Něco více, než náboženství
Narodil jsem se 10. listopadu 1947 uprostřed vinic švýcarského městečka Salgesch jako sedmé z dvanácti dětí. V regionu tradičně katolickém nebylo tehdy jiné alternativy, co se týče vyznání. Od nejútlejšího věku, zvláště od sedmého roku života, kněží nám vysvětlovali, že římskokatolická nauka je základní pravdou a že mimo katolickou církev není spasení.
S úctou ke svým náboženským autoritám jsem s rozvahou uznával všechno, co říkaly a usilovně jsem se staral, být poslušný a vyplnit poukázané a navyklé praktiky. Každý den jsem chodil na mši a pravidelně se modlil růženec. Chodil jsem ke zpovědi, přistupoval k svátostem a účastnil se poutí. Věrně jsem splňoval vše, co učila Církev, dával dobrovolné dary, činil předepsaná pokání, účastnil se devítidenních bohoslužeb a také různé modlitby a činy, za které jsem získával odpustky. Když jsem toto dělal, měl jsem naději stát se jednoho dne kanonizovaným svatým Církve. Poté v plánu stát se knězem. „Cožpak může být lepšího, než role prostředníka mezi Bohem a člověkem a možnost udílet svátosti, bez kterých nemůže nikdo dojít spasení?“ – takové bylo mé myšlení
II. koncil Vatikánský a úmrtí rodičů
II.Vatikánský koncil, který se konal v letech 1962-1965 započal obnovu v Církvi a vyvolal zmatek v hlavách mnoha miliónů papežství věrných katolíků, kteří v tom vycítili vůni protestantismu.
V roce 1967 jsem byl otřesen: Jednoho dne přinesli mého otce domů mrtvého. Matka, žena velmi zbožná, umřela v roce 1973 po krátké nemoci.
Roku 1971 jsem se seznámil s jedním mladým knězem – plánovali jsme se připojit do nového mužského řádu: Opus Sanctorum Angelorum ( Dílo andělů svatých) v Rakouském Tyrolsku. V letech 1972-1975 jsem studoval v semináři Benediktýnského kláštera Černé Madony v Einsiedeln ve Švýcarsku.
K charismatické obnově a zpět
Studujíce v teologickém kolegiu ve Freiburgu, došel jsem k hnutí Katolické charismatické obnovy (od které jsem v roce 1986 odešel). Na setkání, které organizovalo hnutí si každý nosil Bibli. Vůči Bibli jsem byl skepticky postaven, protože jsem ji považoval za „nástroj protestantských sekt“. Učení Církve přikazovalo ostražitost, a tak jsem se ihned snažil porozumět stanovisku charismatického hnutí. A tak jsem přijal, že hnutí může sloužit jako most povolující Římu dojít i k dalším církvím a dospět jednoty s nekatolíky a přivést je pod nadvládu papeže. Někteří viděli v tomto naplnění fatimských zjevení z roku 1917. Přemýšlení o tom vzbudilo ve mně velké zapálení jak pro papeže, tak i pro Církev. Při každotýdenních setkáních v biblické skupině ve mně vzrůstala stále větší a větší láska k Božímu Slovu, které jsem doposud bral na lehkou váhu.
Větší porozumění a větší utrpení
Fakt, že mládež čte Bibli, se stále méně líbil jiným kněžím a řeholníkům. Jejich odpor narůstal po delší čas v tichosti, ale bylo otázkou času, než vyšel najevo.
V roce 1983 mě biskup přeložil do diecéze v Grachen spolu s úkolem, abych se nejméně rok choval klidně a nepořádal žádná biblická setkání. Hádalo se to s deklarovanými cíly II. Vatikánského koncilu i nového kanonického práva z roku 1983, kde věrnost k Slovu Božímu ukazovala na jistou roli kněžstva. Ale když jsem viděl, že se Boží zaslíbení naplňují a také viděl, co apoštolové obviňujícím kněžím a učeným v Písmu řekli: „Myslíte, že je v Božích očích správné, abychom poslouchali vás více než Boha? Nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Skutky ap. 4,19-20), jsem cítil, že je potřeba postupovat podobně. Po několika měsících od mého příjezdu se započala večerní modlitební a biblická setkání.
Postřehl jsem, jak mnoho nauk Církve o spasení se příčí Písmu. A vznikaly z toho problémy. Na biblických setkáních jsme se zajímali o bezpříkladnou péči ve studiu základních věcí, jako jsou: Co je božství a autorita Ježíše? Čím je inspirován kánon Písma Svatého? Co je bázeň před Bohem a na čem má stát naše poslušnost k Bohu? Jaký je význam křtu a svátostí? Uvažovali jsme i nad tím, co Bible mluví o Marii, o modlitbě k svatým a jejich kultu. Také jsme probírali místo zemřelých v životě křesťanů.
Prohlubovali jsme také smysl a cíl ekumenického hnutí, majíce na paměti, že vedle jasného ustanovení II.koncilu Vatikánského – jen církev římskokatolická disponuje „plností spásných prostředků“ a každý, kdo jakýmkoliv způsobem náleží k „Božímu lidu“, musí se v plnosti sjednotit s touto církví.(*1)
Boží Láska se zjevila ve spasení
Rokem 1988 jsem pochopil, že vedle Božího Slova zapsaného v prvním listu Timoteovi 2,4 Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy.. Tehdy jsem porozuměl, že žádná z praktik církve římskokatolické není schopna dát mi spasení, ale zároveň jsem věděl, že Pán Ježíš zaplatil na kříži plnou cenu za mé hříchy a daruje mi život věčný, jestli Jej o to poprosím. Poprosil jsem Jej o odpuštění všech mých hříchů a o život věčný. A On mi jej dal a já jsem mu oddal cele svůj život.
Znovu jsem se zamyslel nad slovy Krista: „Kdokoli by se styděl za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde ve své slávě a ve slávě Otce a svatých andělů.“ (Lukáš 9,26) Nechtěl jsem se už více stydět za Pána, ale naopak jsem chtěl bránit Jeho slova před druhými. Začal jsem tedy kázat Evangelium.
Věrnost něco stojí
15. srpna 1988 v den velkého katolického mariánského svátku, který je na základě dogmatu z roku 1950 o nanebevzetí Marie, kázal jsem o rozdílech mezi Marií, matkou Páně a katolickou Královnou Nebes a Černými Madonami. Po čemž jsem byl také vyzván přes vedení diecéze k církevnímu soudu. Byl jsem požádán, abych zcela odvolal své výpovědi. Odepřel jsem odvolat své výroky, i když z celého srdce miluji biskupa a bratry kněží, protože nemohu více zapírat Pána Ježíše a Jeho Slovo, ani svědectví apoštolů. Nemohu odvolat to, co jsem řekl. Byl jsem proto ihned exkomunikován a zbaven všech svých kněžských funkcí.
Vedení diecéze i duchovenstvo se mě pokoušelo utišit skrze falešná svědectví. Rozesílali oběžník, který o mě hovořil na základě kanonického práva (kánon 1044 § 2), že jsem osobou nesvéprávnou a duševně nemocnou. V druhém oběžníku to bylo odvoláno, právě tehdy, co první již byl všem ve známosti. Stejně skupina přibližně 30-ti osob, z části našeho okolí a z části krajů vzdálených, se rozhodla zachovat věrnost Písmu a Pánu Ježíši. Podali sami oznámení o rozluce s katolickou církví.
Kampaň, která byla rozpoutána duchovenstvem, povzbudila i další lidi k znepříjemnění našeho života. Bylo nám vyhrožováno smrtí, ublížením na zdraví, byli jsme zastrašováni, izolováni a proklínáni. Byly to těžké dny, ale Pán nás věrně i v tomto podržel. Jednou jsem vážně onemocněl. Někdo z věřících mi poslal na pomoc jednu sestru v Pánu, Marianu. Ta sestra se stala 29.prosince 1989 nakonec mou ženou. Pán nás obdaroval třemi dětmi: Natanaelem, Joziášem a Tabitou. Od roku 1995 společně s ženou sloužíme Pánu ve spolupráci s dvěmi organizacemi: Linka pomoci hledajícím katolíkům (HISKIA) a informační služba o Katolicismu (INFOKA)
1 Petrův 3:15 Zasvěťte svá srdce Pánu Bohu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje.
Gregor Dalliard,
Obrácený kněz
Vysvětlivky:
*1) Dekret o ekumenismu, 3, (w:) Vatikán II. Konstituce, dekrety,deklarace, Pallottinum, 1967, s.205-206
Švýcar Gregor Dalliard byl velmi váženým knězem v římskokatolické církvi. Zachráněn láskou, slouží dnes Pánu evangelizací i apologetikou, provádějíce všestrannou pomoc. Při tom organizuje setkání, jehož účastníci mohou svobodně podávat otázky a obdržet na ně odpovědi. Na srdci mu leží, aby katolíci mohli rozpoznat biblickou pravdu. Bydlí v rodném kraji a hovoří jazyky německým a francouzským.
Adresa: Gregor Dalliard-Martig, Weinberg, CH3983 Morel/Breiten, Švýcarsko
Převzato z: http://www.prokrestany.cz/svedectvi/4.htm
