Bohoslužba je strukturovaný a společný úkon vyjádření úcty, chvály, modlitby a poslušnosti Bohu, který věřící (křesťané) konají jako náboženská komunita podle stanoveného řádu, rituálů nebo liturgie, obvykle opakovaně (např. každou neděli) a v předem vymezeném čase.
Bohoslužba je způsob myšlení a života. Uzavírá téma Boha do předem vymezeného „časoprostoru“, čímž dává falešnou „svobodu“ od Pána neobráceným náboženským lidem (ti nechtějí Bohu vydat celý svůj život – a bohoslužba je pro ně v kalendáři vymezený prostor podobně jako návštěva u kadeřníka) a zároveň podporuje duchovní lenost, protože fundamentálně zjednodušuje křesťanský život.
Mnozí z vás budou vědět, o čem píšu. Jakmile skončí „bohoslužba“, v zásadě končí i téma Boha. Lidé spolu mluví o práci, rodině, dětech, jídle, penězích a podobných věcech, ale najít podnětnou duchovní diskuzi je nanejvýš obtížné. Ne že bychom se měli bavit jen o Bohu (a v zásadě není nic špatného na předešlých příkladech diskuzí), avšak neměli bychom o Něm hovořit více? O tom, co nás učí, co studujeme, s čím zápasíme – budovat se navzájem duchovně, jak to Bible skutečně učí (Žd 3:13).
Protestantská bohoslužba je v zásadě derivát římskokatolické mše, doplněný o prvky židovské synagogální liturgie, křesťanské Večeře Páně a lutersko-reformovaného důrazu na kázání. Klade se zde velký důraz na „uctívání Boha“, přičemž Boží slovo dokonce nikde ani neučí, že smyslem shromáždění církve je uctívat Boha!
Poslední věta může působit šokujícím dojmem, a proto to pojďme vysvětlit detailněji. Kromě toho, že samotný koncept bohoslužby není biblický, ani představa uctívání, jak bývá v tomto konceptu chápána – tedy jako opakující se liturgické úkony (čtení Bible, zpívání, kázání, Večeře Páně, modlitby) ve vymezeném časovém okně – není v Bibli nikdy takto definována. Alespoň ne v Novém zákoně.
Je pravda, že jednotlivé úkony v Bibli najdeme (čtení z Písma – 1Tm 4:13; zpěv – Ef 5:19 a Kol 3:16; vyučování – Sk 2:42 a 1K 14:26; Večeři Páně – 1K 11:23–26), nejsou však zabaleny do formálního balíčku s velkým tučným nadpisem „bohoslužba“, ani opatřeny pevně daným návodem, jak mají přesně probíhat. A tudíž jde o něco v zásadě jiného!
A toto je nanejvýš podstatné. Základní problém konceptu bohoslužby (kde je Bůh středem) spočívá právě v tom, že nás velmi často – možná už svou přirozeností – vede k tomu, abychom Bohu vymezili určitý prostor. A jakmile se nacházíme mimo tento prostor, je mnohem obtížnější činit, v našem počínání, Boha středem i tam.
Já osobně potřebuji nejen poslouchat o Bohu – kazatele, v písních, atd., ale i o Něm mluvit. Sdílet se o tom, co studuji, jaké verše mě zaujaly, s kým jsem mluvil o Pánu Ježíši, jaké argumenty jsou dobré při diskuzi s různými jinými náboženstvími, jaká svědectví jsem slyšel, jaké zázraky Bůh udělal, atd. Ale má zkušenost je taková, že podobné rozhovory mohu mít jen s několika lidmi sboru, pokud vůbec s někým.
Nový zákon učí, že hlavním smyslem shromáždění církve, je budování těla Kristova. Podívejme se na následující verše: „Co z toho tedy plyne, bratři? Když se sejdete, každý z vás má chvalozpěv, má učení, má zjevení, má jazyk, má výklad; všechno ať je k budování.“ (1 Kor. 14:26). […] „Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1 Kor. 12:7). […] „A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova…“ (Ef. 4:11-12). Stále se zde opakuje tentýž motiv: zaměření na vzájemné působení lidí a současně na Boží dílo mezi nimi.
Ve shromáždění můžeme vidět jednotlivé úkony jako vyjádření uctívání. Nicméně představa, že Bůh vyžaduje, a teď to napíšu trochu s nadsázkou, abychom jednou týdně klekali na kolena, modlili se, mávali rukama a podobně, je blíže pohanskému uctívání než novozákonnímu uctívání v Duchu a v pravdě. Jde o lidsko-středný formalismus, který Boha vůbec nezajímá. V tomto smyslu je dobré se podívat i na to, co Pán Ježíš říká jednotlivým církvím ve Zjevení: nikde tam nevidím kritiku liturgie nebo rituální praxe.
Bible však učí, že celý náš život má být uctíváním našeho Pána. Apoštol Pavel napsal v listu Římanům: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.“ (Řím 12:1). Nejedná se zde o jeden rituální úkon týdně, ale o trvalý životní postoj. Pavel zde přímo říká, že naše těla – tedy celý náš každodenní život, práce, rodina, vztahy, myšlení i jednání – mají být obětí Bohu, což je skutečná „bohoslužba“. To potvrzuje i další texty Nového zákona: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě.“ (1Kor 10:31). „A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci.“ (Kol 3:17). Bible tedy učí uctívání v každém okamžiku života, nikoli jednou týdně během náboženské liturgie.
Nový zákon učí něco mnohem lepšího než to, co praktikuje většina dnešní protestantské církve. Mohli bychom zabrouzdat do více kategorií, ale uveďme jeden jasný příklad: novozákonní církve se scházely v domech, kam se obvykle vešlo zhruba do 30 lidí (až na výjimky). A tato shromáždění byla participativní – nemluvil tam jen jeden člověk, ale podle toho, jak Duch svatý obdaroval jednotlivé křesťany, probíhala vzájemná duchovní služba. Už jsme jeden takový krásný příklad viděli, ale zopakujme si, co apoštol napsal církvi v Korintu: „Co z toho tedy plyne, bratři? Když se sejdete, každý z vás má chvalozpěv, má učení, má zjevení, má jazyk, má výklad; všechno ať je k budování.“ (1Kor 14:26).
Smyslem tohoto článku je vést křesťanské čtenáře k zamyšlení nad tím, co děláme a proč to děláme. Tradice je mocná a dokáže člověku uvázat šátek přes oči. Cílem rozhodně není opustit církev a zůstat osamocený; Nový zákon vyžaduje vzájemnost. Cílem je Semper Reformanda – církev stále se reformující. Cílem je otevřít Bibli a znovu studovat Boží vůli pro život církve.
Proč se máme scházet jako křesťané? Jak bychom odpověděli? Abychom uctívali Boha? A my jej snad jinak neuctíváme? Vyžaduje po nás Bůh, abychom mu jednou týdně zpívali, četli z Bible, modlili se k němu a podobně? Také vám, stejně jako mně, takto položená slova znějí nepřirozeně a podivně? To proto, že taková definice není v souladu s duchem Bible. Jde o překroucení svobodného, moudrého vedení Nového zákona na mrtvý formalismus lidského náboženství.
Je jasné, že se máme shromažďovat (viz Žd 10:25), ale v jakém duchu a za jakým účelem? Myslím, že odpověď už jsme viděli: k budování těla Kristova, k vzájemné službě a povzbuzení. A můžeme také říct, že je to součást našeho uctívání Pána. Nesmíme to však snížit na omezený „časoprostor“, ve kterém je Bůh středem našeho života.
Bůh po nás chce mnohem víc. Chce být středem všude. A nechce z nás mít pasivní diváky, ale své nástroje, které může používat.
Není toto mnohem užásnější popis? Nejste pasivní diváci, ani mechaničtí uctívači, ale královské kněžstvo, které zná Boha a Ten Vás chce používat ke své slávě!
Protože přesně to o vás říká Písmo: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví, abyste rozhlásili mocné skutky ‘ toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1 Petrův 2:9).
Amen.
Také jsem na (nejen) toto téma „house church“ a to, v čem se liší praxe shromažďování věřících v NZ od dnešní protestantské praxe, kterými se zaobírá ve svých přednáškách např. Tom Wadsworth, před několika měsíci narazil a musím říct, že mě vedlo k otázkám nad tím, jestli v našich církvích něco zásadního neděláme špatně. Docela mi pomohl názor J.Pipera a z něj budu i vycházet. Předně, Bohu nezáleží na formě shromažďování věřících, jestli to činí po rodinných domech, ve větších budovách nebo třeba v přírodě. Kdo si to myslí, nechápe význam slova církev. Víme, že už v Pavlových listech jsou náznaky, že některá společenství byla co do počtu velká a rodinné domy už nestačily pojmout tolik lidí, proto logicky docházelo ke stavbě budov za účelem shromáždění církve a potřebě větší organizovanosti. Samozřejmě, s tím můžou vznikat mnohé potíže a ty hlavní jsi asi nastínil, ale stejně tak i u malého „rodinného“ společenství může naopak docházet ke sklouzávání k subjektivizmu, ztrácení biblického vedení, uzavírání sama do sebe…. Každá forma shromáždění má svá úskalí.
Ano, ten hlavní potencionální problém (dle mě), který jsi uvedl, totiž že shromáždění nemá být jen pasivní forma divadla, kdy někdo ve předu něco prezentuje, ale aktivní, kdy se i já můžu zapojit, nejenom se nechat budovat, ale i sloužit k budování ostatních, u těchto větších organizovaných církví může nastat mnohem pravděpodobněji, než u malých. Ale dá se tomu jistě předcházet. V mnohých shromážděních fungují např. úvody k modlitbám, kde i členové můžou stát ve předu a připravit si krátké slovo pro ostatní. Kdokoliv také během setkání může přijít dopředu s říct své svědectví a další na něj reagovat. Pamatuji na sestru, která čas od času šla dopředu a přednesla Bohu chvalozpěv, který sama složila. Mnohé církve vedle hlavního nedělního shromáždění mají ještě jedno další odpoledne nebo ve všední den, které je vedeno formou rozhovorů, modliteb, kdy koluje mikrofon a každý se může jakkoliv vyjádřit. No a pak tu máme skupinky v rámci církve, které se snaží doplnit právě to, co těm velkým setkáním může scházet. Ostatně v megachurch jako třeba Grace Community Church nebo Metropolitan Tabernacle v době Spurgeona možná asi jiná možnost není/nebyla.
To, že po skončení bohoslužby se mnozí baví o všem možném, jen ne o té jediné Naději, přece není problém jakou formou se bohoslužba nebo setkání uskutečnilo. Problém je spíš v srdcích křesťanů. To čím je srdce naplněno, tím také přetéká. Já mám zase zkušenost, že nízká organizovanost v malých skupinách má za následek probírání marného tématu po většinu času. Všichni jsme hříšníci mající tendenci sklouzávat k povrchnostem. Vše je o srdci, ne formě.
Nechce se mi věřit, že by si Bůh použil ke spáse mnohých kázání Whitefielda, Edwardse, Spurgeona, Washera….přednesené v rámci bohoslužby NAVZDORY tomu, jakou formou byla vedena. Použil si je a tuto formu, stejně jako si může použít formu menšího shromáždění (které pro jistotu nebudeme nazývat bohoslužba), kdy mi vedle mě sedící bratr řekne (nebo já jemu) něco, co si Bůh použije k mému budování.
Nemyslím si, že se Bohu nelíbí nebo dokonce odmítá nějakou formu setkání svatých nebo že by upřednostňoval jednu před druhou. Pokud se v nich děje to, co je smyslem shromáždění církve, jak jsi sám uvedl (1 Kor. 14:26) a starší k tomu dávají příležitosti, pak je to dobrá věc ať už je nás 7 a nazývá se to časově neohraničené, neorganizované setkání s volným průběhem nebo 1000 s velkým tučným nadpisem „bohoslužba“.
Tohle se mi moc líbí a podepisuji se pod to.
Já věřím, že Bůh pracuje v rámci klasické bohoslužby, spíše mi jde o zamyšlení se a postojem v srdci s jakým navštěvujeme shromáždění. Jedna z věcí, které jsou na klasickém modelu negativní, je malé zapojení celého sboru, přičemž podle Božího Slova jsou všichni křesťané královské kněžstvo (1 Petrův 2:9). Neříkám, že má každý mluvit, ale každý podle svého obdarování by měl sloužit.
Mám rád novosmluvní teologii a také na youtube poslouchám různé učence, které rozebírají církevní tradice, může nást to vést k lepšímu poznání, ale nakonec, jak už jsi psal, nesmíme přílit lpět na formě. John Piper, pokud si dobře pamatuji, zaváděl v církvi různé malé skupinky, které vlastně pak tak trochu působily jako domácí církve, dávaly lidem příležitost sloužit si duchovně navzájem. To si myslím, že bylo velmi dobré.
Chtěl bych otevřít více podobných témat. Zatím nikterak nějak systematicky a dogmaticky, ale více s účelem zamyslet se – nad tím, co děláme, a proč to děláme.
Ať ti Pán žehná.