Úvodní poznámka: Někdy se věci dějí pomaleji, než člověk plánuje. První díl této série jsem publikoval v dubnu 2016 s tím, že brzy naváži druhým. Ten jsem sice začal psát, ale pak jsem na něj úplně zapomněl. Nedávno jsem rozepsaný text znovu objevil a řekl jsem si, že je nejvyšší čas ho dokončit. Pokud tedy první díl neznáte nebo si ho po deseti letech už nepamatujete, doporučuji začít tam.
V předchozím díle jsme rozebírali paralelní pasáže Koránu a viděli jsme, že se jejich znění liší způsobem, který jde jen těžko dohromady s tvrzením o dokonale zachované a nestvořené knize. Dnes se podíváme na jinou stránku téže otázky: Odkud pocházejí příběhy, které Korán vypráví? Stejně jako minule vycházíme především z knihy Dr. Jamese Whitea (Dr. James White, What Every Christian Needs to Know About the Qur’an).
Začněme tím, co říká Korán sám. Opakovaně se v něm objevuje tentýž motiv: odpůrci Mohamedova poselství o něm prohlašují, že nejde o nic jiného než o „povídačky starých“, tedy o staré báje, které Mohamed odněkud převzal.
Posuďme následující verše:
„Když jsou před ním přednášeny naše verše, volá: „Povídačky starých!“ Však bude námi na rypáku označen!“ (68:15-16).
„Nepokládá jej za výmysl nikdo kromě všech protivníků hříšných, kteří – když jsou jim přednášena Naše znamení – říkají: ‚To jsou povídačky starých!‘ Však pozor! Naopak srdce jejich zrezivěla od toho, co si vysloužila. Však pozor! Věru že budou v ten den od svého Pána odděleni závěsem a potom budou hořet v ohni pekelném a posléze jim bude řečeno: ‚Hle, zde máte, co nazývali jste výmyslem!‘“ (83:12-17).
„A když jsou otázáni: ‚Co tedy seslal Pán váš?‘, odpovídají: „Povídačky starých!“ Nechť tedy nesou plně svá břemena v den zmrtvýchvstání a část břemene těch, kdož z cesty je nevědomky svedli! Jak hnusné je to, čím se obtížili!“ (16:24-25).
„A říkají ti, kdož nevěří: ‚Toto není leč věc padělaná, kterou sám si vymyslil, a jiní mu v tom pomáhali!‘ A již tím se dopustili křivdy a klamu! A hovoří dále: ‚To jsou povídačky starých, které si zapsal a jež ráno i večer jsou diktovány jemu!‘“ (25:4-5).
„A hle, ti, kdož neuvěřili; strojili proti tobě úklady, aby tě zadrželi anebo zabili či vyhnali. A chystali úklady, avšak i Bůh chystal úklady – a Bůh je nejlepší v strojení úkladů. A když byla jim přednášená znamení Naše, řekli: „Tahle už jsme slyšeli, a kdybychom chtěli, mohli bychom říkat podobné věci, vždyť to není nic jiného než povídačky starých!“ (8:30-31).
„A jsou mezi nimi někteří, kdož ti naslouchají, ale pokryli jsme srdce jejich clonou a uši jejich hluchotou, aby nepochopili, a i když vidí znamení všemožná, nevěří v ně, a když potom přijdou k tobě, aby se s tebou hádali, říkají ti, kdož nevěří: „To jsou jen povídačky starých!“ A zabraňují druhým, aby mu naslouchali, a sami se od něho vzdalují, však způsobí ztrátu jen sami sobě, a přitom to nevědí. Kéž bys je mohl vidět, až postaveni budou před oheň pekelný a zvolají: „Kdybychom se mohli vrátit, věru bychom pak již neprohlašovali znamení Pána svého za lež a stali bychom se věru jedněmi z věřících!“ (6:25-27).
Tyto verše pokrývají celé Mohamedovo prorocké působení – od súry 68, která patří k úplně nejranějším, až po medínskou súru 8. Obvinění tedy zaznívalo znovu a znovu. A Korán na něj neodpovídá důkazem, nýbrž hrozbou: kdo prohlásí jeho verše za „povídačky starých“, skončí v ohni pekelném.
Je tu však jeden problém. Pokud je Korán – jak učí islámská ortodoxie – věčné a nestvořené slovo Alláha bez jakéhokoli lidského prvku, neměli bychom v něm najít nic, co by pocházelo z lidských legend. A přesto existuje velké množství solidních dokladů, že autor Koránu znal řadu židovských a křesťanských příběhů, které s Biblí nemají nic společného, a převzal je do svého textu.
Problém přitom není v tom, že Mohamed slyšel příběhy od Židů a křesťanů. Problém je, že Korán nedokáže rozlišit, co je Písmo a co je pozdější legenda – a obojí podává jako Boží zjevení. Ukážeme si to na několika konkrétních příkladech: od hory Sinaj přes legendy o Ježíšově dětství až po Šalomouna a královnu ze Sáby.
Kdy byla hora Sinaj vyzdvižena?
„A když jsme s vámi uzavřeli úmluvu a vztyčili nad vámi horu Sinaj, řekli jsme: „Přidržujte se toho, co jsme vám dali, co nejpevněji a zapamatujte si dobře, co obsahuje – snad budete bohabojní.““ (2:63).
„A hle, uzavřeli jsme přece s vámi úmluvu a vztyčili nad vámi horu řkouce: „Přidržujte se toho, co jsme vám dali, co nejpevněji a poslouchejte!“ I řekli: „Slyšeli jsme a neuposlechli jsme.“ A byla srdce jejich napojena teletem za nevíru jejich. Rci: „Jak hnusné je to, co přikazuje vám víra vaše, jste-li věřící.““ (2:93).
„A vyzdvihli jsme nad nimi horu podle úmluvy s nimi a řekli jsme jim: „Projděte branou poklekajíce!“ a také jsme jim řekli: „Neznesvěcujte sobotu!“ A uzavřeli jsme s nimi smlouvu přísnou.“ (4:154).
„A hle, když otřesem zvedli jsme nad nimi horu Sinaj, podobnou střeše stinné, domnívali se, že na ně spadne. I řekli jsme: „Přidržujte se pevně toho, co jsme vám dali, a pomněte toho, co je tam obsaženo – snad budete bohabojní.““ (7:171).
Všechny čtyři texty odkazují na biblickou událost, kdy Bůh dal Izraeli zákon u hory Sinaj. Obsahují však i něco, co v Bibli nenajdeme: Alláh podle nich horu Sinaj zvedl a vztyčil nad hlavami Izraelců. Súra 7 pak nenechává nikoho na pochybách, že jde o skutečný zázrak – Izraelci se dokonce bojí, že na ně hora spadne.
Tak tomu rozuměli i klasičtí muslimští vykladači. Ibn Kathir, uznávaný sunnitský učenec ze 14. století, ve svém komentáři píše: „Alláh říká, že když od nich přijal slib, zvedl horu nad jejich hlavami, aby potvrdili svůj slib daný Alláhovi a drželi se ho ve vší upřímnosti a vážnosti.“ A uvádí i výrok Ibn Abbáse, Mohamedova bratrance a jednoho z nejvýznamnějších raných vykladačů Koránu: „Když oni (Židé) odmítli poslušnost, zvedl Alláh horu nad jejich hlavami, aby ho poslouchali.“ (Tafsir Ibn Kathir, 1:251-252). Podobně píše i Tafsir al-Jalalayn: „Pamatujete, když jsme s vámi udělali smlouvu podle toho, co je v Tóře, a zvedli jsme horu nad vaše hlavy: Hora Sinaj byla vyzdvižena nad jejich hlavami, když odmítli akceptovat.“ (Tafsir al-Jalalayn, 23). A podobná tvrzení najdeme i v tafsíru al-Qurtubího.
Tato ohromující scéna by ovšem nepřekvapila nikoho, kdo znal židovský folklor prvních staletí po Kristu. Velmi podobný příběh o tom, jak Bůh zvedl horu Sinaj nad Izraelci, totiž nacházíme v babylonském Talmudu.
V překladu Jacoba Neusnera (a po mém překladu) zní příslušná pasáž takto:
„X. Jak mohou předkládat takový argument, pakliže je psáno: ‚Hospodin přišel ze Sínaje, zazářil na ně ze Seíru, zaskvěl se z hory Páranu‘ (Deuteronomium 33:2), a dále: ‚Bůh přichází z Témanu‘ (Abakuk 3:3). Co tedy dělal v Seíru a co hledal v Páranu? Řekl R. Yohanan: ‚Toto učí, že Svatý, buď požehnán, obcházel všechny národy a jazyky a nikdo to neakceptoval, dokud nepřišel k Izraeli, a ti to akceptovali.‘
Y. Říkají spíše toto: ‚Akceptovali jsme to, ale později jsme nenásledovali?‘
Z. Ale k tomu musí zaznít odpověď: ‚Proč jste to tedy vůbec neakceptovali!‘
AA. Spíše před Ním řeknou toto: ‚Pane světa, držel jsi snad nad námi horu jako sud, a my jsme to přesto odmítli přijmout, jako jsi to učinil Izraeli? Jak je psáno: „A postavili se pod horou“ (Exodus 19:17).‘
BB. A [v souvislosti s veršem „A postavili se pod horou“ (Exodus 19:17)] řekl R. Dimi bar Hama: ‚Toto učí, že Svatý, buď požehnán, držel horu nad Izraelem jako sud a řekl jim: „Pokud přijmete Tóru, dobře. A pokud ne, tam bude váš hrob.“‘“ (Jacob Neusner, The Babylonian Talmud, Avoda zara 2b; srov. Šabat 88a).
Tento židovský výklad se snaží vysvětlit, proč Bůh nabízel svou smlouvu mnoha národům, ale žádný ji nepřijal, dokud nepřišel k Izraeli. Zároveň však tvrdí, že Bůh použil určitou formu nátlaku. Zvedl horu, zavěsil ji nad lid a pohrozil, že pokud smlouvu odmítnou, „tam bude váš hrob“. Všimněte si, z čeho celá legenda vyrůstá. Rabíni vzali doslova hebrejské vyjádření z Exodu 19:17, které lze přeložit jako „pod horou“, a vystavěli na něm příběh o hoře visící nad hlavami Izraelců. Biblický text přitom říká jen to, že lid stál na úpatí hory.
Koránské texty zjevně stojí na předpokladu, že tento příběh, pocházející z jednoho konkrétního proudu židovské tradice, je buď historický, nebo dokonce součástí židovských Písem. To by bylo snadno pochopitelné, pokud by Mohamed znal Tóru pouze z ústního podání. Bez přímého přístupu k textu, jak by mohl rozlišit, které příběhy židovských vypravěčů jsou součástí Tóry a které jsou pouhým přikrášlením? A jak uvidíme, tato otázka se bude vracet znovu a znovu.
Muslimští apologeti obvykle odpovídají na existenci starších pramenů dvojím způsobem. Někdy tvrdí, že daný příběh vznikl až po islámu, a tudíž je to naopak onen jiný pramen, který čerpá z Koránu. Jindy tvrdí, že popisovaná událost je historická, a proto ji prostě zaznamenávají různé zdroje. Příběh z Talmudu islám zjevně předchází, takže zde přichází na řadu druhá odpověď: Bůh skutečně zvedl horu nad Židy a víme to proto, že to říká Korán a že to zaznamenává i židovská tradice.
Taková odpověď ovšem předpokládá ortodoxní pohled na Korán a vyjímá ho z toku dějin. A to je přístup, který muslimové nikdy nedovolí křesťanům a Židům ve vztahu k jejich Písmům, ale který naprosto samozřejmě vyžadují pro Korán. Připomeňme si, jak ochotně se muslimští apologeti opírají o liberální kritiku Nového zákona (viz Bart Ehrman v 1. části). Zkrátka: dvojí metr. A čím více případů najdeme, kdy lze ke koránskému příběhu doložit starší pramen, tím více pravděpodobnost muslimského vysvětlení klesá.
Je tu však ještě jedna věc. Korán o této události hovoří tak, jako by předpokládal, že ji posluchači znají („A hle, když…“). Používá přitom stejný jazyk, jakým připomíná příběhy, které podle něj stojí v židovských nebo křesťanských Písmech. Pokud by šlo o „nové“ zjevení, je to velmi zvláštní. Dává to však dokonalý smysl, pokud Mohamed příběh slyšel od židovského vypravěče a považoval ho za obecně známou a přijímanou věc. Text nás tedy nevede k tomu, abychom v něm viděli nové zjevení. Spíše vidíme, že čerpá z dříve známých a věřených představ, a to zjevně bez schopnosti rozlišit, co je biblické zjevení a co je židovská a křesťanská tradice, nebo dokonce mytologie.
Korán zde tedy nerozlišuje mezi tím, co je Boží slovo, a tím, co jsou „povídačky starých“. A to je pro islámskou ortodoxii náramný problém.
Ježíš, který mluvil v kolébce
Ještě zřetelněji je to vidět u příběhů o Ježíšově životě, které Korán přijímá jako historické, nebo dokonce jako součást zjevení. Je zjevné, že autor Koránu neměl přímou znalost Nového zákona jako celku, ba ani samotných evangelií. To je však problém pouze pro islámskou ortodoxii. Z historického hlediska by taková neznalost byla snadno pochopitelná, pokud Korán vnímáme jako produkt Mohamedova učení a kázání. Islám ale tyto dveře zavírá. Alláh přece na počátku 7. století musel znát každou slabiku Nového zákona!
Podívejme se na dva případy, kdy Korán povyšuje na „zjevení“ to, o čem nám dějiny říkají, že nejde o nic jiného než o legendu a mýtus. V koránském textu jsou navzájem propojeny:
„A bude mluvit s lidmi již v kolébce i jako dospělý a bude patřit mezi bezúhonné.“ (3:46).
Verš hovoří o Ježíši a stejná myšlenka je plně rozvedena v súře pojmenované po Marii:
„Pak přišla s ním k lidu svému, nesouc jej. I zvolali: „Marie, tys věru provedla věc neslýchanou! Sestro Árónova, otec tvůj nebyl mužem špatným ani matka tvá nebyla nepočestnou!“ A ukázala Marie na chlapce. I pravili: „Jak máme mluvit s někým, kdo ještě v kolébce je děckem?“ A promluvil chlapec: „Já služebníkem Božím jsem, On dal mi Písmo a učinil mne prorokem. A učinil mne požehnaným, ať kdekoliv dlíti budu, a modlitbu a almužnu, co živ budu, mi poručil, a také úctu k matce své; a ani násilníkem, ani bídníkem mne neučinil. A dal, aby mír byl se mnou v den, kdy jsem se narodil, i v den, kdy zemřu, i v den, kdy k životu budu zas probuzen.“ Takový je Ježíš, syn Mariin, podle slova pravdivého, o němž oni pochybují jen!“ (19:27-34).
Tento příběh je neznámý všem pramenům, které lze smysluplně vystopovat do 1. století a doby Pána Ježíše. Objevuje se však v pramenech, které se k Mohamedovi mohly dostat skrze rozhovory s křesťany, zejména během karavanních cest do sousední Sýrie. Najdeme ho ve spisu nazývaném Arabské evangelium dětství, obvykle datovaném do 5. nebo 6. století po Kristu, který sám vychází ze starších legend, jako je Protoevangelium Jakubovo a Tomášovo evangelium dětství. Oba tyto spisy nesou známky gnostického vlivu. Podstatné na Arabském evangeliu dětství je – kromě toho, že jde o legendu bez vážného spojení s událostmi Ježíšova života –, že se s vysokou pravděpodobností v určité době objevilo v araštině, což by usnadnilo šíření jeho příběhů mezi Araby. Hned na začátku jeho vyprávění čteme:
„Říká, že Ježíš promluvil, a to když ležel ve své kolébce, a řekl Marii, své matce: Já jsem Ježíš, Syn Boží, Logos, kterého jsi porodila, jak ti oznámil anděl Gabriel; a můj Otec mě poslal pro spásu světa.“ (Arabské evangelium dětství, kap. 1).
Obsah tohoto mýtického příběhu se od Koránu výrazně liší. V legendě Ježíš říká, že je Syn Boží, Logos (Slovo) a že byl poslán pro spásu světa. Tedy přesně to, co Mohamed přímo popíral! Pokud ale vezmeme v úvahu, jak se ústní příběhy předávají, není těžké pochopit, jak se obecná představa zázraku spojeného s dítětem Ježíšem v kolébce mohla dostat do Koránu, přičemž obsah Ježíšových slov byl upraven tak, aby odpovídal autorovým celkovým záměrům.
Arabské evangelium dětství je, mírně řečeno, poněkud humorná sbírka mýtů a legend. Muslim, který by byl v pokušení považovat ho za seriózní historický pramen, v němž by mohlo být zrnko pravdy, by měl svůj postoj přehodnotit. Kniha například dále vypráví, jak Marie dala mudrcům z východu některé Ježíšovy plenky. Mudrci se s nimi vrátili do své země a během slavnosti se je v rámci svého náboženského kultu pokusili spálit v ohni. Plenky ale nehořely, a tak s nimi začali zacházet jako s magickými amulety. Líbali je, kladli si je na hlavu a na oči a říkali: „Toto je vpravdě pravda bez pochyby.“
Pro muslima by však mělo být mimořádně znepokojivé, že Korán vůbec nerozlišuje mezi tím, co má zjevně legendární charakter, a tím, co vychází z hebrejských či křesťanských Písem. Příběhy, které vznikly staletí po událostech, jež údajně popisují, jsou přímo spojeny s historicky podloženými záznamy. A že autor neměl ani tušení o tom, že kombinuje historický a legendární materiál, je vidět na druhém příkladu: na legendě o Ježíšově dětství a stvoření ptáků z hlíny, která se původně objevuje v Tomášově evangeliu dětství:
„Toto dítě Ježíš, když mu bylo pět let, si hrálo u brodu potoka. A shromáždilo tekoucí vody do tůní a hned je učinilo čistými. Učinilo to pouhým slovem. A udělalo měkkou hlínu a vytvořilo z ní dvanáct vrabců. Byla sobota, když to dělal. A bylo tam s ním mnoho dalších dětí, které si hrály. Jistý Žid, když viděl, co Ježíš v sobotu při hře udělal, rychle odešel a oznámil to jeho otci Josefovi: ‚Tvé dítě je u potoka, vzalo hlínu, uplácalo dvanáct vrabců a znesvětilo sobotu!‘ A Josef přišel na to místo, a když to uviděl, zvolal na něj: ‚Proč děláš v sobotu tyto nezákonné věci?‘ Ježíš však zatleskal rukama, zvolal na vrabce a řekl jim: ‚Leťte!‘ A vrabci vzlétli a odletěli s čiřikáním. A když to Židé uviděli, užasli, odešli a oznámili svým předním mužům, co viděli Ježíše udělat.“ (Tomášovo evangelium dětství, kap. 2).
Různá gnostická „evangelia“ a spisy, které vznikaly ve 2. až 4. století, mají sklon „vyplňovat mezery“ v kanonických evangeliích. Člověk totiž touží nahlížet do toho, co Bůh ve své svrchovanosti ponechal za oponou. A protože evangelia, sepsaná v 1. století Ježíšovými následovníky, nechávala (alespoň podle některých) mnoho otázek bez odpovědi, zejména ohledně Jeho dětství, gnostici se s bujnou fantazií velmi rádi pustili do doplňování „zbytku“. Příběhy o Ježíši mluvícím v kolébce nebo o oživování ptáků z hlíny pocházejí právě z tohoto legendárního žánru. Nemají žádné smysluplné spojení s historickými evangelii ani s jejich střídmým popisem Ježíšova života a služby.
Vyprávějí naopak absurdní příběhy, které jsou v naprostém rozporu s tím, co o Ježíši víme z pramenů, jež sám Korán zjevně uznává jako seslané od Alláha. Totéž evangelium dětství například dále vypráví, jak dítě Ježíš usmrtilo jiné děti jen proto, že do něj vrazily, a když si jejich rodiče přišli k Josefovi stěžovat, Ježíš je oslepil (Tomášovo evangelium dětství, kap. 4–5)! Takový fantastický legendární materiál sotva může být důvěryhodným pramenem. Autor Koránu přesto neprojevuje nejmenší pochopení pro jeho povahu a spojuje ho s historickým materiálem. Všimněte si, jak je příběh o ptácích z hlíny přímo spojen se záznamy skutečných Ježíšových zázraků – zázraků, které jsou zakotveny v konkrétním historickém období a kterým kanonická evangelia dávají smysluplný kontext:
„A byl poslem k dítkám Izraele: „Přišel jsem k vám se znamením Pána vašeho. Utvořím pro vás z hlíny něco podobného ptáku a vdechnu tomu život, a stane se to skutečným ptákem z dovolení Božího. A vyléčím slepého i malomocného a vzkřísím mrtvé z dovolení Božího. A sdělím vám, co jíte a co shromažďujete v příbytcích svých. A věru je v tomto pro vás znamení, jste-li věřící. A přišel jsem, abych potvrdil pravdivost toho, čeho se vám dostalo přede mnou z Tóry, a aby vám byla dovolena část z toho, co vám bylo zakázáno. A přicházím k vám se znamením od Pána vašeho – bojte se Boha a poslouchejte mne!““ (3:49-50).
„A hle, řekne Bůh: „Ježíši, synu Mariin, pomni milosti Mé, kterou jsem prokázal tobě i matce tvé, když podpořil jsem tě duchem svatým a hovořils s lidmi v kolébce i jako dospělý; když naučil jsem tě Písmu, moudrosti, Tóře i Evangeliu; a když vytvořils z hlíny podoby ptáků z dovolení Mého a dýchls na ně a staly se ptáky skutečnými z dovolení Mého; a když uzdravils slepého a malomocného z dovolení Mého a dals vstát mrtvým z hrobů z dovolení Mého. A odehnal jsem od tebe dítka Izraele, když přišels k nim s důkazy jasnými a když řekli ti z nich, kdož neuvěřili: Tohle není leč kouzelnictví zjevné!““ (5:110).
Zejména v posledním textu vidíme, jak Korán řadí fantastické příběhy z nehistorických pramenů hned vedle odkazů, které se mohou týkat jedině skutečných kanonických záznamů od Ježíšových vlastních učedníků. Je to podobné, jako kdyby učebnice českých dějin uvedla v jednom odstavci bitvu na Bílé hoře a hned za ní blanické rytíře – a obojí jako stejně doložená fakta. U Mohameda bychom něco takového očekávali. Islámská ortodoxie však trvá na tom, že tato kniha je věčná a nemá v sobě žádný lidský prvek. Alláh přece musel znát rozdíl mezi historickou pravdou o Ježíši a pozdějšími legendárními nánosy!
Mimochodem, Korán zde zřejmě potvrzuje i kanonický příběh o uzdravení člověka slepého od narození (Janovo evangelium 9). Arabský výraz al-akmah, který Hrbek překládá jednoduše jako „slepý“, totiž označuje právě člověka slepého od narození. Moderní muslimští apologeti, kteří při útocích na věrohodnost Nového zákona spoléhají na liberální teology, by si měli toto svědectví Koránu dobře rozmyslet.
Další doklad toho, co skutečně vypadá jako spoléhání na „povídačky starých“, nacházíme ve vyprávění o Ježíšově narození. Badatelé si všimli mnoha paralel s mýtickými příběhy, které mezi křesťany v Mohamedově době běžně kolovaly. Jedním z možných příkladů je súra 19:
„A otěhotněla dítětem a uchýlila se s ním na místo vzdálené. A zastihly ji bolesti poblíže kmene datle palmové a zvolala: „Ach, kéž bych byla raději již dříve zemřela a upadla v zapomenutí úplné!“ I zavolal na ni zpod jejích nohou: „Nermuť se, vždyť Pán tvůj dal pod tebou téci říčce plynulé, a zatřes kmenem palmy nad sebou a spadnou k tobě datle čerstvé a uzrálé! Jez a pij a buď mysli radostné! A až spatříš ze smrtelníků někoho, rci: ‚Přislíbila jsem půst Milosrdnému a nebudu dnes mluvit na člověka žádného!‘““ (19:22-26).
Kde Korán vzal představu, že Marii porodní bolesti zahnaly ke kmeni palmy a že k ní někdo – možná dokonce sám Ježíš, zřejmě ještě před narozením – promluvil? Nebo zázračně se objevivší potok a palmu, která jí poskytla obživu? Opět zde nacházíme mimobiblický mýtický příběh z křesťanských pramenů, které byly s Mohamedem přibližně současné a které obsahují mnoho stejných prvků. Pseudo-Matoušovo evangelium vypráví:
„Třetího dne poté, co se vydali na cestu, byla Marie v poušti unavená přílišným sluncem, a když uviděla palmu, chtěla si chvíli odpočinout v jejím stínu. […] Když se Marie posadila, pohlédla na listoví palmy a uviděla, že je plné ovoce, a řekla: ‚Kéž bych mohla dostat něco z ovoce té palmy!‘ […] Tehdy malé dítě Ježíš, které sedělo na klíně své matky, panny, zvolalo k palmě a řeklo: ‚Skloň se, stromě, a občerstvi mou matku svým ovocem.‘ A hned, jak to řekl, sklonila palma svou korunu až k Mariiným nohám. […] Potom jí Ježíš řekl: ‚Vzpřim se, palmo, […] a otevři ze svých kořenů skryté prameny, ať z nich teče voda k utišení naší žízně.‘ A hned se palma vzpřímila a od jejích kořenů začaly vytékat prameny vody, čisté, studené a velmi sladké.“ (Pseudo-Matoušovo evangelium, kap. 20).
Rozdíly v detailech jsou zajímavé. Velmi dobře totiž odpovídají tomu, jak se při ústním předávání detaily mění, když se někdo snaží spojit do jednoho příběhu části dříve slyšených verzí. Zatímco Korán umísťuje palmu a zázračný pramen do souvislosti s Ježíšovým narozením, křesťanská legenda je umísťuje až po narození, na cestu do Egypta. To předpokládá znalost novozákonního vyprávění o událostech bezprostředně po Mesiášově narození (Matouš 2:13-15), kterou Mohamed neměl. Neobvyklé a zázračné prvky – palma a pramen – nemají v biblickém vyprávění žádnou oporu, jsou součástí pozdějšího legendárního vývoje. A přesto je to přesně ten druh materiálu, který upoutá pozornost autora Koránu a dostane se do jeho textu.
Tóra, Talmud, nebo legenda?
Ve srovnání s tím, jak málo znal autor Koránu byť jen základní příběhy evangelií (o zbytku křesťanských Písem nemluvě), prokazuje mnohem větší obeznámenost s příběhy hebrejských Písem. V textu se objevuje celá řada příběhů dobře známých Židům i křesťanům, místy v podivně upravené podobě. Avšak stejně jako u křesťanských pramenů, historických i legendárních, Korán zjevně nerozlišuje mezi legendární židovskou tradicí a tím, co skutečně stojí v hebrejských Písmech. A zde je kontrast do očí bijící. Nový zákon je doslova prosycen samotným textem Starého zákona, cituje ho a vykládá. Korán je naopak od tohoto textu výrazně odtržen a téměř ho nezná, i když zná ústní příběhy a mýty, které z něj vycházejí.
Nejčastěji uváděným příkladem koránského spoléhání na židovské tradice je příběh Kaina a Ábela:
„A vnukla mu duše jeho zabít bratra, a zabil ho a stal se z těch, kdož ztrátu utrpěli. I poslal Bůh havrana, jenž hrabal v zemi, aby mu ukázal, jak skrýt mrtvolu bratra svého. I vzkřikl: „Běda mi! Což nejsem schopen být jako tento havran a ukrýt mrtvolu bratra svého?“ A stal se jedním z těch, jež pronásledují výčitky svědomí. A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků na zemi.“ (5:30-32).
Židé a křesťané, kteří znají 4. kapitolu knihy Genesis, dobře vědí, co se stalo, když do života rodící se lidské rodiny vstoupila vražda. Ale odkud se vzal pták hrabající v zemi? Bůh poslal havrana, aby naučil vraha, jak ukrýt mrtvolu své oběti? To je opravdu zvláštní dodatek.
Židé Mohamedovy doby by se však nedivili. V pramenech, které zachycují tehdy vyprávěné příběhy, totiž znovu nacházíme podobné vyprávění. Řada židovských pramenů líčí událost, k níž došlo po Ábelově vraždě (např. Pirke de-rabbi Eliezer 21). Zatímco Adam a Eva seděli u jeho mrtvého těla, přiletěl havran, vyhrabal v zemi jámu a pohřbil jiného ptáka. Adam a Eva si z toho vzali poučení a Ábelovo tělo pohřbili. V koránské verzi pohřbívá Kain, ale v obou případech je to havran, kdo lidskou rodinu poučí při její první smrti.
Je fér dodat, že spis, v němž tento příběh dnes nacházíme nejzřetelněji, bývá datován až do doby po vzniku islámu. Sám o sobě by tedy havran mnoho neprokazoval. Jak si ale můžeme být jisti, že zde Korán skutečně čerpá z židovské tradice? Jistota značně vzrůstá díky tomu, že hned ve stejné pasáži najdeme odkaz na další mimobiblickou židovskou tradici. Klíčový text o jednotě lidstva, o tom, že zabití jednoho je jako zabití všech, nacházíme téměř slovo od slova v židovské Mišně:
„F. V soudních sporech o majetek člověk zaplatí peníze a dosáhne pro sebe smíření. V hrdelních případech je [krev obžalovaného] a krev všech, kteří se z něj měli narodit, přičítána [křivému svědkovi] až do konce časů.
G. Tak to totiž nacházíme v případě Kaina, který zabil svého bratra, jak je řečeno: ‚Krve tvého bratra volají‘ (Genesis 4:10).
H. Neříká se ‚krev tvého bratra‘, nýbrž ‚krve tvého bratra‘ – jeho krev a krev všech, kteří se z něj měli narodit.
I. Jiný výklad: ‚Krve tvého bratra‘ – neboť jeho krev byla rozstříknuta po stromech a kamenech.
J. Proto byl člověk stvořen jediný, aby tě naučil, že kdo zničí jedinou izraelskou duši, toho Písmo pokládá, jako by zničil celý svět.
K. A kdo zachrání jedinou izraelskou duši, toho Písmo pokládá, jako by zachránil celý svět.“ (Jacob Neusner, The Mishnah, Sanhedrin 4:5).
Všimněte si dvou věcí. Za prvé, Mišna vysvětluje, proč se celá myšlenka váže právě ke Kainovi: rabíni ji vyvozují z množného čísla „krve“ v Genesis 4:10. Korán tuto myšlenku umísťuje přesně na totéž místo, hned za příběh Kaina, ale bez onoho vysvětlení. Navazuje větou „A kvůli tomuto jsme předepsali…“, aniž by bylo zřejmé, proč by z vraždy Ábela mělo plynout právě toto. Kdo však zná Mišnu, ví přesně proč. Za druhé, Korán výslovně tvrdí, že to Bůh „předepsal dítkám Izraele“. V Tóře to ovšem nenajdeme. Najdeme to v rabínském výkladu Tóry. Korán zde tedy vydává rabínský komentář za to, co Bůh předepsal Izraeli.
V rozsahu několika vět tak vidíme, jak Korán čerpá z židovských tradic, které vznikly dvě až pět století před jeho sepsáním. Příběh o havranovi zas tak důležitý není. Druhá část, převzatá z tradice zachycené v Mišně, však patří k ústředním výrokům islámské teologie – a dodnes bývá v rozhovorech o islámu a násilí jedním z nejcitovanějších veršů vůbec. Skutečnost, že pro tak zásadní pasáž dokážeme identifikovat starší pramen, je nanejvýš podstatná.
Dalším často uváděným textem je příběh Abrahama v súře 21. Je dlouhý, a tak ho shrneme. Abraham odmítá uctívat bohy svého lidu, rozbije jejich sochy kromě té největší, a když je předveden před lid, odkáže je na tu největší z nich: ať se zeptají jí, umí-li mluvit (21:51-67). Pak čteme:
„Zvolali: „Upalte ho a pomozte božstvům svým, udělat něco chcete-li.“ Avšak My jsme pravili: „Ohni, vychladni a buď neškodným pro Abrahama!“ A hodlali mu úklad nastrojit, však My jsme způsobili, že sami ztrátu největší utrpěli.“ (21:68-70).
V hebrejských Písmech o takové události samozřejmě není ani zmínka. Avšak opět v židovských příbězích a tradicích, které existovaly ve staletích před sepsáním Koránu, nacházíme Abrahama, ničení model a ohnivou pec. Midraš Berešit rabba (38:13) vypráví nápadně podobný příběh: Abraham rozbije modly v obchodě svého otce Teracha, hůl vloží do ruky té největší a tvrdí, že to udělala ona. Když mu otec odpoví, že modly přece nic nevědí, Abraham ho chytí za slovo. Poté je předveden před krále Nimroda, který ho po marné při nechá hodit do ohnivé pece, a Bůh ho z ohně zachrání. Představa Abrahama v ohni je navíc ještě starší. Objevuje se už v Pseudo-Filónově spisu Liber Antiquitatum Biblicarum (kap. 6) z 1. století po Kristu a zřejmě vyrůstá z hříčky s názvem Ur Kaldejských (Genesis 15:7), neboť hebrejské úr může znamenat také „oheň“. Bůh tedy Abrama nevyvedl „z Uru“, nýbrž „z ohně“. A znovu vidíme stejný vzorec: nehistorická židovská tradice je autorem Koránu přijata jako historická a zjevně postavena na stejnou úroveň a autoritu jako samotný text hebrejských Písem.
Šalomoun, dudek a královna ze Sáby
Poslední příklad pro naše účely postačí. Někteří muslimové zpochybňují datování tradice, která zřejmě stojí v pozadí koránského příběhu v súře 27:17-44. Zařazení podivné legendy do textu však odpovídá vzorci, který jsme už viděli. Příběh je poměrně dlouhý, takže ho opět shrneme, byť podrobné srovnání ukazuje pozoruhodné množství detailů, které se objevují v obou příbězích.
Korán vypráví, jak Šalomoun shromáždí vojsko z džinů, lidí a ptáků. Během pochodu uslyší mravence, který varuje ostatní mravence, aby se ukryli, a usměje se (27:17-19). Pak si všimne, že mezi ptáky chybí dudek: „Věru jej ztrestám trestem těžkým či jej zaříznu, nepřinese-li mi zjevné ospravedlnění!“ (27:21). Dudek se objeví a vypráví mu o královně ze Sáby a jejím mohutném trůnu. Šalomoun jí pošle dopis (po dudkovi, 27:28), ona si vyžádá radu od svých velmožů a Šalomoun ji zve k pravé víře v jediného Boha. Zatímco se k němu královna vydává na cestu, džin zázračně přenese její trůn až k Šalomounovi jako zkoušku jejího rozlišování. Příběh končí takto:
„A bylo jí řečeno: „Vstup do paláce!“ A když jej spatřila, domnívala se, že je to plocha vodní, a vykasala si oděv až k lýtkům svým. I řekl Šalomoun: „To je jen palác křišťálem vydlážděný.“ Zvolala: „Pane můj, sama sobě jsem ukřivdila, avšak nyní se odevzdávám spolu se Šalomounem do vůle Boha, Pána lidstva veškerého.““ (27:44).
A nyní židovská legenda. Podle takzvaného Druhého targumu k Ester (Targum šeni) Šalomoun shromáždil vojsko z démonů, zvířat a ptáků. Zjistilo se, že jeden pták (kohout) chybí, a Šalomoun nařídil, aby byl nalezen, a pohrozil mu trestem. Pták se ale objevil a vyprávěl mu o královně ze Sáby. Šalomoun jí po ptákovi poslal dopis. Královna se radí se svými velmoži, co má dělat. Když k němu přijede, Šalomoun sedí na trůnu v paláci ze skla. Královna si myslí, že podlaha je voda, a když jí prochází, vykasá si šaty a odhalí nohy.
Je zjevné, že oba příběhy pocházejí ze stejného zdroje. To nejlepší, co mohou muslimští apologeti udělat, je trvat na tom, že tento židovský příběh je převzatý z Koránu, a ne naopak. Ponechme stranou historické problémy této teorie. Když vezmeme v úvahu počet příkladů, kdy Korán nekriticky přebírá starší materiál, jehož datování není sporné, jaký máme důvod předpokládat, že právě v tomto jediném případě je originálem Korán? Ptejme se: Co je pravděpodobnější? Že autor Koránu zařadí příběhy, které považuje za biblické a historické, aby jimi podpořil svůj argument proti mnohobožství a modlářství (jako zde)? Nebo že Židé převezmou příběh z dosud zcela neznámé knihy cizího náboženství a vloží ho do svých vlastních rozvinutých tradic a legend? Odpověď je nasnadě.
Povídačky starých?
Vraťme se nyní k veršům, kterými jsme začali. Korán opakovaně hrozí věčným trestem těm, kdo o něm tvrdí, že obsahuje „povídačky starých“. A přesto jsme viděli, že v něm najdeme horu Sinaj zavěšenou nad Izraelci jako sud (Talmud), Ježíše mluvícího v kolébce (Arabské evangelium dětství), Ježíše oživujícího ptáky z hlíny (Tomášovo evangelium dětství), palmu a pramen u Marie (Pseudo-Matoušovo evangelium), havrana a Kaina (židovská haggada), rabínský výklad z Mišny vydávaný za to, co Bůh předepsal Izraeli, Abrahama v ohnivé peci (midraš) a Šalomouna s dudkem a skleněnou podlahou (targum).
Nechci tím tvrdit, že je Korán pouhou sbírkou opsaných příběhů. Nic takového jsme neprokazovali. Problém je jinde, a je mnohem hlubší. Korán ani jednou nerozlišuje mezi tím, co je Písmo, a tím, co je pozdější legenda. Gnostickou pohádku o vrabcích z hlíny staví na stejnou úroveň jako uzdravení slepého od narození.
Někdo by mohl namítnout, že i biblický autor občas cituje mimobiblickou tradici. Juda například cituje proroctví Henocha (Judova 14-15) a zmiňuje spor archanděla Michaela s ďáblem o Mojžíšovo tělo (Judova 9). Rozdíl je však zásadní. Za prvé, křesťané nikdy netvrdili, že Bible je nestvořená kniha bez lidského prvku. Jak jsme viděli v 1. části, věříme v inspiraci, kdy Bůh vedl lidské autory v jejich konkrétním historickém kontextu. Když tedy Juda použije tradici, kterou jeho čtenáři znali, nepředstavuje to logický problém. Za druhé, novozákonní autoři jsou ponořeni do samotného textu Starého zákona a citují ho přímo a ve velkém. Korán Bibli doslovně téměř necituje (snad jedinou výraznou výjimkou je 21:105, která připomíná Žalm 37:29), zato přebírá legendy, které kolem ní vyrostly.
Máme tedy opravdu jen dvě možnosti. Buď je Korán věčným slovem Alláha, který na počátku 7. století nedokázal rozlišit Tóru od Talmudu a evangelium od gnostické legendy. Nebo je Korán dílem člověka ze 7. století, který věrně předával to, co slyšel od židovských a křesťanských vypravěčů – a sám už nedokázal rozlišit, co z toho je Boží slovo. První možnost je teologicky neudržitelná. Druhá je historicky naprosto přirozená. Islámská ortodoxie však připouští pouze tu první.
Jak velký kontrast s tím, jak o svém svědectví mluví apoštolové! Vezměme si na závěr slova apoštola Petra:
„Vždyť jsme nenásledovali vymyšlené báje, když jsme vás seznámili s mocí a příchodem našeho Pána Ježíše Krista, ale sami jsme se stali očitými svědky jeho velebnosti.“ (2. Petrova 1:16).
