„Když spatřil zástupy, vystoupil na horu. A když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebe.“ (Matouš 5:1–3).
Z Boží milosti se podíváme blíže na blahoslavenectví, která nacházíme v nejslavnějším kázání všech dob, kde Pán promlouvá a popisuje, jak vypadají jeho opravdoví následovatelé.
Předně je třeba říct, že nejde o návod, jak se stát učedníkem Pána Ježíše Krista. Jde o portrét. Pán zde říká: „Takto vypadají mojí požehnaní.“
Jako učedníci Pána pánů a Krále králů musíme vzít tato slova vážně. A možná je nastavit jako zrcadlo, abychom viděli známky Boží milosti v našem životě. Jak řekl náš Pán: „Neboť je mnoho pozvaných, ale málo vybraných.“ (Matouš 22:14). A také: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ (Matouš 7:21).
Nejprve se podívejme na pozoruhodné slovo „blahoslavení“ (řecky: μακάριοι), které se zde objevuje hned devětkrát (ve verších 3–11). Toto krásné slovo vyjadřuje myšlenku štěstí nebo požehnání, které spočívá na těch, kdo jsou milováni Bohem.
Jinými slovy, jde o portrét těch, kdo skutečně náleží Bohu. Nejde tedy o něco okrajového či nadbytečného, o jakýsi „bonus“, ale o podstatnou charakteristiku pravých učedníků Pána Ježíše.
Co ale znamená ono „chudí duchem“ (πτωχοὶ τῷ πνεύματι)? Nejde o nedostatek přirozené inteligence, jak by mohl naznačovat běžný jazyk. Je třeba si uvědomit, že se jedná o duchovní popis — o silný vnitřní obraz Božího dítěte.
Nejde o člověka silného v tom obvyklém smyslu. Ne o někoho, kdo má velkou důvěru v sebe sama. Ne o tvrdého jednotlivce, který je neústupný a vytrvale prosazuje svou vůli. Stačí se projet po dálnici a uvidíte dostatek takového prosazování sebe sama…
Zde spatřujeme něco, co může vykonat jedině Bůh. Něco, co je přirozenému člověku naprosto cizí. Vidíme člověka, který poznal pravdu o Bohu, o své vlastní nedostatečnosti — a o své úplné závislosti na Pánu Ježíši Kristu!
Apoštol Pavel napsal: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši.“ (Řím 3,22–24). Všichni jsme zhřešili — bez výjimky. Každý z nás. A když jsme konfrontováni s Boží svatostí a přijmeme tuto realitu, naší přirozenou reakcí je vědomí vlastní nedostatečnosti. Uvědomíme si, že jsme skutečně chudí. Nemáme nic, co bychom Bohu mohli nabídnout. Můžeme jen padnout před Ním a prosit o Jeho milost!
Křesťan není silný muž podle měřítek světa. Není obrazem nezdolného superhrdiny, není to žádný Clint Eastwood. Ve skutečnosti je slabý sám v sobě – právě proto, aby mohl být silný v Pánu! Tam, kde ostatní končí, on začíná. Protože svou víru nezakládá na sobě, ale na Pánu, který je mocný!
Je toto náš vlastní obraz? Uvědomujeme si svou závislost na Pánu? Věříme slovům Pána Ježíše, když řekl: „Já jsem ta vinná réva, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Jan 15:5).
Vypadá váš život jako život člověka, který si je vědom své vlastní slabosti? Nemluvím jen o správné odpovědi na papíře — tu se naučí každý. Ale žijete skutečně tak, že závisíte na Bohu? Berete věci do svých rukou, aniž byste se ptali Pána? Spoléháte na svou výmluvnost, inteligenci, neústupnost — nebo opravdu věříte, že právě Bůh určuje, jak věci dopadnou? A protože tomu věříte, hledáte nejprve Jeho tvář?
Vezměme ještě v potaz tato slova proroka Jeremiáše jako starozákonní ekvivalent slov Pána Ježíše: „Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.“ (Jeremiáš 17:7-8).
I zde vidíme požehnání, které spočívá na člověku, jenž je chudý duchem a spoléhá na Pána. Jeho život je jako strom zasazený u vodních toků — má hluboké kořeny a je neustále živen vodou. Dovede čelit všem vnějším vlivům, ať už přichází žár nebo mráz. Proč? Protože je přesně tam, kde má být — u zdroje své obživy, u Pána života!
Můžeme stále nacházet mnoho inspirativních veršů, které odvádějí pozornost od nás směrem k Bohu. Na mysl přichází například nádherný závěr 20. žalmu, kde David píše: „Jedni doufají ve vozy, druzí zase v koně, my však připomínáme jméno Hospodina, našeho Boha. Oni klesali a padli, my jsme povstali a jsme obnovováni.“ (Žalm 20:8-9).
Písmo nás znovu a znovu odvádí od nás samých — a obrací náš pohled k Pánu. Učí nás, co to znamená být „chudý duchem“. A ukazuje, kolik požehnání a radosti se skrývá v tom, když odhlédneme od sebe a začneme skutečně spoléhat na Pána.
Na závěr se podívejme na slova muže, který brilantně znal nejen židovský zákon, ale i řeckou filozofii. Kdo jiný mohl mít větší důvod spoléhat sám na sebe než apoštol Pavel? A přece právě u něj vidíme, jak nachází sílu ve své slabosti.
Bůh se mu dal poznat mimořádným způsobem — jeho život byl plný nadpřirozených událostí, včetně vidění a zjevení. A přesto, nebo právě proto, mu byl dán „trn do těla“, aby nezpychnul, aby nespoléhal na sebe, ale neustále se obracel k Pánu.
Ať jsou pro nás jeho slova a víra povzbuzením!
„A abych se mimořádností zjevení nepovyšoval, byl mi dán do těla trn, Satanův anděl, aby mě políčkoval [a já se nepovyšoval]. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby to ode mne odešlo, ale on mi řekl: ,Stačí ti má milost, neboť [má] moc se dokonává ve slabosti.‘ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.“ (2 Korintským 12:7-10).
Amen.
