„Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ (Matouš 5:4).
Vracíme se k naší studii. V předchozím článku jsme se zabývali třetím veršem: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes.“ A dnes máme před sebou, byť kratičký, přesto však velmi výživný verš…
Co je vskutku pozoruhodné, není ani tak to, co zde čteme, ale spíše to, co zde chybí. Co si myslíme, že by zde mělo být, a přitom to není slovně vyjádřeno. Přirozeně bychom totiž očekávali něco jako: „Blahoslavení pláčící pro nespravedlnost ve světě,“ anebo: „Blahoslavení pláčící kvůli hříchu.“ Ale jen: „Blahoslavení plačící?“ Není to trochu málo? O kom se zde vlastně hovoří?
Jak už jsme psali posledně, slovo blahoslavení (řecky: μακάριοι) vyjadřuje myšlenku štěstí nebo požehnání, které spočívá na těch, kdo jsou milováni Bohem. Představte si tedy navíc ten zdánlivý paradox či protimluv: „Šťastní plačící…“ Vždyť přece víme, že poslední, co bychom spojovali se slzami na tváři, je štěstí a požehnání. Jak – zkrátka – může být ten, kdo pláče, nazván šťastným? Jak může být požehnán?
Odpověď nacházíme ve vedlejší větě: „neboť oni budou potěšeni.“ Pláč je hořký a smutný, nemá-li řešení. Lidé ve světě pláčou stále, ale kdo může skutečně říct, že je následně potěšen? Kdo může nacházet v utrpení požehnání? Jen ti, co jsou požehnaní Hospodinovi! Neboť Boží Slovo učí: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí.“ (Řím. 8:28).
A právě služba Pána Ježíše je spojena s utíráním slz, např. v Izaišovi toto vidíme velmi jasně: „Duch Panovníka Hospodina je na mně, protože mne Hospodin pomazal. Poslal mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře; vyhlásit rok Hospodinovy přízně a den pomsty našeho Boha; potěšit všechny truchlící; zajistit pro truchlící na Sijónu, aby jim byla dána čelenka místo popela, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha malomyslnosti.“ (Izaiáš 61:1-3).
Pán nachází veliké zalíbení v utíraní slz a potěšovní zkroušených. Vraťme se ale trochu zpět a podívejme se o jaký pláč tedy jde. Nejde o ledajaký zármutek. Předně je třeba říct, že jde o nářek před Hospodinem. Píše se zde o těch, kteří následují Pána a svůj pláč vylévají před Ním. To víme, neboť je to Pán, který je potěší.
V 66. kapitole Izaiáše nacházíme právě toto nádherné zaslíbení: „Ale k tomu shlédnu: Ke zkroušenému a ubitému v duchu a k tomu, kdo se třese při mém slovu.“ (Izaiáš 66:2). A v krásném, 34. Žalmu, vidíme obdobně: „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkroušeni v srdci, zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha.“ (Žalm 34:18). A nakonec i v Listě Jakubově vidíme stejný přincip: „Pokořte se před Pánem, a povýší vás.“ (Jakubův 4:10).
Zaslíbení neplatí tedy pro ty, co jsou ve světě bez Boha a jen tak pláčou. Vzpomeňme na rozlišení v Božím Slově. Existuje zármutek, který vede ke smrti, a pak ten podle Boha, který vede k záchraně (2 Kor. 7:10). Jde tedy o lidi, kteří pláčou před Hospodinem.
Dále je třeba si povšimnout drobného, přesto však podstatného detailu. Je zde použit průběhový čas („Blahoslavení plačící“). Nejde tedy o nějaký povrchní, jednorázový nářek před Hospodinem. Nejde o onu odbytou modlitbu, kdy se pomodlíme, abychom učinili správnou věc – a pak na vše zapomeneme.
Jde o vytrvalý nářek – dlouhotrvající modlitbu. Anebo ještě lépe: jde o životní styl! Křesťané jsou lidé, kteří vylévají své srdce před Hospodinem a veškeré své nářky vkládají do jeho mocných rukou. Tento krásný verš nám ukazuje na hluboký, důvěrný vztah mezi Božími dětmi a jejich nebeským Otcem.
A teď se podívejme do zrcadla: Můžeme toto říct my? Vkládáme své problémy do rukou Hospodina? Vyléváme před ním své srdce? Je toto náš způsob života? A nebo se snažíme vypadat, že jsme silní a máme vše pod kontrolou jako „správní křesťané?“
Bůh není blízko těm, kteří si vystačí sami. Ale slabým, hříšným, chudým v duchu… plačícím. Ať už pláčou kvůli svému hříchu – zde se vracíme k původní otázce – nebo kvůli spasení druhých, či pronásledování, podstatné je, že pláčou před svým Bohem. Před tím, který je mocen je potěšit! Proč bychom se připravovali o toto potěšení a raději se snažili brát věci do svých rukou?
Jsme-li lidé, kteří navenek působí uhlazeně, spořádaně, bez problémů, disciplinovaně, ale nejsou za tím slzy či zkroušený duch před Hospodinem, pak jsme možná jen dobře vychovaní zákoníci – ale Boží moc je nám cizí. Opravdové křesťanství ale začíná na místě, kde si člověk uvědomí svou vlastní nedodstatečnost a závislost na Bohu!
Vše začíná u toho, že se jako hříšníci pokloníme před Pánem Ježíšem a spolehneme na to, že za naše hříchy zaplatil svou krví kříži Golgoty a byl vzkříšen po třech dnech. Jak říká Boží Slovo: „On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.“ (Římanům 4:25).
Jakýkoliv pláč, který není adresován milostivému a mocnému Bohu, je promarněným pláčem. Jakýkoliv zármutek, který není pro Boha a od Boha, je zármutkem smrti. Co děláte dnes, pokud se trápíte sami se sebou? Obraťte se k Pánu Ježíši a svěřte svůj život do jeho láskyplných rukou!
On nakonec utře všechny slzy těch, co v Něho vložili svou důvěru!
„Již nebudou hladovět ani žíznit, neublíží jim slunce ani jiný žár, neboť Beránek, který je uprostřed trůnu, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“ (Zjevení. 7:16-17).
Amen.
