CírkevVečeče Páně

Jednota v Kristu

Tento text byl přednesen v Biblické církvi Praha 18.10.2020 jako uvedení Večeře Páně.

Bratři a sestry,  před společným slavením večeře Páně přečtu známý text z 11. kapitoly 1. listu Korintským, od verše 17 do verše 34. Budu číst z ekumenického překladu:

Když už vás napomínám, nemohu také pochválit, že se shromažďujete spíše ke škodě než k prospěchu. Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete, a jsem nakloněn tomu věřit. Neboť musí mezi vámi být i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí. Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím! Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. Kdo má hlad, ať se nají doma, abyste se neshromažďovali k odsouzení. Ostatní věci zařídím, až přijdu.

Chtěl bych, abychom si nejprve připomněli, že když společně lámeme chleba a pijeme víno, činíme to na základě příkazu Pána Ježíše, který řekl: ,,To čiňte na moji památku.

A činíme to, jak jsme četli, na Jeho památku. Připomínáme si tím ustanovení Nové smlouvy v Kristově krvi, připomínáme si, že za nás na kříži bylo rozlomeno jeho tělo a rozlita jeho krev – to vše pro naší záchranu! 

Připomínáme si to jako jednotlivci a připomínáme si to společně jako Kristova nevěsta – jeho církev. 

Když spolu lámeme chleba a pijeme víno, děláme ještě něco dalšího: ,,Zvěstujeme smrt Páně, dokud On nepřijde.” Jako církev společně zvěstujeme každému přihlížejícímu (a také sami sobě), že máme podíl na Jeho oběti. 

Chtěl bych se ovšem zaměřit znovu na důležitost jednoty a vyvýšit skutečnost, která nám možná trochu uniká (a to díky moderní době a rovněž sociálnímu pokroku). 

V 1. století bylo totiž běžné, že lidé zasedávali podle svého společenského postavení. Host domu nechával usednout vážené hosty (z nejvyšší sociální vrstvy) v tzv. tricliniu, což byla v antickém řecku místnost pro pořádání hostin. A také, pochopitelně, dostávali ty nejvybranější pokrmy. Zatímco ti méně společensky významní často dostávali najíst na nádvoří a samozřejmě šlo i o horší stravu. A někdy se také stávalo, že si večeři nosil každý sám – to byl také běžný zvyk. V takovém případě se ale stávalo, že si bohatí užívali hojnou hostinu, zatímco chudí trpěli nouzí. 

Nový zákon takové jednání odsuzuje. Pán Ježíš svou obětí ustanovil takovou jednotu, že se On sám stal naší hlavní identitou a již nezáleží na tom jakého jsme etnika, společenské třídy či z jaké pocházíme kultury. U Pánova stolu mají stejné postavení otrok i pán, chudý i bohatý, moudrý i prostý. Pojítkem naší jednoty je totiž Pán Ježíš Kristus a Jeho evangelium!

Jakékoliv dělení na základě vnějších věcí, je proto neakceptovatelné. Korintští neopustili světský postoj ve svém srdci vůči svým bratrům a sestrám, ke kterým přistupovali, nikoliv na základě evangelia, ale podle jejich postavení. Stále jim zůstávalo v srdcích kus světa, a proto je Pavel napomíná.

Nemusí jít o sociální postavení, ale o cokoliv, co nás odděluje, a nejde o evangelium. Může jít také o náš postoj vůči bratrům nebo sestrám, kteří nosí nebo nenosí roušku ve shromáždění – stále jde o vnější věci, které by nás neměli rozdělovat. 

Pamatujme proto na slova apoštola Pavla z listu Římanům, jež nám ukazují na důležitý princip. Kontext se týká posuzování bratra nebo sestry na základě vnějších věcí jako je jezení nebo nejezení určitých jídel, zachovávání nebo nezachovávání určitých dnů (zkrátka vnějších věcí): ,,Ten, kdo jí, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť nesoudí toho, kdo jí. Vždyť Bůh ho přijal.” (Řím. 14:13).

Bůh ho přijal – to je potřeba si připomínat, a proto i my máme přijímat lidi, byť ne vždy budeme souhlasit s jejich volbami. Dokud nejde o evangelium a důležité pravdy, jsme tělo Kristovo a měli bychom usilovat o jednotu a lásku jedni k druhým. 

Předtím než vás pozvu na pódium, vás, kteří vyznáváte Pána Ježíše Krista, Boží Slovo nás ještě varuje, abychom nepřistupovali ke slavení večeře Páně nehodně. 

Apoštol Pavel napsal tato slova: „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.“ 

Připomínám: Apoštol nás nechce ponořit do zhoubného sebezpytování, ale hovoří především o postoji našeho srdce k Pánu s nímž přistupujeme k památce. Je důležité, abychom rozsuzovali sami sebe, a takto přistupovali k večeři Páně – s vážností, neboť jde o evangelium. 

Chtěl bych se za nás proto ještě pomodlit a dát nám všem prostor k tomu, abychom vyznali Pánu cokoliv nás trápí ve svědomí, je-li něco takového, a mohli tak přistoupit s vážností a očištěným srdcem.

Až se pomodlím, pozvu vás na pódium…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button