Je to více než rok zpátky, kdy jsem psal o křesťanském nacionalismu a varoval před tímto nebezpečným politickým náboženstvím. Tento web slouží primárně ke sdílení článků s biblickou tématikou, ale k tomu je nutné mít zde občas i polemické články, které zasahují do politické roviny.
Jsem přesvědčen, že správná aplikace veršů z listu Efezským — „a nemějte žádnou účast na neplodných skutcích tmy, spíše je usvědčujte“ (Efezským 5:11) — zahrnuje i varování před cestou, která vede do jisté záhuby. A proto se také krátce znovu podíváme na téma křesťanského nacionalismu — a že zde došlo k posunu do větší temnoty není zase takové překvapení…
Nedávno proběhla v rámci amerického křesťanského nacionalismu debata na téma, zda je „mezirasové“ manželství součástí „Božího normativního designu“. Vystoupil v ní Joel Webbon, představitel současného křesťanského nacionalismu, který zastává názor, že mezirasové manželství nepředstavuje ideální ani normativní Boží uspořádání. Na opačné straně stáli Ruslan a Godlogic, dva křesťanští komentátoři, kteří Webbonovo tvrzení odmítli a hájili stanovisko, že mezirasové manželství nelze teologicky ani morálně zpochybnit jako něco „mimo“ Boží design.
Nebudeme příliš zabíhat do zjevně nebiblického pojetí pojmu rasa — Bůh stvořil člověka podle svého obrazu jako jeden lidský rod; bez ohledu na etnické variace a fyzické rozdíly jsme jedním lidským rodem a rasové názvosloví jen přináší recept pro rasismus. Chceme ale touto šokující zprávou poukázat na zjevný ideologický posun v této skupině křesťanských nacionalistů a varovat před nimi.
Nicméně jde o posun do jisté míry přirozený, ba co více — očekávaný! I klasický nacionalismus téměř nikdy nekončí na úrovni zdravé národní identity, nýbrž je v podstatě jakousi skluzavkou, která vede dolů; a buď skončíme v různých formách fašismu a xenofobního rasismu (viz SPD u nás), anebo hůře… A jde-li o velmoc, otevírá to dveře imperialismu a pyšné představě o vlastní nadřazenosti a snaze podmanit si menší země. Jaký jiný vývoj bychom mohli očekávat od křesťanských nacionalistů než právě pád do rasistické ideologie.
Joel Webbon je známou a kontroverzní figurkou, která se dobře monetizuje na YouTube. Jeho komentáře, naplněné rasismem a antisemitismem, jsou velkým zdrojem příjmů pro liberální (zejména) ateistické komentátory, kteří na jeho videa reagují a přitahují kvůli nim značnou pozornost. Bohužel, protože se Webbon a další (např. Stephen Wolfe, autor knihy „Case for Christian Nationalism“) identifikují jako křesťané, vytváří to strašlivé svědectví pro svět.
Jak jsem lehce zmínil, kromě otevřeného rasismu nám spolu s ním uzrál i klasický (a skutečný) antisemitismus. Nikoliv jen legitimní kritika případných válečných zločinů Izraele, ale podoba rasového antisemitismu, kterou dobře známe z historie 20. století a z extrémních ideologických hnutí. Do toho přirozeně spadá i popírání nebo zlehčování holokaustu. Joel Webbon nemá navíc daleko k jinému „vlkovi“, Nicku Fuentesovi, který svými četnými dvojsmyslnými a pubertálními komentáři o Hitlerovi jako „cool týpkovi“ vzbudil nemálo podezření ze sympatií k nacismu. To, že svými komentáři zpochybňoval holokaust, není vzhledem k jeho profilu nijak překvapivé.
Zde vidíme některé příznaky posunu v tomto hnutí. Ještě před dvěma lety šlo především o tzv. konzervativní křesťanské hodnoty: boj proti „wokismu“, liberalismu, sekularismu, potratům, přehnané imigraci a islámu. Šlo tedy o odklon od evangelia a duchovního Božího království k extrémnímu politickému aktivismu (což nazývám politickým náboženstvím) a postupně stále více k boji za určitou formu sakralismu (sjednocení státu a církve a prosazování církevních hodnot státní mocí).
Už tehdy byl patrný také jistý příklon k ekumenismu, protože náboženství římského katolicismu je výrazně politicky orientované. A tak mnozí křesťanští nacionalisté, byť se hrdě hlásí k reformaci, náhle nacházeli v římském katolicismu silného spojence v kulturních válkách a například se spolu objevovali jako spřátelené strany ve svých podcastech, aniž by diskutovali to nejdůležitější: staletý teologický spor o to, co je evangelium.
Dnes je ale situace daleko temnější. Křesťanští nacionalisté mnohdy působí spíše jako „křesťanští nacisté“. Jsou daleko hlouběji zabředlí v konspiracích a zabývají se temnými myšlenkami. Světlo evangelia zde již nemá své místo…
Tady by mohl náš popis přestat. Cílem bylo ukázat na zjevné zlo a problémy, jež existují v tomto temném hnutí, které si neprávem přivlastnilo jméno Pána Ježíše. Teď je ale čas se zamyslet nad tím, jak nepropadnout podobným svodům…
Totiž křesťanský nacionalismus nevyrostl ve vzduchoprázdnu, ale jde o reakční hnutí. Říkejte tomu, jak chcete — kulturní marxismus, woke ideologie, bezbřehý liberalismus, ateistický sekularismus apod. — to vše je onou roznětkou pro vznik (ne)křesťanského nacionalismu.
Jde o značnou část společnosti, která byla mainstreamem dlouhodobě opomíjena a lze říci vytlačena na okraj. Lidé, kteří mají pocit, že svět je proti nim — nebo že se snaží zničit to, co je jim drahé: jejich národní „křesťanskou“ identitu a hodnoty, které zastávají.
Právě tato izolace a vnímání trvalého ohrožení přirozeně vedou k tomu, že část z nich zabloudí do různých konspiračních výkladů reality, přičemž covidové období tento trend výrazně umocnilo.
Dále je zde ploché a nevyvážené politické uvažování, v němž se podpora či nepodpora potratů stává hlavním (a často jediným) určovatelem toho, koho budu politicky podporovat; to je ostatně dlouhodobý americký problém. Připojuje se k tomu i zředěný biblický světonázor, v němž chybí důraz na charakter lidí a vše se redukuje na několik málo bodů podpory či nepodpory určitého tématu. I to k tomu neodmyslitelně patří.
To jsou všechno důležité věci, ale největší problém spočívá v jedné smutné skutečnosti: mnozí lidé, kteří se sice odvolávají na Boha, Boha vůbec neznají. Dnešní církve jsou plné lidí, kteří mají vnější formu zbožnosti, jak o tom mluví Boží slovo (2 Tim. 3:5), ale její moc je jim cizí. Neznají Boha, a proto (mnohdy) ve jménu Boha bojují proti Bohu.
Myslím, že i opravdoví křesťané se mohou dostat do podobných bludů. Stačí, aby v určitém okamžiku nerozvážně nastoupili do špatného ideologického vlaku, který pro ně v danou chvíli může působit jako pravda. Vlak se však rozjede. A čím déle v něm sedíme, tím těžší je z něj vystoupit a přiznat si, že jsme nastoupili špatně.
Takový vlak, když se rozjede špatným směrem, lidi zprvu nevyburcuje k ostražitosti; naopak budou velmi dlouho obhajovat jeho směr. A spolu s tím mohou obhajovat i veliké zlo. Vlak se totiž stane jejich identitou. Přiznat si, že jsme se mýlili, je pak téměř nadlidské a mnohdy to vyžaduje zásadní zásah odjinud…
Neexistuje nic jako křesťanská země. To jsou původně katolické myšlenky a důsledek nepochopení toho, co je Boží království a jaké je poslání církve. Naší hlavní identitou nemá být ani naše země, etnikum, kultura či hodnoty apod. Neříkám, že tyto věci nemají svůj význam — mají. Mohou nás však snadno ovládnout a navést špatným směrem, pokud si nebudeme dávat pozor.
Naše hlavní občanství je v Božím království a naší identitou Pán Ježíš Kristus. V tom je největší svoboda Božího dítěte. A k tomu chceme vést i ostatní lidi..
Ne ke křesťanskému státu ovládanému církví, ke „správným“ hodnotám či morálce, ale k individuálnímu pokání — aby se každý člověk obrátil od svého hříchu k živému Bohu a poznal milost Pána Ježíše Krista!
Vezměme si k srdci následující slova apoštola Pavla:
„Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal, a nyní to pravím s pláčem, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem je břicho a jejich sláva je v jejich hanebnosti; ti myslí na to, co je pozemské. Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit.“ (Fil. 3:18-21).
