Když se člověk ocitne uprostřed veliké krize, dojde často na skládání účtů. V době blahobytu můžeme říkat cokoliv a nenést žádné následky. Všichni umí říkat ty správné věci, pakliže to nebolí – jenže pak přijde krize! Veliká krize, která nás svlékne do naha a nutí nás odhalit naše skutečné karty – naše opravdové já!
V okamžiku, kdy nám hrozí újma, ukazujeme, zda obrázek z puzzlí, jenž jsme předtím ukazovali světu jako svůj hodnotový systém, zůstane i nadále neporušen, anebo jestli odhalí jiný, který se skrývá za ním. Naše skutečné postoje, které jsou odhaleny právě tehdy, jsme-li vystaveni nebezpečí.
Když dojde k požáru domu, zachraňujeme to, co je nám nejdražší. Mnozí lidé měli raději svůj majetek a přišli tak o svůj život. Křesťan by ale neměl být pevně svázán se svým fyzickým životem. Možná by chtěl běžet ven, s touhou jej ochránit – aby v důsledku přišel o ten věčný!
Mluvíme spíše obrazně, ale připomeňme si slova Pána Ježíše a zkoumejme svá srdce: „Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a [každý den] vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, ten ji zachrání. Vždyť co člověku prospívá, když získal celý svět, ale sebe poškodil nebo zahubil?“ (Lukáš 9:23-25).
Jako spousta věcí v Evangeliích, jde primárně o duchovní smysl daného textu. Postoj, který má dominovat u křesťana, je takový, že umřel sám sobě (a světu) a Kristus je jeho Pán. To umření samo sobě ovšem zahrnuje i úzkostlivý strach o svůj fyzický život (a další věci, které mohou klidně shořet)…
Koronavirus je jako ten požár, který nás svléká do naha a vyzývá k tomu, abychom ukázali na to, co je nám nejdražší. Co chceme jako křesťané zachovat a co může shořet? Co je pro nás nejdůležitější? Ptejme se na takové otázky!
Těžká bouře odhaluje rovněž pevnost základu, na kterém stavíme. Vzpomeňme na podobenství Pána Ježíše: „Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude tedy podoben muži prozíravému, který postavil svůj dům na skále. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům — ale nezřítil se, neboť byl založen na skále. A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům — a zřítil se a jeho pád byl veliký.“ (Matouš 7:24-27).
Zatím to může vypadat, že bouře pouze zkouší pevnost stěn dřevěného domu (ještě to není tak hrozné). Možná se ohýbají pod jejím nátlakem – avšak! Bouře nebude nikdy tak silná, aby pohnula s domem, jehož pevným základem je Bůh!
Musíme proto stavět na Božím Slově. A Boží Slovo nám nezaslibuje komfort, bezpečí a dlouhý život bez utrpení; zaslibuje naopak mnohé zkoušky skrze které musíme vejít do Božího království (Skutky 14:22). Zaslibuje nám toto: „Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: ‚Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.‘ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8:35-39).
„V tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“ V čem vítězíme? Uprostřed soužení, úzkosti, pronásledování, hladu, nahoty, nebezpečí a meče. V tom všem křesťané dokonale vítězí. A jak vítězí? Tak, že zůstávají (a jsou zachováváni) v Boží lásce, v Kristu Ježíši. Zůstávají věrní svému Bohu!
Je třeba se proto vrátit znovu k těm důležitým otázkám. A je nutno opatrnosti, abychom se nenechali svést emocionálními apely. Pro křesťana musí být v prvé řadě důležitější věčný život než zachování toho fyzického.
To nejhorší, co se křesťanovi může stát, je zároveň to nejlepší, jak říká často John MacArthur. Smrt byla poražena a díky oběti Pána Ježíše Krista se stala vstupní branou do blažené reality Boží přítomnosti.
Co může shořet a co musíme zachovat? Ptejme se, zda je činnost církve něco, co může shořet a nebo jde o esenciální a nenahraditelnou službu! Chci jen podotknout, že nezáleží jen na tom, jak si odpovíme. Všichni známe správnou odpověď. Otázka je, co (u)děláme. To, co děláme, totiž odhaluje, čemu doopravdy věříme. Co je důležité a nám nejdražší!
Ptejme se dále: Proč se křesťané shromažďují? Proč zpívají Bohu chvály? Je to důležité nebo to může shořet? Koho mají křesťané poslouchat? Boha nebo vládu? A mají Bohem daná lidské zřízení absolutní nebo vymezenou autoritu?
Koronavirus odhaluje, kde je naše srdce. Odhaluje, co chceme zachránit a co si myslíme, že může shořet. Je důležitější usilovat o věčný život nebo se snažit za každou cenu zachovat ten fyzický? A co je to vůbec život?
Kam bychom zařadili strach (život nebo smrt)? Kam bychom zařadili nesvobodu (život nebo smrt)? Učí nás někde Písmo, že je morálně správné, aby se celý život zastavil ze strachu ze smrti? Umíme zvážit a nepřidáváme umělá závaží tam, kde chybí váha (a dobré biblické argumenty)?
Smrt není jen fyzická smrt. Smrt je oddělení se od Boha. Smrt je tedy i přerušení vztahů s druhými. Smrt je i to, že se nemůže scházet se svými blízkými a společně slavit třeba narozeniny. Smrtí je to, že spolu nemůžete zpívat. Obráceně platí: Život není přežívání. Mnoho křesťanů přejalo evoluční pohled na život, kde není ani tak důležitá kvalita jako fakt, že přežíváte. Praktičnosti ustoupila krása!
C. S. Lewis to moc dobře věděl, a proto napsal tato povzbudivá slova (zaměňte atomovou bombu za koronavirus): „Pokud máme být zničeni atomovou bombou, ať nás najde aktivní, dělající rozumné lidské činnosti: Modlící se, pracující, vyučující, při četbě, poslechu hudby, koupeli s dětmi, hrající tenis, rozmlouvající s přáteli u sklenice piva a hrající šipky – ne schoulené dohromady jako vystrašené ovce a přemýšlející o bombách! Mohou zničit naše těla (to mikroby mohou také), ale nemusí ovládnout naší mysl.“
To vše nijak neprotiřečí tomu, že máme milovat svého bližního a máme jednat zodpovědně, abychom usilovali o zachování i fyzického života. Neděláme to ovšem za cenu toho, že zničíme život jako takový. Neděláme to ani za cenu toho, že přestaneme zvěstovat dobrou zprávu o věčném životě. A neděláme to nakonec ani na úkor uctívání Boha s čistým svědomím.
Koronavirová krize je i příležitostí k pokání. Díky ní si, ve světle Písma, můžeme uvědomit náš vztah k Bohu a naší (ne)ochotu poslouchat Jeho Slovo. Můžeme tak poznat své slabosti, kterým se v dobách prosperity, daří náramně dobře schovávat za pancířem komfortu!
Vše ale musí začít u zrcadla Božího Slova! Jakmile budeme ze světa přejímat představy, co to znamená prakticky milovat svého bližního (nechodit do sboru, nezpívat, nosit povinně roušky, atd), nebudeme ani schopni správně rozlišit Boží vůli. K tomu nás vede i apoštol Pavel v listu Římanům, kde čteme tato známá slova: „A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ (Římanům 12:2).
Je třeba začít skládat účty a podívat se do našeho srdce! Musíme umět rozlišit to, na čem záleží, od toho, co můžeme nechat „shořet“. Jeden ze znaků farizejství je také veliký důraz na „malé věci zákona“ a zanedbávání těch velikých. Pán Ježíš to vyjádřil těmito trefnými slovy: „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba udělat a tamto nezanedbávat. Slepí vůdcové! Cedíte komára, ale velblouda polykáte.“ (Matouš 23:23-24).
Vezměme tedy to dobré z toho špatného a zamysleme se nad tím, jestli je naše myšlení ve shodě s Božím Slovem. Podívejme se na hořící dům a ptejme se, co chceme zachraňovat. Co je pro nás nejdražší?
Umějme položit na správné váhy (a nepodvádět) věčný život s tím dočasným – fyzickým. Ptejme se, jestli je shromáždění křesťanů esenciální službou tomuto světu nebo jde o něco, co můžeme zapínat a vypínat (jako by šlo o žárovku v místnosti). Hledejme Boží vůli a čiňme pokání tam, kde jsme sešli z cesty!
Na závěr našeho krátkého zamyšlení si znovu připomeneme slova Pána Ježíše Krista, která nám ukazují na to, na co nikdy nesmíme zapomenout: „Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale uškodí své duši? Anebo co dá člověk výměnou za svou duši? Syn člověka má přijít v slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Matouš 16:24-27).
