Existuje realita, kterou lze slovy jen těžko popsat. Pavel o tom věděl své, když napsal filipským: „A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“ (Filipským 4:7). Existuje realita natolik cizí přirozené lidské zkušenosti, když je člověk sám ve světě a bez Boha (Efezským 2:12), že zkrátka nejsou vhodná slova, která by dokázala vyjádřit jedinečnost a sladkost Božího pokoje, který zažívají křesťané v Kristu.
Není to něco jedinečného či sporadického, jde o něco zcela přirozeného; pakliže nám bylo odpuštěno a jsme vskutku smířeni s Bohem, přichází i pokoj, který vyhlašuje konec nepřátelství a dlouhé války proti Bohu a nastolení usmíření – pokoje. Pavel o tom napsal Římanům: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (Římanům 5:1). A v té samé kapitole dodává: „A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Římanům 5:5). Jde tedy o skutečné obecenství s Bohem skrze Ducha svatého a my, jako vykoupení hříšníci, můžeme okoušet proudy Boží lásky vylité v našich srdcích.
Přesto by mnoho moderních teologů mohlo mít velký problém se slovy, která jsem napsal. Možná by chtěli namítnout, že hovořím o pocitech a nikoliv o pravdě Božího slova! A někteří by mě dokonce chtěli obvinit z mysticismu, protože hovořím o reálných prožitcích, které mají křesťané zažívat. Jde ovšem o falešné argumenty a falešnou dichotomii, protože není buď pravda nebo pocity – jako by šlo o dva neslučitelné roztoky. V biblickém křesťanství jedno nutně vyplývá v druhé!
Reakční teologie na charismatické excesy
Na jednu stranu musíme jednoznačně souhlasit, že dnes existuje mnoho naprosto nebiblických projevů v křesťanských denominacích. Opravdu jsou lidé, kteří neusilují o poznání Boha na prvním místě, nýbrž o duchovní prožitky a vyhledávají je na různých konferencích (obvykle hudebních – Hillsong, Jesus Culture…), kde dochází k tradičním emocionálním manipulacím.
Můžeme uvést i některé typické příklady: Proslov kazatele je doprovázen melodií klavíru či zpěvem (tak jako u heretické prosperitářské sekty Triumfální centrum Víry, což je i hezky znázorněno v dokumentu Ježíš je normální – spolu s dalšími manipulacemi). Hudební koncerty ve stylu Hillsong, které nejsou ani tak o obsahu jako spíše o přitažlivé a vleklé melodii a dlouhých sténáních zpěváků (zpěvaček), které v lidech vyvolávají extatické stavy. Nejhorší jsou ovšem charismatické sbory, které operují s duchem, jenž způsobuje, že lidé padají na zem a v divokých křečích se klepají, záchvaty smíchu, stavy podobné opilosti a mnohdy se lidé dostanou do takového extatické polízanice, že pobíhají ve shromáždění a vydávají zvuky zvířat. Z něčeho takového opravdu nechceme vinit Ducha svatého!
Problém ovšem nastane, když křesťané reagují neadekvátně a jakékoliv projevy, byť i biblické, apriori odmítnou. Mohou to dělat vědomě, ale často k tomu dochází v praxi. Ústy sice vyznají, že věří, že lze okusit sladkou Boží přítomnost a poznávat Boha v přímém obecenství s Ním skrze Ducha, ale v praxi se toho bojí a svou nevírou uhašují Ducha (1 Tes. 5:19), poněvadž mají strach, že náhodou přeskočí za plot do charismatické džungle. Vzniká tedy, vlivem excesů, reakční teologie, která se snaží oddělit víru v pravdu od reálných manifestací Ducha a silných afekcích v srdci člověka. Nicméně biblicky jde o neddělitelné skutečnosti.
Evangelium je radostná zpráva!
Pavel napsal Korintským tato slova: „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2 Kor. 5:21). Ježíš tedy na sebe vzal naše hříchy a snesl se na něj Boží hněv, jenž měl padnout na každého křesťana; to proto, aby nás usmířil s Bohem. Bible učí, že Pan Ježíš vykoupil hříšníky svou krví na kříži (Řím. 5:9; Ef. 1:7). Možná chcete vědět, jak být usmířen s Bohem. Podobnou otázku položil i žalářník apoštolům v 16. kapitole knihy Skutků. Jak mu odpověděli? „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn ty i tvůj dům.“ (Skutky 16:31). Chceme-li být usmířeni s Bohem, stačí vyznat Pána Ježíše Krista a uvěřit, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých (Řím. 10:9) – spolehnout se na Něj a jeho dokončené vykupitelské dílo.
My nejsme spravedliví, ani nemůžeme být. Ale jsme ospravedlněni milostí skrze víru (Ef. 2:8-9); ospravedlnění je právní termín, který říká, že na nás Bůh nahlíží jako na spravedlivé. Naší spravedlností se stal sám Ježíš Kristus, který nikdy nezhřešil a celý život perfektně miloval svého Otce a pak na sebe vzal naše hříchy, byl ukřižován a po třech dnech vzkříšen z mrtvých (1 Kor. 15:3-4) a postavil se za nás před Boha Otce (Žd. 9:24). Jak říká Písmo: „Vy však jste z něho v Kristu Ježíši, jenž se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením, aby se stalo tak, jak je napsáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.‘“ (1 Kor. 1:30-31).
Radostnou zprávou je, že Pán Ježíš na kříži prohlásil: Dokonáno jest (Jan 19:30), a proto nemusíme nic přidávat k Jeho dílu, abychom si zasloužili spasení. Radostnou zprávou je, že byl vkříšený a je po pravici Boží a přimlouvá se za nás (Jan 17:9; Žd. 7:25). Radostnou zprávou je, že Jeho láska je věčná, a že si nás vybral svou vyvolující láskou již před založením světa (Efezským 1:4; Římanům 8:28-30). Radostnou zprávou je, že slíbil, že neztratí nikoho, koho mu dal Otec (Jan 6:39), ale všechny věřící vzkřísí v poslední den. Radostnou zprávou je, že nám dal věčný život. Toto všechno, a ještě mnohem více, zasévá v lidském srdci touhu po uctívání, afekcích a radování se z Boha.
Pravá teologie vede k afekcím
Stručně prezentované evangelium, které Bible označuje jako Slovo Pravdy (Efezským 1:13) vede nutně k afekcím v srdci vykoupeného hříšníka. Jak jsme i v úvodu lehce nastínili, jsme-li v Kristu a máme-li pokoj s Bohem, jsme také zapečetěni Duchem svatým a proudy Boží lásky plynou do našeho srdce. Nejde o nic jiného než o svědectví Ducha svatého (Římanům 8:16).
A jde o něco mimořádného, co nelze ztotožnit s lidskými emocemi, a proto Pavel používá takové velkolepé výrazy (viz pokoj Boží, který přesahuje veškeré lidské porozumění). Kontrast mezi falešným náboženstvým a projevem Božího království, můžeme vidět v těchto Pavlových slovech: „Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.“ (Řím. 14:17).
Obrácení člověka je často doprovázené silnými prožitky, jak můžeme vidět i ve Skutcích apoštolů, lidé zde mluvili jazyky (Skutky 2:4;11;10:46;19:6), prorokovali (Skutky 19:6) a velebili Boha (Skutky 10:46). Dokonce sám Pavel považoval přijmutí Ducha za natolik jedinečnou událost a předpokládal, že lidé vědí, že k tomu došlo, což můžeme pozorovat ve Skutcích v 19. kapitole, kde se ptal učedníků Jana Křtitele, zda přijali Ducha svatého.
John Piper dokonce k danému tématu uvedl ve svém kázání pojmenovaném, „Jak přijmout dar Ducha svatého,“ následující:
„To je důvod, proč Pavel říká ve Skutcích 19:2, když nalezl zmatené učedníky Jana Křtitele, „Přijali jste Ducha Svatého, když jste uvěřili?“ Co by asi tak moderní evangelík odpověděl na tuto otázku? Myslím, že něco jako toto: „Já myslel, že jsem automaticky přijal Ducha svatého, když jsem uvěřil. Nerozumím, proč se vůbec ptáte na tuto otázku.“ Jak se může Pavel ptát na tuto otázku? Může se ptát, myslím, protože přijmutí Ducha svaté je reálný prožitek. Má to jednoznačný záznam ve vašem životě. A nejlepší způsob, jak otestovat víru těchto „učedníků“, je položit jim otázku ohledně prožitku Ducha.
To není nic jiného než to, co Pavel řekl v Římanům 8:14, „Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové“ (podívejte se na 2 Korintským 13:5 a 1 Janův 3:24; 4:12-13). Občas mám obavy, že jsme redefinovali konverzi na úroveň lidského rozhodnutí a odstranili nutnost prožitku Božího Ducha, a že mnoho lidí si tak myslí, že jsou zachráněni, a přitom mají v hlavách pouze křesťanské ideje, ale žádnou duchovní moc ve svých srdcích.“
Nemusíme plně souhlasit s Piperem, že by něco takového bylo normativní pro každého křesťana, přesto však, pakliže jsme vskutku přijali Ducha, je Jeho svědectví skutečností v našem životě. A nejen Pavel, ale i apoštol Jan předpokládá, že křesťané vědí, že mají Ducha svatého. Jan napsal: „Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.“ (1 Janův 3:24).
Věříme-li skutečně v Ježíše Krista, máme i Jeho Ducha a poznáváme realitu Boží přítomnosti. Je to doopravdy víra v pravdu evangelia, která zachraňuje člověka, nicméně vše je nutně doprovázené mnohými projevy Ducha a pokojem, který člověk doposud nepoznal. Není to prostě jen tak, že člověk vymění jeden světonázor za druhý. Není to prostě jen o obnovování mysli a studování Písma, jsme-li naplněni Duchem, budeme zažívat Boží přítomnost, která je charakterizována nadpřirozeným pokojem, touhou po Bohu a láskou ke Kristu. Jinak je naše náboženství marné.
„Není to ani tak o Bibli jako spíše o Bohu Bible.“
Tato slova prohlásil i známý arminiánský kazatel Leonard Ravenhill. Ten opravdu nebyl příznivec seminářů. Občas je ve svých kázáních nazýval „hřbitováře (angl. semitaries)“. To proto, že lidé čtou více knihy lidí, kteří znali někoho, kdo znal někoho, kdo doopravdy znal Boha a měl s ním blízké obecenství. Na studování teologie není nic špatného, důležité je, proč to člověk dělá. Ale bez osobního pietismu – prosté zbožnosti a hledání Boha, je to všechno tělesná marnost. Konzervativní teologové často upozorňují na emocionální sebestředné excesy v charismatických sborech, a mají nepochybně pravdu. Přitom ovšem mnohdy bagatelizují skutečné projevy Ducha a často je přisuzují hříšným tělesným emocím. A to je zase nebezpečné.
Reformovaní teologové dávají veliký důraz na Písmo, což je správně, avšak ne do té míry, aby se Bůh stal Písmem. Bible nemá být uctívána – Bůh Bible má být uctíván.
Bible se také nestala tělem a nezemřela na kříži. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a obsahuje všechno potřebné pro naší zbožnost (2 Tim. 3:16-17), ale veškeré Písmo ukazuje především na Pána Ježíše Krista! A ten řekl učeným teologům své doby: „Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně.“ (Jan 5:39). Toto varování bychom si měli vzít více k srdci.
Nesvazujme se lidskými tradicemi a nehašme Ducha Božího, protože máme strach, ale věřme Bohu, že nám nedá kámen, když ho žádáme o chleba, či hada, když ho žádáme o rybu (Lukáš 11:11). Bible vypráví o Kristu a my na něj musíme hledět a být proměňování do Jeho podoby, abychom o Něm mohli hovořit jako o osobě, kterou skutečně známe.
Jde o duchovní zrak! Obávám se, že občas hovoříme více o exegezi, literárním žánru, okamžitým kontextu, historickým kontextu, věčně varujeme před herezemi, ale to zásadní nám uniká – osoba Pána Ježíše Krista a obecenstvím s Ním!
Obecenství s Ním v Duchu a v Pravdě. Obecenství s Ním v modlitbě. Obecenství s Ním při chválách. Obecenství s Ním, když jsme v soužení a voláme k Bohu a On nám skutečně odpovídá. Vede nás svým Duchem, zjevuje nám skrytá tajemství Bible, ukazuje nám svou dobrotu a své milosrdenství. Když jste ve strachu a soužení, vykupuje vás a dává vám svůj pokoj. Zjevuje vám vaše hříchy a volá vás k pokání a vy už po tísícáté znovu poznáváte, že není nic, na co by neexistovala odpověď v kříži Ježíše Krista. Jedna věc je číst o odpuštění, druhá je zažít odpuštění a zažívat ho stále. To vás na semináři nenaučí.
Příklad v Pavlově modlitbě
Povšimněme si nádherné Pavlovy modlitby z 3. kapitoly listu Efezským:
„Z toho důvodu klekám na kolena před Otcem našeho Pána Ježíše Krista, po němž má své jméno každá rodina v nebesích i na zemi, aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích a abyste byli zakořeněni a založeni v lásce, a tak abyste byli se všemi svatými schopni pochopit, jaká to šíře a délka a výše a hloubka, a poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání, a tak byli naplněni až do vší plnosti Boží. Tomu pak, kdo je mocen podle síly, kterou působí v nás, učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet, jemu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení věčnosti věků! Amen.“ (Efezským 3:14-21).
Předně je třeba zaregistrovat, že je to moc Ducha Svatého, která „oživuje“ již existující duchovní život křesťanů. Není moudré se domnívat, že by Kristus nepřebýval v jejich srdcích (a šlo tedy o nevěřící lidi), jde spíše o intenzitu poznání a občerstvující zkušenost v životě Božích dětí.
To, že jde o poznání, je zjevné, neboť Pavel o tom tak píše. Nejde však o rozumové poznání samotné (přestože je přítomné), ale o důsledek operace Ducha svatého, jenž posílil víru člověka a ten díky tomu může spatřit nové hlubiny Krista a Jeho milosti. Hovoří se zde i o naplnění a poznání Kristovy lásky, jde tedy nepochybně o duchovní občerstvující zkušenost.
Chtějte víc!
„Ale nyní slyš, Jákobe, můj otroku, a Izraeli, jehož jsem vyvolil: Toto praví Hospodin, který tě učinil, který tě formoval od lůna matky a bude ti pomáhat: Neboj se, můj otroku Jákobe, a Ješúrúne, jehož jsem vyvolil, neboť vyleji vody na žíznivého a bystřiny na suchou zemi; vyleji svého Ducha na tvé potomstvo, své požehnání na tvé potomky. A budou vzcházet mezi trávou jako topoly u tekoucí vody. Tento řekne: Jsem Hospodinův. A tenhle se nazve jménem Jákobovým. Tento napíše na svou ruku: Hospodinův a jako titul si dá jméno Izrael.“ (Izaiáš 44:1-5).
Máte pocit, že některé věci, které jsem zmínil nejsou realitou ve vašem životě? Máte pocit, že jste stále na poušti a bloudíte vyprahlou pustinou a hledáte oázu s vodou věčného života? Neexistuje jiná odpověď než v zaslíbeních Pána Ježíše.
Podívejte se pečlivě na následující Ježíšova slova:
„A já vám pravím: Žádejte, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Což je mezi vámi takový otec, že když ho syn požádá o chléb, podá mu kámen? Nebo o rybu, že mu místo ryby podá hada? Nebo požádá-li o vejce, podá mu štíra? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kteří ho žádají.“ (Lukáš 11:9-13).
Chcete více znát Boha? Žádejte ho, aby se vám dal více poznat. Prostě ho, aby vás naplňoval a posilňoval svým Duchem k hlubšímu poznání Pána Ježíše Krista. Tlučte na ty nebeské dveře, dokud vám Bůh neotevře. Buďte neodbytní a nestyďte se. Písmo nás učí, že máme s důvěrou přistupovat k trůnu milosti (Židům 4:16).
Držte se Božích zaslíbeních jako světla ve tmě a nespoléhejte na své zkušenosti. Usilujte o Boha! Vzpomeňte si na Jákoba, jak zápasil o Boží požehnání a nevzdal se: Bůh odměňuje horlivé modlitebníky a ty, kteří o Něj horlivě usilují (Židům 11:6).
Nenechte, aby strach ovládal vaší víru. Nenechte lidské tradice, aby vás okradli o obecenství s Božím Duchem. Držte se zaslíbení Písma jako lampy v temnotě světa a důvěřujte Bohu!
Mějte Pána Ježíše a obecenství s Ním za nejdražší poklad, nejvzácnější perlu, kterou nosíte ve svých hliněných nádobách. Jedna věc je mít správnou teologii, ale projevuje se tato teologie i ve vašem životě? Vede vás k touze uctívat Hospodina? Zazářil vám v srdcích Ježíš Kristus? Můžete spolu s Pavlem napsat následující vyznání lásky? „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry.“ (Filipským 3:8-9).
Něco vám chybí? Jděte k Pánu!
A možná pak budete jako David, kterého Bůh inspiroval, aby napsal 23. Žalm.
„Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dává mi uléhat na travnatých pastvinách, přivádí mě k vodě na místech odpočinku. Obnovuje mou duši, pro své jméno mě vodí po pravých stezkách. I kdybych šel údolím nejhlubší tmy, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou. Tvé žezlo a tvá hůl mě potěšují. Připravuješ mi stůl před zraky mých nepřátel, mažeš mi hlavu olejem, můj kalich přetéká. 6Dobrota a milosrdenství mě budou jistě provázet po všechny dny mého života. Po dlouhé časy se budu vracet do Hospodinova domu.“ (Žalm 23).
