Mnozí dnes učí (například Římskokatolická církev), že jsme zachráněni vírou a skutky, jiní (zastánci „snadné víry“ či „laciné milosti“) jdou do druhého extrému a v důsledku říkají, že křesťan, co měl být znovuzrozen a naplněn Duchem svatým, je v podstatě stále v otroctví hříchu a v jeho životě nemusíme vidět poslušnost. Ale to nevadí, řeknou zastánci „snadné víry“, poněvadž má víru, a my jsme přece spaseni pouhou vírou, že? A proto bychom také neměli podobnou víru, jak to dělá i třeba Jakub (ve svém listu), za žádných okolností zpochybňovat. Obojí je ovšem rub a líc jedné a té samé ďábelské mince!
V prvním případě jde totiž o smíchání ospravedlnění a posvěcení do jednoho ošklivého konglomerátu a v druhém pak o praktické popření posvěcení a nakonec i znovuzrození! Je to jako bychom šli po cestě, kde po levé straně je hluboká a děsivá jáma zákonictví a po pravé zase kluzká propast do temnoty bezzákonictví! Obojímu se ale chceme vyhnout!
Bible ovšem učí, že jsme před Bohem ospravedlnění vírou bez skutků zákona (Řím. 3:28; Gal. 2:16…); a že milost, jež Bůh dává, je i posvěcující milost (1 Kor. 1:30-31; Ř. 15:16)!
Proto také píše apoštol Pavel v listě Titovi:
„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tit. 2:11-14).
Boží milost není nějaké statické razítko, ale proměňující a život dávající působení Ducha svatého! Jak nám před chvíli sdělil apoštol: „a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku.“
Spasení je tedy jeden krásný balíček: Zahrnuje nejen ospravedlnění – očištění našeho účtu před Bohem skrze Kristovu oběť, ale i posvěcení – oddělení se od světa a zasvěcení našeho života Bohu!
Podívejme se nyní na výše citovaný text podrobněji!
Náš text začíná v 11. verši těmito slovy: „Zjevila se totiž Boží milost…“ Je tedy zjevné, že jde o důsledek předchozího sdělení („totiž“). A Pavel v předchozích verších vybízí tradičně Tita, aby pokračoval ve zdravém vyučování (verš 1), což zahrnuje: Povzbuzování starších mužů ve zbožnosti (verš 2), obdobně i starších žen (verše 3 – 5) a mladších mužů (verš 6). Dále povzbuzuje Tita, aby byl ve všem vzorným příkladem (verše 7 – 8). A nakonec nabádá i otroky, aby byli poslušní pánům a byli tak ozdobou učení našeho Pána (verše 9 – 10).
A pak následují ona slova: „Zjevila se totiž Boží milost…“ Rozumíme, milí čtenáři, proč je důležitý kontext? Abychom viděli jasněji bližší smysl Pavlových slov. A co apoštol říká?
Za prvé, Boží milost je bez rozdílu přinášena všem lidem.
A to především, v kontextu předchozího sdělení, všem skupinám a lidem ve všech postaveních: Otrokům, pánům (kteří budou příkladným jednáním otroků získáni), starším, mladším, mužům i ženám; a s ohledem na zbytek Písma: „všem národům, kmenům a jazykům“ (Zj. 5:9; 7:9).
Za druhé, Boží milost vychovává.
Nyní vidíme jasněji, proč apoštol dal Titovi dané instrukce. Boží milost totiž vychovává! V jakém smyslu nás ale vychovává? Ve dvou aspektech především: Nenechává nás napospas naší tělesnosti, ale vede nás, „abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí (negativní aspekt) a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku (pozitivní aspekt).
Je zde tedy vidět oddělení (od světa) a zasvěcení Bohu (a zbožnému jednání). Ale to nestačí! Nyní přichází další naprosto esenciální informace! Apoštol Pavel nám dále říká, kam se máme dívat. Ukazuje nám na motivaci veškerého našeho počínání!
„Očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista!“
Naše motivace je převážně založena na dobrotě toho budoucího! Hodnota budoucího je nevyčíslitelná (blahoslavená naděje): Jako křesťané uzříme slávu velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista! Máme tedy žít očima upřenýma k našemu Pánu a s ohledem na Jeho druhý příchod!
Text také připomíná povzbuzení z 12. kapitoly listu Židům, kde čteme: „Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu. Pomyslete na toho, který snesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších.“ (Židům 12:1-3).
I zde spatřujeme znovu ono povzbuzení, kam máme hledět! „Upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“ Máme hledět k Ježíši a blahoslavené naději (radosti), která nás čeká! Taková je motivace pro náš zbožný život!
Pojďme dále! Apoštol pak pokračuje ve 14. verši: „který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid horlivý v dobrých skutcích.“
Zde náš text kulminuje v evangeliu (oběti Pána Ježíše Krista), kde vidíme znovu i oba teologické termíny vykresleny: Ospravedlnění a posvěcení. Byli jsme jednak vykoupeni z veškeré nepravosti (ospravedlněni) a očištěni jako zvláštní lid, který je horlivý v dobrých skutcích (posvěcení).
Zde je potřeba se zastavit! Evangelium není jen jakési razítko do nebe, ale je Boží mocí k záchraně pro každého, kdo věří (Řím. 1:16-17). Když jsme byli mrtví ve svých hříších, vzkřísil nás Bůh k duchovnímu životu (Ef. 2:1) a byli jsme spolu s Kristem posazeni na nebeských místech (Ef. 2:6).
Od rebelů, kteří byli myslí nepřátelští vůči Bohu (Kol. 1:21; Řím. 8:7), k Božím dětem, jež byli mocí Boží obnoveni: Bůh vyndal naše kamenné srdce a dal nám nové obměkčené a poslušné srdce (Ezechiel 36:26). Taková je Boží milost!
A to všechno vede znovu k tomu, co jsme již četli: Boží milost nás vychovává ke zbožnému životu! Nekončí ospravedlněním, pokračuje posvěcením a dobrými skutky!
Dobré skutky nejsou sprosté slovo, ale podobně jako je ovoce značkou zdravého a živého stromu, jsou i dobré skutky přirozeným důsledkem nového života v Kristu Ježíši!
Ostatně něco takového říká apoštol Pavel také ve známém textu z 2. kapitoly listu Efezským. Zde čteme: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“ (Ef. 2:8-10).
Byli jsme zachráněni milostí skrze víru (aby se nikdo nechlubil) a jsme dílo Boží stvoření v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (i zde se tedy nelze chlubit).
A jsou to naše dobré skutky, které připravil Bůh! Nejde o cosi fiktivního, neviditelného, imaginárního, jde o to, že si Bůh očistil nás – svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích! A je to znovu Bůh, kdo v nás stejně tak působí „chtění i činění podle své dobré vůle.“ (Fil. 2:13).
Křesťan je tedy člověk, co byl ospravedlněn Kristovou krví a stvořen v Kristu Ježíši k dobrým skutkům!
Vidíme tedy na závěr kontrast elegantní biblické reality s tím, kam vede stoka zákonictví i bezzákonictví: Buď ničí naše ospravedlnění před Bohem (zákonictví – Římský katolicismus) nebo popírá naše posvěcení a dobré skutky (bezzákonictví – „laciná milost“). Obojí je však rub i líc jedné a té samé ďábelské mince!
Pán Ježíš je pro nás obojím (ospravedlněním i posvěcením), a nejen to! Je pro nás vším! Je nejvyšší realitou našeho života! A proto apoštol Pavel napsal tato krásná slova, kterými uzavřeme tento článek:
„Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, aby se stalo tak, jak je napsáno: ,Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1 Kor. 1:30-31).
Amen.
