BibleHerezeKrátká poselstvíPolemikaUčení a zamyšleníVšechny články

Nebezpečí (protestanského) uctívání svatých

Když budete studovat církevní otce a jejich životy, můžete se vám dostat do rukou spis zvaný „Umučení smyrnenského biskupa svatého Polykarpa“, jenž se nese v glorifikujícím nadneseném tónu vypráví mučednické svědectví Polykarpa ze Smyrny a místy působí až mýticky. Římskokatolický překladatel Josef Novák paradoxně tvrdí přesný opak, že daný text působí velmi realisticky, inu, ať každý posoudí sám.

V listu jsou pasáže, jež evokují ta z evangelií ve vztahu k Ježíši (například hlas z nebe) akorát ve vztahu k Polykarpovi, což je náznak nezdravé adorace a ten je ještě mocněji ilustrován kratičkou poznámkou, jež spatřujeme ve 13. kapitole: „aby některý z věrných, kteří vždy se snažili dotknout se aspoň jeho těla…“ Nemůžeme se zde zbavit srovnání s tím, co říka Jan Křtitel o Pánovi: „jemu nejsem hoden rozvázat řemínek jeho sandálu“ (Jan 1:27). Toto je ale jen jeden malý kousek z velké skládanky, jež se začala rodit v rané církvi, a která postupně vedla od nezdravé adorace hrdinů víry, k jejich uctívání a nakonec i obchodování s jejich ostatky.

Co je ovšem pointou? Lidé mají tendenci vyvyšovat jiné lidi, což v náboženském kontextu vede dříve či později k pokřivení jejich, třeba i dobrého dědictví, k mýtickým a nereálným představám historie. V podstatě: K rozdělení na ty se svatozáří na hlavě a nás marné zemské a vždy, ve stínu velikánů stojící, hříšníky!

Proto musíme vzdát hold Boží moudrosti v knize knih Bibli, kde spatřujeme svaté realisticky: Takové, jací doopravdy byli (i se všemi četnými selháními). Boží Slovo nám nedává karikaturní portrét historie Božího lidu, nenechává nám žádný prostor k uctívání člověka. V Bibli je totiž jen jeden hrdina: Pán Ježíš Kristus!

Přesto i mezi protestanty existuje mýtický a fiktivní pohled na mnohé svaté, které Bůh povolal svou milostí a použil ke svým účelům v historii (například právě v době reformace v 16. století, nemluvě o puritánech). Nejde ani o to, že bychom se někde učili o „lepšokřesťanech“ (i když také trochu), spíše je to základní postoj, jenž existuje jaksi automaticky. Často se chováme jako by tito lidé stáli na piedestalu se svatozáří kolem hlavy (jako v katolických kostelech) a my byli ti, co jim nejsou hodni ani rozvázat řemínek u bot…

Něco takového je ovšem groteskní, zvláště, když se člověk začne trochu zajímat o jejich životy a studovat historii. Což je dobré a užitečné pro každého křesťana. Brzy zjistíte, že tito Boží mužové byli úplně stejní jako my, lidé víry, co hřešili a chybovali způsobem, který bychom my dnes považovali mnohdy za důkaz neobrácení. Jejich službu přijímáme a jsme za ní vděční, avšak sami na sebe klademe takové nároky, které by ani oni sami nemohli naplnit.

Mnozí také zcela míjejí srdce těchto lidí: Návrat k písmu a k Bohu písma. Místo toho, aby měli stejné srdce jako Luther, Kalvín, Zwingli, a další, tj. reformovat naší víru, aby byla v souladu s Božím Slovem, tak právě proto, že nezdravě nahlížejí na tyto muže (a řadu dalších po nich), chtějí na místo toho být jako oni a s nadsázkou řečeno: „Dotknout se jejich těla…

Chtějí být jako reformátoři či mnohdy příliš prudérní a zákoničtí puritáni, a v podstatě pak snadněji, bez zkoumání písma, přejímají jejich učení a spolu s tím i některé bludy, které si odnesli z římského katolicismu. Cílem církve je růst do podoby Pána Ježíše a reformovat se stále (princip Semper reformanda) na základě Božího Slova. Toto je skutečně reformovaný postoj…

Měli bychom proto ocenit ty, kteří byli před námi a jimž také za mnohé vděčíme. Musíme ale zůstat realističtí. Přijímat to dobré z historie a mít na paměti i to špatné. Řadu z nás by ti samí reformátoři, co byli pronásledovaní římským katolicismem, uvěznili za naší víru nebo nás (ještě lépe) potřetí pokřtili (utopením) tak jako to dělali i anabaptistům. I když vím, že podobná slova jsou možná zbytečná, poněvadž jediné, co doopravdy můžeme říct o historii, je to, že se z ní lidé málokdy poučili. Což je nakonec i důvod, že spousta bludů v rané církvi se cyklicky historicky (znovu) vynořuje.

Abychom mohli dobře pochopit historii, je důležité jí studovat a vyhýbat se trapným komickým karikaturám jako např. známá americká „baptistická“ kniha „Trail of Blood“ od J. M. Carroll, jenž se snaží vytvořit argument, že baptistické hnutí lze vystopovat skrze různé skupiny až k rané církvi. Kniha si vybírá to, co se jí hodí a vynechává, co se jí zase nehodí. Až je z toho fiktivní (mýtické) pojetí historie.

A tento postoj se netýká výhradně historie, ale tak jako v čase se projevuje i v prostoru. Mnozí přistupují jinak ke křesťanům v Americe (nebo z Ameriky) než k těm, co žijí zde v Česku. Jistě si mohu vážit služby křesťanů kdekoliv na světě, ale zase zde často vzniká takový ten mýtus: Oni jsou ti zbožní, my jsme ti špatní. A je to tak trochu jako s řadou moderních charismatických zázraků, vždy se dějí někde hodně daleko, kde to člověk nemůže ověřit. Zkrátka: Kdybychom žili tam, viděli bychom realitu jinak.

A proto si musím vážit bratra Paula Washera, jenž fantasticky řekl:Neexistují žádní velicí muži Boží, pouze slabí, ubozí a nevěrní muži velkého a milosrdného Boha.“ On sám by byl první, kdo by přiznal své slabosti a rozhodně by nechtěl budovat nějaký mýtus okolo své osoby. A ani my bychom neměli. Bůh může totiž udělat veliké věci v naší zemi i skrze „nevyzrálé“ a často chybující české následovatele Ježíše Krista.

A zase – co jsou ony veliké věci? Není to říct někomu o Ježíši Kristu? Není to pomoc bratrovi či sestře, kteří jsou v soužení? Není to prostě jen to, že večer otevřete Bibli a budete žasnout nad tím, jak je Bůh veliký? A pak se o tom můžete i podělit s někým dalším… Je potřeba oddělit kulturní křesťanství od toho biblického. Abyste tak moderními apely neobviňovali nakonec ranou církev. A jsme zase u toho: Je dobré znát historii a nakonec i kulturní pozadí biblických knih. Abychom věřili pravdě a společně nevytvářeli nové mýty.

Zkusme se nad tím zamyslet: Zda také občas nemalujeme ve svých srdcích zářící postavy se svatozáří (zejména ve vztahu k protestanské historii), na které se díváme hluboko zdola, poněvadž to je naprostý mýtus a bludná hereze! Toto rozhodně není Boží pohled. Bůh nás přijímá na základě oběti Pána Ježíše Krista, kterou jsme přijali vírou. Naše postavení je tedy rovnocenné se všemi svatými v historii (a geograficky), neboť nás spojuje jedno Boží evangelium.

Nejsme proto paralyzovaní, bezmocní, nepoužitelní… Kdepak! Jsme nádoby živého Boha a On může použít kohokoliv z nás. Nevyhledává „lepšokřesťany“, ani plně posvěcené lidi, ani bezhříšné lidi, ale používá koho chce tak, jak chce. Je to totiž jen o Něm a Jeho slávě. Ne o vás, ani o tom, jakým tréningem jste prošli – ten vám bude k ničemu, není-li vaše povolání ke službě od Boha, a je-li od Boha, On vás k němu vystrojí a bude ve vás působit „chtění i činění podle své dobré vůle.“ (Fil. 2:13).

Ostatně si vezměte 11. kapitolu listu Židům a podívejte se na síň slávy hrdinů víry. Ti nejsou v Bibli portrétováni karikaturně, ale realisticky. A nevynikají svými skutky podle těla, nýbrž právě svou vírou ve velikého Boha. A tuto víru potřebujeme i my!

Na závěr si poslechněme a do srdce zapišme slova apoštola Jana: „A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo je ten, který přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Janův 5:4-5).

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button