CírkevKázáníVšechny články

Hospodine, celým srdcem ti budu vzdávat chválu! (Žalm 9)

Toto kázání zaznělo 15.8.2021 v Biblické církvi Praha.

Požehnané ráno, bratři a sestry, je pro mě velikou výsadou, že zde mohu dnes stát a vykládat Boží Slovo. Dnes máme před sebou 9. Žalm a celých 21 veršů!

Pojďme na úvod přečíst náš dnešní text:

Pro předního zpěváka. Podle mút-labben. Davidův. Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat. Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří, protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý. Okřikl jsi pronárody, do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy. Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města, i památka na ně zašla. Hospodin však bude trůnit věčně, soudnou stolici má připravenu. Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva. Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli , neopouštíš, Hospodine. Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky. Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl. Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti! O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil. Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha. Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou. – Higgájón. Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly. Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá. Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci ať už pronárody stanou před tvým soudem! Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.“ (Žalm 9).

Náš dnešní text je rozdělen na 3. základní body. V prvním se podíváme na to, k čemu vede poznání Hospodina. Druhý bod se jmenuje Hospodin je nepřístupný hrad, a zde poznáme, že Bůh je jednak svrchovaný Soudce, a potom také i milostivý Zachránce. A nakonec, v posledním bodě, se podíváme blíže na Boží spravedlivé soudy!

Pojďme hned k prvnímu bodu našeho kázání, který se nazývá: K čemu vede poznání Hospodina. 

1. K čemu vede poznání Hospodina 

Ve verších 2 až 7 čteme: „Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat. Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří, protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý. Okřikl jsi pronárody, do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy. Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města, i památka na ně zašla.

Milí svatí, v 1. bodu našeho kázání se zaměříme primárně na 2 zásadní pozorování z veršů, které jsme právě četli. Jaká to jsou?

První pozorování: Poznání Hospodina produkuje vděčnost. 

Tak jako když se nádoba plní čirou vodou, až je plná a začne přetékat, tak se srdce člověka plní poznáním Hospodina – až se v něm probudí neodolatelná touha jej uctívat! Poznání Boha, milí svatí, vede k vděčnosti a vděčnost nemůže zůstat spoutána, ale chce ven – oslavovat našeho Pána! 

Náš text ve 2. verši začíná tím, čím má končit každé dobré kázání. Někdo kdysi řekl, že správná teologie vede k doxologii (uctívání Boha). Poznání Pána a Jeho veliké milosti přivádí člověka na kolena a způsobuje v něm vroucí vděčnost, jež se dále formuje právě do těchto Davidových slov: „Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat.

Co z těchto slov můžeme usuzovat, bratři a sestry? Král David je zkrátka přemožen dobrotou a blahoklonností našeho Boha – a všimněme si velmi pozorně, k čemu to vede: K vděčnosti („celým svým srdcem ti vzdávám chválu“) a vděčnost, jak jsme říkali, nemůže zůstat spoutána, a přelévá se dále ve svědectví („o všech divuplných činech tvých chci vypravovat“).

Král David, pohlcen Boží dobrotou, nemůže zůstat jen tak mlčet, ale chce o tom vypravovat. Slovy apoštolů, která čteme ve Skutcích, říká David vlastně: „Neboť o tom, co jsem slyšel a a viděl nemohu mlčet.“ (parafráze viz Sk. 4:20). 

Není to úžasné, milí svatí? Zde se také projevuje to, jak nás Bůh stvořil. Když malé dítě objeví v lese něco fascinujícího, nenechá si to pro sebe, ale – co dělá? – utíká se o tom podělit se svými rodiči. To samé nyní spatřujeme i u krále Davida, který fascinován Boží milostí, nemůže zůstat mlčet a touží vypravovat o všech divuplných činech svého Boha!

Od vděčnosti se tak přirozeně dostáváme ke svědectví (vypravování). A ke svědectví jsme také jako křesťané povoláni – jde tedy nakonec o projev poslušnosti. Povšimněme si ovšem, co Davida motivovalo… Boží dobrotou naplněné srdce!

Bratři a sestry, nejsme nějaká mechanická autíčka na setrvačník, která Bůh jen tak natáhne a ony poslušně cvrlikají a ujíždějí! Poslušnost není primárně o tom, že se prostě snažíme dělat něco proti své vůli – to je vnější poslušnost farizejů a zákoníků (obílených hrobů). Křesťanská poslušnost je však narozena z vděčnosti a je ovocem nového života v Kristu Ježíši! Milujeme Boha a chceme se mu zkrátka líbit. Zrovna tak jako se muž chce líbit své ženě a žena svému muži, chtějí se i Boží děti líbit svému Bohu!

David pokračuje ve 3. verši: „Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyššímu, pět žalmy.“ Při těchto slovech se nám musí okamžitě vybavit David tancující před archou úmluvy! 

Poté, co David dobyl město Jeruzalém, které předtím patřilo Jebuséjcům, čteme dále v 6. kapitole 2. knihy Samuela o tom, jak do něj přenáší i Hospodinovu schránu.

Zde se také stal známý incident, kdy Bůh zabil Úzu, jenž se dotkl (proti Božímu nařízení) schrány (ta byla vezena na povozu – což mimochodem také bylo proti Božímu nařízení). Davida pojala bázeň (a byl rozčílen) a rozhodl se schránu dopravit do domu Obédedóma Gatského. Tam zůstala tři měsíce a Bůh jeho domu žehnal…

Když Davidovi oznámili, že Hospodin pro Boží schránu žehná domu Obédedómovu, rozhodl se s radostí přenést schránu znovu do města Davidova.

Od 13. verše pak čteme:  „Když ti, kdo nesli Hospodinovu schránu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče. A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly; byl přitom přepásán lněným efódem. David a všechen izraelský dům vystupovali s Hospodinovou schránou za ryčného troubení polnic. Když Hospodinova schrána vstupovala do Města Davidova, Míkal, dcera Saulova, se právě dívala z okna. Viděla krále Davida, jak se točí a vyskakuje před Hospodinem, a v srdci jím pohrdla.“ (2 Sam. 6:13-16).

A David poskakoval před Hospodinem ze vší síly,“ to jsou slova, která možná působí až humorně. Možná,  že kdybychom Davida viděli, pomysleli bychom si, že se chová tak trochu pošetile! Míkal dokonce Davidem, jak čteme dále, pohrdla ve svém srdci…  Míkal, dcera mrtvého krále Saula, která byla jistě vychována ve vší vážnosti a počestnosti…

Později také, ve stejné kapitole, Davidovi vytknula jeho chování. Od 2O. verše čteme: „David se vrátil, aby požehnal svému domu. Tu Míkal, dcera Saulova, vyšla Davidovi vstříc se slovy: „Jak se dnes proslavil izraelský král! Pro oči otrokyň svých služebníků se dnes odhaloval jako nějaký blázen.“ David Míkal odvětil: „Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a místo celého jeho domu a ustanovil mě vévodou Hospodinova lidu, Izraele, před Hospodinem jsem tak dováděl. I když budu ještě víc zlehčován než teď a budu docela maličký i ve vlastních očích, budu vážen právě u těch otrokyň, o nichž jsi mluvila.“ A Míkal, dcera Saulova, neměla děti až do dne své smrti.“ (2 Sam. 6:20-23).

Podívejme se ovšem na slova Míkal – co bylo její hlavní starostí, milí svatí? Ve své podstatě si Davidovi stěžuje: Co si pomyslí lidé?

Její starostí byl obraz krále a nakonec, a to především, její vlastní – jako ženy krále před lidmi. Zkrátka: Co si o ní a králi pomyslí lidé? Není to ovšem naprosto typická otázka? Jak často slýcháme podobné věci v televizi? „Co si pomyslí sousedé? Co si pomyslí mí přátelé?“ Lidé mají sklon vytvářet falešný obraz před lidmi a nakonec i před Bohem, neboť hledají svou vlastní slávu… 

Ptejme se: Jak často se podobné otázky vkrádají i do našich myslí? Dejme si ruku na srdce a buďme upřímní, že i my často přemýšlíme právě tak: Co na to řeknou lidé? Co řeknou, až jim sdělím evangelium? Až zjistí, že patřím k těm, co věří v Boha? Co si pomyslí? Že jsem hloupý? Naivní? To všechno jsou otázky zaměřené na nás a náš obraz před lidmi! 

Z Davida si vezme příklad! Ten je, na rozdíl od vlastním obrazem mezi lidmi ovládané Míkal, opravdový. David je před Hospodinem opravdový! Není ovládaný žádnou potřebou vypadat nějak před lidmi – alespoň zde nespatřujeme ten lidskostředný étos jako u Míkal. David se radoval a tančil před Hospodinem, svým Bohem – a jeho srdce bylo upnuté na Něj, a právě proto také nemyslel na lidi okolo. Zde vidíme muže podle Božího srdce, který se raduje ze svého Boha a radost z Hospodina je jeho silou! 

Povšimněme si ovšem, jak David oslavuje svého Pána: „jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy.“ Jak jsme psali, bratři a sestry, vděčnost nemůže zůstat spoutána uvnitř nás, ale chce ven! Zpěv a poslech duchovních písní (žalmy, hymny, atd.) je nejen užitečný jako forma vyučování, ale jde také o další způsob hledání a uctívání Boha. Co čteme v novém zákoně?

Například v listu Efezským máme tato slova: „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef. 5:18-20).

Milí svatí, duchovní písně, chvalozpěvy a žalmy obsahují Boží Slovo a jsou proto také prostředkem k tomu, jak Pán buduje svou církev. A jsou naprosto nezbytnou součástí ve shromáždění, nakonec zde čteme, „zpívejte společně…“ Vidíme rovněž, že jde i o přikázání… 

Obdobně napsal apoštol i církvi v Kolosách: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ (Kol. 3:16).

A znovu i zde, ostatně tak jako v našem žalmu, spatřujeme stejnou zákonitost: „Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství“  – to je poznání Boha, které dále vede k vděčnosti: „a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem.“ A vděčnost vede nejen k poslušnosti a touze svědčit o našem Pánu, ale rovněž k potřebě uctívat. A kromě modlitby je to právě také zpěv (jednotlivě, ale  i ve shromáždění), jak můžeme uctívat našeho Boha.  

Pojďme dále…

Druhé pozorování: Poznání Hospodina produkuje důvěru.

David pokračuje, a ve verši 4 až 7, čteme: „Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří, protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý. Okřikl jsi pronárody, do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy. Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města, i památka na ně zašla.“ 

David, zachráněn Hospodinem a naplněn radostí, nám nyní zjevuje nově nabytou důvěru ve svého Boha. „Moji nepřátelé obrátí se nazpět, upadnou a zhynou před tvou tváří…“ Říká směle!

Tato smělost či nově nabytá důvěra vyvěrá z poznání Hospodina! Vychází z toho, co pro něj Pán vykonal (že jej vyslyšel a zastal se jej): „…protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý,“ vysvětluje David. 

Král David je posílen tím, že viděl Hospodina jednat! Hledal jej – a dal se nalézt, volal k němu – a našel u něj zastání! A proto nabyl jistoty, že se jeho nepřátelé obrátí nazpět… Bůh se dal Davidovi poznat jako mocný Zachránce a David nyní, zbaven strachu, našel pevnou jistotu ve svém Bohu!

Jakmile uzříme, kdo je náš Bůh – přináší to do našich životů pokoj a důvěru, že Pán má vše ve svých rukou a jakýkoliv „obři“ by nám mohli stát v cestě, můžeme věřit, ostatně jako David, že upadnou a zahynou před Hospodinovou tváří! 

David ale neudělal jednu věc. Nepodlehl strachu! Bratři a sestry, víra v našeho Pána není kompatibilní se strachem. Víra zahání strach a strach pohlcuje víru! Obojí nemůže současně okupovat stejný prostor. Jenže to je něco, co svět nikdy nepochopí (a ani nemůže). 

Pojďme se však podívat na praktický příklad z Nového zákona, na krásnou scénu, kde náš Pán kráčí po vodě – a na apoštola Petra, který ve víře, na krátko, kráčel kupředu za Pánem. 

V evangeliu podle Matouše, čteme ve 14. kapitole od 25. verše: „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ (Mt. 14:25-31),

Naši učedníci propadli strachu, jakmile uzřeli zvláštní postavu, jak k nim kráčí po moři. Kdo by se také nebál, že? Kdo kdy viděl někoho kráčet si takhle po vodě… a proto si také učedníci mysleli, že je to jakýsi přízrak. Čteme zde dokonce, že křičeli strachem. Vše zmizelo až ve chvíli, když k nim promluvil známý hlas: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!

A pak se ozval Petr s nanejvýš zajímavou pobídkou směrem k Pánu: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ Není to překvapivý požadavek, bratři a sestry? Petr již znal Pána natolik, aby věděl, že pro Něj není nic nemožné. A proto jej také žádá o nemožné! Pán jej nenapomenul, jak by možná někteří očekávali, ale říká mu jedním slovem: „Pojď!

Slyšel jsem příběh o jednom křesťanském hudebním skladateli, co složil na tuto pasáž píseň. A ta měla slova jako (a to je má parafráze, přesně si to nepamatuji): „Pojď! Vykroč ze všedního bezpečného křesťanského života na vodu za Ježíšem!“ 

Na první pohled to může znít docela správně, ale ne tak docela! Víte, ve skutečnosti není nic jako „bezpečný křesťanský život“, který nekráčí s Kristem. Ve skutečnosti jediné bezpečné místo je u Něj, byť stojí na nebezpečných, větrem rozbouřených, vodách. Učedníci si mohou myslet, že dřevěná loď je právě to bezpečné pevné místo a rozbouřená voda to nebezpečné – ale bezpečné místo je jen tam, kde je Pán! 

A to si uvědomil i tento skladatel, když na to byl upozorněn, a proto předělal i slova své původní písně. Jak by měla znít? Možná takhle: „Pojď! Vystup k Pánovi, protože u Něj je jediné bezpečné místo!“ A tak i Petr vystoupil a šel k Pánu hledíc na Něj, avšak když odhlédl a spatřil sílu větru, rázem začal tonout a volal k Pánu: „Pane, zachraň mne!“ 

A Pán, jako Zachránce, vztáhl ruku, pomohl mu a řekl: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Zde vidíme, jak strach ze silného větru pohltil víru. Víra zahání strach a strach pohlcuje víru, bratři a sestry! Když ale poznáme Boha a uvidíme jej takového jaký je, budeme mít stejnou důvěru jako měl král David v našem žalmu. A nebudeme hledat jistotu ve vratkých věcech tohoto světa, ale poběžíme do nedobytného hradu – k Hospodinu zástupů!

Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Když se na mě vrhli zlovolníci, aby pozřeli mé tělo, protivníci, moji nepřátelé, sami klopýtli a padli. Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce nepocítí bázeň, kdyby proti mně i bitva vzplála, přece budu doufat.“ (Žalm 27:1-3). Čteme ve 27. žalmu!

Poznání Pána vede k důvěře a víra pak přemáhá strach z mnohých nepřátel a nebezpečí. Dnešní doba je plná strachu, bratři a sestry! Strach (a zvláště strach ze smrti) je také dobrým nástrojem k ovládnutí člověka. I z toho nás ale Pán vysvobodil, neboť v listu Židům čteme: „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“ (Žid. 2:14-15).

Proto opravdový křesťan nemá být ovládán strachem ze smrti a má svobodu následovat Pána, kamkoliv jej povolává. Jsme-li ovládáni strachem, je to proto, že se nedíváme na Pána, ale hledíme na burácení větrů okolo nás. Tam ale sílu nenajdeme. Sílu najdeme jen u Boha v převaze Jeho síly (Ef. 6:10). 

David nám v našem žalmu dále říká: „protožes mi zjednal právo, obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý.“ A pak pokračuje popisem toho, co Pán vykonal. „Okřikl jsi pronárody, do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy. Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města, i památka na ně zašla.

Všimněme si, milí svatí, znovu oné vděčnosti ve slovech: „Obhájils mě, usedl jsi na trůn, soudce spravedlivý,“ vyznává David Hospodinu. 

V jeho slovech vnímáme opravdovou vděčnost; jako by byl David u nějakého soudu a hrozil mu děsivý trest, ale byl u něj dokonalý Obhájce, který jej ze všeho vysvobodil! Bůh je spravedlivým soudcem, který zjednává právo svému lidu. Takové je poselství celého písma. 

Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí.“ (Ž 34:20). Čteme ve 34. žalmu. A v 37. žalmu král David vyznává: „Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb.“ (Ž 37:25). Nejsou to krásná slova?

Nesmíme zapomenout, milí svatí, že Bůh je spravedlivým soudcem, který se zastává svého lidu. To vše nás musí vést k jedinému: Abychom se stále modlili a neochabovali… veškerý text, který máme před sebou nás má vést k větší důvěře v našeho nebeského Otce! David byl posílen jednáním Hospodina a my jsme posíleni skrze záznam Božího Slova! 

Největší bitva pro věřícího začíná právě zde: Na kolenou před Pánem slávy! Před Hospodinem zástupů, před Beránkem Božím sedícím po pravici Boží! Davidova největší bitva byla vybojována zde. Jakmile našel přízeň svého Boha, bylo vítězství na bojišti zajištěno. 

Pojďme ke 2. bodu našeho kázání, které zní: Hospodin je nepřístupný hrad!

 2. Hospodin je nepřístupný hrad

Ve verších 8 až 15 čteme: „Hospodin však bude trůnit věčně, soudnou stolici má připravenu. Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva. Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine. Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky. Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl. Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti! O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.“

Máme před sebou celých 8 veršů v našem druhém bodu, pojďme se však zaměřit na 3 zásadní pozorování! 

První pozorování: Hospodin je svrchovaný soudce!

Víte, na jednu stranu je to překvapivé, na druhou tolik ne – avšak Boží svrchovanost je v dnešní době, jak se říká, „slonem v místnosti“ mnoha církví a denominací. 

Mnozí dnes hovoří o Bohu spíše jako o nezaujatém pozorovateli, bodrém pánu v nebesích – jenž je zhrozen ze zla, které se zde děje, ale ve skutečnosti s ním nic moc nedělá, až na to, že jej tu a tam obrací v dobro! 

Arthur W. Pink, známý křesťanský reformovaný autor 20. století, napsal tato ostrá slova: „Bůh, kterého většina vyznávajících křesťanů miluje, působí velmi jako takový benevolentní starý pán, který sám nemá zálibu v pošetilostech, ale shovívavě mrká na nerozvážnosti mládeže… Pro jeden hřích Bůh vyhnal naše prarodiče ze zahrady Eden; pro jeden hřích padlo všechno potomstvo Kenaanu pod prokletí, které zůstává do dneška; pro jeden hřích byl Mojžíš vyloučen ze země zaslíbené; Elíšův služebník byl zničen malomocenstvím; Ananiáš a Safira byli odříznuti ze země živých. “ 

Nesmíme se nechat ovládnout přízemní lidskou sentimentalitou a upravovat biblický obraz Hospodina podle našich padlých tělesných pocitů! 

Co nám říká David? „Hospodin však bude trůnit věčně… “ Nehledě na to, co si myslí člověk, a kolik je mu dáno pochopit, Hospodin je svrchovaný Král – a nikdy nebyl a ani nebude jediný moment, kdy tomu bude jinak!

Co je ovšem Boží svrchovanost? Arthur W. Pink napsal v knize Střípky poznání Boha následující: „Boží svrchovanost bychom mohli definovat jako uplatňování Jeho nadřazenosti. Je nekonečně vyvýšený nad nejvyšší stvoření, je tím Nejvyšším, Pánem nebe i země, nikomu nepodléhá, není nikým ovlivnitelný, je zcela nezávislý. Bůh činí to, co se Mu líbí, a činí jen tak, jak se Mu líbí.

Podívejme se ale znovu na praktický příklad. Před mnoha staletími existoval jeden velmi mocný král, byl jediný svého druhu a nikdo z lidí se mu nemohl postavit. Jeho říše pohlcovala druhé jako by nebyly vůbec ničím! A tento velmi mocný král o sobě rád přemýšlel jako o pánu svého osudu; a byl skálopevně přesvědčen, že svou vlastní excelencí a udatností získal vše, co měl: Mnohé bohatství, území, otroky, slávu, atd. A tento veliký panovník se takhle jednou procházel po svém majestátním paláci a tu si tak povzdechl a řekl si: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ (Daniel 4:27). 

Ano, tento král byl Nabukadnezar, o kterém čteme v knize Daniel. A víte, jak dopadl? Hospodin jej vydal bláznovství a nechal jej jako zvíře přežvykovat trávu – až do určité chvíle, kterou rovněž určil Pán, kdy mu navrátil jeho rozum. A tehdy, tehdy si tento mocný král, kterému se nikdo z lidí nemohl vyrovnat, uvědomil pravdu. Pravdu o sobě a Bohu! A vydal prohlášení, jehož slova nám zůstala zachována. 

Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘“ (Daniel 4:31-32).

Hospodin je svrchovaným soudcem, který dává povstávat říším, králům, stejně jako je nechává padnout. „Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘“

Tato slova mohou znít až poněkud tvrdě – autoritářsky! A ano, zní, ale nemylme se! Nesmíme nikdy na Boha projektovat hříšný obraz lidských panovníků a soudců, nesmíme nikdy na Pána hledět jako onen špatný služebník na svého pána v podobenství o talentech. Vzpomeňme, co mu řekl: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.“ (Mt. 25:24). Takto na Boha hledí neobrácení tělesní lidé…

Slova plná nedůvěry, předsudků a odsouzení! Služebník jaksi zapomněl, kdo je na lavici obžalovaného a kdo za soudní stolicí! Ale tak jednají i mnozí evangelikálové, když se bojí Bohu připsat tolik moci a autority, kolik mu připisuje Bible. Možná se bojí, že by Bůh pak byl jaksi automaticky vinen jako autor zla a oni by ho nemohli před člověkem obhájit? Ptejme se ale my: Potřebuje Bůh obhajovat? Kdo že je na lavici obžalovaných a kdo na soudním stolci? 

Vše, co Pán činí, ať už na zemi pozorujeme jakékoliv zlo, veškerý účel v tom všem zná Bůh, a je to dobrý účel, neboť Bůh je dobrý! David nám v našem textu připomíná : „Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva.“ Hospodin je spravedlivým Soudcem, není jako jsou ti lidští soudcové: Nespravedliví, podplatitelní, slepí…  

Důležitou a pro člověka pokořující pravdou je toto: Písmo nám dává mnoho odpovědí, ale nedává nám odpovědi na všechno! Bůh nemá ani tolik zájem o naše intelektuální uspokojení jako o postoj našeho srdce. Postoj srdce, se kterým přistupujeme k Pánu, je mnohem důležitější. A proto ani apoštol Pavel nedává intelektuálně uspokojivou odpověď otázce kladené s hříšným motivem (s ohledem na tolik kontroverzní Boží svrchovanost a vyvolení ): „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ (Řím. 9:19). Ptal se kdosi. A apoštol ani tolik neodpovídá jako spíše napomíná hříšný postoj tazatele: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ (Řím. 9:20).

Odpovědi jsou pro pokorné, pro mírné a trpělivé. Na prvním místě musíme mít tento postoj v srdci: „Mezi mnou a Bohem jsem pouze já ten, kdo se může mýlit! “ A přesto má s námi Bůh mnoho trpělivosti a lásky, když s ním ve svých modlitbách rozmlouváme. A dává nám mnoho odpovědí na otázky, kterým jsme dříve nerozuměli. 

Možná někdy připomínáme Abrahama, když vyjednával s Pánem. „Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých?“ (Gen. 18:24). Zapamatujme si ovšem tuto rétorickou otázku, která v sobě nese i odpověď: „Což Soudce vší země nejedná podle práva?“  (Gen 18:25).

Pojďme dále…

Druhé pozorování: Hospodin je jediným útočištěm!

Ve verších 10 a 11 čteme: „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.“

Poznali jsme, milí svatí, že Hospodin je svrchovaným Soudcem, a kdybychom skončili pouze zde, byla by to pro nás – hříšné lidi, děsivá zpráva. I autoři nového zákona si uvědomují, že Boží spravedlnost je nekompromisní. Je jako výheň Nabukadnezarovy pece – tisíckrát rozžhavené, jež roztaví jakýkoliv materiál! A proto nás také autor listu Židům varuje těmito slovy: „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha“ (Žd. 10:31).

Avšak nyní spatřujeme i naději a vysvobození: „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem…“ Pán je zde prezentován nejen jako mocný a svrchovaný Soudce, jenž spravedlivě rozsuzuje mezi národy, ale i jako milostivý Zachránce, který je zdeptanému (ve studijním překladu máme utlačovanému), nedobytným Hradem! 

O Boží milosti, o jeho blahosklonnosti čteme v celém písmu. Například hned v 10. žalmu nám David sděluje: „Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.“ (Ž 10:17-18).

Položme si ovšem jednoduchou otázku: Kdo jsou ti, co patří do skupiny zdeptaných a sirotků? Je to každý člověk?

Svět bývá pobouřen, jakmile vidí zlo a hřích kolem sebe. Když v televizi běží zprávy o pletichách politiků – lidé ihned volají po spravedlnosti! Zvláště, pokud jde o mocné, kteří vyhrávají soudy nad chudými, neboť člověk obvykle sympatizuje právě s těmi chudými a bezmocnými. 

Jenže tito „chudí a bezmocní“ nehledají zastání u Hospodina! Toto zaslíbení platí totiž pouze pro ty, kdo se dotazují po Pánově vůli. Proto také čteme v 11. verši: „V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli , neopouštíš, Hospodine.

Toto zaslíbení je určeno pro Boží lid, pro nuzné z jeho lidu, kteří se stali obětmi bezpráví, jenž jsou uprostřed víru soužení a hledají pevnou zem a zastání! Tak jako král David, jenž atakován mnohými nepřáteli, našel zastání u Hospodina zástupů!

A nejen jednou. Mnohokrát! V 18. žalmu čteme tento krásný text: „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, vysvoboditeli, Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade!“ (Ž 18:3).

To jsou slova určena nám, bratři a sestry! Ptejme se proto: Utíkáme i my v dobách soužení k Hospodinu – našemu Bohu, a hledáme u Něj záchranu? Voláme k Bohu a hledáme u Něj zastání, když se ocitneme obětí nespravedlnosti druhých lidí?

Povšimněme si ovšem ještě jedné zásadní skutečnosti: Bůh v jednom aktu prokázal milost Davidovi a současně vykonal spravedlnost na jeho nepřátelích. Spravedlnost i milost jdou ruku v ruce – obojí je součástí jednoho Božího zásahu!

Nakonec, bratři a sestry, tak to bylo i na kříži, kde Bůh Otec v jednom aktu potrestal hřích na Pánu Ježíši a přitom prokázal milosrdenství mnohým lidem ze všech národů a jazyků. Vše v jednom aktu! Slovy žalmisty můžeme říct: „Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení.“ (Ž 85:10-11).

Hospodin, náš Bůh, je mocný Zachránce v dobách soužení! Jeho spásné skutky probouzejí chválu jeho lidu. Davida se Hospodin zastal a vysvobodil jej z ruky jeho nepřátel, a to nás vede ke třetímu pozorování…

Třetí pozorování: Hospodin je hoden uctívání za všechny své skutky.

Dále čteme: „Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky. Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl. Hospodine, smiluj se nade mnou, pohleď, jak mě ponižují ti, kteří mě nenávidí, smiluj se ty, jenž mě zvedáš z bran smrti! O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.

Vracíme se znovu na začátek, bratři a sestry. A opakujeme, co už jsme poznali. A totiž, že poznání Boha produkuje vděčnost. Poznání Hospodina zástupů a jeho vykupitelských skutků vede člověka k uctívání! „Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky.“ Tak znějí věhlasná slova krále Davida! 

A znovu jde o poznání Boha skrze jeho vykupitelské činy. Proto David říká dále: „ Za prolitou krev k odpovědnosti volá, pamatuje na ni, na úpění ponížených nezapomněl.“ A vidíme zde rovněž znovu a velmi zřetelně, jak Boží spravedlnost ve slovech „za prolitou krev k odpovědnosti volá“, tak i Boží milost ve slovech „na úpění ponížených nezapomněl.“ Za obojí, milí svatí, si Pán zaslouží naší chválu! 

Jak už jsme u prvního bodu nakousli, zpěvy žalmů a chvalozpěvů mělo v dřívějších dobách mnohem větší roli jako vyučování. Proto také můžeme vidět veliké spojení mezi „pějte žalmy Hospodinu“ a „oznamujte mezi lidmi jeho skutky.“ 

Myslím, že bychom udělali chybu, kdybychom zde viděli dvě odlišné činnosti: Zpívání Bohu jako první a vypravování lidem o Bohu jako druhou. Tak přemýšlíme dnes – v době, kdy se na hudbu díváme primárně jako na umění, které pomocí různých zvuků a melodií, promlouvá do našeho srdce. I toto je ale druh komunikace; i emoce cosi komunikují. Zapomínáme však nebo podceňujeme roli textu písně. 

V době, kdy neexistoval papír, a už vůbec ne knihtisk, byla paměť uložištěm a přenašečem informací pro většinu populace. Různé básně a písně pak sloužily mimo jiné jako dobrý způsob nejen učení se, ale také sdílení s dalšími lidmi. Proto vidíme to krásné spojení mezi „pějte žalmy Hospodinu“ a „oznamujte mezi lidmi jeho skutky.

Chtěl bych ještě doplnit, že toto není nějaká kulturní věc, kterou jsme dnes překonali. Jde o jeden z Božích způsobů pro šíření Božího Slova! A chybou církve dnešní doby je to, že tento mocný nástroj hudby podceňuje nebo zneužívá. 

A Boží slovo v žalmech a hymnách je určeno nejen všem lidem, jak jsme četli: „oznamujte mezi lidmi jeho skutky,“ ale také Božímu lidu, a proto vidíme v 15. verši toto spojení slov: „O všech chvályhodných činech tvých chci vypravovat v branách sijónské dcery, budu jásat nad tím, žes mě spasil.

Nakonec, jak jsme již dnes jednou citovali z Nového zákona, Pavel napsal například tento text církvi v Efezu: „ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.“ (Ef. 5:19). Ve studijním překladu čteme doslovněji: „mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních…“ Zde je zřetelně vidět, že církev má zpívat pohromadě, a že tím nakonec mluvíme k sobě – jde také o způsob vyučování Božího Slova!

Bůh používá Boží Slovo, jak ve psané formě, tak v mluvené – a nakonec i ve zpěvu! Jen se podívejme na povzbudivá slova od svatého Augustina, která napsal o chvalozpěvech ve své knize Vyznání, když hovořil o tom, co se dělo po jeho křtu. 

Augustin napsal: „Nemohl jsem se v oněch dnech nabažit podivuhodně sladkého rozjímání o hloubce tvého plánu na spásu lidského pokolení. Tolik jsem plakal při tvých žalmech a písních. Jak silně mě dojímal líbezný zpěv tvé církve! Ten zpěv mi vnikal do uší, do srdce se mi rozlévala pravda a zní vzplanula oddaná zbožnost – a mně vyhrkly slzy a bylo mi při tom lépe. “ 

Vidíme krásnou souvislost s tím, o čem hovoříme právě ve slovech: „do srdce se rozlévala pravda a zní vzplanula oddaná zbožnost?“ Vzpomeneme si také, když byl apoštol Pavel se Silasem ve vězení, v 16. kapitole Skutků, co zde mimo jiné dělali? „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali.“ (Sk. 16:25). Opět vidíme onu komunikaci Božího Slova: „ostatní vězňové je poslouchali.“ 

O kousek dál pak Augustin pokračuje: „A právě v té době (pozn.: za pronásledování císařem Valentiniánem) se po vzoru východní církve zavedl zpěv hymnů a žalmů, aby lid kvůli znechucení a sklíčenosti nepodléhal únavě. A to se zachovalo od té doby až dodnes a Milán následovala mnohá stádce po celém světě, ne-li všechna.

Vidíme jakou roli hrály zpěvy dále? Povzbuzovali Boží lid v těch nejtěžších dobách! Jak už jsme si dříve uvedli, jde o přikázání Boží, abychom spolu zpívali. Církev, která neposlouchá Boží nařízení (ať už pod jakoukoliv zdánlivě bohulibou záminkou), hřeší. Možná si myslí, že dává císařovi, co je císařovo – podle Božího slova, ale přitom bere z Boží truhlice poklady, které náleží pouze Bohu! 

Dostáváme se ke 3. bodu našeho kázání, který zní:  Hospodin zjevná spravedlnost!

3. Hospodin zjedná spravedlnost! 

Ve verších 16 až 21. čteme: „Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha. Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou. – Higgájón. Do podsvětí se navrátí svévolníci, všechny pronárody, jež na Boha zapomněly. Ubožák však nikdy neupadne v zapomnění; naděje ponížených nikdy neztroskotá. Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci ať už pronárody stanou před tvým soudem! Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

V textu, jenž jsme právě četli se zaměříme znovu na 3 podstatná pozorování. Pojďme na to…

První pozorování: Co zaseješ, to také sklidíš!

Náš text začíná ironickým tvrzením: „Pronárody klesly do pasti, již udělaly, v síti, kterou nastražily, uvízla jim noha.

Není to tak trochu tragikomické? Vtipné i smutné zároveň? Lidské hříšné jednání je zde metaforicky vyjádřeno úsilím vytvořit past – v našem kontextu je to sice spojené s Davidem, avšak platí to i univerzálně, protože zde máme právě obecnější tvrzení.

A tak se na to podívejme: Národy (pohané) připravují past na druhé a vydávají na to jistě hodně času a úsilí, aby, nakonec – byli chyceni do vlastní sítě! Jako pavouk (hříšný lidský „spiderman“), který se zamotal do vlastní pavučiny! 

Obdobný příměr máme právě také v 7. žalmu, kde čteme: „Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy. Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.“ (Ž 7:15-16).  

Má to až satirický přesah! Představte si jen, jak člověk kope jámu – od rána do večera, potí se – bičován slunečními paprsky, a když je večer konečně hotov, unaven, vyčerpán… a chce se vrátit domů, otočí se a… upadne do vlastní jámy, jež nastražil! Takový je obraz lidské vzpoury vůči Bohu a hříchu, kterému člověk slouží!

Vidíme zde naplnění jednoho zásadního principu: „Kdo rozsévá bezpráví, sklidí ničemnost, hůl jeho prchlivosti vezme za své.“ (Přísloví 22:8). Apoštol Pavel nám říká v listu Galatským: „Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Gal. 6:7).

Co zasejete, to také sklidíte! 

Tento text se mimořádně doplňuje i s Boží svrchovanou vládou, o které jsme hovořili dříve. Zde totiž vidíme druhou zásadní pravdu Bible. Pravdu o lidské zodpovědnosti. A je to právě Boží svrchovaná vláda, která ustanovuje lidskou zodpovědnost – překvapivě! Je to právě Bůh, který nechává svévolníky padnou do vlastní jámy, do sítě, kterou nastražili! 

Princip: Co zaseješ, to sklidíš, není možné naplnit, není-li Bůh kompletně svrchovaný! Zákonitosti tohoto světa nejsou v rukou neosobního osudu ani jakési karmy či „náhody“, ale Bůh, ve své nejvyšší moudrosti a s ohledem na svou dokonalou spravedlnost, ale i plán, který má s tímto světem, nechává hříšníky padnout a mnohé z nich naopak vytahuje (zachraňuje) z jámy, jež sami vykopali!

Pro nás platí toto: Vše, co činíme, má reálné dopady na náš život i život druhých. A proto: Odvolávat se na Boží svrchovanost v okamžiku, kdy máme jednat podle Božích přikázání, je krajně nezodpovědné a bude to mít dopad nejen na nás, ale i lidi okolo nás!

On ‚odplatí každému podle jeho skutků‘. Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest.“ (Řím. 2:6-8). 

Říká nám apoštol Pavel a znovu vidíme, že naše reálné volby mají své důsledky. A to právě díky Boží svrchované vládě! Křesťané jsou zde popsáni jako ti, co hledají nepomíjející slávu a čest – je toto postoj i našeho srdce, bratři a sestry? Je náš život charakterizován tím, že hledáme to, co je nahoře a nemilujeme příliš věci tohoto světa? 

Pojďme dále…

Druhé pozorování: Hospodinovy soudy jsou zjevné!

Dále čteme: „Hospodin tu zřejmě zjednal právo: svévolník uvízl v léčce přichystané vlastní rukou.“ 

Zde krásně navazujeme na předchozí pozorování. Bůh činí své časné soudy zjevnými! „Hospodin tu zřejmě zjednal právo!“ Oznamuje nám David. Král Izraele uzřel na vlastní oči důsledky hříšného jednání svých nepřátel, uviděl jejich pád, když je Bůh srazil.

Zjevné časné Boží soudy jsou obvykle odpovědí na volání Božího lidu (jako i v případě Davida nebo i třeba zotročeného Izraele v Egyptě) nebo jsou vyprovokované přemírou hříchu (viz zničení Sodomy).

Boží časné soudy také mívají často i vykupitelský charakter pro Boží lid. Zde máme krále Davida, který byl v soužení díky pronárodům, ale Bůh jej vysvobodil a národy potrestal. Obdobně vyslechl Bůh sténání svého lidu v Egyptě a připomenul si svou smlouvu s Abrahamem (Ex. 2:24). Výsledek? Egypt potrestán a Boží lid vyveden!  

Někdy to ale může vypadat, že Bůh žehná bezbožným tohoto světa, kterým se často mimořádně daří po materiální stránce, mají slávu a úspěch ve všem, co činí, avšak Boha neznají. Jak je to možné?

Obdobnou otázku si kladl i žalmista v 73. žalmu. Ten začíná jakýmsi vyznáním toho, jak záviděl bohatým a úspěšným svévolníkům a poté pokračuje jejich popisem: „Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty , neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé . Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem .Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“ (Ž 73:2-11).

Z tohoto popisu rozumíme, že i žalmista si zprvu lámal hlavu nad tím, proč se zlým lidem tak daří – byť se rouhají Bohu a svého bližního nemilují! Nejen to, ale oni se arogantně chlubí svým rouháním! „ Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. A lid se za nimi hrne lokat vodu plným douškem .Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?““

Jak je to jen možné, že se určitým bezbožným lidem tak daří? Kde jsou ty zjevné soudy, o kterých čteme v našem textu? 

Text pokračuje dále: „Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec. Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč, zajdou jako sen po procitnutí; Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš. Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval. Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.“ (Ž 73: 16-24).

Poznání žalmista nabyl až když „vstoupil do svatyně Boží.“ Není to fantastické? Jak moc nám to ukazuje na fakt, že poznání je od Boha? Když si klademe podobné otázky, musíme do Božího Slova, musíme k Bohu na kolena, „do svatyně Boží,“ tam je zřídlo veškeré moudrosti a pravdy! 

A co se žalmista dozvěděl? „Věru, stavíš je na kluzké cesty, do zkázy je srazíš. “ Studijní překlad říká zřetelněji: „Ano, postavíš je na kluzká místa, necháš je padnout do klamu.“ 

Boží děti Pán přísně vychovává, autor listu Židům říká: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.“ (Židům 12:6-8). 

A právě, všechny ostatní, jak řekl David v našem textu, nechává padnout do klamu. Nebo: jak čteme v listu Římanům: vydává je v moc hanebných vášní. (Řím. 1:26). Bůh je vydává napospas jejich hříchu a nekázní je jako své syny a dcery. Tím se jejich nepravost rozmnožuje, a i když možná fyzicky nepocítí časný soud, platí žalmistova slova dále: „zajdou jako sen po procitnutí; Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš.

Zjevné časné soudy také ukazují jako prst na ten poslední soud, kde se každý postaví před Pána slávy a vydá mu počet ze svého života. 

Jaký má být ale náš postoj k Božím soudům?

Pojďme dále…

Třetí pozorování: Hospodinovy soudy jsou nanejvýš vítané!

V posledních 2 verších čteme: „Povstaň, Hospodine, ať si člověk nezakládá na své moci ať už pronárody stanou před tvým soudem! Hospodine, zdrť je strachem, ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

David zde horlivě volá: „Povstaň Hospodině!“ A jeho žádost ve svém duchu krásně rezonuje s žádostmi svatých, jenž se dovolávají spravedlnosti u Pána v knize Zjevení. V 6. kapitole čteme o modlitbách mučedníků, jenž byli zabiti pro Boží Slovo a pro svědectví, jež vydali. Po čem volají? „A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj. 6:10).

Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi!“Jak v Davidových slovech, tak i ve slovech zabitých svatých vidíme tento stejný apel: Volání po spravedlnosti! Volání po spravedlivém Božím soudu! Už bylo na čase!

Boží lid má toto v srdci! Touhu po právu a spravedlnosti! Nakonec i Lot byl v Sodomě sužován nezřízeným chováním bezbožných lidí, jak nám sděluje apoštol Petr. (2 Petr. 2:7). Církev, která nevyvyšuje Boží právo a spravedlnost, ztratila něco ze své chuti. „Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale zanedbali jste závažnější věci Zákona: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba udělat a tamto nezanedbávat.“ (Mt. 23:23). 

A tak ten odpor vůči bezpráví, hříchu a zlu a touha po Boží spravedlnosti je něco, co charakterizuje postoj Božího lidu!

Ptejme se ale: Proč ale David i tito novozákonní svatí nevolají raději: „Pane, odpusť jim jejich hříchy?“ Není to zbožnější prosba? Neřekl Pán Ježíš tato slova? „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt. 5:44-45).

Zeptejme se jinak: Je snad Bůh jen Láska? Je snad Bůh jen spravedlivý? Je jen milostivý? Ještě jinak: Máme my být milostivější než Bůh? Ne! Máme být „syny nebeského Otce“, tak zní Pánova slova. Máme myslet myšlenky po Bohu samotném!

Musíme se ale naučit být osvědčenými pracovníky v Božím Slově! Je důležité rozjímat o Pánově slově a umět jej aplikovat.Vezměme si k srdci tato slova apoštola Pavla: „Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený, pracovník, který se nemusí stydět a který správně rozděluje slovo pravdy.“ (2 Tim. 2:15, ČSP).

A protože Boží Slovo je konzistentní, platí obojí: Máme se modlit za své nepřátelé, kteří nás pronásledují; nemáme tedy být například jako farizejci, kteří žádali Hospodina za zničení Samaří! Ale současně, zvláště v dobách, kdy se rozmáhá nepravost, máme volat k Bohu, aby zjednal právo a spravedlnost! Aby se vyvýšil mezi národy – kteří jsou ve větším a větším vzdoru! 

A nakonec, v našem textu, vidíme i krále Davida, jak vyzývá Hospodina, aby soudil národy. A spatřujeme i skutečný motiv Davidovy modlitby: „ať si člověk nezakládá na své moci“ a obdobně pak ve slovech: „ať si pronárody uvědomí, že jsou jenom lidé.

A to je Davidův výtečný postřeh: Problém hříšného člověka je, že si neuvědomuje, že je jen člověk a ne Bůh! Bezbožní lidé žijí jako by Bůh neexistoval a jako by byli sami sobě Bohem.  

Když se modlíme v Otčenáši: „Buď posvěceno tvé jméno“ – i když to máš širší význam, nutně je zde zahrnuta i tato stránka: Aby si člověk uvědomil, že je jen člověk! Aby národy vzdali chválu Hospodinu! R. C. Sproul k tomuto verši poznamenal: „Nejen, aby Boží stvoření zohlednilo Boží jméno ve svatosti, ale aby i Bůh sám byl posvěcen jako svatý Zachránce i Soudce.

Když Bůh soudí národy, má to nakonec i tento efekt: Člověk se probouzí do reality. Uvědomuje si svou smrtelnost a poznává, že je jen člověkem. Když Bůh soudí národy vede to i k omezení hříchu po vnější stránce. Jako když člověk krotí divoké zvíře pomocí ran biče, tak i Bůh dokáže krotit neobráceného člověka a jedním ze způsobů jsou právě časné soudy.

Proč by měly pronárody říkat: „Kde je ten jejich Bůh?“ Říká nám žalmista v 79. žalmu.A pak pokračuje těmito slovy: „Kéž by pronárody poznaly před naším zrakem pomstu za prolitou krev tvých služebníků.“ (Ž 79:10).

Boží soudy jsou vítané, bratři a sestry, neboť oslavují Boží spravedlnost, moc i svatost. Jsou vítané, poněvadž jsou mnohdy provázené i vykoupením Božího lidu z různých soužení. Jsou vítané, protože omezují hřích a Bůh je používá i také, aby probouzel, jak svou církev, tak i vyvolené mimo církev, kteří si tak budou klást důležité otázky, na které pak naleznou odpověď jedině u Hospodina zástupů a ve věčném evangeliu Pána Ježíše Krista!

V dobré zprávě o tom, že Bůh není jen přísným soudcem, ale také milostivým Otcem, který dal svého Syna jako oběť za hříchy světa. Aby pak každý, kdo v Něj uvěří, nezahynul, ale měl život věčný! 

Amen. 

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button