„Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne [jako Bůh] do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha.“ (2 Tesalonickým 2:1-4).
Tento text je předmětem historických debat a je opravdu možné v něm nalézt mnoho pravd i otázek. Pojďme se ale v dnešním článku podívat jen na několik důležitých postřehů.
Předtím bych ale naší mysl rád probudil z pocitu falešné jistoty vlastní pozice. Hleďme nejprve sami na sebe, když čteme tento text. A ptejme se: Myslíme si, že se nás tento text nijak netýká a nejsme (a ani nemůžeme být) těmi, co mohou odpadnout? Jsme skutečně věrní Bohu a Jeho Pravdě? Je Bůh a Jeho pravda kompasem našeho života a nebo něco, co rádi ohýbáme jiným směrem, když přijde na věci, jež se nám nelíbí? Pár otázek k sebereflexi…
Předtím než dojde k dopadu, je zde nějaký čas pádu, kterému předchází chůze na šikmé ploše. Je zde trajektorie, směr, kterým se člověk pomalými krůčky vydává. Zpočátku vše vypadá nevině, později si nalezneme důvod, často založený na naší vlastní inteligenci, moudrosti, vyspělosti (pýše) – proč je to či ono v pořádku. A vlastně to nakonec nazveme službou Bohu a bezostyšně prohlásíme, že je vše je, jak má být. Co když si však neuvědomujeme, že jsme už dávno překročili hranici?
Pojďme nahlédnout blíže do našeho textu…
Když Pavel píše v našem textu o Boží svatyni, většina dnešní církve, ovlivněná učením dispenzacionalistů, vzhlíží židovsko-centricky na Jeruzalém a nové postavení chrámu. Nicméně pravděpodobnější výklad (mnou preferovaný) nesouvisí s fyzickým chrámem, ale s duchovním, církví, jak je tomu i na jiných místech v Písmu, kde je církev identifikována jako duchovní chrám či svatyně (Ef. 2:20-22; 1 Kor. 3:16). Tento výklad je silnější, když si uvědomíme, že konkrétní antikristé s malým „a“ působili již v době apoštolů uvnitř církve (viz antikristé, o kterých píše apoštol Jan ve svých listech – 1 Jan 2:22; 4:3; 2 Jan 1:7); a pakliže antikristé působili v duchovním chrámu, jeví se jako přirozené, že stejné to bude i s finálním antikristem. Řadu starozákonních fyzických proroctví interpretovali apoštolové symbolicky ( duchovně). Vzhledem k těmto skutečnostem dávám přednost tomuto výkladu, byť s pokorou přiznávám, že si tak trochu nechávám otevřené dveře pro více konců a variantu s židovským chrámem zcela nezatracuji.
Tento antikrist – člověk bezzákonnosti (ὁ ἄνθρωπος τῆς ἀνομίας) – usedne v Boží svatyni ve smyslu, že zde získá moc. Reformátoři takto identifikovali papežský stolec a jeho vládu teroru. Podobnou situaci můžeme ale vidět i v rané církvi, poté co církev získala legální postavení (viz Edikt milánský z roku 313 po Kr.) a spolu s tím vzrostla moc římského císaře nad církví, takže se například Konstantin výrazně podílel na organizování prvního Nikajského koncilu. Víme, že později církev a „stát“ srostly dohromady, což nepřineslo nic dobrého.
Když jsou tedy naše oči více zaměřeny na církev (a ne na Izrael), můžeme si povšimnout vztahu, který v našem textu existuje. Apoštol zde říká, že nejprve musí přijít velké odpadnutí, a následně připojuje důležité „a“ – nebude zjeven člověk bezzákonnosti. Je celkem přirozené vidět zde sled událostí, které na sebe vzájemně navazují, pravděpodobně v časově velmi blízkém sledu (možná i současně). Gramatika si tuto souvislost přímo žádá.
Odpovězme si také: Kdo odpadne? Vzhledem k tomu, že svět nemá od čeho odpadnout, musí se zde mluvit o lidech, kteří se nějakým způsobem hlásí k Bohu (viz podobně 1 Tim. 4:1). Můžeme říct, že jde o církev v obecném slova smyslu, tedy o lidi, co se hlásí k církvi a Bohu. Od čeho odpadnou? Od Boha a lásce k Jeho pravdě. To můžeme vidět dále od verše 9, kde čteme: „Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší mocí, znameními a lživými zázraky a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku k pravdě, aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži a aby všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni.“ (1 Tes. 2:9-12).
Nejprve přijde odpadnutí, poté je zjeven antikrist. Ten přichází v důsledku odpadnutí jako Boží soud nad těmi, co hynou, protože nepřijali lásku k pravdě (verš. 9). To, že nepřijali lásku k pravdě, aby byli zachránění, jak je v našem textu, jistě souvisí s evangeliem, jenž je prostředkem záchrany. A čteme zde také, že je jeho (antikristův) příchod zadržován. “Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.” (Verš 8). Nebudeme zde řešit, kdo jej zdržuje, v konečném důsledku je to Bůh.
Jak se ale antikrist dostane k moci? Nedávno mě při čtení tohoto textu napadla děsivá myšlenka – zdá se, že existuje podbízivý příčinný vztah mezi odpadnutím „církve“ a nástupem antikrista. Jinými slovy: protože zde bude generace lidí, kteří budou mít jen vnější formu zbožnosti, nebudou milovat evangelium a jejich náboženství se bude točit kolem něčeho jiného, nakonec se sami stanou aktéry a podporovateli nástupu člověka bezzákonnosti!
Možná půjde o někoho, kdo bude předstírat náklonnost k církvi a slíbí jí silnější hlas ve společnosti. Vzpomeňme na pokušení Pána Ježíše satanem na poušti… „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ (Matouš 4:8–9). Pán dokázal ďáblu odolat, ale co nevěrná církev? Co lidé, kteří duchovně nerozlišují a nemají Boží zjevenou vůli jako životní prioritu? Co se stane, až začne ďábel nabízet církvi to, po čem tolik touží?
Co kdybychom získali například silné postavení ve společnosti? Co kdybychom mohli zakázat potraty? Co kdyby se Bible vrátila do škol? To všechno jsou věci, o kterých křesťané stále mluví (byť je k tomu Písmo nikde jasně nevybízí). Kdyby nám toto všechno někdo nabízel – přijali bychom to? Byli bychom dostatečně opatrní na to, kdo se nás ptá? A zajímalo by nás to vůbec?
Když pozoruji, jak snadno evangelikálové vkládají svou důvěru v politické vůdce (někdy až nábožensky), jenž jsou téměř ve všech ohledech opakem charakteru Pána Ježíše Krista, jen proto, že jim něco slíbí (a přitom zjevně lžou); to samé vidíme v historii (například Hitler měl značnou podporu „církve“); Putin dnes v Rusku také (a ti, kdo se postaví proti, končí ve vězení), tak z toho lze odvodit jistý závěr: Myšlenka, že „odpadlá církev“ bude nějakou formou podporovat antikrista, je v souladu s tím, co můžeme pozorovat už dnes. A zdá se být i naznačena v našem textu.
Tradičně je církev vykreslovaná jako jediná entita, která bude s antikristem bojovat. A Písmo skutečně dává i tento obraz (viz Zjevení 13:7). Jenže to jsou opravdoví následovatelé Pána a nikoliv lidé, jejichž víra je pouhou lidskou tradicí. Ve stejné knize máme ale i jiné svědectví – a to o nevěstce (jako kontrast s věrnou Nevěstou), jejíž charakteristikou je právě nevěra Bohu (viz podrobněji Zjevení 17).
Ďábel pokoušel Pána na poušti a nabízel mu jinou cestu než tu skrze kříž. Co kdyby ale dnešní „církev“ byla pokoušena získat svět jinou cestou – odolala by stejně jako Pán? Taková věc skutečně odhalí, kdo je součástí Kristovy církve a kdo k ní má jen vnější příslušnost. Půjdeme cestou kříže a nebo zvolíme jinou, jednoduší cestu?
Vzpomeňme na slova apoštola Pavla: „Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista…“ (2 Kor. 10:4-5).
Proto bychom měli být velmi opatrní, koho podporujeme. Měli bychom si vždy držet určitý odstup. Nenechat se ovládnout… Nejsme proti občanské angažovanosti, ale rozumíme hranicím, které nám předepisují principy Božího Slova. Nebudeme hledat v politicích mesiáše. Nesmíme světu komunikovat, že spasení je v něčem jiném než evangeliu! Pamatujme, že to, co děláme, ukazuje na to, čemu doopravdy věříme. A pokud křesťané nemluví o ničem jiném než politice, ukazují tím, čemu doopravdy věří o Bohu a světě.
Měli bychom rozumět, že skutečná změna ve světě, nepřijde jinou cestou než tou Boží – skrze evangelium! Musíme rozumět, že jsme povoláni k tomu, abychom znali Boha a byli Jeho vyslanci v tomto světě. Ať už je vláda jakákoliv, vždy po nás Bůh chce právě toto: Abychom mu byli věrní a ukazovali Jeho hodnotu světu okolo!
Buďme proto moudří a nenásledujme slepě sliby lidí. Mějme v sobě myšlení Pána Ježíše, který „pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu.“ (Židům 12:2). Nepoddal se pokušení ďábla, ale byl věrný Bohu, a to až do konce!
Kéž i my jsme takoví!
