Rozhodl jsem se volně navázat na předchozí článek s názvem „Bohoslužba není biblický koncept“ a toto téma dále rozvinout svobodněji v několika souvislých myšlenkových oddílech. Zkrátka bych rád své myšlenky — jak se říká — přenesl na papír.
Předně bych chtěl říci, že tvrzení, že bohoslužba není biblický koncept, nutně neimplikuje, že jde o něco špatného v jakékoli podobě – to vůbec ne. Říci, že něco není biblické, není totéž jako být proti Bibli. Zkrátka a jednoduše: koncept bohoslužby v Bibli neexistuje jako jasně vymezená, opakující se událost liturgického charakteru, jejímž primárním smyslem by bylo „uctívání Boha“.
Toto uvědomění je důležitou obranou proti vzniku tradic. Ty jsou totiž mocné – snadno se nám dostanou do srdce a ovládnou nás, aniž bychom si toho byli vědomi. To pak může vést k celé řadě problémů v našem smýšlení. Jednak k tomu — a to můžeme pozorovat například v římském katolicismu — že Bůh pro nás začne stále více existovat pouze ve vymezeném časoprostoru bohoslužby.
Mnoho lidí takto žije celý týden: sotva si na Boha vzpomenou, ale v neděli, „v den uctívání“, mu věnují čas v kostele. Ani toto však není úplně přesné, protože svou duchovní odpovědnost navíc delegují na kněze, který za ně předstupuje před Boha. Toto — pokud to snad není dostatečně jasné — není následování Pána Ježíše Krista.
Záměrně používám extrémní příklad, aby bylo všem zřejmé, že takový stav není v pořádku; možná pak lépe uvidíme, že v řadě protestantských denominací nacházíme jen slabší derivát téhož popisu. Místo kněze zde vystupuje jeden pastor (pozn.: Bible učí, že církev má být vedena kvalifikovanými staršími, nikoli jedním „pastorem“), který nestojí u oltáře, ale za kazatelnou. Přesto jde stále o stejnou dynamiku prostřednictví, v níž kongregace zůstává víceméně pasivní a pastor funguje jako jakýsi prostředník mezi Bohem a člověkem.
Takový model neodpovídá novozákonní realitě, podle níž jsou věřící královským kněžstvem (1Pt 2:9) a mají řadu duchovních výsad — mimo jiné mohou přistupovat k Bohu přímo skrze Pána Ježíše Krista (1Tm 2:5). A jsou to samozřejmě právě oni, komu je — jakožto kněžstvu — svěřeno povolání sloužit Bohu a poznávat ho.
Tím, že je formát bohoslužby (ve velké většině sborů a denominací) neorganický, mechanický a málo participativní, jsou křesťané systematicky vedeni k pasivitě, neboť se prakticky nemají jak podílet na budování těla Kristova. Podobně jako v divadle sledují jen několik málo jednotlivců, které mlčky pozorují.
Je pravda, že některé církve své členy do shromáždění zapojují více — například dávají prostor pro svědectví, čtení poezie, další vyučování (např. před večeří Páně nebo formou více kázání po sobě; možností je celá řada) či pro řádné uplatňování duchovních darů (jazyky, interpretace, proroctví, atd). I zde je však nutná opatrnost a rozlišování toho, co je skutečně od Pána, jak k tomu vede i Boží slovo (srov. 1Kor 14:29).
Je však nutno podotknout, že průměrná bohoslužba ponechává značnou část královského kněžstva v mlčenlivé pasivitě. To je samozřejmě velmi komfortní a snadná pozice, která se podbízí přirozené lidské lenosti. Smyslem ovšem — jak již bylo řečeno — není bohoslužba jako celek, neboť křesťané si mohou a mají sloužit osobně: povzbuzovat se, dávat si rady, napomínat se, modlit se jeden za druhého, učit se od sebe, prakticky si pomáhat a podobně (což krásně ilustruje Mat. 25:31–46). To vše se však — paradoxně — odehrává mimo samotnou bohoslužbu. Smyslem tohoto článku je poukázat na možné problémy pramenící z bohoslužby jako konceptu.
Další problém, který zde vidím, je mechaničnost a neorganičnost liturgického způsobu bohoslužby. Byl jsem přítomen v jednom kostele, kde se nahlas četla předem napsaná modlitba, jež je pravděpodobně součástí nějaké knihy modliteb, z níž se tam pravidelně čte. Nevěřím, že něco takového lze považovat za modlitbu.
Bůh má zalíbení v niterné opravdovosti (Žalm 51:8) a chce slyšet naše slova vycházející ze srdce, nikoli naučené fráze. Stačí se podívat na Boží výrok namířený proti prázdnému uctívání Izraele: „Panovník řekl: Protože se tento lid přibližoval svými ústy a ctili mne svými rty, ale jeho srdce se ode mne daleko vzdálilo — jejich bázeň přede mnou je naučena z příkazu lidí.“ (Izaiáš 29:13).
Totéž platí i pro zpěvy. Zcela nejproblematičtějším modelem jsou tiší, sedící posluchači, kteří pouze pozorují církevní kapelu. Prázdné, mechanické zpívání však také není zpíváním Pánu, stejně jako cizí, recitovaná modlitba není opravdovou modlitbou.
Podívejme se na 19. verš 5. kapitoly listu Efezským a na důraz, který je zde kladen na lidské srdce: „mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních, svým srdcem zpívajíce Pánu a velebíce ho.“ (Efezským 5:19). Vždy se musíme vyhýbat extrémům. Je zřejmé, že se někdy člověk pohybuje „na setrvačník“ a srdcem Bohu nezpívá. Dovolím si však tvrdit, že strnulost a nadměrná liturgičnost tomuto jevu spíše napomáhají než aby mu bránily.
Ani jsem nikdy zcela neporozuměl vstávání a sedání jako projevu úcty k Božímu slovu a podobným úkonům; zjevně jde o tradici a lidskou snahu tuto úctu nějak vyjádřit. Vždy se při povstávání trochu cítím rozpačitě, protože vím, že to samo o sobě vlastně nic neznamená — a přesto to dělám, protože to dělají všichni ostatní. A právě v tom se zřetelně projevuje mechaničnost liturgických bohoslužeb.
Ještě bych se chtěl zastavit u skutečnosti, že bohoslužba je pro mnohé fakticky gró existence církve. Chození na shromáždění se v praxi téměř ztotožňuje s chozením na bohoslužbu. Nechození je pak často mnohými nespravedlivě posuzováno — lidé, kteří „nechodí“, mohou být prohlášeni za nevěřící, protože Boží slovo přece říká, že nemáme zanedbávat společné shromáždění (Žd 10:25). Případně jsou označeni za sobecké, vlažné a podobně.
Jenže právě zde se ukazuje určitá ironie. Pouhá přítomnost na shromáždění či bohoslužbě sama o sobě mnoho nemění. Onen prvek vzájemného povzbuzování, o němž se v daném verši mluví, totiž ve skutečnosti naplněn není — a to právě proto, že bohoslužby ponechávají většinu kongregace pasivní. Reálný prostor pro povzbuzování „jeden druhého“ tak často vzniká až po bohoslužbě, nikoli v jejím průběhu. Poněkud ironické.
Myslím, že bychom zde dnes mohli pomalu skončit. Abychom však nezůstali pouze u polemického tónu, zkusme si alespoň krátce říci, co lze dělat lépe. Upřímně se domnívám, že by se mnohé změnilo už jen tehdy, kdybychom si dokázali uvědomit své vlastní zvyky a tradice. Právě ty pak můžeme konfrontovat s Písmem a případné nevyváženosti postupně napravovat.
Jak už bylo řečeno v minulém článku, hlavním cílem shromáždění má být vzájemné budování, jinak řečeno budování těla Kristova (1Kor 14,26; Ef 4,11–12). Je zcela zjevné, že takové shromáždění bude zahrnovat i vyučování, zpěvy, modlitby a další prvky. Nebude však klást důraz na prázdné liturgické úkony, nýbrž bude vedeno více v duchu svobody.
Právě o to se ostatně snažili i reformátoři, kteří v mechanickém soukolí římského katolicismu neviděli prostor pro svobodné a zvláštní působení Boha.
Namísto radikálního skoku z místa „A“ na místo „B“ vnímám jako lepší cestu postupný rozvoj. Ať je středem Kristus a jeho církev a ať se církev může více zapojovat!
Vzpomínám si na jedno shromáždění, kde kazatel vyzval k vytvoření modlitebních skupinek, v nichž jsme se vzájemně modlili. Najednou jsme nebyli jen pasivními posluchači, ale modlili jsme se společně — a žádný zmatek z toho nevznikl. Takové „drobnosti“ mohou přinést veliké věci. A podobných participativních duchovních aktivit — například různých skupinek, kde probíhá vzájemné vyučování, střídání vedení apod. — lze uplatnit celou řadu.
Na závěr bych rád podotkl, že jako zajímavá alternativa ke klasickému modelu církve se může jevit domácí církev. Je však třeba zdůraznit a podtrhnout, že smyslem není nalézt „nej správnější“ formu — tím bychom minuli cíl. Hledáme především způsob, jak se shromažďovat tak, abychom mohli co nejlépe růst v poznání našeho Boha a v budování jeho církve. A domnívám se, že vše nakonec začíná v postoji našeho srdce…
