BibleJežíš KristusPolemikaUčení a zamyšleníVšechny články

O křesťanském fundamentalismu: Co je to fundamentalismus? Je nebezpečný? A byl Ježíš fundamentalista?

nebea

V poslední době se na internetu objevují články, které kritizují křesťanský fundamentalismus či pozici „biblicky věřících křesťanů“. Právě biblicky věřící křesťané jsou výhradně fundamentalisté, neboť nadřazují zjevení Božího slova nad všechny externí filozofie světa. Pojďme se společně podívat na onen fundamentalismus a zhodnoťme oprávněnost  kritiky jeho oponentů, a to vše s ústřední otázkou v pozadí: Byl Ježíš také fundamentalista?

Co je to fundamentalismus?

V obecném slova smyslu můžeme fundamentalismus definovat jako filozofickou pozici, která přijímá fundamentální tvrzení určitého světonázoru jako základní pravdu.

Křesťanský fundamentalismus pak předpokládá, že Bible je tím, co o sobě říká, že je, bez toho aniž bychom přidávali či ubírali z (do) jejího obsahu. Nebo-li slovy apoštola Pavla: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (2 Timoteovi 3:16-17).

Jakmile věříme tomu, tak jako Pavel, že veškeré Písmo je vdechnuté Bohem, pak nemůžeme tvrdit nic jiného než to, že každé tvrzení Písma je bezvýhradně pravdivé! A to je esencí křesťanského fundamentalismu. Pakliže je Bible Boží slovo, je fundamentalismus jedinou možnou pozicí věřícího křesťana.

A pak ani nelze Bibli potvrzovat či vyvracet vnějšími důkazy: To je jako dávat Boha na jednu váhu a stvoření, které Bůh učinil svým Slovem, na druhou. Kdepak! Celý kosmos je závislý na Stvořiteli, stejně jako všechna fakta a důkazy, které Bůh učinil svým stvořitelským aktem a člověk je pouze objevuje (nikterak vynalézá)!

Písmo je dále dostatečné k tomu, aby nám dalo veškeré potřebné poznání o Bohu, Jeho záměru, člověku i spasení, jak už lehce vyplývá z předchozích veršů, neboť Písmo je užitečné k učení. A tak Pavel píše v druhém listu Timoteovi následující slova: „Ty však zůstávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi byl plně přesvědčen, věda, od koho ses to naučil;  od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši. “ (2 Timoteovi 3:14-15). Z toho také mimo jiné vyplývá, že křesťan je schopen poznat pravdu. A aby nebyl, když je k tomu pomazán Duchem svatým: „Ve vás však zůstává pomazání, které jste od něho přijali, a nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho pomazání vás učí všemu a je pravdivé a neklame; jak vás vyučilo, tak zůstávejte v něm.“ (1 Janův 2:27).

Nyní se podívejme na následující slova apoštola Petra, když na sklonku života prochází vzpomínkami a přemítá o pravdivosti svého svědectví. Jednoznačně, tak jako každý fundamentalista, dává větší důraz na Boží slovo (proroctví) než na vlastní zkušenost s Kristem.

Vždyť jsme nenásledovali vymyšlené báje, když jsme vás seznámili s mocí a příchodem našeho Pána Ježíše Krista, ale sami jsme se stali očitými svědky jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest a slávu, když k němu z velebné slávy zazněl takovýto hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení.‘ A tento hlas, který zazněl z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na té svaté hoře. A máme ještě pevnější prorocké slovo. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla, které svítí v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nevzejde ve vašich srdcích. “  (2 Petrův 1:16-19).

Křesťanský fundamentalismus tedy zastává pozici, že Bible je bezvýhradně pravdivá, dostatečně srozumitelná pro každého znovuzrozeného křesťana a je jediným neomylným zdrojem křesťanské víry.

Co fundamentalismus není

Následující text pochází z článku Davida Nováka, pastora a člena rady Církve batrské „O fundamentalismu a Božím slovu“ (zde):

„Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád.

Všimněte si následující tvrzení: „Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého.“ Upřímně mě nezajímá, co je fundamentalismus v představě pana Nováka, neboť subjektivní relativistické ideje jsou bezvýznamné stejně jako neviditelné létající špagetové monstrum; zajímá mne, co pan Novák říká, že fundamentalismus je. S tím lze totiž vést argumentaci, neboť existují objektivní definice. Nelze vyvracet relativistické ideje a subjektivní imaginace, protože mají, v uvozovkách řečeno, vlastní nezávislou existenci a definici uvnitř mysli každého člověka, zůstávají uzavřené v této mysli (nejdou do konfrontace s objektivní realitou) a dožadují se interpretace v rámci této jedné mysli.

Pro příklad si vezměme dvě tvrzení. První praví: „Fundamentalismus je v mé představě nebezpečný.“ A druhé pak říká: „Fundamentalismus je nebezpečný.“ Problém u prvního tvrzení je v tom, že se dožaduje interpretace v prostředí dané mysli a zůstává odtrženo od objektivní reality. Neboť je vskutku pravda, že v mysli daného jedince je fundamentalismus nebezpečný. To nám ale nic neříká o tom, zda je fundamentalismus nebezpečný vně tuto mysl – v objektivní realitě (doopravdy), o níž hovoří druhé tvrzení, které lze argumentačně potvrdit / vyvrátit.

První tvrzení, které je vlastní relativistickému postmodernismu, dále útočí na naší schopnost poznávat pravdu a uzavírá nás do nás samotných. Svět se pak stává kompozicí subjektivních prožitků, které mají vlastní existenci uvnitř naší mysli, a jenž nelze doopravdy zpochybnit, neboť tento světonázor značně limituje naší schopnost (a jistotu) poznání pravdy.

Bůh nám však dal rozum, abychom byli schopni poznat pravdu, a proto je použití výrazu „osobní náboženský prožitek“ velmi zavádějící (a klamavý) a znovu i do jisté míry napadá naší schopnost poznávat pravdu. Pan Novák zde v žádném případě neargumentuje jako křesťan, ale jako někdo, kdo je přinejmenším ovlivněn světskou rozporuplnou postmodernistickou filozofií.

Dále jde o falešný argument, neboť fundamentalisté nevnucují svůj „náboženský prožitek“ jako objektivní a absolutní pravdu jiným lidem, stejně jako děti na základní škole nevnucují svůj „subjektivní pocit“ o tom, že jedna plus jedna jsou dvě, nýbrž říkají pouze to, co text praví. A jsou ochotní být i opraveni (jde-li o skutečné biblické fundamentalisty), pokud udělali někde chybu (ostatně jako jsou i děti ve škole, když počítají příklad na tabuli).

Je zásadní rozdíl mezi fanatismem, který je iracionální, a fundamentalismem, jenž je racionální. Opravdoví fundamentalisté jsou ochotni vést diskuze a debaty, zatímco fanatici mohou z vesmíru pozorovat kulatou Zemi, a přesto budou stále opakovat, že je plochá. Fundamentalisté si rovněž uvědomují nedostatečnost svého rozumu pro to, aby mohli poznat všechno, ne však na to, aby mohli poznat pravdu. Zde je zásadní rozdíl, který kritici fundamentalismu leckdy záměrně opomíjejí.

Je potřeba bojovat proti fundamentalismu?

Pan Novák nás dále vybízí, poté, co nám sdělil jaké jsou jeho subjektivní představy o fundamentalismu, k boji proti takovému jednání. Nejprve se dozvídáme, že v mysli pana Nováka jsou fundamentalisté lidé, kteří zaměňují svůj osobní náboženský prožitek (což může být i studium Bible) za normu druhého; dále nám říká, že bychom proti takovému zhoubnému jednání měli vystupovat.

K tomu lze jen úsměvně dodat: Proč si pan Novák myslí, že zrovna jeho „subjektivní prožitek“ v podobě názoru na fundamentalismus, má být normou pro naše chování (vystupování proti takovému jednání)? Každá filozofie, která příliš relativizuje poznání pravdy, naprosto selhává v okamžiku, kdy po nás něco vyžaduje, což je i případ pana Nováka.

Pan Novák dále píše:

Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6).      A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova      a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost. “

Problém je stále v tom, že světonázor pana Nováka (a pana Hellera) operuje jen s kolekcí subjektivních prožitků (názorů), které doopravdy nelze konfrontovat, neboť pravda je v jejich filozofii příliš vzdálená a nedostupná.

Když evangelista cituje Boží slovo, které je nanejvýš srozumitelné, je snad vinen z toho, že někomu vnucuje svůj náboženský prožitek? To by bylo směšné a absurdní!

I fundamentalisté jsou si vědomi, že nemohou poznat všechno (jde-li o fundamentalisty a ne fanatiky), ale mohou poznat pravdu. Souhlasíme, že pravda není názor (ani subjektivní prožitek), ale vychází z Boha. A souhlasíme rovněž, že pravdu nelze vlastnit, což je ostatně nesmysl. Pravdu lze ovšem poznat! A jak sám pan Novák poznamenal, že pravda je bytost, musíme se i my ptát, zda-li pak zná tuto bytost? Je si tím jist, že jí zná? A pokud jí zná, nemůže snad také poznat, když někdo jiný říká věci a jedná tak, jako by tuto Pravdu neznal?

Srozumitelnost Božího Slova

Ve Starém zákoně řekl Bůh Mojžíšovi následující slova:

Vždyť tento příkaz, který ti dnes přikazuji, není pro tebe nepochopitelný ani vzdálený. Není na nebesích, abys mohl říct: Kdo z nás vystoupí na nebesa, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Ani není za mořem, abys mohl říct: Kdo z nás přejde na druhou stranu moře, aby jej pro nás vzal, oznámil nám ho a my jej plnili? Vždyť to slovo je velmi blízko tebe, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ho plnil.“ (Dt. 30:11-14).

Boží Slovo předané Mojžíšovi bylo více než srozumitelné. Bůh jim nepředal něco, čemu by nemohli porozumět. Jestliže tedy někdo Boží Slovo relativizoval nebo překrucoval, nebylo to proto, že by jej nemohl pochopit (samozřejmě za předpokladu, že nebyl mentálně postižený), ale důvod byl zcela jistě jiný: Hřích!

1. Hřích dělá to, že překrucuje pravdu.
V Římanech 1 je psáno, že člověk v nepravosti potlačuje pravdu (Římanům 1:18). Petr píše ve svém druhém listu, že neučení a neupevnění lidé překrucují Pavlovy listy, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě! (2 Petrův 3:16). Bůh posílá mocné působení bludu na lidi, kteří nepřijali lásku k Pravdě, jak píše Pavel v druhém listu Tesalonickým (2 Tes. 2:10).

2. Hříšný člověk, ze svých vlastních sil, nemůže poznat pravdu
Lidé nepřicházejí ke světlu, protože si více zamilovali tmu, jak čteme v Janově evangeliu (Jan 3:19). Následující Ježíšova slova znějí zvláště tvrdě: „Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži. Poněvadž já říkám pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás mne usvědčí z hříchu? Říkám-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte, protože nejste z Boha.“ (Jan 8:44-47). Kdo je z Boha, slyší Boží slova, to jsou slova Pána Ježíše. Nevěřící židé (a nevěřící obecně) jsou pak přirovnáni k dětem ďábla, a je jim řečeno, že důvod, proč nevěří, je ten, že Ježíš hovoří pravdu. Tu přirozený člověk nenávidí! A důvod, proč neslyší, je ten, že nejsou z Boha! Je totiž vskutku pravda, že „duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně.“ (1 Korintským 2:14). Duševní (neznovuzrozený) člověk zkrátka nemůže přijmout duchovní pravdy; nejprve musí přijít neodolatelná svrchovaná práce Ducha Svatého, a teprve pak může poznat pravdu!

Naše hříšná přirozenost, a teď nebudeme hovořit příliš filozoficky a oddělovat jí od nás jako něco abstraktního, poněvadž hříšná přirozenost je zkrátka termín, který odkazuje na fakt, že jsme jako padlá stvoření v nepřátelství vůči svatému Bohu: a to v každém aspektu našeho bytí (včetně naší vůle), nás vede k tomu, že překrucujeme pravdu Božího Slova!

3. Přirozený člověk nenávidí pravého Boha

Přirozený člověk zkrátka nechce biblického svrchovaného a svatého Boha. V listě Římanům čteme tato slova: „Není spravedlivého, není ani jednoho, není, kdo by rozuměl, není, kdo by horlivě hledal Boha. Všichni se odchýlili, společně se stali nepotřebnými, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Jejich hrdlo je otevřený hrob, svými jazyky mluví lest, pod jejich rty je hadí jed. Jejich ústa jsou plna kletby a hořkosti, jejich nohy jsou rychlé k prolití krve, na jejich cestách je zkáza a trápení, cestu pokoje nepoznali; není bázně Boží před jejich očima.“ (Římanům 3:10-18). Necháme tyto verše bez komentáře, protože mluví sami za sebe.

Pavel dále píše v 8. kapitole: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou.“ (Římanům 8:7-8). Je zde evidentní nepřátelství mezi svatým Bohem a tělesným člověkem. Tito jsou v nepřátelství, protože nejsou schopni podřídit se Božímu slovu (zákonu). Stejně tak jako neobrácený Izrael, který miloval své falešné proroky, ale o Svatém Izraele nechtěli ani slyšet! Vkrádají se slova proroka Izaiáše: „Říkají vidoucím: Nehleďte, a prorokům: Neprorokujte nám správné věci, říkejte nám hladká slova, prorokujte klamy.  Ustupte z cesty, uhněte ze stezky, přestaňte nám mluvit o Svatém Izraele!“ (Izaiáš 30:10-11). 

Přirozený člověk nenávidí pravého Boha a vytváří bohy podle svého vlastního obrazu, kteří budou dělat přesně to, co on chce; to ostatně udělali i Izraelité krátce poté, co opustili Egypt a viděli nesčetné množství zázraků. Což ovšem zvrácené mysli padlého člověka nikdy nestačí! V knize Exodus čteme: „Když lid viděl, že Mojžíš otálí sestoupit z hory, shromáždil se proti Áronovi a řekl mu: Vstaň a udělej nám bohy, kteří půjdou před námi.“ (Exodus 32:1).

4. Hřích relativizuje Boží Slovo

Jeden ze způsobů překrucování Božího Slova, je Jeho relativizování. Jde o cílenou snahu podvrátit srozumitelnost a autoritu Božího Slova. První, kdo zavedl tento jemný a klamavý způsob, byl had (ďábel) v zahradě Eden. Připomeňme si jeho jedovatá slova: „Had byl nejchytřejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil. Řekl ženě: Opravdu Bůh řekl: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ (Genesis 3:1). Všimněte si, že Had vychytrale a podle útočí na srozumitelnost a autoritu Božího Slova, čímž úspěšně zasazuje semínko pochybností (nevíru) do mysli nevinné Evy.

Liberálové dělají to samé. Vždy odvádějí pozornost od dostatečného a srozumitelného Božího Slova k osobnímu prožitku jedince. Slýcháme stále o tom, že nemůžeme jistě poznat, co daný text znamená, a proto bychom měli pokorně akceptovat i jiné perspektivy. Jde však o jemná a kluzká slova hadího jazyka, která vkládají pochybnosti do myslí věřících křesťanů.

Bible není nesrozumitelná sama o sobě. Je nesrozumitelná pro hříšného člověka, který rád v nepravosti překrucuje pravdu ke své vlastní záhubě. Je tedy, do jisté míry, nesrozumitelná pro neznovuzrozeného člověka. Nikoliv pro znovuzrozeného! Je to totiž Bůh, kdo otevírá Písma (Lukáš 24:32). A je-li to tak, že Bůh otevírá Písma, a že křesťané mají dáno pomazání, které je všemu vyučuje (1 Janův 2:27), musíme trvat na tom, že Bible je pro znovuzrozeného křesťana srozumitelnou knihou. Odmítáme tedy tvrzení, že jde o náš náboženský prožitek, když argumentujeme Písmem, jde o kázání pravdy, které je plně autoritativní a zcela srozumitelné, a nejen to! Zavazuje odpovědnosti všechny lidi, ať si pravdu překrucují nebo ne! Tak k tomu přistupoval i náš Pán Ježíš.

Ježíš jako fundamentalista

V této souvislosti se jistě vybaví situace, kdy byl Ježíš pokoušen na poušti. Podívejme se na danou scénu do Písma:

Tehdy Duch Ježíše vyvedl do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla. A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. Tu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ On však na to řekl: „Je napsáno: ,Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘ “ Potom ho Ďábel vzal do svatého města, postavil ho na okraj střechy chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: ,Svým andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen.‘ “ Ježíš mu řekl: „Je také napsáno: , Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘ “ Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: „Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi.“ 10 Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: ,Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘ “ 11 A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.“ (Matouš 4:1-11).

Nebudeme zde rozebírat jednotlivé významy pokušení od ďábla, pouze poukážeme na zřejmou smělost, se kterou Ježíš citoval Písmo a jednal podle Písma jako by bylo zcela srozumitelné a autoritativní. Je to ďábel, kdo útočí na víru a poslání našeho Pána, a je to náš Pán, kdo se smělostí a autoritou cituje Písma!

Takový bychom měli být i my, když na nás útočí svět a pochybnosti. Budete věřit svým pocitům nebo zaslíbením Božího Slova? Znovu si připomeňme, jak se k tomu postavil apoštol Petr na sklonku života: „A máme ještě pevnější prorocké slovo. Dobře činíte, že se ho držíte jako světla, které svítí v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nevzejde ve vašich srdcích.“ (2 Petrův 1:19).

Vraťme se však zpět k Pánu Ježíši. Kudy chodil, tudy vyučoval s autoritou a napravoval mnohé v otázkách teologie. Byl natolik přesvědčivý, že o něm mnozí říkali, že hovoří jako někdo, kdo má pravomoc. Jen se podívejte: „A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.“ (Matouš 7:28-29).

Na jiném místě, když byl tázán zákoníkem na otázku věčného života – co myslíte, že mu odpověděl? Citoval Písmo? Udělal mnohem víc! Dokonce se ptá tazatele, co čte v Zákoně – a tím nám přidává další argument k tomu, že Písmo je zcela srozumitelné. „A hle, jeden zákoník povstal a zkoušel ho: „Učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“  On mu řekl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ (Lukáš 10:25-26). Když Pán Ježíš pokládá Písmo za srozumitelné, neměli bychom i my? Neměli bychom rázně odmítnout útoky na křesťanský fundamentalismus?

Pán Ježíš nikdy nehledal kompromisy, aby se zalíbil lidem a získal jich mnoho, ale vždy vyučoval Pravdu; a často i pro přirozeného člověka nestravitelné učení. Vybavují se verše z 6. kapitoly Jana, které hovoří o vyvolení. „A říkal: ‚Proto jsem vám řekl, že nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mu to není dáno od Otce.‘ Z toho důvodu mnozí z jeho učedníků odešli zpět a už s ním nechodili. “ (Jan 6:65-66). Jak moc se reakce těchto posluchačů podobá lidem, kteří odmítají učení o vyvolení? To ale Ježíše nezastavilo v tom, aby si nechal „svůj náboženský prožitek“ pro sebe – kdepak! Hovořil o vyvolení, ale i třeba pekle se smělostí a plnou vážností. A citoval Písmo jako autoritativní Boží slovo, a proto bychom tak měli činit i my, jsme-li skutečně následovatelé Ježíše Krista!

Pán Ježíš se spoléhá na Boží slovo, cituje jej s plnou smělostí a autoritou, a chová se tak jako skutečný fundamentalista. Proto bychom si měli vzít Jeho příkladu a odmítnout rétoriku liberálních křesťanů, která nevede k hlubšímu poznání Boha, ale ke kompromisům a útočí i na víru člověka. Chytněme se tedy pevně Slova života a napodobujme našeho Pána Ježíše, který řekl tato slova: „Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou.“ (Matouš 24:35).

 

Související články

Jeden komentář

  1. Thank you for registering - it was incredible and plesant all the best and all the best http://slovo-pravdy.cz ksdfsaffsdfdsds 2563487 napsal:

    8.4

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button