Začínáme novou sérii, kterou jsem nazval Nebiblické tradice. Tentokrát se ale nebudeme dívat ven. Podíváme se dovnitř – do vlastních řad.
Jako konzervativní křesťané rádi kritizujeme liberální křesťanství. Že nevěří Bibli. Že dělá kompromisy se světem. Že si z Písma vybírá jen to, co se mu hodí. Takových článků a videí existuje celá řada – a mnohé z nich mají jistě pravdu.
Ale kolik z nás si dokáže nastavit zrcadlo samo sobě? Podívat se na vlastní hříchy, slepé skvrny a tradice, které jsme přijali, aniž bychom je poctivě prověřili Božím slovem? Pán Ježíš nás varoval před tím, abychom viděli třísku v oku svého bratra, ale přehlíželi trám ve vlastním oku (Mt 7,3–5). Právě na tyto trámy se chci v této sérii zaměřit.
Začneme tématem, které na první pohled vypadá nevinně, ale otevírá dveře k dalším otázkám – například k tomu, zda je empatie hřích, jak dnes tvrdí řada reformovaných křesťanů. (Rovnou prozradím: hřích to není. K tomu se ale dostaneme v budoucnu.)
Dnes se však podíváme na emoce…
Od počátku své víry jsem ve sborech, kterými jsem prošel, slýchal podobné fráze: „Musíme si dávat pozor na své emoce.“ „Emocím se nedá věřit.“ „Stavíme na pravdě a rozumu, ne na pocitech. Na emocích stavějí charismatici…“
Kdo zmínil, co prožívá ve vztahu s Bohem, brzy slyšel, že se spoléhá na své emoce. A nejsem v tom sám – podobné věci zaznívají v řadě svědectví jiných křesťanů.
Je ale takový přístup biblický? Pojďme se podívat, co říká Písmo. A kam můžeme zavést přílišné zdůrazňování potřeby potlačovat své emoce…
Co jsou emoce?
Emoce jsou jazykem srdce. Bůh je do nás vložil jako nonverbální komunikaci, kterou prožíváme v podobě pocitů – nejde však o prázdné vzrušení. Emoce mají obsah! Jsou rychlým hodnocením toho, co se kolem nás i v nás děje: tohle je dobré, tohle je nebezpečné, tohle je ztráta, tohle je nespravedlnost.
Proto se vyplatí ptát nejen „Co cítím?“, ale i „Co mi to říká?“. Když se setkáme s člověkem, ze kterého máme tíživý dojem, že není dobrý, emoce nám sděluje: „Dej si pozor!“ Argument sice zatím nemáme. Máme však toto vnitřní svědectví, kterému bychom měli venovat pozornost.
Ne všechno skutečné se dá vtěsnat do souvislých vět. Písmo to ví i o modlitbě, když mluví o Duchu, který se za nás přimlouvá „vzdechy, které nelze vyjádřit slovy“ (Řím 8:26). To samé můžeme aplikovat právě na naše emoce a celý naše vnitřní pocitové soukolí.
Pro naše účely rozlišíme dvě kategorie.
Za prvé, přirozené emoce. Radost, smutek, strach, hněv, soucit, odpor ke zlu. Patří k tomu, jak nás Bůh stvořil – k svému obrazu (Gn 1:27). A Bůh, k jehož obrazu jsme stvořeni, není bez citu, jak hned uvidíme. Člověk tedy není biologická kalkulačka…
Za druhé, duchovní emoce. To jsou city, které v nás působí Duch Boží: láska k Bohu celým srdcem (Mt 22:37), radost a pokoj v Duchu svatém (Řím 14:17), zármutek nad hříchem, který vede k pokání (2 Kor 7:10).
Jonathan Edwards o nich psal jako o „náboženských citech“ (religious affections) a byl přesvědčen, že pravá zbožnost z velké části spočívá právě v nich. Ať jim budeme říkat duchovní emoce, nebo jinak, to je vedlejší. Podstatné je, že Bible o nich mluví pozitivně. A dokonce je předpokládá!
Bůh, který cítí
Křesťané nejsou stoikové. Stoická filozofie, se kterou se apoštol Pavel setkal v Athénách (Sk 17:18), viděla ideál moudrého člověka v apatheia – ve stavu, kdy jím vášně nepohnou. (Stoikové sice připouštěli jakési „dobré city“, ale vášně považovali za nemoc duše.) Moudrý člověk měl zůstat klidný jako mramor.
Ještě dál šel Aristotelés. Jeho bůh, „nehybný hybatel“, přemýšlí jen sám o sobě. Hýbe světem jako předmět touhy, ale sám nic necítí a o svět se nestará – jako apatická kosmická socha. Takovému bohu nemůžete ublížit. Ale nemůže vás ani milovat!
Tento filozofický stín padl i na křesťanskou teologii. Klasická nauka o Boží netrpnosti (latinsky impassibilitas) učí, že Bůh nepodléhá vášním. Westminsterské vyznání víry říká, že Bůh je „bez těla, údů a vášní“. Její zastánci namítají, že tím nepopírají Boží lásku, nýbrž pouze skutečnost, že by Bůh mohl být podobně jako člověk zmítán vnějšími okolnostmi. S tím lze jistě do jisté míry souhlasit. Nicméně skutečnost, že Boží emoce přesahují ty lidské a že Bůh jimi není ovládán, ještě neznamená, že by žádné emoce neměl.
Bůh Bible totiž není socha. Je to živý Bůh, který se zjevuje jako „Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti“ (Exodus 34:6). Nad zkažeností lidstva se „trápil ve svém srdci“ (Gn 6:6). Nad nevěrným Izraelem volá: „Mé srdce se ve mně změnilo, je vzbuzen všechen můj soucit.“ (Ozeáš 11:8). A Pavel nás varuje: „A nezarmucujte Ducha Svatého Božího…“ (Efezským 4:30).
Ptejme se jednoduše: Lze zarmoutit sochu?
Jestliže Bůh, k jehož obrazu jsme stvořeni, cítí, pak naše city nejsou chybou v systému. Jsou součástí Božího obrazu v nás.
Rádce, ne pán
Co je tedy na tradici potlačování emocí špatně?
Předně musíme být spravedliví. Konzervativní křesťané mají v jedné věci pravdu: emocemi se nemáme nechat unášet. Máme chodit vírou, nikoliv zrakem ani cítěním. Nemáme kvůli nim ignorovat, o čem víme, že je pravdivé. A rozhodně nemáme slepě důvěřovat vlastnímu srdci.
Prorok Jeremiáš to říká naprosto jasně: „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ (Jeremiáš 17:9). Člověk, který neovládá svého ducha, je podle Přísloví „jako pobořené město bez hradeb“ (Př 25:28) a sebeovládání je ovocem Ducha (Gal 5:23).
Přesto z toho ještě neplyne, že máme emoce potlačovat a dívat se na ně podezíravě, jako by šlo o nějakou new age záležitost.
Emoce jsou součástí našeho bytí, kterou Bůh stvořil dobrou. Hřích ji poskvrnil – to je pravda. Ale stejně tak poskvrnil i naše myšlení! Pavel píše o lidech, kteří „upadli ve svých myšlenkách do marnosti“ (Řím 1:21) a mají „zatemněné myšlení“ (Ef 4:18). Mnozí křesťané přesto kladou na rozum mnohem větší důraz než na city, jako by rozum vyvázl z pádu bez šrámů.
Nevyvázl.
A ještě jedna věc. „Srdce“ v biblickém smyslu nezahrnuje jen city, ale celé nitro člověka – i myšlení a vůli. Pán Ježíš říká, že právě „ze srdce vycházejí špatné myšlenky“ (Mt 15:19). Český studijní překlad dokonce v Příslovích hebrejské slovo pro srdce překládá jako rozum: „Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák…“ (Př 28:26). Kdybychom tedy byli důslední, museli bychom se stejnou podezíravostí přistupovat i ke svým argumentům, výkladům a teologickým systémům!
Jaký je tedy zdravý přístup? Emoce jsou jako rádce. Moudrý král svého rádce poslouchá a bere jeho slova vážně; nevyžene ho z paláce jen proto, že se občas mýlí. Zároveň se ale nestane jeho otrokem. Rozhoduje podle Božího zákona – a rádce k tomu přispívá svým pohledem. Jak prosté!
Přesně tak máme jednat se svými emocemi. Naslouchat jim. Zkoumat je ve světle Písma. A neodevzdat jim vládu.
Všimněte si, jak to dělá žalmista: „Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha – vždyť mu budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho přítomnosti.“ (Žalm 42:6). Svou duši neumlčuje. Mluví s ní – a obrací ji k Bohu.
Potlačování emocí přitom není neškodné. Slyšel jsem řadu svědectví, zejména žen, které prošly velmi bolestným vztahem, mnohdy i různými formami zneužívání. Zpětně si vybavovaly, že ve sborech slýchaly, jak mají své emoce potlačovat.
Když v nich pak něco varovně říkalo „tenhle člověk není dobrý“, neměly v tu chvíli konkrétní argument – a tak tento hlas umlčely. Tradice, která učí lidi nenaslouchat vnitřním varováním, z nich může udělat snadnou kořist pro predátora.
A to je nebezpečné!
Křesťanství bez srdce?
Druhá věc je ještě vážnější. Duchovní emoce nejsou volitelným doplňkem. Jsou nezbytnou součástí křesťanského života.
Apoštol Pavel píše, že „Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Římanům 5:5). Nejde o argument uložený v naší hlavě, ale o skutečnou zkušenost. Stejně tak: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“ (Římanům 8:16).
Boží království je „spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém“ (Řím 14:17) a Boží pokoj „převyšuje všechno porozumění“ (Fil 4:7). Zamysleme se nad tím: pokoj, který převyšuje porozumění, přece nemůže být pouhým výsledkem porozumění!
Všimněte si také, na co se Pavel ptal učedníků v Efezu: „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ (Skutky 19:2). Předpokládal, že je to skutečnost, o které budou vědět. Ne pouhý logický závěr typu: „Mám víru, tedy mám i Ducha.“
Tak ale dnes mnohdy uvažujeme. A proto mohou být naše sbory plné lidí, kteří mají správné myšlenky a ideje, ale realitu Ducha Božího, realitu Božího království – a nakonec ani Krista samotného – neznají!
To neznamená, že křesťan neustále prožívá radost a pokoj. Žalmy znají i temné noci, kdy věřící volá: „Dokdy, Hospodine, na mě budeš zapomínat?“ (Žalm 13:2). I to je ovšem emoce vyslovená před Bohem, ne potlačená. Pokud ale v našem křesťanství tento rozměr chybí úplně, musíme se poctivě ptát, zda jsme Boha doopravdy poznali.
Podívejme se konečně na Pána Ježíše. Byl hluboce pohnut nad zástupy (Mt 9:36). Zajásal v Duchu (Lk 10:21). Rozhněvaně se rozhlédl a byl „hluboce zarmoucen nad tvrdostí jejich srdce“ (Marek 3:5). Dal se do pláče nad Jeruzalémem (Lk 19:41). V Getsemane řekl: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Matouš 26:38). A u hrobu přítele, kterého miloval (Jan 11:5), čteme jeden z nejkratších veršů Bible: „Ježíš zaplakal.“ (Jan 11:35).
Byl snad Pán Ježíš nedůvěryhodně emocionální? Kdepak! Byl dokonalým člověkem – a dokonalý člověk cítí. Proto také „nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech“ (Židům 4:15).
A co apoštolové? Pavel psal Korintským „ve velikém soužení, v sevření srdce a s mnohými slzami“ (2. Korintským 2:4). Petr připomíná věřícím, že Krista milují, ač ho neviděli, a jásají „nevýslovnou radostí, plnou slávy“ (1. Petrův 1:8).
Písmo nás vede, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími (Řím 12:15), abychom se oblékli „v slitovný soucit“ (Kol 3:12) a abychom trpěli spolu s trpícím údem (1 Kor 12:26). To vše předpokládá, že emoce vnímáme i na druhých lidech a umíme porozumět jejich situaci. Nejsme přece chladné hliněné nádoby!
Zkrátka: křesťanství bez emocí je suché a mrtvé. Nejde o to být distingovaný, uhlazený a všechno správně formulovat – a přitom nemít srdce. Stoik se může „pyšnit“ svým strnulým klidem. Křesťan pláče s plačícími a jásá v Duchu svatém.
Bůh nás stvořil jako bytosti, které myslí i cítí. Hřích poskvrnil obojí a Duch svatý obnovuje obojí. Emoce proto nemáme potlačovat, ale přinášet je Bohu (Fil 4:6; 1 Pt 5:7), naslouchat jim jako rádci a nechat je proměňovat Božím slovem.
Vezměme si na závěr za své modlitbu žalmisty, který před Bohem otevírá obojí – své srdce i své myšlení:
„Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!“ (Žalm 139:23-24).
