Slovo před úvodem
Pro křesťana je základem studium Božího Slova. Rovněž je ale užitečné podívat se na historii: jak křesťanství žilo, čemu věřilo a s čím zápasilo v generaci, která přišla hned po apoštolech. Spisy církevních otců nejsou Písmo a nemají jeho autoritu. Musíme je číst kriticky a poměřovat je Biblí. Přesto nám ukazují víru, která ještě dýchala blízkostí apoštolů, a často nás zahanbí svou vážností a láskou ke Kristu.
Úvod k listu
Kdo psal a komu. List je napsán jménem „církve Boží, která pobývá v Římě“ církvi v Korintu. Jméno autora v textu neuvádí, ale starověká tradice (Dionýsios Korintský kolem r. 170, Irenej, Eusebios) ho shodně připisuje Klementovi, jednomu z předních starších (biskupů) římské církve. Irenej ho uvádí jako třetího v řadě římských představených po apoštolech a píše, že Klement ještě „viděl blažené apoštoly a mluvil s nimi“.
Kdy. Nejčastěji se list datuje do let 95–97 po Kr., na konec vlády císaře Domitiána. Někteří badatelé ho kladou i dříve. V každém případě jde o jeden z nejstarších křesťanských spisů mimo Nový zákon. Možná je dokonce starší než některé jeho knihy.
Proč vznikl. V Korintu, tedy ve sboru, kterému o čtyřicet let dříve psal apoštol Pavel své listy, se znovu objevila roztržka. Několik mladších a troufalých lidí vystoupilo proti starším sboru a ti byli sesazeni, ačkoli sloužili bezúhonně. Římská církev proto píše dlouhý, vroucí a pastýřský list. Vyzývá v něm k pokání, pokoře, lásce a pokojnému pořádku v církvi.
Hlavní témata:
- závist a řevnivost jako kořen zla, doložené na příkladech od Kaina po smrt Petra a Pavla,
- pokání a pokora, s Kristem jako nejvyšším vzorem (celá Izajášova 53. kapitola),
- pokoj a řád v Božím stvoření jako vzor pro život církve,
- vzkříšení,
- ospravedlnění vírou (kap. 32), spojené s výzvou k dobrým skutkům (kap. 33),
- služba starších a jejich ustanovení (kap. 42–44).
Postavení ve staré církvi. List se ve staré církvi těšil velké úctě. Podle Dionýsia Korintského se v Korintu ještě kolem r. 170 předčítal při bohoslužbách. V Alexandrijském kodexu (5. stol.) je dokonce připojen za Nový zákon. Do kánonu Písma však církev tento list nepřijala.
Na co si dát pozor při čtení. Klement hojně cituje Starý zákon podle řeckého překladu (Septuaginty), proto se citáty někdy liší od našich českých Biblí. Občas spojuje více míst dohromady nebo cituje volně. Některé obrazy čerpá z představ své doby (např. legendu o ptáku Fénixovi v kap. 25). Nejde o učení Písma, ale o dobovou ilustraci.
Přehled obsahu (65 kapitol):
- kap. 1–3: chvála dřívějšího života korintské církve a vznik roztržky
- kap. 4–6: závist a řevnivost jako zdroj zla, od Kaina po Petra a Pavla
- kap. 7–12: výzva k pokání, příklady víry, poslušnosti a pohostinnosti
- kap. 13–19: pokora, s Kristem jako nejvyšším vzorem
- kap. 20: pokoj a řád ve stvoření
- kap. 21–30: bázeň Boží, věrnost Božích zaslíbení, vzkříšení
- kap. 31–36: ospravedlnění vírou a dobré skutky, Kristus náš velekněz
- kap. 37–45: řád v církvi, apoštolové a starší
- kap. 46–58: láska, výzva k nápravě a podřízení se starším
- kap. 59–61: velká modlitba církve
- kap. 62–65: závěr a pozdravy
Poznámka k překladu
Tento překlad byl pořízen pomocí umělé inteligence z řeckého originálu a zkontrolován s anglickým překladem J. B. Lightfoota (1891). Biblické odkazy v závorkách jsou doplněny pro snazší orientaci a v originále nejsou.
Text listu
Pozdrav
Církev Boží, která pobývá jako cizinka v Římě, církvi Boží, která pobývá jako cizinka v Korintu, povolaným a posvěceným vůlí Boží skrze našeho Pána Ježíše Krista. Milost vám a pokoj od všemohoucího Boha skrze Ježíše Krista ať se rozhojní.
Kapitola 1
Bratři, pro náhlé a jedna za druhou na nás doléhající neštěstí a protivenství jsme se, jak soudíme, až příliš pozdě obrátili k věcem, o které se u vás vede spor, milovaní. Mluvíme o té vzpouře, která je Božím vyvoleným cizí a nepatřičná, ohavná a bezbožná. Několik unáhlených a troufalých lidí ji rozdmýchalo do takového šílenství, že vaše vážené, proslulé a všemi lidmi milované jméno je těžce pomlouváno.
Kdo totiž u vás pobýval a nepoznal vaši ctnostnou a pevnou víru? Kdo se nepodivil vaší rozvážné a laskavé zbožnosti v Kristu? Kdo nerozhlašoval vaši velkorysou pohostinnost? A kdo neblahořečil vašemu dokonalému a bezpečnému poznání?
Všechno jste totiž konali bez nadržování a chodili jste v Božích ustanoveních. Podřizovali jste se svým vůdcům a vzdávali jste náležitou úctu starším mezi vámi. Mladé jste vedli k tomu, aby smýšleli střídmě a důstojně. Ženám jste kladli na srdce, aby vše konaly s bezúhonným, cudným a čistým svědomím a aby svým mužům projevovaly náležitou lásku. Učili jste je, aby se držely pravidla podřízenosti, vedly domácnost důstojně a byly ve všem rozvážné.
Kapitola 2
Všichni jste byli pokorní, ničím jste se nevychloubali, raději jste se podřizovali, než abyste druhé podrobovali, raději jste dávali, než brali (Sk 20,35). Spokojili jste se s tím, co vám Kristus dal na cestu. Jeho slova jste pilně přijímali, uchovávali jste je hluboko v srdci a jeho utrpení jste měli před očima.
Tak byl všem dán hluboký a hojný pokoj a neutuchající touha konat dobro a na všechny se vylévala plnost Ducha svatého. Plni svatého úmyslu jste s dobrou ochotou a se zbožnou důvěrou vztahovali ruce k všemohoucímu Bohu a prosili ho, aby byl milostivý, jestliže jste snad nevědomky zhřešili.
Dnem i nocí jste zápasili za celé bratrstvo, aby počet jeho vyvolených došel spasení v milosrdenství a čistém svědomí. Byli jste upřímní a bezelstní a navzájem jste si nepamatovali křivdy. Každá vzpoura a každá roztržka vám byla ohavností. Truchlili jste nad proviněními bližních a jejich nedostatky jste považovali za své vlastní. Nelitovali jste žádného dobrého skutku a byli jste připraveni ke každému dobrému dílu (Tt 3,1).
Ozdobeni ctnostným a úctyhodným způsobem života jste všechno konali v bázni před ním. Přikázání a ustanovení Páně byla vepsána na desky vašeho srdce (Př 7,3).
Kapitola 3
Dostalo se vám veškeré slávy a hojnosti a naplnilo se, co je psáno: „Miláček jedl a pil, ztloustl, zmohutněl a zpěčoval se“ (Dt 32,15).
Odtud vzešla řevnivost a závist, svár a vzpoura, pronásledování a nepořádek, válka a zajetí. Tak povstali bezectní proti váženým, neslavní proti slavným, nerozumní proti rozumným, mladí proti starším (Iz 3,5).
Proto se spravedlnost a pokoj vzdálily, protože každý opustil bázeň Boží, oslepl ve víře v něho, nechodí v řádu jeho přikázání a nežije tak, jak se sluší na Krista. Místo toho každý jde za žádostmi svého zlého srdce. Propadli nespravedlivé a bezbožné závisti, skrze kterou přišla na svět i smrt (Mdr 2,24).
Kapitola 4
Je totiž psáno: „Po čase přinesl Kain Bohu oběť z plodin země. Také Ábel přinesl z prvorozených svých ovcí a z jejich tuku. Bůh shlédl na Ábela a na jeho dary, ale na Kaina a na jeho oběti nehleděl. Kain se velmi rozhněval a jeho tvář poklesla. Bůh řekl Kainovi: ‚Proč ses rozhněval a proč ti poklesla tvář? Což jsi nezhřešil, jestliže jsi sice správně obětoval, ale nesprávně rozdělil? Uklidni se. Jeho touha se obrací k tobě a ty budeš nad ním vládnout.‘ Kain řekl svému bratru Ábelovi: ‚Pojďme na pole.‘ A když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil ho“ (Gn 4,3–8 podle Septuaginty).
Vidíte, bratři: řevnivost a závist způsobily bratrovraždu. Pro řevnivost utekl náš otec Jákob před svým bratrem Ezauem. Řevnivost způsobila, že Josef byl pronásledován až k smrti a dostal se až do otroctví. Řevnivost donutila Mojžíše prchnout před faraonem, egyptským králem, když slyšel od svého krajana: „Kdo tě ustanovil soudcem a rozhodčím nad námi? Chceš mě zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?“ (Ex 2,14). Pro řevnivost museli Áron a Mirjam zůstat venku za táborem. Řevnivost svrhla Dátana a Abírama zaživa do podsvětí, protože se vzbouřili proti Božímu služebníku Mojžíšovi. Pro řevnivost David nejen vzbudil závist cizinců, ale byl pronásledován i Saulem, izraelským králem.
Kapitola 5
Ale nechme už starých příkladů a přejděme k zápasníkům, kteří žili nedávno. Vezměme si ušlechtilé příklady z našeho vlastního pokolení.
Pro řevnivost a závist byli pronásledováni největší a nejspravedlivější sloupové církve a zápasili až do smrti. Postavme si před oči dobré apoštoly.
Petra, který pro nespravedlivou řevnivost nesnesl jedno ani dvě, ale mnohá utrpení. Tak vydal svědectví a odešel na místo slávy, které mu náleželo.
Pro řevnivost a svár ukázal Pavel, jak se získává cena vytrvalosti. Sedmkrát nosil pouta, byl vyhnán a kamenován, kázal na východě i na západě a získal vznešenou slávu za svou víru. Celý svět učil spravedlnosti, došel až na nejzazší hranici západu a vydal svědectví před vládci. Tak odešel ze světa a byl přijat na svaté místo, nejvyšší vzor vytrvalosti.
Kapitola 6
K těmto mužům, kteří žili svatým životem, se připojilo veliké množství vyvolených. Ti pro řevnivost vytrpěli mnohá týrání a mučení a stali se mezi námi nejkrásnějším příkladem. Pro řevnivost byly pronásledovány ženy, „Danaovny a Dirké“, které vytrpěly hrozná a bezbožná týrání. Došly k pevnému cíli běhu víry a ony, slabé tělem, obdržely vznešenou odměnu.
(Poznámka: Jde nejspíš o narážku na kruté popravy křesťanek za Nerona, kdy byly ženy nuceny „hrát“ postavy z řeckých mýtů, a to až k smrti.)
Řevnivost odcizila manželky mužům a zvrátila slovo našeho otce Adama: „To je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23). Řevnivost a svár rozvrátily veliká města a vyvrátily veliké národy.
Kapitola 7
Toto vám, milovaní, píšeme nejen proto, abychom vás napomenuli, ale také abychom připomněli sami sobě. Jsme totiž na stejném zápasišti a čeká nás stejný zápas. Proto zanechme prázdných a marných starostí a přistupme ke slavnému a vznešenému pravidlu naší tradice. Pohleďme, co je dobré, co je milé a co je příjemné před tím, který nás stvořil.
Upřeme zrak na krev Kristovu a poznejme, jak drahá je jeho Otci. Byla prolita pro naše spasení a přinesla celému světu milost pokání.
Projděme všechna pokolení a poznejme, že Pán v každém pokolení dával příležitost k pokání těm, kdo se k němu chtěli obrátit. Noe kázal pokání a ti, kdo uposlechli, byli zachráněni. Jonáš kázal Ninivetským zkázu. Oni však litovali svých hříchů, prosbami usmířili Boha a dosáhli spasení, ačkoli byli Bohu cizí.
Kapitola 8
Služebníci Boží milosti mluvili skrze Ducha svatého o pokání. A sám Pán všech věcí mluvil o pokání s přísahou: „Jakože jsem živ, praví Pán, nechci smrt hříšníka, ale jeho pokání“ (Ez 33,11). A připojil ještě dobré slovo: „Čiňte pokání, dome izraelský, od své nepravosti. Řekni synům mého lidu: I kdyby vaše hříchy sahaly od země až k nebi, i kdyby byly červenější než šarlat a černější než žíněné roucho, a vy se ke mně obrátíte celým srdcem a řeknete ‚Otče‘, vyslyším vás jako svatý lid.“
(Tento citát se v kanonických knihách v této podobě nenachází. Může jít o volné spojení míst z Ezechiela a Izajáše nebo o citát z neznámého spisu.)
A na jiném místě praví takto: „Umyjte se, očisťte se, odstraňte zlo ze svých duší před mýma očima. Přestaňte páchat zlo, učte se činit dobro. Hledejte právo, vysvoboďte utlačovaného, zastaňte se sirotka, ujměte se vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Pán. Budou-li vaše hříchy jako purpur, zbělím je jako sníh. Budou-li jako šarlat, zbělím je jako vlnu. Budete-li chtít a uposlechnete mě, budete jíst dobra země. Jestliže však nebudete chtít a neuposlechnete mě, pozře vás meč. Neboť to promluvila ústa Hospodinova“ (Iz 1,16–20).
Protože tedy chce, aby všichni jeho milovaní měli účast na pokání, potvrdil to svou všemohoucí vůlí.
Kapitola 9
Proto poslechněme jeho velebnou a slavnou vůli. Jako prosebníci o jeho milosrdenství a dobrotu padněme před ním a obraťme se k jeho slitování. Zanechme marné námahy, sváru i řevnivosti, která vede k smrti.
Upřeme zrak na ty, kdo dokonale sloužili jeho velebné slávě. Vezměme si Henocha, který byl v poslušnosti shledán spravedlivým a byl přenesen, a nikdo nenašel jeho smrt (Gn 5,24; Žd 11,5). Noe byl shledán věrným a svou službou kázal světu nový počátek. Skrze něho Pán zachránil živočichy, kteří ve svornosti vešli do archy.
Kapitola 10
Abraham, nazvaný přítelem Božím (Jk 2,23), byl shledán věrným, protože byl poslušný Božích slov. Z poslušnosti vyšel ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce. Opustil malou zemi, slabé příbuzenstvo a nevelký dům, aby zdědil Boží zaslíbení. Bůh mu totiž říká: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám ti a učiním velikým tvé jméno a budeš požehnaný. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a prokleji ty, kdo zlořečí tobě. V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země“ (Gn 12,1–3).
A když se odloučil od Lota, řekl mu Bůh znovu: „Pozvedni oči a rozhlédni se z místa, kde jsi, na sever i na jih, na východ i na západ. Celou zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu navěky. Učiním tvé potomstvo jako prach země. Bude-li kdo moci spočítat prach země, bude spočítáno i tvé potomstvo“ (Gn 13,14–16).
A znovu praví: „Bůh vyvedl Abrahama ven a řekl mu: ‚Pohleď na nebe a spočítej hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Tak početné bude tvé potomstvo.‘ Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost“ (Gn 15,5–6).
Pro víru a pohostinnost mu byl ve stáří dán syn. A z poslušnosti ho přinesl Bohu v oběť na jedné z hor, kterou mu ukázal.
Kapitola 11
Pro pohostinnost a zbožnost byl Lot zachráněn ze Sodomy, když celé okolí bylo souzeno ohněm a sírou. Pán tím dal najevo, že neopouští ty, kdo v něho doufají, ale ty, kdo se odvracejí jinam, vydává trestu a mukám. Jeho žena, která s ním vyšla, smýšlela jinak a nebyla s ním zajedno. Proto se stala znamením: proměnila se v solný sloup, který stojí dodnes. Všichni tak mají vědět, že ti, kdo jsou rozpolcení a pochybují o Boží moci, propadají soudu a stávají se výstrahou pro všechna pokolení.
Kapitola 12
Pro víru a pohostinnost byla zachráněna Rachab, zvaná nevěstka. Když Jozue, syn Núnův, vyslal zvědy do Jericha, král té země se dozvěděl, že přišli prozkoumat jejich zemi. Vyslal muže, aby je zajali a aby byli po zajetí usmrceni.
Pohostinná Rachab je přijala a ukryla na střeše pod stonky lnu. Když přišli královi lidé a řekli: „Přišli k tobě zvědové naší země. Vyveď je, neboť tak přikazuje král,“ odpověděla: „Muži, které hledáte, ke mně opravdu přišli, ale hned zase odešli a jdou svou cestou.“ A ukázala jim opačným směrem.
Mužům pak řekla: „Já dobře vím, že Hospodin Bůh vám vydává tuto zemi, neboť strach a hrůza z vás padly na její obyvatele. Až ji tedy dobudete, zachraňte mne i dům mého otce.“ Řekli jí: „Stane se, jak jsi nám řekla. Až poznáš, že přicházíme, shromáždíš všechny své pod svou střechu a budou zachráněni. Kdo bude nalezen mimo dům, zahyne.“
Dali jí také znamení: měla ze svého domu vyvěsit šarlatovou šňůru. Tím dali najevo, že skrze krev Páně přijde vykoupení všem, kdo věří a doufají v Boha. Vidíte, milovaní, že v té ženě nebyla jen víra, ale i proroctví.
Kapitola 13
Buďme tedy pokorní, bratři. Odložme všechnu chlubivost, nadutost, pošetilost i hněv a čiňme, co je psáno. Duch svatý totiž praví: „Ať se nechlubí moudrý svou moudrostí ani silný svou silou ani bohatý svým bohatstvím, ale kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu, tím, že ho hledá a koná právo a spravedlnost“ (Jr 9,23–24; 1K 1,31).
Pamatujme především na slova Pána Ježíše, která mluvil, když učil mírnosti a shovívavosti. Řekl totiž: „Buďte milosrdní, abyste dosáhli milosrdenství. Odpouštějte, aby vám bylo odpuštěno. Jak jednáte vy, tak bude jednáno s vámi. Jak dáváte, tak vám bude dáno. Jak soudíte, tak budete souzeni. Jak jste laskaví, tak k vám bude prokázána laskavost. Jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám“ (srov. Mt 5,7; 6,14; 7,1–2.12; L 6,31.36–38).
Tímto přikázáním a těmito příkazy se posilněme, abychom v pokoře chodili poslušni jeho svatých slov. Svaté slovo totiž praví: „Na koho shlédnu, ne-li na pokorného a tichého, který se chvěje před mými slovy?“ (Iz 66,2).
Kapitola 14
Je tedy spravedlivé a svaté, muži bratři, abychom byli poslušní raději Boha, než abychom šli za těmi, kdo v chlubivosti a nepořádku vedou k ohavné řevnivosti. Neutrpěli bychom totiž obyčejnou škodu, ale vystavili bychom se velikému nebezpečí, kdybychom se lehkomyslně vydali vůli lidí, kteří se ženou do sváru a vzpour, aby nás odvrátili od toho, co je dobré.
Buďme k sobě navzájem laskaví podle milosrdenství a vlídnosti toho, který nás stvořil. Je totiž psáno: „Laskaví budou obývat zemi a bezúhonní na ní zůstanou, ale ti, kdo přestupují zákon, budou z ní vyhlazeni“ (Př 2,21–22). A znovu praví: „Viděl jsem bezbožného, jak se povyšuje a vypíná jako libanonské cedry. Prošel jsem kolem, a hle, už nebyl. Hledal jsem jeho místo, a nenašel jsem. Zachovávej bezúhonnost a hleď na přímost, neboť pokojný člověk má budoucnost“ (Ž 37,35–37).
Kapitola 15
Přimkněme se tedy k těm, kdo pěstují pokoj se zbožností, a ne k těm, kdo pokoj chtějí jen pokrytecky. Praví se totiž na jednom místě: „Tento lid mě ctí rty, ale jejich srdce je daleko ode mne“ (Iz 29,13). A znovu: „Ústy žehnali, ale v srdci zlořečili“ (Ž 62,5). A dále praví: „Milovali ho svými ústy a svým jazykem mu lhali. Jejich srdce však s ním nebylo upřímné a nebyli věrni jeho smlouvě“ (Ž 78,36–37).
„Proto ať oněmí lstivé rty, které mluví zpupně proti spravedlivému“ (Ž 31,19). A znovu: „Ať Hospodin vyhladí všechny lstivé rty a jazyk, který mluví nadutě, ty, kdo říkají: ‚Svým jazykem zvítězíme, naše rty jsou s námi, kdo je naším pánem?‘ Pro útisk ubohých a pro sténání chudých nyní povstanu, praví Hospodin. Postavím ho do bezpečí a budu s ním jednat otevřeně“ (Ž 12,4–6).
Kapitola 16
Kristus totiž patří pokorným, ne těm, kdo se vypínají nad jeho stádem. Žezlo Boží velebnosti, Pán Ježíš Kristus, nepřišel v okázalé chlubivosti ani v pýše, ačkoli mohl. Přišel v pokoře, jak o něm promluvil Duch svatý. Praví totiž:
„Pane, kdo uvěřil naší zvěsti a komu byla zjevena paže Hospodinova? Ohlásili jsme před ním: je jako dítě, jako kořen ve vyprahlé zemi. Neměl podobu ani slávu. Viděli jsme ho, a neměl vzhled ani krásu. Jeho podoba byla bez cti, zaostávala za podobou lidí. Byl to člověk ranami stižený a bolestmi, který umí snášet slabost. Odvrátil svou tvář, byl zneuctěn a nevážili jsme si ho.
On nese naše hříchy a trpí za nás. My jsme ho však pokládali za zbitého, za raněného a týraného. Byl však zraněn pro naše hříchy a trpěl pro naše nepravosti. Trest pro náš pokoj byl na něm a jeho ranami jsme byli uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý bloudil svou cestou. A Pán ho vydal za naše hříchy.
On pro své utrpení neotvírá ústa. Jako ovce byl veden na porážku a jako beránek němý před tím, kdo ho stříhá, tak neotevírá svá ústa. V jeho ponížení mu bylo odňato právo. Kdo vylíčí jeho pokolení? Neboť jeho život je vyrván ze země. Pro nepravosti mého lidu přišel na smrt.
Dám zlé za jeho hrob a bohaté za jeho smrt, neboť se nedopustil nepravosti a v jeho ústech nebyla nalezena lest. A Pán ho chce očistit od rány. Přinesete-li oběť za hřích, vaše duše uvidí potomstvo s dlouhým životem. Pán chce zbavit jeho duši trápení, ukázat mu světlo, vytvořit ho rozumností a ospravedlnit spravedlivého, který dobře slouží mnohým. On sám ponese jejich hříchy.
Proto on dostane mnohé za dědictví a bude dělit kořist se silnými, protože jeho duše byla vydána na smrt a byl započten mezi zločince. On nesl hříchy mnohých a pro jejich hříchy byl vydán“ (Iz 53,1–12 podle Septuaginty).
A znovu sám praví: „Já však jsem červ, a ne člověk, potupa lidí a opovržení lidu. Všichni, kdo mě vidí, se mi posmívají, pohybují rty, potřásají hlavou: ‚Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, když v něm má zalíbení!‘“ (Ž 22,7–9).
Vidíte, milovaní muži, jaký vzor nám byl dán. Jestliže se Pán takto pokořil, co máme dělat my, kteří jsme skrze něho přišli pod jho jeho milosti?
Kapitola 17
Buďme následovníky i těch, kdo chodili v kozích kůžích a ovčích kožešinách (Žd 11,37) a kázali příchod Kristův. Míníme proroky Eliáše a Elíšu a také Ezechiela, a k nim i ty, kterým se dostalo dobrého svědectví.
Abrahamovi se dostalo velikého svědectví a byl nazván přítelem Božím. Přesto když hleděl na Boží slávu, řekl v pokoře: „Já jsem prach a popel“ (Gn 18,27).
O Jóbovi je zase psáno: „Jób byl spravedlivý a bezúhonný, pravdivý, bohabojný a vyhýbal se všemu zlému“ (Jb 1,1). On sám se však obviňuje slovy: „Nikdo není čistý od poskvrny, i kdyby jeho život trval jediný den“ (Jb 14,4–5 podle Septuaginty).
Mojžíš byl nazván věrným v celém Božím domě (Nu 12,7; Žd 3,2). Skrze jeho službu Bůh soudil Egypt ranami a tresty. Ale ani on, ač tak velice oslaven, nemluvil povýšeně. Když k němu z keře zaznělo Boží slovo, řekl: „Kdo jsem já, že mě posíláš? Mám slabý hlas a těžký jazyk“ (Ex 3,11; 4,10). A znovu říká: „Jsem jen pára z hrnce.“
(Poslední citát není z žádné známé biblické knihy. Pochází zřejmě ze ztraceného apokryfního spisu o Mojžíšovi.)
Kapitola 18
A co řekneme o Davidovi, o němž bylo vydáno dobré svědectví? Bůh o něm řekl: „Nalezl jsem muže podle svého srdce, Davida, syna Jišajova. Pomazal jsem ho věčným milosrdenstvím“ (Ž 89,21; 1S 13,14; Sk 13,22). On sám však říká Bohu:
„Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého velikého milosrdenství, a pro množství svého slitování smaž mou nepravost. Důkladně mě omyj od mé nepravosti a očisť mě od mého hříchu. Neboť svou nepravost znám a můj hřích je stále přede mnou. Proti tobě jedinému jsem zhřešil a učinil jsem, co je zlé v tvých očích, abys byl uznán za spravedlivého ve svých slovech a zvítězil, když se s tebou soudí.
Hle, v nepravostech jsem byl počat a v hříších mě počala má matka. Hle, ty miluješ pravdu. Zjevil jsi mi neznámé a skryté věci své moudrosti. Pokropíš mě yzopem a budu čistý, umyješ mě a budu bělejší než sníh. Dáš mi slyšet radost a veselí, zajásají zkroušené kosti. Odvrať svou tvář od mých hříchů a smaž všechny mé nepravosti.
Stvoř ve mně čisté srdce, Bože, a obnov v mém nitru ducha přímého. Neodvrhuj mě od své tváře a svého svatého Ducha mi neodnímej. Vrať mi radost ze své spásy a posilni mě duchem vůdčím. Budu učit přestupníky tvým cestám a bezbožní se k tobě obrátí. Vysvoboď mě od krve, Bože, Bože mé spásy. Můj jazyk bude jásat nad tvou spravedlností. Pane, otevři má ústa a mé rty budou zvěstovat tvou chválu.
Kdybys chtěl oběť, dal bych ji, ale v zápalných obětech nemáš zalíbení. Obětí Bohu je zkroušený duch. Zkroušeným a pokořeným srdcem Bůh nepohrdne“ (Ž 51,3–19).
Kapitola 19
Pokora a poddajnost tolika a takových mužů, o nichž bylo vydáno svědectví, skrze poslušnost učinila lepšími nejen nás, ale i pokolení před námi, i ty, kdo přijímali jeho slova v bázni a pravdě.
Když jsme tedy získali podíl na tolika velikých a slavných činech, vraťme se k cíli pokoje, který nám byl předán od počátku. Upřeme zrak na Otce a Stvořitele celého světa a přimkněme se k jeho velkolepým a nesmírným darům pokoje a k jeho dobrodiním. Pohleďme na něho svou myslí a očima duše se zahleďme na jeho shovívavou vůli. Pochopme, jak bez hněvu jedná s celým svým stvořením.
Kapitola 20
Nebesa, řízená jeho správou, se mu v pokoji podřizují. Den i noc probíhají dráhu, kterou jim určil, a navzájem si nepřekážejí. Slunce, měsíc i chóry hvězd podle jeho nařízení ve svornosti a bez jakéhokoli vybočení obíhají v mezích, které jim byly vytyčeny.
Země podle jeho vůle rodí ve svých časech a vydává hojnou potravu lidem, zvěři i všem živým tvorům na ní. Nevzpírá se a nemění nic z toho, co on ustanovil. Nevystižitelné hlubiny propastí a nevýslovné oblasti podsvětí jsou drženy týmiž nařízeními.
Hlubina nezměrného moře, kterou jeho tvůrčí čin shromáždil v jedno, nepřekračuje závory, které jí byly postaveny. Jak jí přikázal, tak činí. Řekl totiž: „Až sem dojdeš a tvé vlny se v tobě roztříští“ (Jb 38,11). Oceán, pro lidi nepřekročitelný, i světy za ním jsou řízeny týmiž nařízeními Pána.
Jarní, letní, podzimní i zimní období se v pokoji navzájem střídají. Větry ve svých stanovištích konají svou službu ve svůj čas bez překážky. Nevysychající prameny, stvořené pro potěšení a zdraví, bez ustání podávají lidem prsy k životu. I ti nejmenší živočichové se shromažďují ve svornosti a pokoji.
To všechno velký Stvořitel a Pán všech věcí ustanovil, aby trvalo v pokoji a svornosti. Prokazuje dobro všemu, ale nadmíru hojně nám, kteří jsme se utekli k jeho slitování skrze našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva a velebnost na věky věků. Amen.
Kapitola 21
Dejte si pozor, milovaní, aby se jeho četná dobrodiní neobrátila k odsouzení nám všem, jestliže nebudeme žít hodni jeho a nebudeme ve svornosti konat, co je dobré a co se mu líbí. Praví se totiž na jednom místě: „Duch Páně je svíce, která zkoumá nitro“ (Př 20,27). Uvědomme si, jak blízko je, a že mu neunikne nic z našich myšlenek ani úvah, které vedeme. Je tedy správné, abychom od jeho vůle nedezertovali. Raději urazme pošetilé a nerozumné lidi, kteří se vypínají a chlubí nadutými řečmi, než abychom urazili Boha.
Ctěme Pána Ježíše Krista, jehož krev byla dána za nás. Mějme v úctě své představené, ctěme starší, mladé vychovávejme v bázni Boží, své ženy veďme k dobrému. Ať projevují milou povahu čistoty, ať ukazují upřímnou vůli k mírnosti, ať mlčením dávají najevo, že vládnou svému jazyku. Ať svou lásku neprojevují podle náklonnosti, ale stejně a svatě všem, kdo se bojí Boha.
Naše děti ať mají podíl na výchově v Kristu. Ať se učí, co zmůže u Boha pokora, co zmůže čistá láska, jak dobrá a veliká je bázeň před ním a jak zachraňuje všechny, kdo v ní žijí svatě a s čistou myslí. On je totiž zpytatel myšlenek a úmyslů. Jeho dech je v nás, a když chce, odejme ho.
Kapitola 22
To všechno potvrzuje víra v Krista. On sám nás skrze Ducha svatého volá takto: „Pojďte, synové, slyšte mě, naučím vás bázni Hospodinově. Kdo je člověk, který touží po životě a chce vidět dobré dny? Chraň svůj jazyk před zlem a své rty před lstivou řečí. Odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj. Oči Hospodinovy hledí na spravedlivé a jeho uši na jejich prosby. Tvář Hospodinova je však proti těm, kdo páchají zlo, aby vyhladil jejich památku ze země. Spravedlivý volal a Hospodin ho vyslyšel a vysvobodil ho ze všech jeho soužení“ (Ž 34,12–18). „Mnoho ran čeká hříšníka, ale ty, kdo doufají v Hospodina, obklopí milosrdenství“ (Ž 32,10).
Kapitola 23
Všemilosrdný a dobrotivý Otec má soucit s těmi, kdo se ho bojí. Laskavě a vlídně uděluje své milosti těm, kdo k němu přistupují s upřímnou myslí. Nebuďme proto rozpolcení a naše duše ať si nevymýšlí pochybnosti o jeho nesmírných a slavných darech.
Ať je od nás daleko to, co praví Písmo: „Ubozí jsou rozpolcení, kteří pochybují v duši a říkají: ‚To jsme slyšeli už za dnů našich otců, a hle, zestárli jsme a nic z toho se nám nestalo.‘ Vy nerozumní, srovnejte se se stromem. Vezměte vinnou révu: nejprve shazuje listí, pak raší výhonek, potom list, potom květ, potom trpký hrozen, a nakonec zralý hrozen.“
(Tento citát se v Bibli nenachází. Pochází z neznámého spisu, snad ze ztraceného proroctví. Týž text cituje i tzv. 2. Klementův list.)
Vidíte, jak za krátký čas dozraje plod stromu. Opravdu rychle a náhle se naplní jeho vůle, jak dosvědčuje i Písmo: „Rychle přijde a neopozdí se“ (Iz 13,22; Ab 2,3) a „Náhle přijde do svého chrámu Pán, Svatý, kterého očekáváte“ (Mal 3,1).
Kapitola 24
Pohleďme, milovaní, jak nám Pán ustavičně ukazuje budoucí vzkříšení. Jeho prvotinou učinil Pána Ježíše Krista, když ho vzkřísil z mrtvých. Hleďme, milovaní, na vzkříšení, které se děje v pravidelném čase.
Den a noc nám ukazují vzkříšení: noc usíná, den vstává; den odchází, noc přichází. Vezměme si plody země: jak a jakým způsobem probíhá setí? Rozsévač vyjde a vhodí do země každé semeno (Mk 4,3). Semena padnou do země suchá a holá a rozkládají se. Potom je z rozkladu vzkřísí mocná Pánova prozřetelnost a z jednoho zrna vyroste mnoho a nese plod.
Kapitola 25
Pohleďme na podivuhodné znamení, které se děje ve východních krajích, totiž v okolí Arábie. Je tam pták, který se nazývá fénix. Je jediný svého druhu a žije pět set let. Když se blíží jeho konec a má zemřít, udělá si hnízdo z kadidla, myrhy a jiných vonných látek. Když se naplní jeho čas, vejde do něho a zemře. Z rozkládajícího se masa však vznikne jakýsi červ, který se živí šťávami mrtvého ptáka a vyrostou mu křídla. Když zesílí, vezme hnízdo, v němž jsou kosti jeho předka, a nese je z Arábie do Egypta, do města zvaného Héliopolis. Za bílého dne, před očima všech, přiletí na oltář slunce, položí je tam a pak se vydá na zpáteční cestu. Kněží potom nahlédnou do záznamů o letopočtech a zjistí, že přiletěl právě po uplynutí pětisetého roku.
(Poznámka: Legendu o fénixovi uvádějí i antičtí autoři, např. Hérodotos a Plinius. Klement ji přebírá jako všeobecně známou přírodní zajímavost své doby a používá ji jen jako ilustraci. Učení o vzkříšení nestojí na ní, ale na Kristově vzkříšení, viz kap. 24.)
Kapitola 26
Máme tedy za něco velikého a podivuhodného, že Stvořitel všeho vzkřísí ty, kdo mu svatě sloužili v důvěře dobré víry, když nám velkolepost svého zaslíbení ukazuje dokonce i na ptákovi? Praví se totiž na jednom místě: „Vzkřísíš mě a budu tě chválit“ (srov. Ž 28,7) a „Ulehl jsem a usnul, procitl jsem, neboť ty jsi se mnou“ (Ž 3,6). A Jób zase říká: „Vzkřísíš toto mé tělo, které toto všechno vytrpělo“ (Jb 19,26).
Kapitola 27
S touto nadějí ať se naše duše přimknou k tomu, který je věrný ve svých zaslíbeních a spravedlivý ve svých soudech. Ten, který přikázal nelhat, tím spíše sám nebude lhát. U Boha totiž není nic nemožného kromě lži (Žd 6,18). Ať se v nás tedy znovu rozhoří víra v něho a uvědomme si, že všechno je mu blízko.
Slovem své velebnosti všechno ustavil a slovem to může i zničit. „Kdo mu řekne: Co jsi to udělal? Nebo kdo se postaví síle jeho moci?“ (Mdr 12,12; 11,21). Kdy chce a jak chce, všechno učiní, a nic z toho, co ustanovil, nepomine. Všechno je před ním a nic neunikne jeho úradku, neboť „nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hlásá dílo jeho rukou. Den dni předává řeč a noc noci zvěstuje poznání. Nejsou to slova ani řeč, jejichž hlas by nebyl slyšet“ (Ž 19,2–4).
Kapitola 28
Když tedy on všechno vidí a slyší, bojme se ho a zanechme ohavných žádostí po zlých skutcích, abychom byli jeho milosrdenstvím chráněni před budoucími soudy. Kam by mohl někdo z nás uniknout před jeho mocnou rukou? Který svět přijme toho, kdo od něho uteče? Písmo totiž na jednom místě praví: „Kam půjdu a kde se skryji před tvou tváří? Vystoupím-li na nebesa, jsi tam. Odejdu-li na kraj země, je tam tvá pravice. Ustelu-li si v propastech, je tam tvůj Duch“ (Ž 139,7–10). Kam tedy může kdo odejít nebo kam utéci před tím, který obepíná všechno?
Kapitola 29
Přistupme tedy k němu ve svatosti duše, pozvedejme k němu čisté a neposkvrněné ruce a milujme našeho laskavého a milosrdného Otce, který si nás učinil svým vyvoleným podílem. Tak je totiž psáno: „Když Nejvyšší rozděloval národy, když rozptyloval syny Adamovy, stanovil hranice národů podle počtu Božích andělů. Podílem Hospodinovým se stal jeho lid Jákob, Izrael jeho dědičným údělem“ (Dt 32,8–9 podle Septuaginty). A na jiném místě praví: „Hle, Hospodin si bere národ z prostředku národů, jako člověk bere prvotiny ze svého humna. A z toho národa vzejde svatý svatých.“
(Poslední citát se v Bibli v této podobě nenachází. Je to volné spojení několika míst, např. Dt 4,34; 14,2; Nu 18,27.)
Kapitola 30
Protože jsme tedy podílem Svatého, čiňme všechno, co patří ke svatosti. Utíkejme od pomluv, od ohavných a nečistých objetí, od opilství, výtržností, odporných žádostí, ohavného cizoložství a nenáviděné pýchy. „Bůh se totiž,“ praví Písmo, „pyšným protiví, ale pokorným dává milost“ (Př 3,34; Jk 4,6; 1Pt 5,5).
Přimkněme se k těm, kterým je dána milost od Boha. Oblečme se do svornosti, buďme pokorní a zdrženliví, vzdalujme se od všeho našeptávání a pomlouvání. Ospravedlňujme se skutky, a ne slovy. Praví se totiž: „Kdo mnoho mluví, uslyší i odpověď. Či si myslí mnohomluvný, že je spravedlivý? Požehnaný je ten, kdo je zrozen z ženy a má krátký život. Nebuď mnohomluvný“ (Jb 11,2–3 podle Septuaginty).
Naše chvála ať je u Boha, a ne od nás samých. Bůh totiž nenávidí ty, kdo chválí sami sebe. Svědectví o našich dobrých činech ať vydávají jiní, jako bylo vydáno o našich otcích, kteří byli spravedliví. Drzost, opovážlivost a troufalost patří těm, kdo jsou od Boha prokleti. Mírnost, pokora a vlídnost patří těm, kdo jsou od Boha požehnáni.
Kapitola 31
Přimkněme se tedy k jeho požehnání a pohleďme, jaké jsou cesty požehnání. Probírejme události od počátku. Proč byl náš otec Abraham požehnán? Nebylo to proto, že skrze víru konal spravedlnost a pravdu? Izák se s důvěrou, protože znal, co přijde, ochotně nechal vést jako oběť. Jákob s pokorou opustil kvůli bratrovi svou zemi, odešel k Lábanovi a sloužil mu. A bylo mu dáno dvanáct kmenů Izraele.
Kapitola 32
Kdo to všechno jednotlivě upřímně uváží, pozná velikost darů, které Bůh dal. Z Jákoba pocházejí všichni kněží a levité, kteří slouží u Božího oltáře. Z něho pochází podle těla Pán Ježíš (Ř 9,5). Z něho pocházejí králové, vládci a vůdcové z Judova pokolení. A ani ostatní jeho kmeny nejsou v malé vážnosti, jak Bůh zaslíbil: „Tvé potomstvo bude jako hvězdy na nebi“ (Gn 15,5; 22,17).
Všichni tedy byli oslaveni a vyvýšeni ne sami skrze sebe ani skrze své skutky nebo spravedlivé činy, které konali, ale skrze jeho vůli.
Tak i my, povolaní jeho vůlí v Kristu Ježíši, nejsme ospravedlněni sami skrze sebe ani skrze svou moudrost, rozumnost či zbožnost, ani skrze skutky, které jsme konali ve svatosti srdce, ale skrze víru, kterou všemohoucí Bůh ospravedlňoval všechny od počátku věků. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Kapitola 33
Co tedy máme dělat, bratři? Máme zahálet v konání dobra a opustit lásku? Ať to Pán nikdy nedopustí, alespoň ne u nás. Spěchejme raději s horlivostí a ochotou konat každé dobré dílo. Vždyť sám Stvořitel a Pán všeho se raduje ze svých děl.
Svou nejvyšší mocí upevnil nebesa a svou nevystižitelnou moudrostí je uspořádal. Zemi oddělil od vody, která ji obklopovala, a postavil ji na pevný základ své vlastní vůle. Živočichům, kteří se po ní pohybují, přikázal svým nařízením, aby byli. Moře a živočichy v něm připravil a svou mocí je ohradil. A nade všechno svýma svatýma a neposkvrněnýma rukama vytvořil člověka, nejvznešenějšího a rozumem nejvyššího tvora, jako otisk svého vlastního obrazu.
Bůh totiž praví takto: „Učiňme člověka podle našeho obrazu a podoby. I stvořil Bůh člověka, muže a ženu je stvořil“ (Gn 1,26–27). Když to všechno dokončil, schválil to, požehnal tomu a řekl: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28).
Pohleďme, že všichni spravedliví byli ozdobeni dobrými skutky a že i sám Pán se ozdobil dobrými skutky a radoval se. Máme-li tedy takový vzor, podřiďme se bez otálení jeho vůli. Celou svou silou konejme dílo spravedlnosti.
Kapitola 34
Dobrý dělník přijímá chléb za svou práci s jistotou. Líný a nedbalý se svému zaměstnavateli nedokáže podívat do očí. Musíme tedy být horliví v konání dobra, neboť všechno je od něho. Předem nám totiž říká: „Hle, Pán přichází a jeho odplata je před ním, aby odplatil každému podle jeho díla“ (Iz 40,10; 62,11; Zj 22,12). Napomíná tedy nás, kdo v něho celým srdcem věříme, abychom nebyli líní ani nedbalí v žádném dobrém díle.
Naše chlouba a naše důvěra ať je v něm. Podřizujme se jeho vůli. Pohleďme na celé zástupy jeho andělů, jak stojí připraveni a slouží jeho vůli. Písmo totiž praví: „Desetitisíce desetitisíců stály před ním a tisíce tisíců mu sloužily“ (Da 7,10) a volaly: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celé stvoření je plné jeho slávy“ (Iz 6,3).
I my se tedy shromážděme ve svornosti a s čistým svědomím a volejme k němu vytrvale jako jedněmi ústy, abychom měli podíl na jeho velikých a slavných zaslíbeních. Praví totiž: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a co nevstoupilo do lidského srdce, to připravil těm, kdo na něho čekají“ (Iz 64,3; 1K 2,9).
Kapitola 35
Jak blažené a podivuhodné jsou Boží dary, milovaní! Život v nesmrtelnosti, záře ve spravedlnosti, pravda ve svobodě, víra v důvěře, zdrženlivost ve svatosti. A to všechno můžeme poznat už nyní. Co teprve je připraveno těm, kdo na něho čekají? Stvořitel a Otec věků, Nejsvětější, sám zná jejich počet a krásu.
Usilujme tedy o to, abychom byli nalezeni v počtu těch, kdo na něho čekají, a měli tak podíl na zaslíbených darech. Ale jak se to stane, milovaní? Bude-li naše mysl skrze víru pevně upřena k Bohu. Budeme-li hledat, co se mu líbí a co je mu příjemné. Budeme-li konat, co odpovídá jeho bezúhonné vůli, a půjdeme-li cestou pravdy. Musíme ze sebe odvrhnout všechnu nespravedlnost a nepravost, chamtivost, sváry, zlomyslnost a lsti, našeptávání a pomluvy, nenávist k Bohu, pýchu a domýšlivost, marnou slávu a nepohostinnost. Ti, kdo to dělají, jsou Bohu nenávistní, a nejen ti, kdo to dělají, ale i ti, kdo s nimi souhlasí (Ř 1,32).
Písmo totiž praví: „Hříšníkovi však Bůh řekl: ‚Proč vypočítáváš má ustanovení a bereš do úst mou smlouvu? Vždyť nenávidíš kázeň a má slova házíš za hlavu. Viděl-li jsi zloděje, běžel jsi s ním, a s cizoložníky jsi měl podíl. Tvá ústa oplývala zlobou a tvůj jazyk spřádal lest. Seděl jsi a pomlouval svého bratra, synovi své matky jsi kladl překážky. To jsi dělal, a já jsem mlčel. Myslel sis, bezbožníku, že budu jako ty. Usvědčím tě a postavím tě tváří v tvář tobě samému. Pochopte to, vy, kdo zapomínáte na Boha, aby vás neuchvátil jako lev a nikdo by vás nevysvobodil. Oběť chvály mě oslaví a tam je cesta, na které mu ukážu Boží spásu‘“ (Ž 50,16–23).
Kapitola 36
To je cesta, milovaní, na které jsme nalezli svou spásu, Ježíše Krista, velekněze našich obětí, ochránce a pomocníka v naší slabosti.
Skrze něho upíráme zrak do nebeských výšin. Skrze něho vidíme jako v zrcadle jeho neposkvrněnou a vznešenou tvář. Skrze něho se otevřely oči našeho srdce. Skrze něho naše nerozumná a zatemněná mysl vykvétá do světla. Skrze něho chtěl Pán, abychom okusili nesmrtelné poznání. On, „který je odleskem jeho velebnosti, je o tolik vyšší než andělé, oč vznešenější jméno zdědil“ (Žd 1,3–4).
Je totiž psáno: „Své anděly činí větry a své služebníky ohnivým plamenem“ (Ž 104,4; Žd 1,7). O svém Synu však Pán řekl toto: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. Žádej ode mne a dám ti národy do dědictví a končiny země do vlastnictví“ (Ž 2,7–8). A znovu mu říká: „Seď po mé pravici, dokud ti nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou“ (Ž 110,1). Kdo jsou tedy ti nepřátelé? Ti, kdo jsou zlí a vzpírají se jeho vůli.
Kapitola 37
Sloužme tedy, bratři, jako vojáci se vší horlivostí pod jeho bezúhonnými rozkazy. Pohleďme na vojáky, kteří slouží pod našimi veliteli, jak spořádaně, jak ochotně a jak poslušně plní rozkazy. Ne všichni jsou velitelé, ne všichni jsou nad tisíci, nad stovkami, nad padesáti a tak dále. Každý však na svém místě plní, co přikazuje král a velitelé.
Velcí nemohou být bez malých, ani malí bez velkých. Všechno je jaksi propojeno, a v tom je užitek. Vezměme si naše tělo. Hlava není nic bez nohou, stejně jako nohy nejsou nic bez hlavy. I ty nejmenší údy našeho těla jsou potřebné a užitečné pro celé tělo. Všechny spolupracují a společně se podřizují, aby bylo zachováno celé tělo (1K 12,12–26).
Kapitola 38
Ať je tedy i u nás zachováno celé tělo v Kristu Ježíši a každý ať se podřizuje svému bližnímu podle obdarování, které dostal. Silný ať se stará o slabého a slabý ať si váží silného. Bohatý ať pomáhá chudému a chudý ať děkuje Bohu, že mu dal někoho, kdo naplní jeho nedostatek. Moudrý ať neprokazuje svou moudrost slovy, ale dobrými skutky. Pokorný ať nevydává svědectví sám o sobě, ale ať nechá, aby o něm svědčil jiný. Kdo je čistý v těle, ať se tím nechlubí, protože ví, že tuto zdrženlivost mu dává jiný.
Uvažme tedy, bratři, z jaké látky jsme byli učiněni, kdo a jací jsme vstoupili do světa, z jakého hrobu a temnoty nás přivedl do svého světa ten, který nás vytvořil a stvořil, a který nám připravil svá dobrodiní dříve, než jsme se narodili. Protože to všechno máme od něho, máme mu za všechno děkovat. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Kapitola 39
Nerozumní, nemoudří, pošetilí a nevzdělaní lidé se nám posmívají a tropí si z nás smích, protože se chtějí vyvyšovat ve svých představách. Co ale zmůže smrtelník? Jakou sílu má ten, kdo je ze země? Je totiž psáno:
„Neměl jsem před očima žádnou podobu, jen jsem slyšel vánek a hlas: Což bude smrtelník čistý před Hospodinem? Nebo bude muž bezúhonný ve svých skutcích? Vždyť nevěří ani svým služebníkům a i na svých andělích nachází něco pokřiveného. Ani nebe není čisté před ním, natož ti, kdo bydlí v hliněných domech, z nichž i my jsme z téže hlíny. Rozdrtil je jako mola, od rána do večera už nejsou. Protože si nemohli pomoci, zahynuli. Dechl na ně a zemřeli, protože neměli moudrost.
Volej tedy, zda tě někdo vyslyší, nebo zda uvidíš někoho ze svatých andělů. Pošetilého totiž zabíjí hněv a pomýleného usmrcuje závist. Viděl jsem pošetilce, jak zapouštějí kořeny, ale jejich příbytek byl hned pohlcen. Ať jsou jejich synové daleko od bezpečí, ať jsou ponižováni v branách těch nejmenších a nikdo je nevysvobodí. Co bylo připraveno pro ně, snědí spravedliví, a oni sami nebudou vysvobozeni ze zla“ (Jb 4,16–5,5 podle Septuaginty).
Kapitola 40
Protože je nám to všechno zjevné a nahlédli jsme do hlubin Božího poznání, máme konat všechno v pořádku, co nám Pán přikázal konat v určených časech. Přikázal, aby se oběti a bohoslužebné úkony konaly pečlivě, ne nahodile a nespořádaně, ale v určených časech a hodinách. Kde a kým mají být konány, to sám určil svou nejvyšší vůlí, aby vše bylo konáno zbožně podle jeho zalíbení a bylo příjemné jeho vůli.
Kdo tedy přinášejí své oběti v určených časech, jsou mu příjemní a blahoslavení. Protože následují Pánova ustanovení, nechybují. Veleknězi byly svěřeny jeho vlastní úkony, kněžím bylo určeno jejich vlastní místo a levitům byly uloženy jejich vlastní služby. Laik je vázán předpisy pro laiky.
(Poznámka: Klement zde mluví o starozákonním řádu bohoslužby jako o příkladu pořádku, který Bůh ustanovil. Z toho pak v dalších kapitolách vyvozuje, že i v církvi má vládnout pořádek a že řádně ustanovení starší nemají být svévolně sesazováni. Nejde mu o přenesení starozákonního kněžství do církve.)
Kapitola 41
Každý z vás, bratři, ať na svém místě vzdává díky Bohu. Ať zachovává dobré svědomí, nepřekračuje stanovené pravidlo své služby a jedná se vší důstojností. Ne všude, bratři, se přinášejí každodenní oběti, oběti slibů, oběti za hřích a oběti za vinu, ale jen v Jeruzalémě. A ani tam se neobětuje na každém místě, ale před svatyní u oltáře. Oběť se přitom nejprve prohlédne, zda nemá vadu, a obětuje ji velekněz a zmínění služebníci. Kdo by jednal proti řádu, který odpovídá jeho vůli, toho čeká trest smrti. Vidíte, bratři: čím většího poznání jsme byli uznáni hodnými, tím většímu nebezpečí jsme vystaveni.
Kapitola 42
Apoštolové nám přinesli evangelium od Pána Ježíše Krista. Ježíš Kristus byl poslán od Boha. Kristus je tedy od Boha a apoštolové od Krista. Obojí se stalo spořádaně z Boží vůle.
Když apoštolové přijali pověření, byli plně ujištěni vzkříšením našeho Pána Ježíše Krista a utvrzeni v Božím slově. S plnou jistotou Ducha svatého vyšli zvěstovat radostnou zprávu, že přichází Boží království. Kázali tak po venkově i po městech a své prvotiny, když je vyzkoušeli Duchem, ustanovovali za biskupy a diakony těch, kdo uvěří.
(Poznámka: Slovo „biskup“ (episkopos) zde znamená „dozorce“ a v Klementově listu je zjevně totožné se „staršími“ (presbyteroi), viz kap. 44 a 57. Jde tedy o starší sboru, ne o pozdější úřad biskupa nad více sbory.)
A to nebylo nic nového. O biskupech a diakonech bylo totiž psáno už před dávnými časy. Písmo na jednom místě praví: „Ustanovím jejich biskupy ve spravedlnosti a jejich diakony ve víře“ (volně podle Iz 60,17 v Septuagintě).
Kapitola 43
Je snad divu, že ti, kterým Bůh v Kristu svěřil takové dílo, ustanovili zmíněné služebníky? Vždyť i blahoslavený Mojžíš, „věrný služebník v celém domě“ (Nu 12,7; Žd 3,5), zapsal do svatých knih všechno, co mu bylo přikázáno. A ostatní proroci ho následovali a spolu s ním dosvědčovali zákony, které ustanovil.
Když totiž vznikla řevnivost kvůli kněžství a kmeny se přely, který z nich má být ozdoben tím slavným jménem, přikázal Mojžíš dvanácti předákům kmenů, aby mu přinesli hole a na každé bylo napsáno jméno jednoho kmene. Vzal je, svázal je, zapečetil prsteny předáků kmenů a uložil je do stánku svědectví na Boží stůl. Potom stánek zavřel a zapečetil klíče i dveře. A řekl jim: „Bratři, kmen, jehož hůl vypučí, ten si Bůh vyvolil, aby mu sloužil jako kněží.“
Když nastalo ráno, svolal celý Izrael, šest set tisíc mužů, ukázal předákům kmenů pečetě, otevřel stánek svědectví a vynesl hole. Áronova hůl byla nalezena nejen s pupeny, ale nesla i plody (Nu 17,16–24).
Co myslíte, milovaní? Nevěděl Mojžíš předem, že se to stane? Jistě to věděl. Ale aby v Izraeli nevznikl nepořádek, učinil to tak, aby bylo oslaveno jméno pravého a jediného Boha. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Kapitola 44
I naši apoštolové věděli skrze našeho Pána Ježíše Krista, že vznikne spor o úřad biskupa. Proto, když to plně předvídali, ustanovili zmíněné muže a potom dali pravidlo, aby po jejich smrti převzali jejich službu jiní osvědčení muži.
Ty, kdo byli ustanoveni apoštoly nebo později jinými váženými muži se souhlasem celé církve, a kdo bezúhonně sloužili Kristovu stádu v pokoře, pokojně a bez sobectví a po dlouhou dobu měli dobré svědectví ode všech, takové muže považujeme za nespravedlivě sesazené ze služby. Nebyl by to totiž malý hřích, kdybychom sesadili z biskupského úřadu ty, kdo bezúhonně a svatě přinášeli dary.
Blahoslavení jsou starší, kteří již odešli a jejichž odchod byl plodný a dokonaný. Nemusejí se bát, že by je někdo vyhnal z místa, které jim bylo určeno. Vidíme totiž, že jste některé, kteří žili bezúhonně, sesadili ze služby, kterou bezúhonně a čestně konali.
Kapitola 45
Buďte svárliví a horliví, bratři, ale v tom, co se týká spásy. Zkoumali jste Písma, která jsou pravdivá a byla dána skrze Ducha svatého. Víte, že v nich není napsáno nic nespravedlivého ani falešného. Nenajdete v nich, že by spravedliví byli vyhnáni svatými muži. Spravedliví byli pronásledováni, ale bezbožnými. Byli uvězněni, ale nesvatými. Byli kamenováni přestupníky a zabíjeni těmi, kdo propadli ohavné a nespravedlivé řevnivosti. A když to snášeli, snášeli to slavně.
Co tedy máme říci, bratři? Byl Daniel vhozen do lví jámy těmi, kdo se báli Boha? Nebo byli Ananiáš, Azariáš a Mísael zavřeni do ohnivé pece těmi, kdo vyznávali vznešenou a slavnou bohoslužbu Nejvyššího? Ať je to od nás daleko! Kdo tedy byli ti, kdo to dělali? Ohavní a vší zloby plní lidé, kteří se rozvášnili do takového hněvu, že mučili ty, kdo sloužili Bohu ve svatém a bezúhonném úmyslu. Nevěděli, že Nejvyšší je zastáncem a ochráncem těch, kdo s čistým svědomím slouží jeho vznešenému jménu. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Ti však, kdo v důvěře vytrvali, zdědili slávu a čest. Byli vyvýšeni a Bůh zapsal jejich jména do své paměti na věky věků. Amen.
Kapitola 46
K takovým příkladům se tedy, bratři, máme přimknout i my. Je totiž psáno: „Přimkněte se ke svatým, neboť ti, kdo se k nim přimknou, budou posvěceni.“ A na jiném místě praví: „S nevinným budeš nevinný, s vyvoleným budeš vyvolený a s převráceným budeš jednat převráceně“ (Ž 18,26–27). Přimkněme se tedy k nevinným a spravedlivým. To jsou Boží vyvolení.
Proč jsou mezi vámi sváry, hněvy, rozbroje, roztržky a válka? Nemáme jednoho Boha, jednoho Krista a jednoho Ducha milosti, který byl na nás vylit? A není jedno povolání v Kristu? (Ef 4,4–6) Proč trháme a rozdělujeme Kristovy údy, bouříme se proti vlastnímu tělu a dospíváme k takovému šílenství, že zapomínáme, že jsme údy jedni druhých (Ř 12,5)?
Vzpomeňte na slova Ježíše, našeho Pána. Řekl totiž: „Běda tomu člověku! Bylo by pro něho lépe, kdyby se nebyl narodil, než aby svedl jednoho z mých vyvolených. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu pověsili na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl jednoho z mých vyvolených“ (srov. Mt 18,6; 26,24; L 17,2).
Vaše roztržka mnohé svedla, mnohé přivedla do sklíčenosti, mnohé k pochybnostem a nás všechny k zármutku. A vaše vzpoura stále trvá.
Kapitola 47
Vezměte do ruky list blahoslaveného apoštola Pavla. Co vám napsal nejprve, na počátku evangelia? Vskutku vás z vnuknutí Ducha napomenul ohledně sebe, Kéfy a Apolla, protože už tehdy jste se dělili na strany (1K 1,10–13). Ale tehdejší stranictví na vás přineslo menší vinu, protože jste se přikláněli k apoštolům, kteří měli dobré svědectví, a k muži, kterého oni uznávali.
Nyní však uvažte, kdo vás svedl a zmenšil vážnost vaší proslulé bratrské lásky. Je to hanba, milovaní, velká hanba a nehodná života v Kristu, slyšet, že se velmi pevná a starobylá církev v Korintu kvůli jedné nebo dvěma osobám bouří proti starším. A tato zpráva nedošla jen k nám, ale i k těm, kdo smýšlejí jinak než my. Tak kvůli své pošetilosti přivádíte rouhání na jméno Páně a sami sebe vystavujete nebezpečí.
Kapitola 48
Odstraňme to tedy rychle. Padněme Pánu k nohám a se slzami ho prosme, aby se nad námi smiloval, smířil se s námi a navrátil nás k důstojnému a čistému životu v bratrské lásce. To je totiž brána spravedlnosti, otevřená k životu, jak je psáno: „Otevřete mi brány spravedlnosti, vejdu jimi a budu chválit Hospodina. To je brána Hospodinova, spravedliví jí vejdou“ (Ž 118,19–20).
Ačkoli je otevřeno mnoho bran, tato brána spravedlnosti je ta, která je v Kristu. Blahoslavení jsou všichni, kdo jí vešli a řídí svou cestu ve svatosti a spravedlnosti a vše konají bez nepořádku.
Ať je někdo věrný, ať dokáže vykládat hluboké poznání, ať je moudrý v rozlišování slov, ať je čistý ve skutcích. Čím větší se zdá být, tím pokornější má být. Má hledat společný prospěch všech, a ne svůj vlastní.
Kapitola 49
Kdo má lásku v Kristu, ať plní Kristova přikázání. Kdo dokáže vylíčit pouto Boží lásky? Kdo je schopen vyjádřit velebnost její krásy? Výška, do které láska pozvedá, je nevýslovná.
Láska nás spojuje s Bohem. Láska přikrývá množství hříchů (1Pt 4,8). Láska všechno snáší, ve všem je trpělivá. Nic hrubého, nic nadutého není v lásce. Láska nevytváří roztržky, láska se nebouří, láska všechno koná ve svornosti (1K 13,4–7). V lásce byli dokonáni všichni Boží vyvolení. Bez lásky se Bohu nic nelíbí.
V lásce si nás Pán přijal. Z lásky, kterou k nám měl, dal Ježíš Kristus, náš Pán, podle Boží vůle za nás svou krev, své tělo za naše tělo a svou duši za naše duše.
Kapitola 50
Vidíte, milovaní, jak veliká a podivuhodná věc je láska a že její dokonalost nelze vypovědět. Kdo je schopen v ní být nalezen, ne-li ti, které toho Bůh učiní hodnými? Proste a žádejte tedy od jeho milosrdenství, abychom byli nalezeni v lásce bez lidského stranictví, bezúhonní.
Všechna pokolení od Adama až po dnešní den pominula. Ti však, kdo byli z Boží milosti dokonáni v lásce, mají místo mezi zbožnými a budou zjeveni při příchodu Kristova království. Je totiž psáno: „Vejděte na malou chvíli do komůrek, dokud nepomine můj hněv a mé rozhořčení. Rozpomenu se na dobrý den a vzkřísím vás z vašich hrobů“ (Iz 26,20; Ez 37,12).
Blahoslavení jsme, milovaní, jestliže plníme Boží přikázání ve svornosti lásky, aby nám skrze lásku byly odpuštěny naše hříchy. Je totiž psáno: „Blahoslavení, jimž byly odpuštěny nepravosti a jejichž hříchy byly přikryty. Blahoslavený muž, jemuž Hospodin nepočítá hřích a v jehož ústech není lest“ (Ž 32,1–2). Toto blahoslavenství platí pro ty, kdo byli vyvoleni Bohem skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Kapitola 51
Za všechno, čím jsme pochybili a co jsme spáchali skrze nějaké nástrahy protivníka, prosme o odpuštění. I ti, kdo se stali původci vzpoury a roztržky, mají hledět na společnou naději. Kdo totiž žijí v bázni a lásce, chtějí raději sami trpět, než aby trpěli jejich bližní. Raději přijmou odsouzení sami na sebe, než aby bylo narušeno souladné společenství, které nám bylo dobře a spravedlivě předáno.
Je totiž lépe, aby člověk vyznal svá provinění, než aby zatvrzoval své srdce, jako se zatvrdilo srdce těch, kdo se vzbouřili proti Božímu služebníku Mojžíšovi. Jejich odsouzení bylo všem zjevné: sestoupili zaživa do podsvětí (Nu 16,33) a smrt je bude pást (Ž 49,15). Farao a jeho vojsko a všichni egyptští vládci, vozy i jezdci, byli pohlceni v hlubinách Rudého moře a zahynuli jen proto, že se jejich nerozumná srdce zatvrdila poté, co se v egyptské zemi skrze Božího služebníka Mojžíše staly znamení a zázraky.
Kapitola 52
Pán, bratři, nic nepotřebuje. Nic od nikoho nežádá, jen aby se mu člověk vyznával. Vyvolený David totiž praví: „Budu vyznávat Hospodina a bude se mu to líbit víc než mladý býček, jemuž rostou rohy a kopyta. Ať to vidí pokorní a radují se“ (Ž 69,31–33). A znovu praví: „Obětuj Bohu oběť chvály a splň Nejvyššímu své sliby. Vzývej mě v den svého soužení, vysvobodím tě a ty mě oslavíš“ (Ž 50,14–15). „Neboť obětí Bohu je zkroušený duch“ (Ž 51,19).
Kapitola 53
Vy, milovaní, svatá Písma znáte, a dobře je znáte, a nahlédli jste do Božích výroků. Píšeme vám to tedy jen pro připomenutí.
Když Mojžíš vystoupil na horu a strávil čtyřicet dní a čtyřicet nocí v postu a pokoření, řekl mu Bůh: „Mojžíši, Mojžíši, rychle odtud sestup, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se dopustil nepravosti. Rychle sešli z cesty, kterou jsi jim přikázal, a udělali si lité modly.“ A Hospodin mu řekl: „Mluvil jsem k tobě jednou i dvakrát a řekl jsem: Viděl jsem tento lid, a hle, je to lid tvrdé šíje. Nech mě, ať je vyhladím a vymažu jejich jméno zpod nebes. A z tebe učiním národ veliký, podivuhodný a početnější než tento.“ A Mojžíš řekl: „Nikoli, Pane! Odpusť tomuto lidu jeho hřích, anebo vymaž i mne z knihy živých“ (Dt 9,9–14; Ex 32,7–10.31–32).
Ó veliká lásko! Ó nepřekonatelná dokonalosti! Služebník mluví se svým Pánem otevřeně. Prosí o odpuštění pro lid, anebo žádá, aby byl vymazán spolu s nimi.
Kapitola 54
Kdo je tedy mezi vámi ušlechtilý? Kdo je soucitný? Kdo je naplněn láskou? Ať řekne: „Jestliže kvůli mně vznikla vzpoura, svár a roztržky, odejdu, půjdu, kam budete chtít, a udělám, co mi sbor přikáže. Jen ať má Kristovo stádo pokoj se svými ustanovenými staršími.“
Kdo to učiní, získá si velikou slávu v Kristu a každé místo ho přijme. „Neboť Hospodinova je země i všechno, co ji naplňuje“ (Ž 24,1). Tak jednali a budou jednat ti, kdo žijí jako občané Božího království, kterého nikdo nelituje.
Kapitola 55
Uveďme ale i příklady z pohanů. Mnozí králové a vládci, když přišla doba moru, se na pokyn věštby vydali na smrt, aby svou krví zachránili své spoluobčany. Mnozí odešli ze svých měst, aby už nevznikaly vzpoury.
Víme, že mnozí z nás se vydali do vězení, aby vykoupili jiné. Mnozí se prodali do otroctví a za získanou cenu nasytili jiné. Mnohé ženy, posíleny Boží milostí, vykonaly mnoho mužných činů.
Blahoslavená Judit, když bylo město obleženo, požádala starší, aby jí dovolili vyjít do tábora cizinců. Vydala se tedy v nebezpečí a vyšla z lásky ke své vlasti a ke svému obleženému lidu. A Pán vydal Holoferna do rukou ženy. Do neméně velikého nebezpečí se vydala i Ester, dokonalá ve víře, aby zachránila dvanáct kmenů Izraele, kterým hrozila záhuba. Postem a pokořením prosila vševidoucího Pána, Boha věků. On viděl pokoru její duše a vysvobodil lid, kvůli kterému podstoupila nebezpečí.
(Poznámka: Kniha Judit není součástí hebrejského kánonu Starého zákona. Klement ji zde uvádí jako známý příběh.)
Kapitola 56
I my se tedy přimlouvejme za ty, kdo upadli do nějakého provinění, aby jim byla dána mírnost a pokora a aby se poddali, ne nám, ale Boží vůli. Tak pro ně bude plodná a dokonalá vzpomínka, kterou s milosrdenstvím chováme před Bohem i před svatými.
Přijímejme napomenutí, milovaní, a nikdo se nad ním nemá pohoršovat. Napomínání, které si navzájem dáváme, je dobré a velmi užitečné, protože nás spojuje s Boží vůlí. Svaté slovo totiž praví: „Hospodin mě tvrdě trestal, ale smrti mě nevydal“ (Ž 118,18). „Koho Pán miluje, toho trestá, a švihá každého syna, kterého přijímá“ (Př 3,12; Žd 12,6). „Ať mě spravedlivý v milosrdenství trestá a napomíná, ale olej hříšníků ať nepomaže mou hlavu“ (Ž 141,5).
A znovu praví: „Blahoslavený člověk, kterého Hospodin napomenul. Kázní Všemohoucího nepohrdej. On působí bolest, ale i obnovuje; zraní, ale jeho ruce uzdraví. Šestkrát tě vysvobodí ze soužení a v sedmém se tě zlo nedotkne. V hladu tě vykoupí od smrti a ve válce tě vysvobodí z moci meče. Před metlou jazyka tě skryje a nebudeš se bát, když přijde zlo. Budeš se smát nespravedlivým a bezbožným a divé zvěře se nebudeš bát, neboť divá zvěř bude s tebou v pokoji. Poznáš, že tvůj dům bude mít pokoj a příbytek tvého stánku nebude mít nedostatek. Poznáš, že tvé potomstvo bude početné a tvé děti jako hojná tráva na poli. Do hrobu přijdeš jako zralé obilí sklizené v pravý čas, jako snopy na humně svezené v pravou chvíli“ (Jb 5,17–26).
Vidíte, milovaní, jak velkou ochranu mají ti, kdo jsou trestáni Pánem. Protože je dobrý Otec, trestá nás, abychom skrze jeho svatou kázeň došli milosrdenství.
Kapitola 57
Vy tedy, kdo jste položili základ vzpoury, podřiďte se starším a přijměte kázeň k pokání. Sklopte kolena svého srdce. Učte se podřizovat a odložte chlubivou a pyšnou drzost svého jazyka. Je pro vás lépe být v Kristově stádu malými a mít své jméno zapsané u Boha, než se zdát velikými a být vyloučeni z jeho naděje.
Tak totiž praví Moudrost, plná všech ctností: „Hle, vyleji vám řeč svého ducha a naučím vás svému slovu. Protože jsem volal, a neposlechli jste, a protože jsem vztahoval svá slova, a nevšímali jste si jich, ale mé rady jste zavrhli a mé domluvy jste nepřijali, proto se i já budu smát vaší záhubě a budu se radovat, až na vás přijde zkáza, až na vás náhle přijde zmatek, až přijde vaše zhouba jako vichřice, až na vás přijde soužení a tíseň. Tehdy mě budete vzývat, ale já vás nevyslyším. Zlí mě budou hledat, ale nenajdou mě. Nenáviděli totiž moudrost a nezvolili si bázeň Hospodinovu, nechtěli přijmout mé rady a pohrdali mými domluvami. Proto budou jíst plody své cesty a nasytí se svou bezbožností. Protože křivdili nezkušeným, budou zabiti, a soud zahubí bezbožné. Kdo však mne poslouchá, bude bydlet s nadějí v bezpečí a bude mít pokoj bez strachu ze všeho zlého“ (Př 1,23–33).
Kapitola 58
Buďme tedy poslušni jeho přesvatého a slavného jména, abychom unikli hrozbám, které Moudrost dříve vyslovila proti neposlušným. Tak budeme bydlet v bezpečí s důvěrou v přesvaté jméno jeho velebnosti.
Přijměte naši radu a nebudete jí litovat. Neboť jakože je živ Bůh a živ je Pán Ježíš Kristus i Duch svatý, víra a naděje vyvolených, ten, kdo v pokoře a s vytrvalou mírností bez váhání plní Bohem daná ustanovení a přikázání, bude zařazen a započten do počtu těch, kdo jsou spaseni skrze Ježíše Krista. Skrze něho buď Bohu sláva na věky věků. Amen.
Kapitola 59
Jestliže však někteří neuposlechnou to, co on skrze nás řekl, ať vědí, že se zaplétají do nemalého provinění a nebezpečí. My však budeme bez viny na tomto hříchu.
Budeme naléhavě prosit v modlitbě a prosbách, aby Stvořitel všeho zachoval neporušený celý spočtený počet svých vyvolených po celém světě skrze svého milovaného Syna Ježíše Krista. Skrze něho nás povolal ze tmy do světla, z nevědomosti k poznání slávy svého jména.
(Zde začíná velká modlitba církve, jedna z nejstarších dochovaných křesťanských modliteb mimo Nový zákon.)
Dej nám, Pane, abychom doufali v tvé jméno, které je počátkem všeho stvoření. Otevři oči našeho srdce, abychom poznali tebe, jediného Nejvyššího na výsostech, Svatého, který přebývá mezi svatými. Ty pokořuješ zpupnost pyšných, mažeš úmysly národů, povyšuješ pokorné a ponižuješ vysoké. Ty obohacuješ i ochuzuješ, zabíjíš i oživuješ. Ty jediný jsi dobrodinec duchů a Bůh všeho tvorstva. Hledíš do propastí a vidíš lidské skutky. Jsi pomocí těm, kdo jsou v nebezpečí, a zachráncem těm, kdo jsou bez naděje. Jsi Stvořitel a strážce každého ducha. Rozmnožuješ národy na zemi a ze všech sis vyvolil ty, kdo tě milují skrze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna. Skrze něho jsi nás vychoval, posvětil a poctil.
Prosíme tě, Pane, buď naší pomocí a ochranou. Zachraň ty z nás, kdo jsou v soužení. Smiluj se nad pokornými. Pozvedni padlé. Ukaž se těm, kdo jsou v nouzi. Uzdrav nemocné. Obrať bloudící ze svého lidu. Nasyť hladové. Vysvoboď naše vězně. Pozvedni slabé. Potěš malomyslné. Ať všechny národy poznají, že ty jediný jsi Bůh, že Ježíš Kristus je tvůj Syn a že my jsme tvůj lid a ovce tvé pastvy (Ž 79,13; 100,3).
Kapitola 60
Ty jsi svými činy zjevil věčný řád světa. Ty, Pane, jsi stvořil zemi. Jsi věrný ve všech pokoleních, spravedlivý ve svých soudech, podivuhodný v síle a velebnosti. Jsi moudrý ve stvoření a rozumný v upevnění toho, co jsi učinil. Jsi dobrý ve viditelných věcech a věrný k těm, kdo v tebe doufají. Milosrdný a soucitný, odpusť nám naše nepravosti, nespravedlnosti, přestoupení i pochybení.
Nepočítej každý hřích svým služebníkům a služebnicím, ale očisť nás očištěním své pravdy. Řiď naše kroky, abychom chodili ve svatosti srdce a konali, co je dobré a příjemné před tebou i před našimi vládci. Ano, Pane, rozjasni nad námi svou tvář v pokoji k našemu dobru, abychom byli chráněni tvou mocnou rukou a vysvobozeni z každého hříchu tvou vztaženou paží. Vysvoboď nás od těch, kdo nás bezdůvodně nenávidí.
Dej svornost a pokoj nám i všem, kdo bydlí na zemi, jako jsi ho dal našim otcům, když tě svatě vzývali ve víře a pravdě. Dej, abychom byli poslušní tvého všemohoucího a vznešeného jména i našich vládců a představených na zemi.
Kapitola 61
Ty, Pane, jsi jim dal moc vládnout skrze svou vznešenou a nevýslovnou sílu, abychom my, kteří známe slávu a čest, kterou jsi jim dal, se jim podřizovali a v ničem se neprotivili tvé vůli (Ř 13,1–7). Dej jim, Pane, zdraví, pokoj, svornost a stálost, aby bez úhony spravovali vládu, kterou jsi jim svěřil.
Neboť ty, nebeský Pane, Králi věků, dáváš lidským synům slávu, čest a moc nad tím, co je na zemi. Ty, Pane, řiď jejich rozhodování podle toho, co je dobré a příjemné před tebou, aby moc, kterou jsi jim dal, spravovali zbožně, v pokoji a mírnosti, a nalezli tak tvou milost.
(Poznámka: Tuto modlitbu za vládce psala církev, která sama zažívala pronásledování od římských císařů. Srov. 1Tm 2,1–2.)
Tebe, který jediný můžeš učinit tyto věci i mnohem větší dobro pro nás, tebe chválíme skrze velekněze a ochránce našich duší, Ježíše Krista. Skrze něho buď tobě sláva a velebnost nyní i po všechna pokolení a na věky věků. Amen.
Kapitola 62
O tom, co patří k naší zbožnosti a co je nejužitečnější pro ctnostný život těch, kdo chtějí zbožně a spravedlivě řídit své kroky, jsme vám, bratři, napsali dostatečně. Probrali jsme každé téma, víru, pokání, opravdovou lásku, zdrženlivost, rozvážnost i trpělivost. Připomněli jsme vám, že se máte líbit všemohoucímu Bohu ve spravedlnosti, pravdě a shovívavosti, žít ve svornosti, zapomínat na křivdy, v lásce a pokoji, s vytrvalou mírností. Tak se mu líbili i naši otcové, o nichž jsme mluvili, když byli pokorní vůči Otci, Bohu a Stvořiteli i vůči všem lidem.
Připomínali jsme vám to tím raději, že dobře víme, že píšeme věrným a váženým mužům, kteří pilně zkoumali výroky Božího učení.
Kapitola 63
Je tedy správné, abychom se drželi tolika a takových příkladů, sklonili šíji, zaujali místo poslušnosti a přidali se k těm, kdo jsou vůdci našich duší. Tak ustaneme od marné vzpoury a bez jakékoli vady dojdeme k cíli, který je nám v pravdě vytyčen.
Způsobíte nám velikou radost a veselí, jestliže uposlechnete toho, co jsme vám skrze Ducha svatého napsali, a vykořeníte nespravedlivý hněv své řevnivosti podle prosby o pokoj a svornost, kterou jsme v tomto listu vyslovili.
Poslali jsme také věrné a rozumné muže, kteří mezi námi žili bezúhonně od mládí až do stáří. Ti budou svědky mezi vámi a námi. To jsme učinili, abyste věděli, že jsme měli a máme jedinou starost: abyste brzy došli pokoje.
Kapitola 64
Nakonec ať vševidoucí Bůh, Pán duchů a Pán všeho tvorstva, který vyvolil Pána Ježíše Krista a skrze něho nás za svůj zvláštní lid (Dt 14,2), dá každé duši, která vzývá jeho vznešené a svaté jméno, víru, bázeň, pokoj, trpělivost a shovívavost, zdrženlivost, čistotu a rozvážnost, aby se líbila jeho jménu skrze našeho velekněze a ochránce Ježíše Krista. Skrze něho buď Bohu sláva a velebnost, moc a čest, nyní i na věky věků. Amen.
Kapitola 65
Naše posly Klaudia Efeba a Valeria Bitona i s Fortunatem nám pošlete brzy zpět v pokoji a s radostí, aby nám co nejdříve přinesli zprávu o pokoji a svornosti, o které prosíme a po které toužíme. Tak se i my budeme moci co nejdříve radovat z vašeho dobrého pořádku.
Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi a se všemi, kdo jsou kdekoli povoláni Bohem skrze něho. Skrze něho buď Bohu sláva, čest, moc a velebnost i věčný trůn od věků na věky věků. Amen.
Obrázek: Řád církevních otců, mezi nimi Klement Římský. Mozaika z chrámu sv. Sofie v Kyjevě, 11. stol. Zdroj: Wikimedia Commons (volné dílo).




