BibleBible a světBiblické učeníCírkevVšechny články

Koho je potřeba poslouchat: Vládu nebo Boha?

Současná světová koronavirová krize otevírá důležité otázky a odhaluje také skryté věci v našich srdcích. Znovu se dostáváme k základním otázkám autority: Koho máme jako křesťané poslouchat? Jak se má místní církev postavit k omezením bohoslužeb?

Ať už je stav nařízení vlády v době čtení tohoto článku jakýkoliv, ať už byl ministr zdravotnictví vyměněn třeba i desetkrát, je třeba si připomenout důležité pravdy Bible.

Za prvé, a to je třeba zdůraznit, Pán Ježíš Kristus je jedinou autoritou, kterou musí křesťan poslouchat. Poslušnost Pánu není dobrovolná nebo věcí osobního přesvědčení, ale nejvyšší povinností každého křesťana. Všechny ostatní autority (sekulární vláda, církevní vláda, atd) jsou odvozené, neboť jsou svrchovaně ustanoveny Bohem.

Písmo zcela jasně říká: „Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.“ (Fil. 2:9-11).

Vzpomeňme si rovněž na slova Pána Ježíše, která řekl svým učedníkům po svém vzkříšení: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi.“ (Mat. 28:18). A v knize Zjevení čteme dále: „Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“ (Zjevení 19:16).

Za druhé, pouze autorita Pána Ježíše Krista je absolutní, ostatní (odvozené autority) mají ovšem vymezenou (a omezenou) působnost.

To je zcela jasně vidět na mnoha příkladech v Novém zákoně. Připomeňme slova apoštolů židovské veleradě: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ (Sk. 5:29).

A dokonce i u těch nejbližších jako je rodina nesmíme váhat! Je-li to nutné, musíme opustit i ty nejdražší, co máme, pakliže stojí mezi námi a vůlí našeho Pána. Připomeňme si tolik opomíjená Ježíšova slova: „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“ (Luk. 14:26). Nenávist zde odkazuje na propastný rozdíl mezi naší láskou (a oddaností) vůči Pánu a vůči všem ostatním (i třeba rodině, manželovi, manželce, dětem, atd).

Za třetí, Bůh svrchovaně ustanovil vlády jako autoritu s vymezenou působností, které máme poslouchat.

Pavel napsal ve 13. kapitole listu Římanům:
Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš-li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí. Proto také platíte daně, neboť vládcové jsou Božími služebníky a právě tomu se vytrvale věnují. Dejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest.“ (Řím. 13:1-7).

Ve zkratce: Dozvídáme se, za prvé, že nadřízené autority jsou od Boha, a proto odpor vůči takovým autoritám, je v důsledku odporem vůči Bohu (verše 1 – 2). Za druhé spatřujeme, že jsou tu pro naše dobro a jejich úkolem je trestat zlé jednání (verše 3 – 4). Za třetí, máme se podřizovat nejen kvůli hněvu, ale i kvůli svědomí (verše 5 – 7), na který je v Novém zákoně kladen veliký důraz.

Nějaká pozorování z 13. kapitoly listu Římanům:

Za prvé, není to vláda, která ustanovuje, co je dobré nebo zlé. Vláda má od Boha mandát trestat zlo, nikoliv jej definovat! Bůh je standardem dobra a v Božím zákoně je tento standard zjeven. Daný text vychází z biblického chápání dobra a zla, a proto má primárně na mysli zlo, jak jej definuje Boží Slovo.

Takže pokud se vláda například rozhodne, že církve musí akceptovat homosexualitu, je její požadavek v rozporu s Božím slovem, a potom platí princip: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ (Sk. 5:29).

Někdo by mohl namítnout: Kde ale najít hranici, kdy poslouchat a kdy ne? Je třeba zdůraznit, že vládní autority je třeba poslouchat již na základě toho, že jsou zřízeny Bohem (a také kvůli svědectví o evangeliu). Měli bychom se držet toho, co napsal apoštol Pavel: „Dejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest.“ (Řím. 13:7).

A obdobně apoštol Petr napsal: „Kvůli Pánu se podřiďte každému lidskému zřízení: ať králi jako svrchovanému vládci, ať místodržícím jako těm, kteří jsou od něho posíláni k tomu, aby trestali zločince a uznávali ty, kdo jednají dobře; neboť taková je vůle Boží, abyste dobrým jednáním umlčovali neznalost nerozumných lidí.“ (1 Petr 2:13-15).

Takže platí princip: Dokud vláda nenařizuje něco, co je výrazně v rozporu s Boží vůlí a nebo výrazně nezasahuje mimo své pravomoce, měli bychom jí jako křesťané poslouchat.

Za druhé, vláda sama může překračovat své pravomoci. Předchozí příklad s homosexualitou dost jasně ilustruje, že naše povinnost poslouchat vládu rozhodně není absolutní.

V Božím Slově máme příklad zbožné neposlušnosti Božího lidu vůči vládcům, kteří překročili hranice své pravomoci. Vláda nemá například právo určovat koho máme uctívat a ani, jak ho máme uctívat.

Vzpomeňme například Šadraka, Mešaka a Abednega, kteří se odmítli poklonit zlaté soše babylonského krále Nabukadnezara, a Bůh jejich jednání schválil, neboť je zachránil před výhní z pece, do které byli uvrženi pro svou vzpouru vůči králi. A nebo na proroka Daniela, který se mohl prostě na měsíc přestat modlit, aby neporušil zákaz modlení se ke komukoliv jinému než králi Dareiovi Médskému, přesto však tento zákaz porušil a byl nakonec uvržen mezi lvy, ale i jeho se Bůh zastal a vysvobodil!

To znamená, že pokud vláda například nařídí, že sbory musejí akceptovat homosexuální jednání jako normu, je povinností každého křesťana (a každého shromáždění) poslechnout Boha více než lidi, jinak jde o vzpouru vůči Pánu.

A nemusí jít nutně „pouze“ o evangelium, tak jako v případě apoštolů v 5. kapitole Skutků, kde jim bylo od židovské velerady nařízeno, aby přestali kázat o vzkříšeném Kristu, jde o řadu dalších skutečností duchovního rázu, kam nemá vláda pravomoc zasahovat. Včetně toho, jakým způsobem máme uctívat Boha uprostřed shromáždění (nošení roušek, zákazy zpěvů, atd).

Za čtvrté, Bůh ustanovil starší místního sboru jako autoritu, které se mají křesťané podřizovat.

V listě Židům čteme: „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku.“ (Židům 13:17).

Bůh ustanovil v podstatě 3 základní sféry autority: Rodinu, církev a stát. A zrovna tak jako Bůh ustanovil vládu v zemi, ustanovil jí i v církvi. Místní církev má být vedena kvalifikovanými staršími (1 Tim. 3:1-7). Členové takového shromáždění podléhají autoritě svých duchovních vůdců.

Je třeba ale zdůraznit, že Písmo omezuje i působnost starších sboru. Apoštol Petr napsal tato slova: „Starší mezi vámi vybízím, já spolustarší a svědek Kristových utrpení a také účastník budoucí slávy, která bude zjevena: Paste Boží stádo, které je u vás; dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně, podle Boha, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem. “ (1 Petrův 5:1-3).

Starší tedy nemají despoticky panovat nad svým podílem, tak jako králové tohoto světa, ale mají vést jako pastýři, kteří se stávají svému stádu vzorem! A kteří je vedou skrze instrukce Božího Slova! Přesto však platí přikázání, abychom se podřizovali svým duchovním vůdcům (pochopitelně ne absolutně, ale v souladu s Božím Slovem). Pokud tak křesťan nečiní, hřeší vůči Bohu.

Toto je velmi podstatné, neboť vás mohou mnozí, kteří neposlouchají své starší, pokrytecky obviňovat za to, že se nepodřizujete vládě v otázce omezení církve. Avšak starší místního sboru mají vyšší autoritu uvnitř místního sboru než vláda (především v otázkách duchovního rázu), neboť oni jsou Bohem povoláni, aby vedli církev (na rozdíl od vlády).

Apoštol Pavel řekl starším v Efezu tato slova: „Dávejte pozor na sebe a na celé stádo, v němž vás Duch Svatý ustanovil za strážce, abyste pásli Boží církev, kterou si získal vlastní krví.“ (Sk. 20:28).

Místní církev tedy na prvním místě podléhá autoritě svých duchovních vůdců – pochopitelně do té míry, jak se oni podřizují Písmu. Jsou-li starší, tak jako byla vláda, ve vážném rozporu s Božím Slovem, je potřeba znovu hlasitě zopakovat: Boha je třeba poslouchat více než lidi!

Boha je třeba poslouchat více než lidi!

Co tedy z toho všeho vyplývá? Za prvé, vláda nemá od Boha pravomoc k tomu, aby vedla místní shromáždění (určovala průběh bohoslužby). Bůh ustanovil vlády proto, aby trestali zločince v zemi, avšak jejich působnost končí právě zde a nezasahuje dále do vedení rodiny a církve.

Vláda nemá právo určovat, jakým způsobem budeme uctívat Boha: Jestli se můžeme scházet nebo ne; jestli máme mít roušku nebo ne, jestli můžeme zpívat nebo ne. To všechno přesahuje pravomoci vlády.

Obecně platí: Křesťané by ale měli respektovat rozhodnutí svých starších, kterým Bůh svěřil vedení místního sboru. Pokud se starší rozhodnou, že vládu poslechnou, a v zájmu zdraví zavedou určitá omezení, měli by to křesťané, v zájmu zachování jednoty církve, respektovat (a do jisté míry i třeba snášet).

Obecně také platí: Starší sboru nemají jít okamžitě proti vládě a měli by projevovat snahu vyhovět jejím nařízením.

Pochopitelně jsou zde ale hranice: I starší se mohou snadno dostat do kompromisu. Boží Slovo nás vede k tomu, abychom se jako křesťané shromažďovali (Žd. 10:25), a proto není v pořádku, aby se církev dlouhé měsíce nescházela. Pak jde jednoznačně o porušení Božího Slova a je třeba starší napomenout a povzbudit k věrnosti.

Rovněž není v pořádku, aby vláda zasahovala do průběhu bohoslužby. Toto je zvláště nebezpečné, protože církev, která začne měnit svou bohoslužbu (např. zpívání, modlení nahlas, atd) podle nařízení vlády, formálně odevzdala svou autoritu do ruky Caesara. Slovy Pána Ježíše: Berou Bohu, co náleží Bohu a odevzdávají to do rukou císaře! (Mt. 22:21).

I kdyby šlo o skutečnou morovou nákazu (což koronavirus není), je potřeba si stále připomínat: Služba církve je nenahraditelná! Ano, církev by měla vyvinout maximální snahu o zachování života, ale také by se měla scházet a modlit za nemocné a za uzdravení země. Tak to nakonec doporučoval i Jan Ámos Komenský v knize: „Kratičká zpráva o morové nákaze“.

Příkladem v dnešní době pro nás může být sbor Johna MacArthura, který se celých 6 měsíců nescházel, neboť se rozhodli poslechnout nařízení své vlády (zde projevili zbožnou bázeň před neznámou nemocí a snahu zachovat život), avšak když viděli mnohá absurdní pokrytectví (např: povolení protestů marxistického hnutí „Black lives matters“ proti jiným zákazům se shromažďovat) a to, že koronavirus je v nejhorším slova smyslu vážnější sezónnní chřipkou (nejde tedy o středověkou morovou ránu), poznali, že nařížení vlády je více politické než v zájmu zdraví obyvatel a rozhodli se, že vládu neposlechnou a začali se znovu scházet. Což je projev opravdové snahy být věrný Bohu.

Rovněž je ale třeba napomínat křesťany, kteří si myslí, že církev je absolutně povinna poslouchat vládní nařízení, jež zasahují do průběhu bohoslužby. Nic takového Bible neučí! Ani nic takového nenacházíme v historických knihách jako vzor. A nic zásadně podobného nenajdeme ani u věrných církví v historii, najdeme to ovšem např. u falešné státní církve v Číně, která podléhá autoritě čínského totalitního režimu.

Rouška jako nový druh obřízky a lekce z historie

Také je třeba odmítnout moralistické apely, které mají působit na emoce lidí a manipulovat s nimi. Ne, nošení roušky opravdu není naplnění biblického přikázání: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“ (Mt. 22:39).

Pán Ježíš je vzorem pro křesťany, nikoliv hloupé světské moralistické apely. Pán vkládal ruce na nemocné a jeho učedníci, kterým dal pravomoc uzdravovat, nepochybně také.

V historii dále vidíme, jak křesťané jednali v době morových nákaz. Zatímco svět opouštěl své blízké a mnohdy spaloval nakažené domy s lidmi v touze o dodržení „bezpečné vzdálenosti“, křesťané se dotýkali nemocných a ošetřovali je. Například o morové ráně Cypriána (249 – 262 po Kr), kdy umíralo až 5000 lidí denně v Římě (opravdu nesrovnatelné s dnešní „pandemií“), napsal Dionysius, biskup Alexandrie, následující: „Většina našich křesťanských bratrů prokázalo neomezenou lásku a věrnost, nešetřili sami sebe a mysleli jen na ty druhé. Nedbaje na nebezpečí se věnovali nemocným, naplnili všechny jejich potřeby a sloužili jim v Kristu, a opustili tento život spokojeni; neboť se nakazili od druhých, přitáhli na sebe nemoci svých sousedů a s radostí přijali jejich bolesti. Mnozí, během ošetřování a uzdravování druhých, tak přijali jejich smrt a zemřeli na jejich místě.

A o tom, jak se chovali pohané, napsal Dionysius dále: „Ale u pohanů bylo všechno obráceně. Oni opustili ty, kterým začalo být špatně, a utekli od svých nejdražších přátel. Vyhýbali se jakémukoliv riziku smrti, které však, i se všemi jejich opatrnostmi, nebylo snadné uniknout.

Cyprián, biskup v Kartágu, napsal dále: „Jak příhodné to je, že tento mor a nákaza, která je hrozná a smrtelná, vyhledává spravedlnost pro každého a zkoumá mysl lidské rasy; jestli se zdraví starají o nemocné, jestli příbuzní milují své blízké, jak by měli… jestli lékaři neopouštějí nemocné.

Morová rána nás zkoumá: Odděluje tělesnou snahu o sebezachování od duchovní obětavé služby druhým. A jak autor článku na serveru TGC poznamenává (s odvoláním se na knihu „Rise of Christianity“ od Rodneyho Starka), oběti na stranách křesťanů byly nakonec značně nižší (možná „jen“ 10 procent) než v okolním světě. Služba křesťanů měla nakonec i vliv na to, jak se svět díval na církev…

Jako křesťané nesmíme přistupovat na laciné morální sentimenty. Boží Slovo je jediným standardem pro to, jak milovat své bližní. Kříž Ježíše Krista nás vede k tomu, abychom nevyhledávali na prvním místě své vlastní zachování, ba naopak: Vyzývá nás, abychom zemřeli sami sobě!

Ano, ještě jednou to zopakuji: máme poslouchat nařízení své vlády. Nemáme ale posuzovat své bratry či sestry podle toho, jestli ve shromáždění nosí nebo nenosí roušku (o rozdělení kompetencí autorit jsme psali výše).

Mnozí mohou argumentovat, že nošením roušky ochraňují druhé. Nicméně: Předně lze dobře zpochybnit účinnost roušek jako ochrany před koronavirem (rozhodně nejde o důslednou ochranu), dále nás také Boží Slovo nevede k tomu, že by Bůh činil člověka morálně zodpovědným za to, že se od něj někdo nakazil „chřipkou“, pakliže daný člověk nejevil žádné příznaky nemoci.

Naplněním zákona je láska (Řím. 13:10) a ve Starém zákoně vidíme karánténní protokol, který ovšem zahrnoval pouze lidi mající viditelné příznaky nemoci (viz Lev. 13), nikoliv však zdravé lidi bez příznaků! Takto Bůh, ve starém zákoně, chtěl, aby lidé v Izraeli „milovali své bližní.“ To je ovšem rozdílné od dnešních nařízení, která dopadají na všechny obyvatele (ať už zdravé či nemocné).

Ještě jednou zopakuji: Poslouchejte nařízení své vlády! Ale pokud jde o církev a rodinu, zde vláda v zásadě přesahuje své pravomoci. Můj domov je mým bezpečným místem, kde chci mít normální svět. A církev také! Život není jen o přežití (to je světský evoluční princip), ale i o kvalitě života. O radosti, odvaze a riziku, které sebou život přináší. Je potřeba bojovat za normální svět, za starý svět s jeho radostmi i riziky.

Jako církev se máme soustředit více na šíření věčného života než se snažit zachovat ten fyzický (dočasný). Naším posláním je zvěstovat Krista, který je nadějí pro hříšné lidstvo!

Co slouží evangeliu?

Důležitý princip Bible nás vede právě k této otázce: Co lépe slouží evangeliu? Vzpomeňme si na apel apoštola Pavla: „Neboť ačkoliv jsem ode všech svoboden, učinil jsem se otrokem všech, abych jich co nejvíce získal. A stal jsem se Židům jako Žid, abych Židy získal. Těm, kteří jsou pod Zákonem, byl jsem jakoby pod Zákonem — i když sám nejsem pod Zákonem — abych získal ty, kteří jsou pod Zákonem. Těm, kteří jsou bez Zákona, byl jsem jakoby bez Zákona, abych získal ty, kteří jsou bez Zákona, i když nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem podroben zákonu Kristovu. Pro slabé jsem se stal jakoby slabý, abych získal slabé; všem jsem vším, abych zachránil aspoň některé. Všechno činím kvůli evangeliu, abych se stal jeho spoluúčastníkem. “ (1 Kor. 9:19-23).

A právě tak se musíme ptát i my v našich rozhodnutích, abychom mohli být dobrým svědectvím. Máme být nositeli pokoje. Nejde sjednotit zvěst o věčném životě se strachem ze smrti. Pakliže se bojíme nemoci a podléháme panice, jsme v zásadě v rozporu s tím, co vyznáváme svými ústy. A svět to vidí.

Před nějakou dobou jsem četl blog jednoho amerického ateisty, který srovnával reakci věřících a nevěřích lidí vůči koronaviru, a radostně konstatoval, že zde není zásadní rozdíl! V podstatě si vybíral to, co se mu hodilo, samozřejmě, nicméně je zde kus pravdy: Pakliže reakce křesťanů bude neodlišitelná od světa, je něco v nepořádku!

Náš postoj by neměl zvěstovat strach a neměl by ani podporovat hříšnou neposlušnost vůči vládě. Křesťané by proto měli dodržovat nařízení vlády (tam, kde zásadně nepřesahuje své pravomoce), byť s nimi nesouhlasí (ať jsou třeba jakkoliv hloupá). Rovněž by měli být hlasem spravedlnosti a posvěceného rozumu: Život není o přežívání! Koronavirus opravdu není morovou ránou. Lék na „čínskou chřipku“ nesmí být horší než její důsledky. Nezaměstnanost, úzkosti, deprese, sebevraždy, rozdělení, ekonomická krize, nízká kvalita života – to všechno mohou být (a jsou) důsledky léku lidských vlád.

Křesťané by měli být také hlasem spravedlnosti a upozorňovat na to, když vláda přesahuje své pravomoci nebo jedná nespravedlivě! Máme být solí světa – nemáme se schovávat a mlčet. Musíme umět hlasitě vyjádřit své postoje, které by měly odrážet biblickou spravedlnost, byť je to nebezpečný úděl.

Shromáždění církve není něco postradatelného, jak svým postojem vyjadřují mnozí – ale esenciálním konzervantem této civilizace. Co slouží evangeliu lépe: Když se církev schází a modlí se za svou zemi nebo když je měsíce rozpuštěna (a možná maximálně na online konferencích)? Může se svět modlit za svou zemi? Bude mu Bůh naslouchat? Nebude! Pouze společenství vykoupených svatých má přístup k Bohu skrze Pána Ježíše Krista a může sloužit způsobem jako nikdy jiný. Ano, můžeme se modlit kdekoliv v Duchu a Pravdě, avšak stále platí toto: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mé jméno, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt. 18:20).

Ač jsou moderní technologie fantastických požehnáním, shromáždění církve jsou nenahraditelná. A také služba křesťanů v této zemi je nenahraditelná. Ovšem pouze za předpokladu, že jsou křesťané křesťany a ne jen nedělními návštěvníky kostelů.

Je rozdíl mezi církví a církevnictvím: Je rozdíl mezi skutečným vztahem s Bohem a mrtvou setrvačností nedělního návštěvování sboru. Skutečný vztah s Bohem je totiž záležitostí každého dne.

Musíme se ptát: Co slouží evangeliu? Co bude lépe budovat církev? A odtud se musíme jako křesťané odrazit k rozhodnutím, která budou věrná vůči našemu Bohu. Musíme mít ale také na paměti toto: Jednou může přijít skutečné pronásledování a cílevědomá oprese ze strany vlády vůči církvi, ptejme se nyní: Jak současný postoj církví učí křesťany o povinnosti, aby nezapřeli svého Pána? Budou věrně stát na Božím Slově nebo se (také) podřídí vládě? To jsou rovněž důležité otázky!

Stále totiž platí slova apoštolů, která musíme mít na paměti: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ (Sk. 5:29).

Modleme se proto za církev, za naše vládce, za naší zemi.

Amen.

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button