„Hospodin činí vše, co chce — na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách.“ (Žalm 135:6).
Svrchovanost vyjadřuje Boží královskou svébytnost, Jeho absolutní nadvládu nade všemi a vším – nad malými i velkými, hloupými i moudrými, filantropy i tyrany, nejmenšími atomy, ještě menšími kvarky, a stejně tak nad všemi hvězdami, černými dírami i věcmi, které člověk doposud neobjevil a ve své omezenosti nikdy neobjeví – nade všemi a vším!
Událostmi, které připadají člověku zcela nesmyslné a nahodilé, i těmi, které naopak působí jednoznačně osudově a předurčeně, oběma – bez jakékoli námahy a obtíží – elegantně zapadajícími do odvěkého, moudrého Božího dekretu.
Nad veškerou lidskou i andělskou rebelií – ba co více, prostřednictvím ní – naplňuje „všechno podle rady své vůle“ (Efezským 1:11). Ať už jde o věci, jevící se nám lidem jako snadné, či naopak nesmírně obtížné, před ním je vše stejně jasné a stejně snadné. Ať už přímým zásahem a zjevením své moci, či prostřednictvím druhotných příčin (stvoření, zvířat, lidí…), podle toho, jak ve své svobodě uzná za vhodné, vede veškeré věci ke svému předem určenému cíli.
A nakonec – bez ohledu na to, zda tomu člověk věří, nebo ne. Zda s tím souhlasí, nebo ne. Zda mu to připadá fér, nebo ne. „Hospodin činí vše, co chce — na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách.“ A nikoho se přitom neptá… nikoho nepotřebuje. Vlasy těch, kteří toto všechno odmítají, má dávno spočítané (Matouš 10:30); jejich srdce má ve své moci obdobně jako srdce králů (Přísloví 21:1), zrovna tak jako jsou určeny jejich kroky (Přísloví 16:9).
Vládcům dává povstávat a stejně tak je i sesazuje; pokorné povyšuje, pyšné pokořuje. Ostatně nám o tom jeden pohanský král, jenž byl pokořen, zanechal osobní svědectví: „Avšak po uplynutí té doby jsem já, Nebúkadnesar, pozdvihl své oči k nebesům a mé poznání se mi navrátilo. Nejvyššímu jsem dobrořečil a věčně živého chválil a oslavoval, neboť jeho vláda je vláda věčná a jeho království trvá z pokolení na pokolení. Všichni obyvatelé země se počítají za nic, vždyť jak se mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by mu mohl dát přes ruku a říci mu: Co jsi to provedl?!“ (Daniel 4:31-32).
Jak veliká je pak urážka Božího majestátu, když o Něm lidé přemýšlejí jako sami o sobě. Naplňují tak slova žalmisty, v nichž Bůh promlouvá k ničemovi: „Takto jsi jednal a já jsem mlčel. Představoval sis, že jsem jako ty.“ (Žalm 50:21). Když se jej snaží všelijak omezovat. „Bůh nemůže zasahovat do lidské vůle,“ říkají. A nerozumějí tomu, že Bůh dokonale vládl nad každým detailem – včetně lidské vůle – vedoucím k ukřižování Pána Ježíše. Proto také Boží slovo poznamenává: „V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát.“ (Skutky 4:27–28).
Bůh nepotřebuje dalekohled, aby se podíval do budoucnosti a teprve pak si uvědomil, že zvítězí, a následně si spokojeně oddechl. Takto si to představují lidé, kteří se nedokážou smířit s tím, že nejsou „pány svého osudu“. Ale co říká Boží slovo? „…aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát.“
Bůh bděl nad narozením malého bezbranného děťátka (Lukáš 2:7). Bděl nad Herodem a jeho záměrem zabít Syna Božího, takže se mu to nepodařilo (Matouš 2:13–16). Bděl nad cestou do Egypta i nad návratem zpět (Matouš 2:14–15, 19–21). Bděl nad tím, aby mu nic nechybělo a aby mohl vyrůst – v zapomenutém Nazaretě, nikoli v královském paláci. Bděl nad tím, aby nebyl vydán lidem před svým časem (Jan 7:30; 8:20). Bděl nad tím, aby byl zrazen přítelem, a nikoli nepřítelem (Žalm 41:10; Jan 13:18). Bděl, aby byl vydán On, a ne Barabáš (jemuž byla udělena amnestie) (Matouš 27:21–26). Bděl i nad tím, aby mu nebyla zlomena žádná kost (Jan 19:36; Žalm 34:21), aby byl proboden jeho bok (Jan 19:34; Zacharjáš 12:10) a aby se losovalo o jeho roucho (Žalm 22:19; Jan 19:24). Bděl nad každým nejmenším detailem (a vším, co tomu předcházelo i co následovalo). Protože je svrchovaný!
Říct, že Bůh je svrchovaný, znamená jen to, že je Bohem. A jako Bůh sedí na trůnu a ve vší moudrosti i spravedlnosti vládne. „Hospodin činí vše, co chce — na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách.“ Říct, že Bůh je svrchovaný, znamená, že člověk není. Člověk je omezený. Není středem veškeré existence. Není sluncem, kolem něhož by se vše točilo. I když o sobě rád takto smýšlí…
Bůh je svrchovaný nad spasením hříšného člověka. Proto Boží slovo říká: „Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, ale na Bohu, který se smilovává.“ (Římanům 9:16). Nezáleží na člověku – na jeho skutcích, snažení ani vůli. Je to Bůh, kdo určuje, kdo se kdy narodí a komu se narodí, či nenarodí. Je to Bůh, kdo dal narodit se dvojčatům Ezauovi a Jákobovi z Izáka a Rebeky; a je to Bůh, kdo řekl: „A nejen to, ale také Rebeka otěhotněla z jednoho muže, totiž z našeho otce Izáka; ještě se jí synové nenarodili a neučinili nic dobrého ani zlého, aby zůstalo potvrzeno Boží předsevzetí, které je podle vyvolení, ne ze skutků, nýbrž z toho, který povolává, bylo jí řečeno: Starší bude sloužit mladšímu. Jak je napsáno: ‚Jákoba jsem miloval, ale Ezaua jsem nenáviděl.‘“ (Římanům 9:10–13).
Je to Bůh, kdo vyvolil Jákoba a odmítl Ezaua. Je to Bůh, kdo dává jedněm nezaslouženě narodit se do křesťanské rodiny, být od dětství vystaveni světlu evangelia – a přesto je ponechává v jejich slepotě; zatímco druhé nechá projít naprostou temnotou ateismu, než evangelium uslyší, aby je pak k sobě přitáhl a zachránil. Je to spravedlivé? Ne. Je to milost. A také Boží svrchovanost!
Jedny povolal milostí (Římanům 8:28–33), druhé ponechal jejich hříchu (Římanům 1,28). Jedněm dal nezaslouženou milost, druhé čeká spravedlnost. A nikdo se nebude moci vymlouvat. Bez ohledu na to, zda se to člověku líbí, nebo ne, nic se na tom nezmění. Bůh odpoví jen: „Člověče, kdo vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Což výtvor řekne svému tvůrci: ‚Proč jsi mě udělal takto?‘“ (Římanům 9:20). To je Boží svrchovanost!
Je třeba pamatovat na velikost Boží a nezapomínat na omezenost lidskou. Chceme-li porozumět Bohu, musíme začínat u Něj. A chceme-li porozumět sobě, musíme znovu nejprve začínat u toho, kým Bůh je. Jen tak nastavíme správnou perspektivu toho, kým jsme my.
A právě k tomu směřují všechny uvedené příklady – k tomu, čemu reformátoři říkali: Soli Deo Gloria (Jen Bohu sláva). K tomu musí vést i naše myšlení o Bohu…
Tím se znovu vracíme na začátek tohoto teologického zamyšlení – a právě zde také končíme. Ne u člověka, ne u jeho vůle, ne u jeho představ o spravedlnosti, ale u Boha, který vládne:
„Hospodin činí vše, co chce — na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách.“
