ApologetikaVšechny články

Bible a otroctví: Obhajuje Písmo otroctví?

bible2Ateisté často odsuzují Bibli za to, že údajně schvaluje nebo dokonce propaguje otroctví. Moderní humanistická společnost považuje otroctví za překonaný „nemorální“ systém. Kritici Bible tedy argumentují, že protože Svaté Písmo schvaluje nebo propaguje nemravnosti, neměli bychom jí následovat.

Předně je třeba poznamenat, že ateisté nemají žádné právo činit morální soudy, neboť ateismus je amorální systém. Proč by mělo být otroctví špatné, pokud nejsme víc než „změna v čase“ manifestovaná v biologické matérii? Ateista, aby mohl činit morální soud, musí nejdříve předpokládat existenci objektivního morálního standardu (Bůh) – jinak je jeho soud z principu nepravdivý.

A pak tu máme absolutně neférovou reprezentaci toho, o čem se v Bibli mluví jako o otroctví. A totiž: Ateisté se snaží přenést obrázek brutálního koloniálního otrokářského systému – spolu s představami kovových řetězů kolem nohou, rukou, krku a rasismem s tím spojeným – do absolutně jiné doby; a na systém, jenž je radikálně odlišný! Pojďme se podívat historicky a teologicky na dané pasáže, abychom pochopili, co znamená otroctví v kontextu Božího Slova.

Otroctví ve Starém zákoně

Závazná služba

„Otrok“ a „pán“ nejsou nejpřesnějším překladem hebrejských výrazů „ebed“ (otrok) a „adon“ (pán). Význam daného slova v jistém ohledu lépe odráží dnešní výraz „sluha“, neboť v sobě neobsahuje představu krutého zacházení a nedůstojného postavení. Paul Copan, křesťanský apologetik, jenž se zabývá danou problematikou, poznamenává a starozákonní učenec John Goldingay ve své knize „Old Testament Theology, Volume Three: Israel’s Life“, souhlasí:

„Není nic přirozeně nízkého nebo nedůstojného na tom být ‘ebed‘; být něčí ‚ebed‘ sebou nutně nese i důstojnost.“

Namísto toho šlo o úctyhodný a důstojný termín. Obdobně je i uvedeno na straně 713 v „Brown-Driver-Briggs“ lexikonu, že toto slovo může referovat na „sluhu“ nebo „služebnictvo“ a je zde citována pasáž z Exodus 21:2 jako příklad – což je jeden z textů, jímž se budeme zabývat. Vztah nákupu a prodeje služebnictva komentuje Paul Copen následovně:

„Dokonce i když je termín „nákup/prodej“ nebo „získat“, použit ve vztahu sluhy/zaměstnavatele, pak to však neznamená, že je daná osoba ‚pouze majetek‘. […] Spíše jde o formální kontrakční dohody, které můžeme najít ve starozákonních ‚služebnicko-zaměstnavatelských‘ dohodách. Jedním z příkladů tohoto vztahu zaměstnavatele/zaměstnance je Jákobova sedmiletá práce pro Lábana, aby si pak mohl vzít jeho dceru Ráchel.“

Uvažme následující informace:

1. Upsané „nevolnictví“ existovalo jako forma „splátky dluhu“

Tito zaměstnanci žili s rodinami, pro které pracovali, aby mohli splatit dluh (Exodus 21:2, Deuteronomy 15:1; 12). Takže se třeba stávalo, že se v dobách neúrody prodal otec rodiny (jež získala plodiny) izraelskému „pánu“ na 6 let, aby splatil svůj dluh (Leviticus 25:47). Podobné praktiky existovaly v 17 století v koloniální Americe, kam proudili evropští imigranti, kteří si nemohli dovolit uhradit plavbu ze svého, a tak pracovali pro zdejší rodiny, jenž za ně zaplatily „cestovné“.

2. Bůh ustanovil „nevolnictví“ jako poslední možnost přežití

Starý zákon potvrzuje, že Bůh nařídil nevolnictví pro lidi, kteří by jinak neměli možnost přežít – a to jako poslední možnost volby, když už všechny ostatní přirozené cesty selhaly. Lidé se upisovali do nevolnictví proto, aby mohli přežít (Leviticus 25:35, 39-40).

3. Starozákonní sluhové byli spíše jako moderní komorníci či chůvy

Nechodili v řetězech na krku; ani nebyli ponižováni rasistickými útoky; ani se neupracovávali k smrti – tak jak to známe z koloniálního otrokářského systému. Otroci či sluhové měli ve Starém zákoně svá práva i důstojnost, a srovnání s jinými otrokářskými systémy je proto chybné.

Exodus 21 vyžaduje, aby s těmito sluhy bylo zacházeno jako s lidskou osobou a ne majetkem. Když přišel člověk mající dluh i se svou manželkou, pak po 6 letech byli oba propuštěni – nikoliv jen jeden z nich (Exodus 21:3). A pokud by „pán“ zranil sluhu, pak by měl být takový sluha propuštěn (Exodus 21:26-27). Zneužívání nebylo tolerováno!

Exodus 21:26-27 (Studijní Bible): „Když někdo zasáhne oko svého otroka či oko své otrokyně a zničí ho, za jeho oko jej propustí na svobodu. Jestliže vyrazí zub svému otrokovi anebo své otrokyni, za jeho zub jej propustí na svobodu. “

Paradoxně se ukazovalo, že tito sluhové často milovali své „pány“ a uvažovali o nich spíše jako o rodině (Deuteronomy 15:16). Na jiném místě je zase uvedeno, že se sluhy má být zacházeno jako s dělníky „najatým z roku na rok“ a nemá nad nimi býti panováno surově (Leviticus 25:53). Měli také daný volný den během týdne jako všichni ostatní (Exodus 23:12). Izraelští sluhové nemohli být pak prodávání svými „pány“ (Leviticus 25:42) a je zde explicitně řečeno, že nemají být prodáváni jako otroci.

Je třeba dodat, že služba „otroků“ byla ukončena po 6 letech a propuštěný „sluha“ neměl odejít s prázdnou (Deutoronomy 15:13-14). Jejich „pán“ měl nařízeno, aby jej štědře zaopatřil z toho, co mu Bůh nadělil.  Všechny tyto faktory vyvracejí emocionální odezvu ateistů, kteří se snaží argumentovat, že Bible propaguje otroctví.

4. Celoživotní služebnictví bylo zakázáno

Exodus 21:2 a Deutoronmy 15:12 nařizuje, aby Izraelita, jenž měl dluh, byl po 6 letech osvobozen. Ovšem, pokud se sluha rozhodl zůstat v tomto závazku déle, třeba díky milující rodině, bylo mu to umožněno (Deutoronomy 15:16, Exodus 21:5).

Deutoronomy 15:16-17 (Studijní Bible): „I stane se, jestliže ti řekne: Nechci od tebe odejít, neboť si zamiloval tebe i tvou rodinu, jelikož mu je u tebe dobře, potom vezmi šídlo, probodni mu ucho na dveřích a stane se navěky tvým otrokem. Tak jednej také se svou otrokyní.“

Toto prokazuje, že bylo se sluhy zacházeno tak dobře, že se často rozhodli zůstat se svými „pány“ navždy.

Cizí otroci

Teď když jsme adresovali „nevolnictví“ mezi Izraelity, můžeme se nyní podívat, jak to je s cizími otroky, jež směli Izraelité nakupovat.

Leviticus 25:45-46 (Studijní Bible): „I od synů příchozích, kteří s vámi pobývají jako cizinci, od nich můžete kupovat i od jejich rodin, které jsou s vámi, které oni zplodili ve vaší zemi; a budou vaším vlastnictvím. Můžete je rozdělit do dědictví pro své syny po sobě jako dědičné vlastnictví; je můžete navždy zotročit. Ale nad svými bratry, syny Izraele, jeden nad druhým nebudeš panovat surově.“

Přestože mohou tato slova znít tvrdě naším uším, nezapomínejme, že zde nejsou žádné řetězy okolo krků, rasismus a ani upracování se k smrti. I tito lidé měli svá práva, a to i když třeba utekli od svých pánů.

Deutoronomy 23:16-17 (Studijní Bible): „Nevydávej otroka jeho pánu, když se chce u tebe před svým pánem zachránit. Ať zůstane u tebe, ve tvém středu, na místě, které si vybere, v některé ze tvých bran, jež se mu líbí. Neutiskuj ho. “

Tento zákon pochopitelně do značné míry ovlivnil i to, jak se „pánové“ chovali ke svým „otrokům“, neboť nechtěli, aby jim utekli. Ale především jde o dobrý příklad Boží milosti, neboť Bůh umožnil Izraelitům „zachránit“ otroky z otrokářského obchodování k práci pro rodiny v kultuře, která byla formována svatým Božím zákonem.

V opačném případě by totiž skončili v mnohem brutálnější kultuře, kde by si s nimi jejich pán dělal, co se mu zlíbí. Chammurapiho zákoník (babylonský zákoník, vydaný králem Chammurapim) umožňoval pánům například mrzačit své otroky – sekání uší atd.  Na druhou stranu něco takového Starý zákon zakazuje. V Exodus 21:26-27 je uvedeno, že mrzačení otroků není povoleno, a když byl otrok zraněn, vyústilo to v jeho propuštění na svobodu. Něco takového bylo pro antický svět ojedinělé! Jak poznamenal starozákonní učenec Walter Kaiser: „… v antickém světě… pán mohl zacházet se svým sluhou tak, jak se mu líbilo.“

Kritici Starého zákona dávají daným textům konotace, jež jsou zkrátka neoprávněné. Mimoto nemá nevěřící žádný morální standard dle kterého by mohl soudit, leda tak ryzí subjektivismus – což je ale neudržitelná pozice, která vyvrací sama sebe. Neboť: Aby mohl být proveden jakýkoliv právoplatný morální soud, musí existovat objektivní standard, k němuž se referuje; a tento standard musí být rovněž absolutní, aby neporušoval zákony logiky (zákon sporu). Nemůže tedy jít čistě o jakýsi konsenzus společnosti – mimoto společnost je složena z jednotlivců, takže se vracíme zpět k subjektivismu. A jaký je pohled člověka na subjektivismus? Subjektivní! Nebiblická pozice je tedy v konečném důsledku iracionální.

„Problematické verše“

Ateisté obvykle napadají text v Exodus 21:20-21 (Miloš Pavlík):

„A kdykoli někdo svého nevolníka nebo svou služebnici bude bít kyjem, takže pod jeho rukou umře, bude muset být jistotně potrestán, avšak bude-li moci vydržet den nebo dva dni, nebude trestán, neboť on, to jsou jeho peníze.  “

Všimněte si, že vražda „nevolníka“ je přísně zakázána, a navíc je dokonce trestána smrtí! Co však znamená následující verš? Nic převratného… Danému „majiteli“ je dán prostě benefit pochybnosti o tom, že nechtěl zabít svého otroka (trest smrti), ale umravňoval jej na základě nějakého morálního přestoupení. V takovém případě by nebyl „pán“ odsouzen k smrti, ale daná událost by byla vyhodnocena jako nehoda. To však neznamená, že se má „pán“ snažit, aby otrok zemřel až po dvou dnech nebo že je to nějak morálně ospravedlnitelné. Nic takového se zde nepíše! Je tu jen zkrátka řečeno, že pokud dojde k nechtěné smrti po disciplinárním trestu, není „pán“ vinen z úmyslného zabití, a proto si nezasluhuje potrestat.

Ale co znamenají slova o tom, že „to jsou jeho peníze“?  Zdá se, že tento text naznačuje, že sluha je jeho majetek. To však není pravda. V hebrejštině není psáno, že „otrok je jeho majetek“. Říká to jen: „to jsou jeho peníze“. V tomto případě byl vybrán přesnější překlad od Miloše Pavlíka, jenž je konzistentní s tím, co poznamenává Copan spolu s učencem o antickém blízkého východu, Harrym Hoffnerem, jenž prokázal na základě kontextu 18 a 19 verše, že text by měl být přeložen spíše: „poplatek je jeho penězi“, neboť „pán“ bude platit za ošetření svého otroka penězi, jak naznačuje obdobná situace v předchozím 19 verši.

Exodus 21:19 (Miloš Pavlík): „jestliže bude moci vstát a bude venku o své berle popocházet, pak bude ten, jenž ho udeřil, uznán za nevinného, bude jen muset nahradit jeho nečinnost a dát ho zplna vyléčit.

A protože by „pán“ utrpěl finanční ztrátu v případě nehody, která by vedla ke smrti „sluhy“, nebude potrestán smrtí (neboť šlo o nehodu) a bude trpět finanční ztrátu, jež mu vznikla v důsledku smrti jeho „sluhy“. A pokud „sluha“ přežije den či dva, nebude trestán, neboť vydá na léčbu svého sluhy vlastní zdroje – to jsou jeho peníze. Kritici se tedy dopouštějí chyby, že vkládají do textu význam, který zmizí, jakmile dojde k poctivé exegezi dané pasáže.

Další text, který je často zneužíván, je Exodus 21:7-11 (Studijní Bible):

„Když někdo prodá svou dceru za otrokyni, neodejde tak, jako odcházejí otroci. Jestliže se znelíbí svému pánu, který ji určil pro sebe, dovolí ji vykoupit. Cizímu lidu nemá právo ji prodat, protože vůči ní jednal věrolomně. Jestliže ji určí svému synovi, bude s ní jednat podle práva dcer. Jestliže si přibere jinou, neukrátí ji o maso, oděv ani manželské právo. Jestliže jí nebude plnit tyto tři povinnosti, může odejít bez výkupného, bez placení.  “

Zde je použito hebrejské slovo „amah“, jež se překládá jako otrok nebo sluha. Starozákonní učenec Walter Kaiser poznamenává:

„Tato perikopa se týká dívky, jež je prodána svých otcem, ale ne k otroctví, ale do manželství. Nicméně je označena jako ‚služka‘ (amah, verš 7). Pokud nebudou podmínky manželství naplněny, pak je to považováno za porušení smlouvy a kupující musí umožnit vykoupení dané dívky; nesmí být prodána vně tuto rodinu (v. 8). Vždy s ní musí být zacházeno jako s dcerou nebo svobodnou ženou nebo dojde k uplatnění klauzule propadnutí. “

K interpretaci některých veršů je potřeba znát historický, gramaticky a kulturní kontext. Problém je v tom, že lidé často vnucují textům něco, o čem se už dávno rozhodli, předtím než vůbec otevřeli Bibli (jestli jí vůbec otevřeli)…

Otroctví v Novém zákoně

Ateisté také často falešně tvrdí, že Ježíš nikdy neodsoudil otroctví svého dne. Nicméně něco takového vyvrací pasáž v Lukášovi 4:18 (Studijní Bible), kde Ježíš cituje Izaiáše 61:1, což v praktickém smyslu odsuzuje otroctví dané doby:

„Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu.

Nevěřící rovněž často argumentují, že pisatelé Nového zákona nabádali, aby „otroci poslouchali své pány“ v Římském sociálním systému. K tomu užívají následující verše:

Titovi 2:9 (Studijní Bible): „Otroci ať se ve všem podřizují svým pánům, ať jsou úslužní, neodmlouvají, “

Kolosským 3:22 (Studijní Bible): „Otroci, poslouchejte ve všem pozemské pány, ne jen naoko, jako ti, kdo se chtějí zalíbit lidem, ale v upřímnosti srdce, bojíce se Pána.“

Efezským 6:5 (Studijní Bible): „Otroci, poslouchejte pozemské pány s bázní a chvěním, v upřímnosti srdce jako Krista.“

Co se však dané pasáže snaží říct doopravdy?

1. Dané verše nepodporují římské otroctví

Faktem zůstává, že Ježíš a apoštolové nepřinesli plán pro ekonomickou a společenskou reformu Izraele a Říma. To není způsob jakým bude nastoleno Boží království. Království Boží je vnitřní a bude nastoleno fyzicky až při návratu Ježíše Krista – na konci světa. Ekonomická a sociální reforma nebyla cílem raných pronásledovaných křesťanů.

Církev se zrodila do již existujícího sekulárního světa. Takže když Pavel nabádá k tomu, aby se otroci chovali poslušně v rámci římského systému, nepropaguje ani neobhajuje situaci, ve které jsou – nýbrž zkrátka jen vyzývá ke spořádanému chovaní v již existujícím řádu. V žádném případě ne k revoltě! To není křesťanský způsob, jak vyřešit tuto nepravost. To dovede jen evangelium, jež je Boží mocí k záchraně každého, kdo věří (Římanům 1:16) – což můžeme vidět v následujícím verši:

 Titovi 2:10 (Studijní Bible): „ať své pány neokrádají, ale ať ukazují veškerou dobrou víru, aby ve všem byli ozdobou učení našeho Zachránce Boha.

Pavel se primárně nezaobírá světskými problémy, nýbrž duchovními. Snahou každého křesťana je šířit evangelium, aby lidé nalezli smíření s Bohem.

2. Pavel nabádá pány, aby se chovali správně ke svým otrokům

Pavel současně nabádá i pány v tomto existujícím sociálním systému, aby se chovali dobře ke svým otrokům (Efezským 6:8-9). Což znovu nepodporuje otroctví, ale spíše to volá po humánním protokolu; jak už bylo řečeno, cílem křesťanství není sociální revoluce, ale duchovní – aby se člověk smířil s Bohem.

Efezským 6:8-9 (Studijní Bible): „Víte, že každý, kdo vykoná něco dobrého, vezme za to odměnu od Pána, ať je to otrok nebo svobodný. A vy, páni, jednejte s nimi také tak a zanechte vyhrůžek; vždyť víte, že jejich i váš Pán je v nebesích a že u něho není přijímání osob. “

3. Pavel vyvyšoval svobodu nad otroctvím

Pavel vyvyšoval svobodu nad otroctvím. Zatímco nabádal otroky, aby poslouchali své pány, současně i říkal otrokům, že by měli hledat způsob, jak získat svobodu, což jasně demonstruje, že svobodu považoval za lepší stav než otroctví.

1 Korintským 7:21 (Studijní Bible): „Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij.“

4. Bible nepodporuje společenskou třídu otrok/pán

Následující vybrané verše dostatečně prokazují, že Bible podporuje rovnost všech lidí, což je v opozici vůči jakémukoliv otroctví.

Galatským 3:28 (Studijní Bible): „Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“

1 Korintským 12:13 (Studijní Bible): „Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít.“

Kolosským 3:11 (Studijní Bible): „Potom tu už není Řek a Žid, obřízka a neobřízka, barbar, Skytha, otrok a svobodný, ale všechno a ve všem Kristus.“

Kolosským 4:1 (Studijní Bible): „Páni, prokazujte otrokům, co je spravedlivé a správné; vždyť víte, že i vy máte Pána v nebi. “

Skutky 10:34-35 (Studijní Bible): „Petr otevřel ústa a řekl: „Opravdu nyní chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost.“

5. Bible odsuzuje otroctví a prodej otroků

Bible dokonce odsuzuje „obchodování s lidmi“. V řečtině je zde výraz „andrapodistés“, který může znamenat jak unesení, tak otroctví nebo obchodování s lidmi, jak je to přeloženo v Nové Bibli Kralické.

1 Timoteovi 1:9-10 (Nová Bible Kralická): „Je třeba mít na paměti, že Zákon není určen pro spravedlivého. Vztahuje se na zločince a buřiče, na bezbožné a hříšné, na bezvěrce, na ty, kterým není nic svaté, na otcovrahy, matkovrahy a vrahy vůbec,na smilníky, zvrhlíky, obchodníky s lidmi, na lháře, křivopřísežníky a na všechno ostatní, co je v rozporu se zdravým učením“

Tento text však nebývá často citován, což jasně demonstruje malý respekt k pravdě a férové kritice ze strany nevěřících. Nejen to, ale navíc je ostatním veršům násilně vnucován krutý obraz koloniálního otrokářského systému, a to ve snaze vyvolat emocionální reakci namísto adekvátní diskuze.

V prvé řadě ale nemá ateista žádný morální standard (ateismus je amorální), a proto nemá žádné právo činit morální soudy. Jeho autoritou je on sám, a na to je třeba poukazovat; neboť když svéhlavě kritizuje Bibli, o které nic neví, nechtěně přiznává, že zná Boha, neboť – aby mohl činit jakýkoliv morální soud, musí nejprve akceptovat existenci objektivního a absolutního morálního zákona. Když tedy ateista činí morální soudy, bezděčně přejímá křesťanský světonázor, kde existuje Bůh, jenž je jako absolutní, tak i osobní, a z něhož emanuje (vyvěrá) Boží zákon, který máme současně každý vepsán v našem srdci (Římanům 2:15). Ateista ví, že otroctví je špatné, ale nemůže vysvětlit proč (v kontextu svého světonázoru), a proto se snaží dokázat, že Bible propaguje otroctví, aby mohl nadále odmítat Boha, kterého ze své hříšné přirozenosti odmítá.

1 Korintským 1:18 (Nová Bible Kralická): „Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc.“

Děkuji Keithu Thompsonovi za skvělý článek, který sumarizuje podstatné argumenty a citace, jenž se do značné míry staly inspirací pro tento článek.

Související články

Komentáře

  1. Ateismus je stav bez boha, bohyně či kolektivu bohů a s morálkou nemá nic společného- je to jen jedna z mnoha stránek člověka a pro ateistu samotného celkem nepodstatná. Ateista nežije svým ateismem, nevstává s tím, že je ateista a ani neusíná s myšlenkou na to, že bůh či bohyně či kolektiv bohů nejsou. Ateista může být humanista, stejně jako může lidi nenávidět. Může být levicový, solidární…stejně jako může být sobec.
    Vztah Bible a otroctví byl samozřejmě nejdříve posuzován ne aeisty, ale PŘEDEVŠÍM samotnými křesťany.Otroctví, jak starověké, tak novověké bylo jako přirozené hájeno značnou částí křesťanů.
    Tahle apologetika je ubohá a Ježíše Krista urážející- má-li otrok poslouchat svého pozemského vlastníka/otrokáře jako by to byl sám Pán ( čili Ježíš)…?
    PRODAT dceru? To někomu přijde normální? V islámu je to běžné… hmm

    1. Já neříkám, že ateista nemůže žít morálně. Já říkám, že světonázor, který odmítá existenci křesťanského Boha, nemá kde najít zdroj morálky. Neexistuje objektivní zdroj dobra. A proto je morálka pouhá iluze. Neexistuje dobro a zlo. Znásilnění není špatné ani dobré – vesmíru je to jedno. Toto je triviální závěr, který nejde obejít.

      Pokud neexistuje Bůh, neexistuje objektivní standard pro to, co je dobré nebo špatné. A člověk je pak svým vlastním standardem. Člověk je produktem evoluce, která nemá cíle ani východiska, takže svědomí je něco jako pud. Není standard aby někdo určil zda morálka jednoho člověka je lepší než morálka druhého člověka. A znovu – člověk nemá inherentní hodnotu. Prostě tomuto neutečete, nic není OBJEKTIVNĚ dobré nebo špatné a všechno je subjektivní a ten subjektivní pohled na svět je determinovaný evolucí.

      Ateisté a všichni na tomto světě buď žijí v iluzi, kde morálka existuje pouze v nás, ale ne v realitě. A nebo existuje Bůh, který je referenčním zdrojem morálky, standardem, a protože jsme stvořeni k obrazu Božímu, uvědomujeme si, že existuje něco jako zlo. V opačném případě jsem jen „hvězdný prach“ nechtěný produkt hmoty a bavit se o morálce je směšné. Protože objektivně nic takového neexistuje. Je to něco, co je pouze v nás, a proto je to iluze na úrovni mysli a na úrovni pohnutek a svědomí je to pud. Je proto racionální nenásledovat tyto pudy. Konzistentní ateismus vede k nihilismu – Nietzsche a další ateisté, kteří uvažovali nad svým světonázorem, by se mnou souhlasili.

      1. článek se zabývá otroctvím, ne morálkou. Je otroctví morálně přijatelné? Co na to křesťanský pastevecký bůh, který má rád skopové a sborový zpěv?
        Buď a nebo? Bůh? Samozřejmě, že křesťanský- jak jinak? 😀 V žádném případě to nemůže být Bohyně, či božský Pár! 😉
        Proč, pro Přírodu je neracionální následovat pudy? To je NAOPAK racionální! Jen to není křesťansky „ušlechtilé“ . Nepřestanu jíst, i když racionálně vím, jak a proč funguje metabolismus. Neodmítnu zdravou krásnou nahou mladou ženu, která si mi sedne na klín jen proto, že vím, co se mnou dělají hormony, abych byl podle Trnky „konzistentní“ biolog.
        Bůh jako referenční zdroj? Morálka Desatera? Určená mužům? Izraelským mužům? Mužům, kteří se nesměli podívat na sousedovu manželku, ale mohli si KOUPIT otrokyni nebo tu, co se jim zalíbila a znásilnili ji na poli, když dali otci znásilněné 50 šekelů? Morálka z Bible: Deuteronomium 14:21 Nesmíte jíst žádnou zdechlinu. Buď ji dáš bezdomovci, který žije v tvých branách, aby ji jedl, nebo ji prodáš cizinci. Vždyť jsi svatý lid Hospodina, svého Boha.

  2. Ještě bych dodal, že zotročení a zajetí se nevyhnulo ani Židům při Babylónském zajetí, jak určil Panovník Hospodin. Byl to trest s nápravnou funkcí.

      1. Co je to za otázku?
        Třeba taky, když někomu dají veřejně prospěšné práce za trest, tak jestli je spokojen.
        Může být a nemusí.

    1. A vy berete standard morálky kde? Pokud jde o vaše pocity, tak jsou nanejvýš irelevantní.

  3. 1. Korintským 7, 21-23:
    „Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij. Neboť kdo byl v Pánu povolán jako otrok, je Pánův propuštěnec; podobně kdo byl povolán jako svobodný, je otrok Kristův. Byli jste koupeni za velikou cenu. Nebuďte otroky lidí.“

    Nebuďte otroky lidí… To myslím je jasné.

  4. „ateisté nemají žádné právo činit morální soudy, neboť ateismus je amorální systém“ Ateismus není systém. Upírat ateistům možnost vynášet morální soudy a naopak přiznávat věřícím univerzální pravdu je povýšenecké a plné pýchy. Nevím kde berete jistotu, že všichni věřící vnímají morální zásady a chovají se morálněji než nevěřící. Připadá mi absurdní předpokládat, že všichni věřící automaticky jednají morálněji než nevěřící. Výše uvedený příspěvek je dokladem toho, že to tak nemusí být, protože v něm vysvětlujete pasáže z bible, které s morálkou úzce souvisí. Předpokládáte tedy, že se někteří věřící v těchto pasážích neorientují. I ateista může vynášet morální soudy o činech středověké inkvizice nebo lupiči, který právě ukradl někomu kabelku a utíká s ní pryč. Nemohu přijít na důvod, proč by tomu tak nemělo být.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button