Církev a křesťanský životFalešná učeníVšechny článkyZ dějin církve

Proč Trojice neznamená tři bohy? Odpovídá církevní otec Řehoř z Nyssy

Už několikrát jsem se setkal s tvrzením, že nauka o Trojici je ve skutečnosti skrytý polyteismus. Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch svatý je Bůh – tak proč to nepřiznat a neříkat rovnou, že jsou to tři bohové? Je to doopravdy tak, jak tvrdí kritici? Je to jen hra se slovy, nebo za tím stojí poctivá úvaha?

Nedávno se mi dostal do rukou text, který na tuto námitku odpovídá – a to už ve 4. století. Napsal ho Řehoř z Nyssy, jeden z takzvaných kappadockých otců, a reaguje v něm na otázku svého přítele Ablabia. Jeho námitka zní překvapivě moderně: když o Petrovi, Jakubovi a Janovi, kteří mají jednu lidskou přirozenost, říkáme „tři lidé“, proč o Otci, Synu a Duchu svatém, kteří mají jednu božskou přirozenost, nemůžeme říkat „tři bohové“?

Text jsem s pomocí umělé inteligence přeložil z řeckého originálu a porovnal s anglickým překladem. Nechávám ho zde beze změny. Pod ním připojuji několik vlastních poznámek a stručné shrnutí Řehořovy argumentace.


Řehoř z Nyssy, Ablabiovi – o tom, že nemáme říkat „tři bohové“

Ablabiovi. Vám, kteří jste v plné síle na vnitřním člověku (srov. Ef 3:16), by právem náleželo zápasit s odpůrci pravdy a necouvat před námahou, abychom se my, otcové, mohli radovat ze šlechetného potu svých dětí – tak to totiž ukládá zákon přirozenosti. Ty však obracíš pořadí a namířuješ proti nám útoky šípů, jimiž střílejí ti, kdo se protiví pravdě, a žádáš, abychom my, starci, štítem víry uhasili (Ef 6:16) „řeřavé pouštní uhlí“ (srov. Ž 120:4) a odrazili naostřené střely toho, co se falešně nazývá „poznání“ (1 Tim 6:20). Přijímáme tedy tvůj příkaz a dáváme ti příklad poslušnosti, abys nám i ty sám jednou stejně oplatil, kdybychom tě někdy vyzvali k podobnému zápasu, Ablabie, šlechetný vojíne Kristův. Otázka, kterou jsi nám předložil, není malá a neprozkoumá-li se náležitě, nezpůsobí jen malou škodu. Síla této otázky nás totiž na první pohled nutí přiklonit se k jednomu ze dvou nesmyslů: buď říci, že jsou tři bohové, což je nepřípustné, nebo Synu a Duchu nepřiznat božství, což je bezbožné a nesmyslné.

Tvá úvaha zní takto: Petr, Jakub a Jan, kteří jsou jedno lidství (ἀνθρωπότης), se nazývají třemi lidmi. A není nic nesmyslného na tom, počítáme-li ty, kdo jsou spojeni přirozeností (φύσις), je-li jich více, v množném čísle podle jména jejich přirozenosti. Jestliže to tedy tam obvyklá řeč připouští a nikdo nezakazuje říkat o dvou „dva“ a o více než dvou „tři“ – jak to, že v tajemstvích víry, kde vyznáváme tři osoby (hypostáze – ὑποστάσεις) a nepředpokládáme mezi nimi žádný rozdíl přirozenosti, jaksi odporujeme vlastnímu vyznání, když říkáme, že božství Otce, Syna i Ducha svatého je jedno, a přitom zakazujeme říkat „tři bohové“?

Tato otázka je, jak jsem řekl, velmi nesnadno zvládnutelná. Kdybychom našli něco, čím by se naše nejistá mysl mohla opřít, aby před tímto nesmyslným dilematem už nekolísala a nechvěla se, bylo by to dobré. Ukáže-li se však naše úvaha slabší než problém, budeme tradici, kterou jsme v posloupnosti přijali od otců, navždy zachovávat pevnou a neotřesitelnou a zdůvodnění, které by víru obhájilo, budeme hledat u Pána. Najde-li je někdo z těch, kdo mají milost, poděkujeme Tomu, kdo milost dal. Nenajde-li je nikdo, budeme přesto v tom, co jsme poznali, zachovávat víru neměnnou.

Proč tedy v naší obvyklé řeči ty, kdo se ukazují v téže přirozenosti, počítáme jednotlivě, jmenujeme je v množném čísle a mluvíme o tolika a tolika lidech, a ne o jednom, kdežto u božské přirozenosti nauka víry množství bohů odmítá – osoby sice počítá, ale množné označení nepřipouští? Někdo by snad mohl, mluvě bez rozmyslu k prostším lidem, vyvolat dojem, že říká něco podstatného: že nauka odmítla počítat bohy v množném čísle, aby se vyhnula podobnosti s řeckým mnohobožstvím – aby se nezdálo, že s pohany sdílíme i nějaké učení, kdybychom i my po jejich zvyku počítali Božství ne v jednotném, ale v množném čísle. Lidem bezelstnějším by se taková odpověď možná zdála mít nějakou váhu. U těch však, kdo chtějí, aby obstála jedna z jejich alternativ – buď nevyznávat božství u Tří, nebo ty, kdo mají podíl na témž božství, nazývat rozhodně třemi –, tato odpověď nepřináší žádné řešení otázky. Musíme proto odpovědět obšírněji a pátrat po pravdě, jak jen to půjde, neboť nejde o lecjakou věc.

Říkáme tedy nejprve, že nazývat ty, kdo nejsou přirozeností rozděleni, v množném čísle samotným jménem přirozenosti a říkat „mnoho lidí“ je jakési vžité nepřesné užívání řeči (κατάχρησις) – je to totéž, jako bychom řekli „mnoho lidských přirozeností“. Že tomu tak je, je zřejmé z tohoto: když někoho voláme, neoslovujeme ho jménem přirozenosti, aby společné jméno nezpůsobilo omyl a každý z posluchačů si nemyslel, že volaný je on, protože volání nezaznělo vlastním jménem, ale společným jménem přirozenosti. Vyslovíme slovo, které náleží jemu vlastně – totiž to, které označuje jednotlivý subjekt –, a tak ho oddělíme od mnoha. Je tedy mnoho těch, kdo mají podíl na přirozenosti, řekněme učedníků, apoštolů či mučedníků, ale „člověk“ je ve všech jeden, protože, jak bylo řečeno, „člověk“ není jménem jednotlivce, ale toho, co je přirozenosti společné. Lukáš nebo Štěpán je přece člověk, ale je-li někdo člověk, nemusí být proto Lukáš nebo Štěpán.

Pojem osob (hypostází) připouští rozlišení podle vlastností, které na každé pozorujeme, a sčítáním je lze vyjádřit počtem. Přirozenost je však jedna, sjednocená sama v sobě, v přísném smyslu nedělitelná jednota (μονάς): přidáním se nezvětšuje, odebráním nezmenšuje, ale je jedna a jednou zůstává, i když se jeví v množství – nerozštěpená, souvislá, celistvá, a nerozděluje se spolu s jednotlivci, kteří na ní mají podíl. A jako se o „lidu“, „obci“, „vojsku“ a „shromáždění“ mluví vždy v jednotném čísle, ačkoli se každé z nich chápe jako množství, tak by se podle přesnějšího vyjádření dalo v pravém smyslu říci i „jeden člověk“, i když ti, kdo se ukazují v téže přirozenosti, tvoří množství. Bylo by tedy mnohem lepší opravit náš chybný zvyk a jméno přirozenosti už na množství nevztahovat, než abychom mu otročili a přenášeli zdejší omyl i do nauky o Bohu. Protože je však oprava zvyku nemožná (jak bys koho přesvědčil, aby o těch, kdo se ukazují v téže přirozenosti, neříkal „mnoho lidí“? Zvyk se přece vždy mění těžko), příliš nechybujeme, když se v nižší přirozenosti nestavíme proti převládajícímu zvyku, neboť z nesprávného užívání jmen tu žádná škoda nevzniká. V nauce o Bohu však už není nerozlišující užívání jmen stejně bez nebezpečí; neboť zde ani malá odchylka není maličkostí.

Musíme tedy vyznávat jednoho Boha podle svědectví Písma: „Slyš, Izraeli, Hospodin, tvůj Bůh, je Hospodin jediný“ (Dt 6:4), i když se slovo „božství“ vztahuje na celou svatou Trojici. To říkám podle výkladu, který jsme podali o lidské přirozenosti: naučili jsme se v něm, že se pojmenování přirozenosti nemá rozšiřovat množným tvarem. Samo jméno „božství“ však musíme prozkoumat pečlivěji, aby nám význam obsažený ve slově pomohl objasnit projednávanou otázku.

Většina lidí si myslí, že slovo „božství“ se vlastně vztahuje k přirozenosti: jako se nebe, slunce či jiný živel světa označují vlastními slovy, která své předměty vyjadřují, tak prý i u nejvyšší a božské přirozenosti je slovo „božství“ přiléhavě přiřazeno tomu, co označuje, jako nějaké vlastní jméno. My však, vedeni pokyny Písma, jsme se naučili, že tato přirozenost je nepojmenovatelná a nevyslovitelná; a o každém jménu, ať je vymyslel lidský zvyk, nebo je předala Písma, říkáme, že vykládá to, co o božské přirozenosti chápeme, ale nezahrnuje význam přirozenosti samé.

Dokázat, že tomu tak je, by nedalo velkou práci. Ostatní jména, která se užívají o stvoření, jsou – jak lze zjistit i bez jakéhokoli rozboru jejich původu – přiřazena předmětům nahodile, protože nám stačí věci nějak označit slovem, aby se naše poznání označeného nepletlo. Každé ze jmen, která nás vedou k poznávání Boha, však v sobě obsahuje svou vlastní myšlenku, a mezi jmény, jež se Bohu hodí, nenajdeš žádné slovo bez určitého obsahu. Z toho je patrné, že žádným jménem není označena sama božská přirozenost, ale tím, co říkáme, se poznává něco z toho, co je kolem ní. Říkáme například, že Božství je neporušitelné, mocné či cokoli jiného, co je zvykem říkat. U každého z těchto jmen však nacházíme zvláštní význam, který se hodí chápat a vypovídat o božské přirozenosti, ale který neoznačuje to, čím přirozenost je co do podstaty (οὐσία). To, čím Bůh je, ať je to cokoli, je neporušitelné; pojem neporušitelnosti však znamená, že jsoucí nepodléhá rozkladu. Když tedy řekneme „neporušitelný“, řekli jsme, čemu přirozenost nepodléhá; čím je to, co porušení nepodléhá, jsme však nevyjádřili. Tak i řekneme-li „životodárný“, označili jsme pojmenováním, co činí, ale toho, kdo činí, jsme slovem nepoznali. A podle téže úvahy zjišťujeme u všeho ostatního, co plyne z významu obsaženého ve slovech, jež se Bohu hodí: buď nám zakazují smýšlet o božské přirozenosti, co nemáme, nebo nás učí, co smýšlet máme, výklad přirozenosti samé však neobsahují.

Protože tedy, když pozorujeme rozmanitá působení (ἐνέργειαι) moci, která je nad námi, utváříme pojmenování podle jednotlivých působení, jež známe, a protože i toto, jak říkáme, je jedno z Božích působení – působení dohlížející a vidoucí, nebo jak by se dalo říci, „hledící“, jímž na všechno dohlíží a vše přehlíží, vidí naše úvahy a mocí nazírání proniká i k neviditelnému –, předpokládáme, že božství (θεότης) dostalo jméno od „hledění“ (θέα) a že ten, kdo nás pozoruje (θεωρός), se jak v obvyklé řeči, tak v učení Písem nazývá Bůh (θεός).

Připouští-li někdo, že „hledět“ je totéž co „vidět“ a že Bůh, který vše přehlíží, je dohližitelem všeho a tak se i nazývá, ať uváží toto působení: náleží jedné z osob (πρόσωπα), v něž ve svaté Trojici věříme, nebo se tato moc vztahuje na všechny tři? Je-li totiž výklad slova „božství“ pravdivý a viděné věci se nazývají „hleděné“ (θεατά) a to, co hledí, „Bůh“, nemohla by být žádná z osob v Trojici rozumně vyloučena z tohoto pojmenování kvůli významu, který je ve slově obsažen. Písmo totiž přisuzuje vidění stejně Otci, Synu i Duchu svatému. „Štíte náš, Bože, viz,“ říká David (Ž 84:10); z toho se učíme, že vidění je působení Bohu vlastní, pokud je chápán jako Bůh, protože říká: „Bože, viz.“ Ale i Ježíš vidí myšlenky těch, kdo ho odsuzují za to, že vlastní autoritou odpouští hříchy: „Ježíš uviděl jejich myšlenky,“ praví Písmo (Mt 9:4). A o Duchu říká Petr Ananiášovi: „Proč Satan naplnil tvé srdce, že jsi lhal Duchu Svatému?“ (Sk 5:3). Ukazuje tím, že Duch svatý byl neklamným svědkem a znalcem toho, co se Ananiáš odvážil potají, a že skrze Něho bylo skryté zjeveno i Petrovi. Ananiáš se totiž stal zlodějem sám sobě, unikaje – jak se domníval – všem a skrývaje svůj hřích. Duch svatý však byl zároveň v Petrovi, odhalil jeho mysl stahovanou k chamtivosti a sám skrze sebe dal Petrovi prohlédnout skryté – což by jistě nemohl učinit, kdyby skryté neviděl.

Někdo však řekne, že výstavba naší úvahy ještě nemíří k tomu, na co se ptáme. I kdyby se totiž připustilo, že „božství“ je společné jméno přirozenosti, tím ještě nebylo prokázáno, že se nemá říkat „bohové“. Spíše naopak: z toho jsme nuceni bohy jmenovat. Zjišťujeme totiž v lidské řeči, že nejen ti, kdo mají podíl na téže přirozenosti, ale i ti, kdo provozují totéž povolání, se – je-li jich mnoho – neuvádějí v jednotném čísle; říkáme „mnoho řečníků“, „zeměměřičů“, „rolníků“ či „ševců“, a tak u všeho ostatního. Kdyby tedy „božství“ bylo jménem přirozenosti, bylo by podle předchozí úvahy namístě zahrnout tři osoby v jednotném čísle a mluvit o jednom Bohu kvůli nedílnosti a nerozdělitelnosti přirozenosti. Protože však výklad ukázal, že jméno „božství“ označuje působení, a ne přirozenost, obrací se úvaha z vlastních předpokladů jaksi v opak: že tím spíš je třeba nazývat třemi bohy ty, kdo jsou nazíráni v témž působení – jako se prý říká „tři filosofové“ či „tři řečníci“ nebo jakékoli jiné jméno odvozené od povolání, je-li těch, kdo se na něm podílejí, více.

To jsem rozpracoval důkladněji a vznesl protiargument odpůrců, aby se nám nauka upevnila tím pevněji, posílena silnějšími námitkami. Vraťme se tedy k výkladu.

Protože se nám výkladem v přiměřené míře ukázalo, že slovo „božství“ neoznačuje přirozenost, ale působení, mohl by snad někdo rozumně uvést tento důvod, proč se u lidí ti, kdo spolu sdílejí táž povolání, počítají a jmenují v množném čísle, kdežto Božství se označuje jednotně jako jeden Bůh a jedno božství, i když tři osoby nejsou vyňaty z významu, který slovo „božství“ vyjadřuje: Lidé, i když jich více vykonává totéž působení, vykonávají svou práci každý sám za sebe a odděleně a ve svém vlastním působení nemají nic společného s těmi, kdo dělají totéž. Je-li řečníků více, povolání je jedno a nese u mnohých totéž jméno, ale ti, kdo je provozují, působí každý sám za sebe: jeden řeční po svém, druhý po svém. U lidí se tedy, protože působení každého v týchž povoláních je rozlišené, právem mluví o mnohých, neboť každý z nich je podle zvláštního rázu svého působení od ostatních oddělen do vlastního ohraničení (περιγραφή).

U božské přirozenosti jsme se však nenaučili, že by Otec konal něco sám, na čem by Syn neměl účast, nebo že by Syn působil něco zvlášť bez Ducha. Naopak každé působení, které se od Boha vztahuje ke stvoření a je pojmenováno podle našich mnohotvárných pojmů, vychází od Otce, postupuje skrze Syna a je dovršováno v Duchu svatém. Proto se jméno působení nerozštěpuje podle počtu těch, kdo působí, neboť péče o cokoli není u každého z nich oddělená a zvláštní; ale cokoli se děje – ať to, co se týká prozřetelnosti o nás, nebo správy a uspořádání vesmíru –, děje se sice skrze Tři, ale to, co se děje, nejsou tři věci.

Pochopme to, co říkám, na jediné věci, a to na tom nejpřednějším ze všech darů. Život obdrželo všechno, co má na této milosti podíl. Když tedy zkoumáme, odkud se nám takové dobro dostalo, nacházíme pod vedením Písem, že od Otce, Syna i Ducha svatého. Ale protože předpokládáme tři osoby a tři jména, nemyslíme si, že nám byly darovány i tři životy – každý zvlášť od jednoho z nich –, ale tentýž život je působen Duchem svatým, připravován Synem a závisí na vůli Otce.

Protože tedy svatá Trojice podobně jako v řečeném případě nevykonává žádné působení rozděleně podle počtu osob, ale je jeden pohyb a jedno předávání dobré vůle, které vychází od Otce skrze Syna k Duchu – a jako neříkáme „tři dárci života“ o těch, kdo působí jeden život, ani „tři dobří“ o těch, kdo jsou nazíráni v téže dobrotě, ani nic jiného nevypovídáme v množném čísle –, tak nemůžeme ani ty, kdo tuto božskou, totiž dohlížející moc a působení vykonávají vůči nám i vůči celému stvoření spojeně a nerozlišeně skrze sebe navzájem, nazývat třemi.

Když se totiž o Bohu všeho dozvídáme z Písma, že soudí celou zemi (srov. Gn 18:25; Řím 3:6), proto o něm říkáme, že je Soudcem všeho; a když opět slyšíme, že Otec nikoho nesoudí (J 5:22), nemyslíme si, že by Písmo odporovalo samo sobě. Ten, kdo soudí celou zemi, to totiž činí skrze Syna, jemuž svěřil všechen soud; a všechno, co činí Jednorozený, se vztahuje k Otci, takže On je Soudcem všeho a zároveň nikoho nesoudí, protože, jak bylo řečeno, všechen soud svěřil Synu, a všechen soud Syna není cizí vůli Otce. Rozumně by tedy nikdo neřekl ani to, že jsou dva soudci, ani to, že jeden z nich je odcizen pravomoci a moci soudit. Tak i u pojmu božství: Kristus je Boží moc a Boží moudrost (1 Kor 1:24), a moc dohlížející a hledící, kterou nazýváme božstvím, vykonává Otec – Bůh, který všechno moudře učinil (srov. Ž 104:24) – skrze Jednorozeného; Syn pak dovršuje každou moc v Duchu svatém: soudí, jak říká Izajáš, duchem soudu a duchem ohnivé očisty (Iz 4:4), a prokazuje dobrodiní v moci Ducha Božího podle svých slov v evangeliu, která pronesl k Židům: „Jestliže však já vyháním démony v moci Ducha Božího…“ (Mt 12:28). Jedním dílčím případem tu zahrnuje každý druh dobrodiní, protože působení je jedno; neboť u těch, skrze něž se vzájemně působí jedno dílo, nemůže být jméno působení rozděleno mezi mnohé.

Protože je totiž pojem dohlížející a hledící moci v Otci, Synu i Duchu svatém jeden, jak bylo řečeno výše – vychází od Otce jako z pramene, je uskutečňován Synem a v moci Ducha dovršuje milost –, a protože žádné působení není rozděleno podle osob tak, že by je každá vykonávala zvlášť a odděleně, bez té, která je s ní spolu nazírána, ale veškerá prozřetelnost, péče a správa všeho – jak toho, co patří ke smyslovému stvoření, tak toho, co patří k nadsvětské přirozenosti –, i moc, která jsoucí udržuje, napravuje, co se pokazilo, a vyučuje, co se daří, je jedna, a ne tři: uskutečňuje ji svatá Trojice, ale není rozetnuta na tři části podle počtu osob nazíraných ve víře, jako by každý jednotlivý čin, nazírán sám o sobě, byl buď jen Otcův, nebo zvlášť Jednorozeného, nebo odděleně Ducha svatého. Jak říká apoštol, jeden a týž Duch rozděluje dobré dary každému jednotlivě (1 Kor 12:11); ale pohyb dobra od Ducha není bez počátku. Zjišťujeme, že moc, kterou chápeme jako předcházející tomuto pohybu – a tou je Jednorozený Bůh –, činí všechno a bez Něho nic jsoucího nevstupuje do bytí. A i tento pramen dober zase vychází z vůle Otce.

Jestliže tedy každá dobrá věc a každé dobré jméno, závislé na moci a vůli bez počátku, je v moci Ducha skrze Jednorozeného Boha mimo čas a bez odstupu přiváděno k dovršení – neboť v pohybu Boží vůle od Otce skrze Syna k Duchu nevzniká ani se nemyslí žádné prodlení – a jestliže je i „božství“ jedním z dobrých jmen a pojmů, nebylo by správné, aby se toto jméno rozptylovalo do množství, protože jednota působení brání počítání v množném čísle.

A jako apoštol nazývá jednoho, Otce, Zachráncem všech lidí, zvláště věřících (1 Tim 4:10), a nikdo z tohoto výroku nevyvozuje, že by Syn nespasil věřící nebo že by spása byla dávána těm, kdo ji přijímají, bez Ducha – ale Spasitelem všech je Bůh, který je nade všemi, zatímco Syn působí spásu v milosti Ducha –, a přece je Písmo nenazývá třemi zachránci (spasiteli), ačkoli se vyznává, že spása je od svaté Trojice, tak se nenazývají ani třemi bohy podle významu, který jsme slovu „božství“ přisoudili, i když toto pojmenování svaté Trojici náleží.

Přít se s těmi, kdo namítají, že se božství nemá chápat jako působení, mi pro tento výklad nepřipadá nijak nutné. My totiž věříme, že božská přirozenost je neohraničená a nepostižitelná, a proto si o ní nevytváříme žádné uchopení, ale stanovíme, že tuto přirozenost je třeba chápat ve všech ohledech jako nekonečnou. Co je naprosto nekonečné, není v něčem ohraničeno a v něčem ne, ale nekonečnost uniká hranici v každém ohledu. Co je mimo hranici, tedy jistě není ohraničeno ani jménem. Aby tedy u božské přirozenosti zůstal zachován pojem neohraničenosti, říkáme, že Božství je nad každé jméno (srov. Fil 2:9); a „božství“ je jedno ze jmen. Totéž tedy nemůže být zároveň jménem a pokládáno za něco nad každé jméno.

Bude-li se však odpůrcům líbit, že význam slova není působení, ale přirozenost, vrátíme se k úvaze z počátku: že zvyk chybně převádí jméno přirozenosti na označení množství, ačkoli podle pravé úvahy se přirozenost nezmenšuje ani nezvětšuje, nazírá-li se ve více či méně jednotlivcích. Sčítáním se totiž počítá jen to, co je nazíráno ve vlastním ohraničení; ohraničení se poznává podle povrchu těla, velikosti, místa a rozdílu tvaru a barvy, a co je nazíráno mimo tyto věci, uniká ohraničení, které jimi vzniká. Co není ohraničeno, nepočítá se; a co se nepočítá, nemůže být nazíráno v množství.

Vždyť i o zlatu říkáme, že je jedno a jedním se nazývá, i když je rozraženo do mnoha ražeb; mluvíme však o mnoha mincích a mnoha statérech, aniž bychom v množství statérů shledávali nějaké rozmnožení přirozenosti zlata. Proto se o zlatu říká, že je ho mnoho, nazírá-li se ve větším objemu, ať v nádobách, nebo v mincích, ale „mnoho zlat“ se kvůli množství látky neříká – leda by někdo mluvil o „mnoha zlatých“, jako o dareicích či statérech, kde význam množství nepřijala látka, ale mince. Ve vlastním smyslu bychom je totiž neměli nazývat „zlatem“, ale „zlatými“ [mincemi]. Jako je tedy zlatých statérů mnoho, ale zlato jedno, tak je mnoho i těch, kdo se jednotlivě ukazují v přirozenosti člověka, jako Petr, Jakub a Jan, ale „člověk“ je v nich jeden.

A i když Písmo rozšiřuje toto jméno v množném významu, když říká „lidé přísahají při větším“ (Žd 6:16), „synové lidští“ a podobně, je třeba vědět, že užívá zvyku převládající mluvy: nestanoví zákon, že se slov má užívat tak či onak, a neprobírá tyto věci, aby podávalo nějaké odborné poučení o slovech, ale užívá řeči podle převládajícího zvyku a hledí jen k tomu, aby slovo prospělo těm, kdo je přijímají; tam, kde z výrazů nevzniká pro porozumění žádná škoda, nedbá na přesnost slovního vyjádření.

Bylo by zdlouhavé vypočítávat z Písma vazby, které vypadají jako jazykové prohřešky (σολοικοφανεῖς), abych dokázal, co jsem řekl. Tam však, kde hrozí, že by byla poškozena některá část pravdy, už v biblických slovech nenacházíme nic neuváženého ani lhostejného. Proto Písmo dovoluje mluvit o lidech v množném čísle, neboť takovým tvarem slova nikdo nesklouzne v představách k množství lidství a nikdo si nemyslí, že je označeno mnoho lidských přirozeností, protože jméno přirozenosti zaznělo v množném čísle. Slovo „Bůh“ však Písmo pečlivě vyslovuje v jednotném tvaru, protože dbá, aby se množným označením „bohové“ nevnášely do Boží podstaty různé přirozenosti. Proto říká: „Hospodin Bůh je Hospodin jediný“ (Dt 6:4). Také Jednorozeného Boha však zvěstuje slovem „božství“, a přece jedno nerozkládá do dvojného významu, aby Otce a Syna nazvalo dvěma bohy, ačkoli svatí (pisatelé) zvěstují jako Boha každého z nich. Bohem je Otec, Bohem je Syn, a přece je v témž zvěstování Bůh jeden, protože v božství se nenazírá žádný rozdíl ani přirozenosti, ani působení. Kdyby totiž, jak se domnívají ti, kdo byli oklamáni, byla přirozenost ve svaté Trojici různá, rozšířil by se počet důsledně na množství bohů a rozdělil by se spolu s růzností podstaty jednotlivých subjektů. Protože však božská, jednoduchá a neměnná přirozenost odmítá jakoukoli různost co do podstaty, nepřipouští – jakožto jedna – u sebe význam množství. Ale jako se nazývá jednou přirozeností, tak se i všemi ostatními jmény nazývá v jednotném čísle: Bůh, dobrý, svatý, Spasitel, spravedlivý, Soudce, i jakékoli jiné jméno, jež se Bohu hodí; a zda je někdo vztahuje k přirozenosti, nebo k působení, o to se nebudeme přít.

Kdyby však někdo náš výklad pomlouval, jako by tím, že nepřipouští rozdíl přirozenosti, vedl k jakémusi smíšení a zaměnitelnosti osob, odpovíme na takovou výtku takto: Vyznáváme sice nezměnitelnost přirozenosti, ale nepopíráme rozdíl podle příčiny a toho, co je příčinou způsobeno (αἴτιον – αἰτιατόν); jedině v něm chápeme, že se jedno od druhého odlišuje: věříme totiž, že jedno je příčinou a druhé je z příčiny. A v tom, co je z příčiny, opět rozpoznáváme další rozdíl: jedno je bezprostředně (προσεχῶς) z prvního, druhé skrze to, co je bezprostředně z prvního. Tak zůstává nepochybné, že Syn je Jednorozený, a zároveň nepochybné, že Duch je z Otce: zprostředkování Synem zachovává Synu to, že je Jednorozený, a přitom neodlučuje Ducha od jeho přirozeného vztahu k Otci.

Když však mluvíme o příčině a o tom, co je z příčiny, neoznačujeme těmito jmény přirozenost (nikdo by přece nepodal tutéž definici příčiny a přirozenosti), ale naznačujeme rozdíl ve způsobu bytí (τὸ πῶς εἶναι). Když jsme řekli, že jedno je z příčiny a druhé bez příčiny, neoddělili jsme pojmem příčiny přirozenost, ale pouze jsme naznačili, že ani Syn není nezrozeně, ani Otec skrze zrození. Nejprve je nutné věřit, že něco je, a teprve potom zkoumat, jak je to, v co věříme; otázka, co něco je, je tedy jiná než otázka, jak to je. Říci o něčem, že je nezrozeně, vypovídá, jak to je, ale co to je, se tímto slovem zároveň nenaznačuje. Kdyby ses zeptal rolníka na nějaký strom, zda byl zasazen, nebo vyrostl sám, a on odpověděl, že strom buď zasazen nebyl, nebo vyrostl ze sazenice, vyjádřil by touto odpovědí jeho přirozenost? Neponechal by spíš ten, kdo řekl jen to, jak strom je, otázku jeho přirozenosti nejasnou a nevyloženou? Tak i zde: když jsme se dozvěděli, že je nezrozený, byli jsme poučeni, jak je třeba chápat, že je; co však je, jsme z toho slova neslyšeli. Když tedy ve svaté Trojici mluvíme o takovém rozdílu, že věříme, že jedno je příčinou a druhé z příčiny, nemůže nám už být vytýkáno, že ve společenství přirozenosti slučujeme pojem osob.

Protože tedy osoby ve svaté Trojici rozlišuje pojem příčiny – o jedné hlásá, že je bez příčiny, o druhé, že je z příčiny –, kdežto božská přirozenost je v každém pojetí chápána jako nezměnitelná a nerozdělená, proto se ve vlastním smyslu vyznává jedno božství a jeden Bůh, a i všechna ostatní jména, jež se Bohu hodí, se vypovídají v jednotném čísle. (Konec Řehořova textu.)


Můj komentář k Řehořovu textu

Předně je třeba férově přiznat jednu věc. Řehoř na jednom místě staví na původu slova „Bůh“: řecké theos (Bůh) a theotés (božství) odvozuje od slova thea – „hledění, pozorování“. Podle dnešní jazykovědy toto odvození neodpovídá skutečnosti. Podobné výklady slov podle zvukové podobnosti byly v antice běžné, skutečný původ slova theos je však jiný a dodnes ne zcela jasný.

Přesto z toho ještě neplyne, že by Řehořova argumentace padla. Etymologie je pro něj jen odrazový můstek. Skutečná síla jeho úvahy leží jinde – a nejlépe je vidět v pasáži, kde ukazuje, jak Otec, Syn a Duch svatý jednají. Neexistuje žádné dílo, které by Otec konal sám bez Syna, ani nic, co by Syn konal bez Ducha. Každé Boží působení vychází od Otce, jde skrze Syna a je dovršeno v Duchu svatém. Všimněte si Řehořova příkladu: dostali jsme od Otce, Syna i Ducha jeden život, ne tři. Tím je vyvrácena představa, že by Otec, Syn a Duch svatý byli tři oddělené bytosti s vlastní, samostatnou a nezávislou vůlí, tak jako ji má každý člověk. Řehoř mluví o „jednom pohybu dobré vůle“, který vychází od Otce skrze Syna k Duchu.

Ne všechno v Řehořově textu je pro dnešního čtenáře stejně přesvědčivé. Některé jeho argumenty jsou ale skutečně zajímavé a rozhodně stojí za zamyšlení.

Pojďme si tedy Řehořovu argumentaci shrnout…

Za prvé, když o více lidech říkáme „mnoho lidí“, je to podle Řehoře nepřesnost běžné řeči. Lidská přirozenost se počtem lidí nezmnožuje, stejně jako se nezmnožuje zlato, když z něj narazíme mnoho mincí. Mincí je mnoho, zlato je jedno. U lidí nám tato nepřesnost nijak neškodí, a proto ji Písmo klidně používá. U Boha by však byla nebezpečná, a proto Písmo slovo „Bůh“ důsledně drží v jednotném čísle.

Za druhé, lidé, kteří dělají stejnou práci – řečníci, rolníci, ševci –, jsou „mnozí“ proto, že každý z nich pracuje sám za sebe a jeho práce je oddělená od práce ostatních. U Boha tomu tak není. Otec, Syn a Duch svatý nekonají tři různá díla, ale jedno společné a nerozdělené dílo. Proto nemluvíme o třech dárcích života, třech soudcích ani třech spasitelích. Jinými slovy: kde je jedno působení a jedna vůle, není co počítat jako tři.

Za třetí, nejde ani o to, že by Otec, Syn a Duch svatý byli jen tři jména či tři role jedné osoby. Řehoř je jasně rozlišuje, ale ne podle přirozenosti. Rozlišuje je podle vztahu původu: Otec je bez příčiny, Syn je z Otce jako Jednorozený a Duch svatý je z Otce skrze Syna. Tím se ovšem neříká, co Bůh je, ale jak jednotlivé osoby jsou. Řehoř to ukazuje na prostém obrazu: když se zeptáme rolníka, zda strom někdo zasadil, nebo vyrostl sám, jeho odpověď nám nic neřekne o tom, jaký je to strom.

Zkrátka: Trojice neznamená tři bohy, protože Otec, Syn a Duch svatý nemají tři přirozenosti, nejednají jako tři oddělené bytosti a nemají tři samostatné/nezávislé vůle. Je jeden Bůh, v němž rozlišujeme tři osoby – ne podle toho, co jsou, ale podle toho, jak jsou jedna ve vztahu k druhé.

Tvrzení, že nauka o Trojici je polyteismus, tak neobstojí. Řehoř nevymýšlí nic nového – jen důsledně domýšlí to, co je zjeveno v Písmu. A proto na závěr i my nechejme promluvit Písmo, k němuž se Řehoř sám odvolává:

„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (Deuteronomium 6:4).


K překladu: Překlad vychází z řeckého textu podle kritického vydání Gregorii Nysseni Opera III/1 (ed. F. Mueller, 1958), s kontrolou podle anglického překladu H. A. Wilsona (Nicene and Post-Nicene Fathers II/5, 1893). Řehoř střídá výrazy hypostasis a prosópon; obojí je přeloženo jako „osoba“. Biblické citace jsou podle Českého studijního překladu, kromě míst, kde Řehoř cituje odlišné znění řecké Septuaginty (Ž 120:4 „pouštní uhlí“, Dt 6:4 „tvůj Bůh“).

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button