnosti pouze připomínat to, co již bylo jednou dokonale vykonáno na kříži. Nejde o nic víc než o památku, která má však obrovský význam, neboť zvěstuje samotné evangelium. A současně nám připomíná, jak velkou obětí jsme byli vykoupeni…

1 Korintským 11:23-26 (Studijní Bible): „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také předal, že Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazován, vzal chléb, vzdal díky, rozlomil jej a řekl: ‚Vezměte, jezte. Toto je mé tělo, které se za vás láme. Toto čiňte na mou památku.‘ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: ‚Tento kalich je nová smlouva v mé krvi; toto čiňte, kdykoliv byste pili, na mou památku.‘ Neboť kdykoliv byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“

Jak napsal velký teolog reformace, Jan Kalvín:

„Neboť když nazval sebe chlebem života, nevzal pro sebe toto pojmenování ze svátosti, jak někteří zvráceně vykládají, nýbrž proto, že nám byl takový dán od Otce a takovým se osvědčil tím, že se stal účastným naší lidské smrtelnosti a učinil nás společníky své božské nesmrtelnosti; tím, že vydávaje sebe za oběť vzal na sebe naši zlořečenost, aby nás obklopil svým požehnáním; tím, že svou smrtí smrt pohltil a zahubil; tím, že toto naše porušitelné tělo, které oblékl, ve svém zmrtvýchvstání vzkřísil k slávě a neporušenosti. Svátost tedy nezpůsobuje, že Kristus jest chlebem života, nýbrž jen pokud nám připomíná, že se stal chlebem, jímž se máme ustavičně živiti, poskytuje nám jeho chuť i vůni. Konečně nám slibuje, že cokoli Kristus učinil nebo vytrpěl, to učinil a vytrpěl pro naše obživení. Dále, že toto obživení, jež nás má bez konce živit, udržovat a zachovávat při životě, je věčné. Vždyť jako by se nebyl stal Kristus chlebem našeho života, kdyby se nebyl pro nás narodil a zemřel, a kdyby nebyl pro nás vstal z mrtvých, tak by jím naprosto nebyl nyní, kdyby účinek a ovoce jeho narození, smrti i zmrtvýchvstání nebyly věc věčná a nesmrtelná. “ (Jan Kalvín, Instituce křesťanské víry)