„Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví.“ (Matouš 5:5).
Pokračujeme v naší sérii třetím blahoslavenstvím. Před námi se otevírá další kousek skládanky Božího drahokamu, který Bůh vyrýsovává a tvaruje v srdcích svých učedníků – těch, kteří následují Pána Ježíše.
V předchozích verších Pán oslovoval chudé v duchu (verš 3) a plačící (verš 4). Obě tyto skupiny představují jistou antitezi vůči duchu dnešní doby. Svět kolem nás vyzdvihuje sebevědomí, sebeprosazování a spolehání se na vlastní síly jako žádoucí ctnosti. Boží království je však zcela jiné!
Začíná přesně tam, kde si člověk uvědomí svou vlastní nedostatečnost a odvrátí svůj zrak od sebe k Bohu – ke zdroji veškerého dobra!
A není tomu jinak ani v 5. verši. Zde překladatélé Studijního překladu zvolili slovo tiší, nicméně řecké slovo „πραεῖς“ (praeis) v sobě nese ještě širší význam – mírnost, tichost a pokoru. Krásně tedy doplňuje předchozí Pánuv popis a dává mu plnější význam.
V těchto slovech rovněž nacházíme odkaz i na 37. Žalm, kde spatřujeme i onen plnější význam: „Ale pokorní obdrží zemi a budou si užívat množství pokoje.“ (Žalm 37:11).
Položme si nyní klíčovou otázku: Co vlastně znamená být tichý – pokorný? Znamená to snad, že máme být potichu a neprojevovat se? Že máme být tak trochu neviditelní, jako ono dítě ve třídě, o kterém si sotva uvědomíte, že tam vůbec je? Je to snad ten správný obraz? Nikoli!
Chceme-li poznat, co znamená pravá pokora, musíme pohlédnout na Pána Ježíše, Knížete pokoje. V Něm se dokonale spojují všechna blahoslavenství – On je jejich naplněním i dokonalým příkladem! A nakonec i On sám nás k tomu vybízí těmito Slovy: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Matouš 11:29).
Apoštol Pavel nám O Něm říká: „Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.“ (Filipským 2:6-8). Prorok Izajáš zase předpověděl dokonalost Jeho charakteru: „Nebude křičet ani se pozdvihovat ani nebude venku slyšet jeho hlas. Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí, bude vynášet pravdivý soud.“ (Izaiáš 42:2-3).
V obou těchto popisech vidíme silné svědectví o Pánově pokoření se vůči Božímu poslání („nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil…“) i o Jeho způsobu služby a postoji srdce („Nalomenou třtinu nezlomí a hasnoucí knot neuhasí.“).
Co nám to říká? Předně v těchto slovech nevidíme portrét ukřičeného kýčovitého pouličního kazatele, který se snaží zaujmout pozornost hlasitostí nebo vulgárním šokujícím poselstvím. Nevidíme ani agresivního politického aktivistu, a už vůbec ne asertivního, sebevědomého obchodníka!
Přesto musíme dodat, že Pánova mírnost nikdy nebyla v rozporu s Jeho posláním hlásat pravdu a napomínat odpůrce – „bude vynášet pravdivý soud“. Naopak! Tichost, mírnost a pokora jdou ruku v ruce s vynášením pravdivého soudu. Nejde o rozpor, ale o výstižný popis způsobu jednání i postoje lidského srdce, které je podřízeno Bohu.
Tato charakterová vlastnost se ukazuje o to zřetelněji, když je vystavena náporu těžkostí. Pánova mírnost září mocně jako maják uprostřed rozbouřené mořské noci: „On ,se nedopustil hříchu, ani lest nebyla nalezena v jeho ústech‘. Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě.“(1. Petrův 2:22–23).
Mírnost nemá ve zvyku oplácet zlem za zlo, ani pozvedat pěst a hrozit všemu kolem sebe. Vše ale svěřuje do rukou věčného, svatého Boha, který soudí spravedlivě!
Mírnost nemá zapotřebí okázale ukazovat na sebe, a přece září jasněji než neonový nápis na reklamním billboardu. Neobléká se výstředně, a přesto je atraktivnější a krásnější než veškerá lidská výzdoba. Nepotřebuje brát do rukou zbraň, ale dokáže vybojovat mnohé bitvy – a porazit lidskou pýchu!
A jaké je její zaslíbení? Budoucnost! „Neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
Blahoslavení jsou ti, kteří mají tento drahokam od Boha ve svém charakteru. Oni obdrží zemi – a ne jen nějakou konkrétní část, ale celou zemi. Budou dědici budoucího světa, kde bude Kristus se svou nevěstou kralovat po věčnost v nepomíjivém království nebeského Otce!
Apoštol Petr, odkazujíc se na knihu Přísloví, rovněž říká tato slova, jež bychom měli brát vážně: „A všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť , Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.‘“ (1 Petrův 5:5 a Přísloví 3:34).
Vidíme, že pokora a mírnost – rozumíme-li jim správně – jsou, s jistou nadsázkou řečeno, jako magnet na Boží milost. Chceme-li se jako křesťané více radovat ze zodpovězených modliteb, pak je pokora našeho srdce základním předpokladem. Nelze totiž k Pánu přistupovat s arogancí, pýchou či sebestřednými požadavky a očekávat úspěch. Ne! Ale mírnost v srdci a pokorný duch jsou vždy bohulibé – a přitahují pohled našeho milujícího Pána!
Pojďme se proto společně zahledět na Pána a učme se z Jeho charakteru, abychom společně rostli v mírnosti a pokoře. Vezměme si k srdci tuto Pánovu výzvu:
„Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Matouš 11:29).
