Převzato z: http://www.prokrestany.cz/svedectvi/6.htm
Dilema s herezí
Můj přechod z římského katolicismu ke Kristu nenastal náhle. Byl to dlouhý a bolestivý proces, který začal ještě při studiích v Asisi. Jednou na semináři o historii církve profesor mluvil o Honoriovi I. (626-638), jednom z mnoha papežů, kteří v rámci katolické církve hlásali bludné nauky. Honorius měl problém s herezí monoteismu, kterou zastupoval a tu, o které Kristus hovořil, které sám věřil. Třetí koncil v Konstanci (680-681 n.l.) potupil všechny, kteří se hlásili k monoteismu, stejně jako papeže Honoria I.
A tak jsem si mohl některé věci uvědomit. Přestože církev věděla vše o Honoriu I. , co vše zformuloval do učení církve, tak na I. Vatikánském koncilu v roce 1870 prohlásila dogma o neomylnosti papeže. Tato neomylnost se týká všech věcí, které papež hovoří k věřícím ex cathedra ve věcech víry a mravů. A také jsem se dozvěděl, že podle výroků otců na koncilu toto vyhlášené dogma všechny zavazuje, že neomylní byli rovněž všichni papežové, od sv.Petra až po tehdejšího Pia IX. Všichni k tomu měli být vedeni Bohem a jejich úspěch měl zajistit tentýž božský zdroj. Zeptal jsem se tedy profesora, jak se máme vyrovnat s tím, co hlásal Honorius I. a protiřečilo to nauce církve. Odbyl mě s odpovědí, že Honorius I. určitě hlásal nějaký blud a když hlásal, nebylo to ex cathedra tak, jak hlásá papež, ale spíše jako soukromý teolog.
Řím nedává jistotu
V semináři jsme nevedli přísný způsob života, ačkoliv jsme museli povinně konat skutky pokání a obětí. Jejich součástí byl půst a zříkání se různých věcí. Museli jsme chodit ke zpovědi, meditovat a účastnit se duchovních cvičení. Nadto jsme byli vyučováni, že nikdy si nemůžeme být svou spásou jisti. O tom také hovoří učení církve, že kdo říká, že má jistotu spasení, je nenávratně ztracen.
Pochybnosti
Viděl jsem, jak si církevní učení protiřečí, ale přesto jsem s pochybnostmi bojoval. Nakonec velmi zmožen jsem se svěřil svému zpovědníkovi. Odpověď byla krátká a prostá: „Synu, ty myšlenky jsou pokušení od ďábla“. Pochopil jsem, že katolická církev chce překroutit pravdu a usvědčení z Ducha Svatého nazývá dílem ďábla.
Avšak k plnému rozhodnutí bylo daleko. Věděl jsem, co je pravdou, zvláště co znamená verš z Janova evangelia 3:16, který je důležitým základem a jímž jsem podkládal své pochybnosti. Byly mi udělovány lekce pokory a byl jsem veden k slepé poslušnosti vůči církvi. Vyžadovala se slepá poslušnost, nikoliv vůči Pánu Ježíši Kristu, ale vůči církvi.
Zpovědník
Již tehdy jsem přestal se zpovídat. Popravdě řečeno, nikdy mě tato praxe neuchvacovala, a odbýval jsem ji čím dál tím více z donucení, než z vnitřního přesvědčení. Někdy byla návštěva zpovědnice tíživým břemenem a velkým mučením svědomí. Bylo to vážné. Podle Říma, dává zpověď hříšníkovi psychické pohodlí, protože vyznává své viny v přítomnosti kněze, který jej rozhřešením uvolňuje od hříchu a od výčitek svědomí. Je pravdou, že útěcha tohoto druhu může přijít, ale nemá dlouhého trvání. Byl jsem pět let knězem. Může se zdát, že to byl krátký čas, ale abych se dověděl vše o zpovědi, to stačilo. Slyšel jsem zpovědi mnoha lidí, a nezřídka to byli lidé známí. U některých jsem viděl upřímnost a touhu od uvolnění hříchu či zvyku. Mnozí se s rozpaky každý týden vraceli s těmi stejnými hříchy. I když se kolikrát styděli, ptali se: „Proč nemůžu být od toho osvobozen?“ – utrápeně naříkali. Jako jejich zpovědník jsem měl povinnost je upokojit a nikdy jsem jim nedokázal dát jim jistotu. Nikdo v mé pozici to nedokázal.
Kněz může povědět hříšníkovi, že když má nedostatek upřímnosti, nesplňuje tak podmínky zpovědi. Někdy může pohrozit odmítnutím svátostného rozhřešení za opakované hříchy. Není problém si představit dopady, jaké tyto tyranské metody mohou zanechat na toužících, přesto slepých duších.
Živá voda
Připomíná mi to život Ježíše: setkání Samařanky u Jakubovy studny. Zde je ta odpověď pro prahnoucí duše. Avšak toužící duše, chodící za kněžími, takovou odpověď nenacházejí. „Ježíš jí odpověděl: ‚Každý, kdo pije tuto vodu, bude znovu žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit už nikdy. Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.‘“(Janovo evangelium 4:13-14).
A tu je vskutku pramen věčného zaslíbení: Ježíš Kristus. On zná skryté potřeby hříšníka, On je vodou pro každého z nás. On řekl: „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout.“ (Matouš 11:28). Toto pozvání plyne zcela z Božího srdce. Žádný kněz, biskup či papež nedá nám ten vnitřní pokoj, který nám schází. Člověk bude vyprahlý a bezradný do té doby, dokud sám Bůh jej nezachrání. A poté jako pramen plnící studnu, stane se Boží dar pramenem plného požehnání a zaslíbení života věčného.
Bolestivé svěcení
Ve svém hledání jsem čelil určitému problému. Nejednou mě napadala myšlenka o zřeknutí se kněžství, ale vždy jsem tyto myšlenky odrážel jako zlé pokušení. Končil jsem akorát studium a připravoval se k vysvěcení. Věděl jsem, že mít v rodině kněze bude velkou ctí pro blízké. Velkou váženost má ta rodina v katolické zemi, jež má kněze. Představoval jsem si, jak moc se rodiče a přátelé těší na den mé primiční mše. Vím, že to nebyly pádné argumenty, ale tehdy jsem ještě neznal Ježíše Krista jako Spasitele a Pána a necítil jsem dostatek sil k tomu, abych následoval hlas svědomí. Přijal jsem kněžské svěcení a stal se knězem.
Byl jsem poslán do jedné farnosti. Práci jsem vykonával se zápalem. Nové úspěchy zastřely staré pochybnosti. Těšil jsem se z atmosféry, kterou jsem prožíval při práci ve farnosti. Nové možnosti mi poskytovali svobodu, kterou jsem v době svých studií neměl. Začal jsem směle sahat po Bibli i po jiných knihách, které církev zakazovala. Poté, již jako probošt, jsem měl kontakt s různými lidmi a častokráte jsme diskutovali na témata náboženství.
Boží ochrana
Během jedné upřímné rozmluvy s jistým františkánem, jsem byl otřesen. Dotyčný procházel podobně bolestivým procesem pochybností ve věcech spasení! Začal jsem se pozastavovat: „Jestliže římskokatolická církev je jediná a pravdivá církev Kristova, tak jak je možné, že jeden z jeho nejoddanějších vyznavačů, člověk uctivý a pokorný, pochybuje o své spáse a trpí duchovní nejistotou?“ Pochybnosti ožily. Spadl jsem tak do podobné duchovní krize jako kdysi. Tím mě Bůh dovedl až k osvobození. Bezprostředně Jeho skutkem bylo to, že mše, zpovědník a další kněžské závazky se pro mě staly neúnosným břemenem.
Světlo Boží lásky
Nějaký čas jsem hledal zapomnění rozptýlením. Začal jsem ztrácet pocity závazku a se studem jsem hleděl, jak se přibližují zvykům tohoto světa. A tak jsem víc a víc potřeboval očištění a duchovní obnovu, než rozptýlení. Potřeboval jsem jednoduše Ježíše Krista.
Opravdu je církev schopna mě přivést k tomu, kdo mě vysvobodí z té strašlivé situace? Nikoliv. Jediné, čeho církev byla schopna, bylo vyměření kanonického trestu – byl jsem poslán na týden do kláštera. Nebylo to na mou vlastní žádost – a tak jsem bojoval bitvu, která byla předem prohraná.
Jednoho dne záblesk Božího světla odkryl temnotu mé duše. Opustil jsem tedy jak farnost, tak i rodiče a jel jsem do Říma. Neměl jsem žádný plánu, neměl jsem také v Římě nikoho, koho bych mohl požádat o pomoc. A už prvního dne mé rozhodnutí bylo nahrazeno. Neočekávaně jsem narazil na episkopální církev metodistů. Bylo mi umožněno mluvit s pastorem, před kterým jsem otevřel své srdce a svěřil se s palčivým trápením. Záhy jsem se musel přesvědčit, že opuštění církve římskokatolické není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Řím proklíná obrácené kněze
Lateránské úmluvy z roku 1929 se staly velkou překážkou na mé cestě. Bod 2 článku 5 říká: „Kněze-odpadlíky nebo osoby poddané cenzuře, není možno žádným způsobem označovat za učitele, ani povolit, aby nadále vykonávali svou práci. Není povoleno, aby sloužili ve svých úřadech a byli zaměstnáni na místech, kde by mohli mít bezprostřední kontakt s lidmi.“ Znamenalo to tedy, že si musím vybrat mezi rezignací z veškerého veřejného života, spolu s opuštěním země, rodičů a všeho, co mi bylo vzácné.
Druhá návštěva byla pro mě bolestivou obětí, ale získal jsem dostatek síly na to, abych si vybral. Bůh opět předivným způsobem otevřel přede mnou dveře. Pastor metodistů mě představil profesoru E. Buonatiovi, bývalému knězi, který na základě lateránských dokumentů musel opustit úřad učitele náboženství a podléhal kanonické cenzuře. Dotyčný mým jménem oslovil skupiny protestantů ve Švýcarsku, Francii a Německu. Snažil se nalézt místo, kde bych mohl mít útočiště na cestě z Říma.
Ve světle Jej vidíme
Míjely týdny a měsíce a mě se zdálo, že nemám šanci. Ale Bůh mi postavil do cesty jednoho bývalého kněze, pastora M.Caselle, pracujícího v jedné farnosti v severním Irsku. Bylo to určitě Božím vedením. Doktor Casella psal Buonaiutimu o nějakou knížku a zmínil se o tom, jak s pomocí dublinského evangelického společenství ochrany kněží (The Priests‘ Protection Society), dokázal opustit katolickou církev. Když Buonaiuti odpovídal na jeho dopis, zmínil se o mé minulosti. Tak se započala další etapa mé pouti. Společnost pro ochranu kněží mi zajistila základní kurs reformované teologie v Trinity College v Dublinu, který byl placen Irskou církevní misii (Irish Church Missions). Chci tak vyjádřit hlubokou vděčnost společnosti pro ochranu kněží, neboť mi pomohla vyjít z temnoty Říma do světla Evangelia.
Opuštění Itálie, rodičů, přátel a všeho, co mi bylo drahé, mě stálo mnoho. Přesto jsem se rozhodl následovat především Boží hlas, nikoliv hlas těla a světa, a tak utrpení se proměnily v radost. Nejdůležitějším bylo ukončení mé duchovní poutě od hříšného života k osobnímu poznání živého Krista.
Rovněž chci poděkovat Irské církevní misii, neboť mi umožnili číst Boží Slovo, a mé oči se otevřely k světlu Evangelia. Prorok Izajáš popsal vlastní postavení před Bohem: „Toliko v Hospodinu mám všelijakou spravedlnost a sílu“ (Izajáš 45:24). Apoštol Pavel vysvětluje, jak věřící získá skrze víru Boží spravedlivost: „ Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu“ (Římanům 3:21-22). Pavel ukázal jasně hříšný stav člověka, kázal o Boží milosti, která je dávána zdarma, bez ohledu na zásluhy, „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“ (Římanům 3:23-24). Díky milosti skrze víru se udála mezi mnou a Bohem neobvyklá věc. Můžu tak bez váhání říci:
„ A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře,“ (Filipským 3:8-9)
Bůh nenávidí modlářství
„Každý člověk je tupec, neví-li, že se každý zlatník pro své modly dočká hanby. Vždyť jeho lité modly jsou klam, ducha v nich není. Jsou přelud, podvodný výtvor. V čase, kdy je budu trestat, zhynou.“ (Jeremiáš 10:14-15)
A tak zde vzpomenu něco, z čeho jsem byl velmi rozčarován. Po příchodu do Anglie, mnou považovanou za krajinu Bible, jsem zjistil, že zde zůstalo docela málo biblické pravdy. Římská nauka se zde vkrádá různými způsoby, a to do tzv. biblických církví, které jí otevírají dveře dokořán. Katolické praktiky se rozprostírají v církvích, a lidé nedbají na svou hříšnost a zarmucují Boha.
Duch Svatý se rmoutí nad původem římského uctívání obrazů, tak často přijímané skrze biblické církve. Jak velmi důležité je, aby vydávali svědectví protestantští křesťané, kteří by poukazovali na hříšnost tohoto kultu! Věřím, že dokud členové církví nezničí své bůžky, tak do té doby nebudeme svědky pravého biblického probuzení.
„Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.“ (Efezským 5:11)
Mariano Rughi,
obrácený kněz
