CírkevKázáníVšechny články

Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvé jméno (Žalm 8)

Tento text byl kázán 14.3.2021 v Biblické církvi Praha.

Úvod

Pokojné ráno bratři a sestry, máme znovu tu výsadu, že můžeme společně vykládat Boží Slovo, a dnes máme před sebou již 8. Davidův žalm. 

Na úvod přečtu náš dnešní text:

„Pro předního zpěváka podle gatského způsobu. Davidův. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“

Naše dnešní Slovo nás posouvá od předchozích, velmi intenzivních modlitebních žalmů (plných Davidových trpkých slz), do (nad)zemského chrámu Božího stvoření, kde budeme společně ohromeni impozantním Božím dílem, které napíná svůj prst a ukazuje jím vzhůru na svého Stvořitele! Budeme ohromeni, milí svatí, velikostí našeho Boha jakožto Stvořitele, a nakonec, a předně, jako Vykupitele (či Zachránce)!  

Povšimněme si ovšem, ihned na úvod, pozoruhodné symetrie našeho textu. Ten začíná i končí stejným velebícím zvoláním: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ Máme před sebou znovu nádherný příklad hebrejské mistrné poezie, která podtrhuje oslavný charakter této písně, a má i nás dovést k tomu, že budeme na konci našeho žalmu, spolu s Davidem, opakovat: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Náš dnešní žalm před námi otevírá 3. základní body. V prvních 2 verších budeme rozjímat o Boží Slávě ve stvoření. Dále, ve 4. a 5. verši, uzříme jak nepatrnost člověka, tak především i velikost Hospodina, jenž se takového člověka ujímá (zachraňuje jej). A nakonec (ve verších 6 – 9) se zaměříme, jak výsadní postavení člověka, tak i, a to především, na výsadní postavení Pána Ježíše Krista!

Pojďme tedy ihned k prvnímu bodu našeho kázání, který zní: Boží sláva ve stvoření.

1. Boží sláva ve stvoření (verše 2 – 3)

Ve verších 2. až 3. čteme: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.

Milí svatí, povšimněme si jedné pozoruhodné skutečnosti. A totiž, jakým způsobem zde David oslovuje svého Boha! V 7. žalmu jsme kladli veliký důraz na osobní rovinu Davidova (a našeho) vztahu s Bohem.

David zde opakovaně používal frázi: „Hospodine, Bože můj…“ Ve 2. verši jsme četli: „Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají…“ (Ž 7:2).

A znovu, od 4. verše, můžeme číst: „Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.“ (Ž 7:4-7).

Zaměřovali jsme se tedy na niterný, osobní vztah, který existuje mezi člověkem a Bohem. A dnes, poprvé od 1. žalmu, čteme tato slova: „Hospodine, Pane náš…

Ano, křesťanství je věcí osobního vztahu s Bohem, a na to musíme klást patřičný důraz, avšak nikdy nebylo a nebude privátní záležitostí. Nikdy nebylo a nebude pouze osobním privátním vztahem! Náš jedinečný vztah s Pánem bude vždy existovat v kontextu mnoha – ve shromáždění Božího lidu! 

Hospodin není tedy jen mým Bohem – je také naším Bohem. A zrovna tak jako má vztah s každým z nás jednotlivě (a jedinečně), tak rovněž hovoříme o církvi jako jednom tělu, jednom chrámu a jedné nevěstě!

Přirozeně tedy existuje osobní uctívání, ale také společné, kde se mnoho hlasů stává jedním! A to je předmětem našeho prvního bodu! 

Milí svatí, máme před sebou 2 verše (a 3 věty), v nichž se zaměříme na 3. zásadní pozorování.

Za prvé, čteme ve 2. verši, Hospodinovo jméno je vznešené po vší zemi!

Co ovšem máme rozumět pod slovy: „jak vznešené je tvoje jméno“, bratři a sestry? 

Slovo, které je zde přeloženo jako „vznešené“ znamená rovněž majestátní nebo mocný. A smysl je takový, že když člověk uzří například ohromnou horu, před kterou si připadá jako mravenec, tak to v něm vzbuzuje bázeň či úžas, a tím vším přemožen, náhle v úžasu vzrušeně vydechne. A spolu s Davidem může prohlásit: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Všimněme si, milí svatí, že nádhera a majestátnost stvoření vzbuzuje v Davidovi touhu uctívat Boha. K tomu jsme také byli stvoření: Abychom uctívali našeho Boha a věčně se z Něj radovali!

Krása stvoření nám ukazuje na to, jaký Bůh je. Krása je jako pokladnice v níž je ukryta rozmanitost, a také jednota; ohromnost, a také maličkost; jednoduchost, a také nesmírná komplexita. To vše jsou atributy krásy v Božím stvoření!

Vezmeme si např. rozmanitost a jednotu:  Neexistují 2 totožné sněhové vločky – byť jich z nebe spadnou miliardy, každá je jedinečná a perfektní! A zrovna tak neexistují 2. totožní lidé – mohou se lišit výškou (jsou národy, jejichž průměrná výška nedosahuje ani 1.6m a jsou zase národy, kde je to přes 1.8m); mohou se lišit váhou, barvou pleti – avšak stále je sjednocuje fakt, že jsou to lidé stvořeni k Božímu obrazu. A zrovna tak, jak se mohou lišit vnějším způsobem, tak se liší i svou osobností!

Rozmanitost nám umožňuje orientaci a ukazuje nám i na více rozměrů krásy. Kdyby ve stvoření chyběla, věci by tak nějak splývaly do jednoho, a nebyl by způsob, jak jednu věc odlišit od druhé. Kdyby např. všechny vločky vypadaly stejně, stačilo by vám poznat jednu. Bylo by to jako vstoupit do obrovské galerie obrazů, kde je vlastně jen jeden obraz. 

Avšak rozmanitost bez jednoty by zase vedla k chaosu! Bez ní bychom v podstatě nemohli hovořit o ničem, poněvadž každá věc by měla svou vlastní a jedinečnou kategorii, kterou by nešlo s ničím dalším porovnat… Každá vločka by pak naopak byla něčím tak odlišným, že by byla v podstatě novým úkazem! 

V Božím stvoření se však rozmanitost snoubí s jednotou. Obojí nakonec ukazuje zpět k našemu trojjedinému Bohu, který jeden (jeden Bůh) a tři (tři Osoby). 

Ale můžeme se podívat v podstatě kamkoliv na naší zemi – na bázeň vzbuzující rozbouřené oceány, na stříbrný déšť Niagárských vodopádů; na masivní ledové kry v Antarktidě; na neproniknutelnou zeleň hustých pralesů v Amazonii; na ohromné zasněžené hradby hor v Himalájích, a byť se nacházíme v prokletém světě, žádné místo není stejné a stále tu zůstává tolik krásy, které dovedou člověka přimět k uctívání Hospodina a spolu s žalmistou pak volat: „Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem.“ (Ž 148:13).

Stvoření je jako nejprestižnější galerie, která má nesčetné množství výtečných exponátů, avšak pouze jednoho autora. Představte si, milí svatí, kdyby takhle někdo vstoupil do této galerie, prohlédl si ta nádherná díla a všude smazal jmenovku? Nebo ještě hůř! Napsal by tam: Dílo neosobní spontánní příčiny!

Je to podobné, a ještě neskonale horší, jako kdybyste přišli k obrazu Mony Lisy od Leonarda da Vinciho a směle prohlásili, že jde pozůstatek po výbuchu ve skladu barev!

Jaké rouhání! To všem dělají lidé, kteří odmítají Boha! Na rozdíl od Davida, kterého vede majestátnost stvoření k uctívání Hospodina, bezbožní lidé ovšem potlačují pravdu o Bohu, a uctívají stvoření raději než Stvořitele.

O tom, že bezbožní lidé potlačují pravdu o Bohu napsal apoštol Pavel, v 1. kapitole listu Římanům, tato slova: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.“ (Řím. 1:18-21).

A o tom, že propadli uctívání stvoření, píše apoštol dále: „Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.“ (Řím. 1:22-23).

To, co vede Boží lid k uctívání Hospodina, vede bezbožníky k modlářství!

Za druhé, čteme dále ve 2. verši, Hospodinovo jméno je vznešené i na nebesích. 

David nám to říká těmito slovy: „Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa.“

Hlava člověka se odjakživa upínala směrem vzhůru – k nebesům! Boží lid v té nádheře – v myriádách třpytivých korálcích, a fascinující nezměrnosti, vždy vídával otisk Boží slávy! 

A proto také čteme v 19. žalmu následující slova: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19:2). Nebesa, tak jako každé umělecké dílo, vypravují úžasný příběh, a říkají nám něco o svém Tvůrci. O tom, jaký je náš Bůh! 

David dále, v 19. žalmu, pokračuje a v poetickém stylu nám vypravuje o stvoření, jež si mezi sebou šeptá řečí ne lidskou, a přesto pro nás velmi srozumitelnou: „Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská , nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan. Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje před jeho žárem.“ (Ž 19:3-7).

Kdybyste, milí svatí, například navštívili New York a šli se podívat na Věž Svobody (One World Trade Center), která stojí v bezprostřední blízkosti původních budov Světového obchodního centra, určitě by vás zaujala ohromnost této 541.3 m vysoké prosklené budovy (7 nejvyšší mrakodrap světa). A podle této budovy byste hodnotili i danou civilizaci a nakonec i jejího tvůrce. 

Nebo když turisté prvně uzří gotický architektonický skvost katedrály svatého Víta v Praze (ačkoliv není zdaleka tak vysoká jako Věž svobody, jde o mnohem krásnější a sofistikovanější umělecké dílo) – něco si pomyslí o civilizaci, která toto postavila. Jde o její odkaz, který nám cosi sděluje. 

A to samé, bratři a sestry, platí o stvoření ve vztahu k Bohu. „Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa!“ Říká nám David v 8. žalmu. Přemýšlejme, bratři a sestry, co nám vesmír vypráví o našem Bohu.

Předně se nám jistě vybaví jeho ohromnost! Dnes se například odhaduje, že v celém vesmíru existuje až 3 sextiliony hvězd. To je trojka, za kterou dáte „jen“ 23 nul. A je to také více než existuje zrníček písku na celé Zemi! 

A to, milí svatí, musíme vzít v potaz, že pozorovatelné objekty činí jen přibližně 5% celého vesmíru. Zbytek zabírá to, co moderní teoretická věda nazývá temnou energií a temnou hmotou. 

Vesmír je zkrátka ohromný; přivádí nás k úžasu a otázce: „Jaký musí být Tvůrce toho všeho?“ Při pohledu na nebesa narážíme na hranice našeho rozumu i veškeré představivosti!

Podle magazínu Universe today bychom se současnou technologií byli schopni cestovat na Měsíc za 1 – 3 dny, na Mars za 150 – 300 dní, na konec naší Sluneční soustavy za 40 let, k další nejbližší hvězdě za 80 000 let, k nejbližší další galaxii za 749 milionů let, na konec známého vesmíru za 225 trilionů let (to je 225 a 12 nul). 

Ohromnost vesmíru nás znovu přivádí k úžasu a otázce: „Jaký musí být Tvůrce toho všeho?“ Co nám nebesa zvěstují o našem Bohu? Zvěstují nám předně o jeho velikosti, moudrosti a spravedlnosti!

Velikostí míníme naprostou nadřazenost všech jeho kvalit a atributů (v tomto případě zejména moudrosti). Teologové často říkají, že v každý moment má Bůh pod kontrolou každý atom vesmíru. To je jistě pravda, avšak musíme si uvědomit, že Bůh má v každý moment pod kontrolou nejen malé věci, ale i hvězdy, galaxie a celý tento kolosální nebeský balet!

Přesně to samé nám říká i prorok Izaiáš: „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? “ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“ (Iz. 40:26).

Ten roztomilý komentář „nechybí mu ani jedna“ nám ukazuje na další věc – na Boží spravedlnost! Jakým způsobem? Když navštívíte řádnou domácnost, jež září čistotou; vše je na svém místě; nikde nic nevisí zbytečně; svědčí to o řádnosti správce domu. A řádnost implikuje spravedlnost. Stvoření je pak taková Boží domácnost. 

Bůh je jako dokonalý nebeský Dirigent a celé stvoření ochotně vydává přesné tóny a vykonává přesné pohyby – podle Jeho vůle.  A nám nezbývá nic jiného než spolu s Davidem žasnout!

Za třetí, Hospodinovo jméno je vznešené mezi těmi nejmenšími.

Ve třetím verši nám David sděluje: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.

Musíme ovšem tento text zasadit k předchozím veršům, abychom viděli, jak ještě víc umocňuje předchozí zjevení o Boží velikosti. Neboť jsme se dozvěděli, že nebesa vypravují o Boží slávě – o Jeho velikosti, moudrosti a spravedlnosti. 

A Jeho velikost je právě v tom, že ten samý Bůh, který má pod kontrolou obrovská kosmická tělesa, se oslavuje tím, že se sklání k tomu, co je maličké, bezvýznamné a v očích světa bláznivé!

Nemluvňata a kojenci zde reprezentují Boží lid. Vzpomeňme na slova Pána Ježíše, která řekl poté, co káral nevěřící města, kde učinil mnoho mocných činů: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt. 11:25). 

Pán Ježíš také cituje náš text v Matoušově evangeliu. Poté, co přijel na oslátku do Jeruzaléma a vykonal mnoho mocných činů, čteme ve 21. kapitole tato slova: „Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu‘?“ (Mt. 21:15-16).

Z úst nemluvňátek a kojenců připravil si chválu!“ Hospodin je oslaven na celé zemi, na nebesích a speciálně také uprostřed svého lidu!

Když se krátce zamyslíme, bratři a sestry, poznáme, že Bůh si záměrně vybírá malé a, můžeme říct, v očích světa bezvýznamné (či bláznivé), věci, aby ještě jasněji zjevil svou nádheru! 

Vezměme si Betlém, kde se narodil náš Pán. Co o něm čteme v Písmu? „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ (Micheáš 5:1). Pán se narodil v Betlému, v nevýznamném regionu Judska okupovaném mocným Římským impériem!

Nesnažil se pak odcestovat do Říma a oslovit císaře (mocné tohoto světa), aby měl politický úspěch. Kdepak! Sloužil těm nejmenším, které si Bůh vyvolil!  

A proč si Hospodin vyvolil zrovna Izrael? I na to nacházíme odpověď. „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.“ (Deut. 7:7-8).

Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid,“ četli jsme. Kdyby to bylo jinak, milí svatí, mohli by se chlubit. A nebo by někdo mohl Boží pomoc přiřknout přirozené lidské síle. A to by Bohu ubíralo na slávě!

A můžeme jít ještě dále a ptát se: Proč Země? Vždyť působí tak bezvýznamně uprostřed nezměrného vesmíru! Carl Sagan, populární ateistický astronom, slavně prohlásil: „Kdopak jsme? Víme, že žijeme na bezvýznamné planetě patřící nudné hvězdě, ztraceni v galaxii zastrčené v nějakém zapomenutém koutě vesmíru, ve kterém je více galaxií než lidí.

Milí svatí, takové je myšlení světa. Představy lidí jsou příliš nízké a primitivní než aby mohly spatřit nádheru Božího plánu. Vše ale fantasticky zapadá do námi popsaného Božího jednání! Bůh se oslavuje tím, že se sklání k maličkým věcem: „K nemluvňatům a kojencům!

A proto se Pán narodil v Betlémě a ne v Římě; proto si Bůh vyvolil Izrael a ne Egypt; a proto také nakonec Země. Aby v tom nádherném kontrastu ohromnosti vesmíru a maličkosti Země, mohla krásně vyniknout Boží velikost!

A tak je to nakonec i s námi, milí svatí, s naší záchranou; a tak je to i s evangeliem!

Bůh si zvolil to, co je v očích světa bláznivé, aby zahanbil moudré. A nad námi se nesmiloval, protože jsme byli moudřejší, krásnější či morálnější. Kdepak! Nebylo v nás nic, co by mohlo přimět Pána k tomu, aby byl nucen jednat  – snad jen to, že jsme byli hříšní, a že On je milostivý. 

Apoštol Pavel napsal církvi v Korintu právě tato slova: „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.“ (1 Kor. 1:25-29).

Dostáváme se ke 2. bodu našeho kázání, které se nazývá: Boží sláva ve vykoupení.

2. Boží sláva ve vykoupení (Verše 4 – 5)

Ve verších 4. až 5. čteme: „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?

Dostáváme se znovu, milí svatí, k úžasu krále Davida nad mistrným dílem Hospodina v nebesích. A tentokrát, více než kdy předtím, vidíme v jeho slovech uvědomění si Boží velikosti a vlastní nehodnosti, až s podivem říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ 

Obdobně mluví král David ještě ve 144. žalmu. Tam čteme: „Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?

Člověk se podobá vánku, jeho dny jsou jak stín pomíjivé.“ (Ž 144:3-4). A nakonec i od Jóba slyšíme stejná slova, byť v jeho případě vnímáme, že jsou položena do negativního kontextu stížnosti: „Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?“ (Jób 7:17-18).

Ani v jednom případě nejde o zvolání člověka, který by si uvědomoval jakousi vlastní ctnost. Nemáme to chápat ve smyslu: „No teda! Když se Bůh sklání ke mně, to asi na mně něco bude…“ Jako bychom snad sami v sobě byli tak přitažliví, že bychom dovedli přimět Hospodina k náklonnosti. Kdepak!

Je to přesně naopak! David si nyní uvědomuje svou absolutní nehodnost, a proto klade tuto otázku. Je to jako když král sesedne ze svého vozu a pozve špinavého žebráka do svého paláce. Jaká bude jeho reakce? Bude se cítit až skoro zahanben, že se k němu takto král sklonil. Jde o hluboké uvědomění, že si patřičné zacházení vůbec ničím nezaslouží. Není ho hoden!

Něco obdobného vidíme v Božím Slově například, když se král David smiloval nad chromým Mefíbošetem, synem Jonátana, který byl synem mrtvého krále Saula – Davidova pronásledovatele. Jeho očekávání jistě bylo, že bude usmrcen, neboť byl žijícím potomkem ze Saulovy linie. David se však nad ním slitoval. A jaká byla Mefíbošetova reakce? 

V Písmu čteme: „Když Mefíbóšet, syn Jónatana, syna Saulova, přišel k Davidovi, padl tváří k zemi a klaněl se. David řekl: „Mefíbóšete!“ On pravil: „Zde je tvůj otrok.“ David mu řekl: „Neboj se. Rád bych ti prokázal milosrdenství kvůli Jónatanovi, tvému otci. Vrátím ti všechna pole tvého děda Saula a budeš každodenně jídat u mého stolu.“ On se poklonil a řekl: „Co je tvůj služebník, že se obracíš k mrtvému psu, jako jsem já?“ (2. Samuel. 9:6-8).

Co je tvůj služebník, že se obracíš k mrtvému psu, jako jsem já?“ Nezasloužená náklonnost má moc vyvolat v člověku údiv – až o sobě začne mluvit jako o mrtvém psu, aby ještě více zdůraznil svou nehodnost!

Když se pak spolu s Davidem podíváme na to, co Bůh stvořil, na ta obrovská nebeská tělesa, která hrají svými barvami nádhernou symfonii, budeme si připadat nicotní. A přece se Bůh sklání k člověku, a jak čteme, ujímá se ho!

Výraz, který je v ekumenickém překladu přeložen jako „že se ho ujímáš“, znamená v hebrejštině starat se, dohlížet na či, více doslovněji bychom řekli, navštěvovat (tak to překládá ČSP). 

A nejen to, že se sklání k člověku a stará se o něj, stará se také o ty nejmenší detaily v našem životě. Vzpomeňme na slova našeho Pána. „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ (Mt. 10:28-31). Apoštol Petr nás ve stejném duchu vybízí: „Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.“ (1 Petrův 5:7).

Poznání, že se Hospodin stará, a že jsou spočteny i všechny vlasy na naší hlavě, nás má přirozeně vést k tomu, co Pán řekl dále: Nebojte se tedy! Má nás to vést k tomu, abychom své starosti předávali Pánu.

Bratři a sestry, jsme-li v Kristu, jsme blahoslavení! Naše hříchy nám byly odpuštěny a Pán nám slíbil, že všechny věci působí k našemu dobrému, ať tomu rozumíme či ne!

Nerozumíme mnohému. Zvláště, pokud jde o tajemství vesmíru. Přesto ale víme, že Pán je ten, kdo všechno řídí. A my můžeme pokojně spočívat v tomto poznání. Nemusíme mít strach, že na nás například dopadne meteorit, který zahubí veškerý život na Zemi. Takové starosti může mít svět, neboť odmítá Pána.

Poznání, že Bůh má v ruce všechna obrovská nebeská tělesa (planety, hvězdy, galaxie…), nás má přivést opět k tomu samému: k Důvěře vůči našemu Pánu! Je-li schopen navigovat současně přibližně 100 biliónů galaxií, je o to víc schopen postarat se o nás. Proč si tedy dělat starosti?

Co je ale nad myriády galaxií, když se sečtou dohromady, co je nesčetněkrát více fantastické, udivující a bázeň vzbuzující, je poznání, že se Bůh stal člověkem. Neexistuje dostatečné přirovnání, které by dokázalo patřičně vystihnout slávu tohoto faktu. 

Mocní tohoto světa se stýkají s mocnými tohoto světa. Takto to bylo od počátku. Králové jídávali v palácích a poddaní měli své místo. Král tohoto vesmíru se však stal člověkem a jídával u jednoho stolu s prostitutkami a celníky! A pak za ně, za hříšníky, za lidi nehodné, umřel potupnou smrtí na kříži!

Hle – tak veliký je náš Bůh! A tak nízko se kvůli nám sklonil! 

V listě židům je náš text citován a čteme zde o Pánu Ježíši Kristu: „Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: ‚Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš? Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou, všecko jsi podrobil pod jeho nohy.‘ Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno. Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy.“ (Židům 2:5-10).

A tak jsme se dostali od stvoření k novému stvoření. Od nebeských těles a Davidova úžasu nad tím, že se Bůh sklání k člověku, k Božímu vtělení a záchraně člověka! 

To nás přivádí k posledním bodu našeho kázání, které se nazývá: Výsadní postavení Syna člověka.

3. Výsadní postavení Syna člověka

Ve verších 6. až 10. čteme:  „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Text, který jsme právě četli, milí svatí, obsahuje 2 důležité poznatky. První je zjevný a okamžitý a druhý vychází z novozákonní citace z listu Židům, kterou jsme před chvíli rovněž četli. 

Za prvé se dozvídáme, že člověk je vrcholem Božího stvoření a má v něm výsadní postavení. 

Toto je ovšem naprosto kontrakulturní myšlenka, poněvadž jde proti logickým závěrům evoluční teorie. Přijmeme-li evoluční teorii a odmítneme-li jakýkoliv koncept Boha, musíme dojít k závěru, že člověk, je v podstatě jen dalším „zvířetem“. 

Nemá žádné výsadní postavení; je pouze dalším živočišným druhem v dlouhém řetězci evolučního vývoje. Mezi ním, ovcí nebo králíkem je rozdíl v tom, že jsou součástí jiné evoluční větve (a máme samozřejmě proto odlišnosti v DNA), avšak všechny organizmy nakonec mají společného předka: první živou buňku. 

V našem textu ovšem čteme toto odvážné prohlášení: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.“ Člověk má, milí svatí, výsadní postavení ve stvoření. Je jeho vrcholem!

V 1. kapitole knihy Genesis čteme o stvoření člověka následující: „I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Genesis 1:26-28).

Jen se, bratři a sestry, na chvíli zamysleme nad tímto textem. To, co čteme v posledních verších našeho žalmu a také jinými slovy v knize Genesis, je přesně to, co od počátku historie pozorujeme v realitě! 

Čistě z empirického úhlu pohledu musíme konstatovat, že není na Zemi (a nemáme důkazy o tom, že by to jinde v kosmu mělo být jinak) jiného tvora jako je člověk! 

Nejen, co se týká inteligence a kognitivních schopností, ale zkrátka i celkové úrovně jeho kvalit. Žádný jiný tvor není schopen tak hluboké sebereflektivní činnosti, aby se zabýval podstatou jsoucna, smyslem života, morálkou, psal básně, maloval obrazy a studoval vesmír! 

Musíte žít ve velkém sebezapření, abyste neviděli zcela zjevný kvalitativní (disproporční) rozdíl mezi člověkem a zbytkem stvoření. Šimpanzi zkrátka, s nadsázkou řečeno, nemají potřebu rozjímat o podstatě bytí; skládat básně, psát romány, vynalézat nové technologie, atd. Zvířata mívají často problém rozeznat svůj vlastní odraz v zrcadle, natož aby se u nich projevovalo něco z výše zmíněného.

A jestli je něco, v čem svět zcela minul cíl, tak je to právě v otázce náboženství. Zatímco se hovoří o náboženství jako v podstatě o něčem, co je pozůstatkem primitivních civilizací, je to však právě náboženství, uctívání Boha, co nejvíce odlišuje chování člověka od zvířat. Co činí člověka nejvíce člověkem!

Když člověk upíná své myšlenky k Bohu, když o Něm rozjímá, je na svém vrcholu! Vyvíjí nejvyšší možnou aktivitu. Člověk byl také stvořen k tomu, aby znal Boha. O osobním poznání Boha, a také studiu Božství (teologie), napsal Charles Spurgeon tento krásný text: 

Nic tak neobohatí intelekt, nic tak nerozvine celou duši člověka jako zbožné, horlivé, neustávající zkoumání velikého předmětu Božství. Nejskvělejší studie pro rozvinutí duše je věda o Kristu, o tom ukřižovaném, a poznání Božství nádherné Trojice. Křesťan by měl studovat Božství. Nejvyšší věda, nejvznešenější uvažování, nejmocnější filozofie, která může upoutat pozornost Božího dítěte, je jméno, přirozenost, osoba, skutky a existence velikého Boha, kterého nazývá svým Otcem.

Jistě, díky pádu, má člověk tendenci uctívat něco jiného než pravého Boha, a proto si vytváří různá náboženství, nicméně jeho potřeba uctívat tu stále je. 

Člověk je tedy zjevně jedinečný. Jak jsme četli v knize Genesis: Je stvořen k Božímu obrazu. A tato skutečnost se projevuje v jeho nadřazenosti oproti zbytku stvoření. A také v tom, že mu bylo dáno, aby panoval nad celým stvořením.

Milí svatí, kdybychom odstranili všechny lidi z naší planety, nestalo by se najednou, že by jejich místo převzali například již zmínění šimpanzi a začali panovat místo člověka podobně jako ve filmu Planeta opic. Pouze člověk vyvíjí aktivitu, která je popsaná v našem textu těmito slovy: „Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora , který se prohání po mořských stezkách.

A nejde jen o popis, ale i předpis. Člověk nejenže panuje, ale má panovat. Má k tomu od Hospodina pověření. Avšak díky hříchu, místo toho, aby uctíval Boha a panoval nad stvořením, propadá modlářství a uctívá právě ono stvoření… 

V listě Římanům napsal apoštol Pavel tato slova: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky!“ (Řím. 1:21-25).

Proto přišel Pán Ježíš, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu a obnovil v nás Boží obraz. 

Za druhé, a k tomu náš text směřuje, se zde rovněž hovoří o výsadním postavení Pána Ježíše Krista. 

Znovu si zopakujme, co jsme dnes četli v listě Židům: „Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, kdežto o Synu je na jednom místě řečeno: ‚Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli, a Syn člověka, že na něj hledíš? Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly, pak jsi ho korunoval ctí a slávou, všecko jsi podrobil pod jeho nohy.‘ Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno. Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy.“ (Židům 2:5-10).

Vidíme, milí svatí, že církev v našem žalmu identifikovala nejen obecné postavení člověka, ale především: předobraz nebo proroctví o Pánu Ježíši Kristu! O jeho ponížení se – o tom, že byl nakrátko postaven níže než andělé; a jeho vyvýšení (korunaci) – o tom, že budoucí svět je podřízen pod Jeho nohy.

To samé, byť jinými slovy, napsal o Pánu apoštol Pavel v listu Filipským. 

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,

nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (Fil. 2:6-11).

Obojí nás ovšem vede k Pánu Ježíši Kristu. K Jeho výsadnímu (a výlučnému) postavení obecně, dále pak k evangeliu: k ponížení Pána (vtělení, naplnění zákona, ukřižování) a nakonec Jeho vyvýšení (vzkříšení, dědičnému obdržení panství nad stvořením).

Když se bavíme o výsadním postavení Syna, musíme si přirozeně zeptat na otázku: Kdo je Syn? A možná můžeme rovnou citovat Pána Ježíše, který svým učedníkům položil podobnou otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mt. 16:15).

Kdopak je Syn? Písmo nám odpovídá: „On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem.“ (Žid. 1:3). Čteme v 1. kapitole listu Židům. 

Apoštol Jan o Něm hovoří jako o Slovu. O Slovu, které bylo na počátku u Boha, a které bylo Bůh (Jan 1:1), a které se stalo tělem (Jan 1:14). Hovoří o Něm dále také jako o jedinečném Bohu, který je v lůně Otcově (Jan 1:18, ČSP). A v 1. listě Janově, v 5. kapitole, čteme toto: „On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1J 5:20).

Co čteme dále? Apoštol Pavel nám sděluje, že všechno, co existuje, vše – všechny planety, hvězdy, galaxie, vše živé i neživé; a veškeré duchovní mocnosti, jsou tu skrze Něho (skrze Slovo) a pro Něho. „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,“ říká nám Pavel a pokračuje: „neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol. 1:15-16).

Petr vysvětloval domu Kornélia, že, On (Pán Ježíš), je ten, „koho Bůh ustanovil za soudce živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří.“ (Sk. 10:42-43). Obrácený Saul (Apoštol Pavel) horlivě opakoval v židovské synagoze v Tesalonice židům tato slova: „Ježíš, kterého já vám zvěstuji, to je ten Mesiáš.“ (Sk. 17:3, ČSP).

Ano, ten mesiáš, druhá osoba Trojice, Syn živého Boha – zaslíbený potomek ženy, který rozdrtí hadovi hlavu (Gen. 3:15). Potomek Abrahama, Izáka, Jákoba, Judy, z rodové linie Jišaje, z Davidova královského rodu. Ten, který přišel naplnit zákon a proroky (Mt. 5:17)!

Proč přišel? Přišel, aby obdržel, co od Otce dědičně přijal. V 2. žalmu jsme před nějakou dobou četli: „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.“ (Ž. 2:8). Přišel jako druhý Adam z nebe, podroben zákonu, aby se stal dokonalým Božím Beránkem, který snímá hřích světa (Jan 1:29). 

Přišel, aby se stal zástupnou obětí, aby na Něj dopadl Boží hněv za naše hříchy. Apoštol Pavel napsal církvi v Korintu: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor. 5:21). Přišel, abychom měli život v Jeho jménu (Jan 20:31)!

A v tom je nakonec, milí svatí, nejvíce viditelná Boží sláva! Na kříží se zjevuje více slávy než na nebesích. Ukazuje se nám zde plnost Božích atributů: Jeho spravedlnosti a svatosti – Bůh nemůže nepotrestat hřích; Jeho milosti a lásky (že dal za nás svého jediného Syna).

Nebesa ani Země nemohou pojmout Boha a Jeho slávu, prohlásil král Šalamoun ve své modlitbě k Hospodinu (1 Kr. 8:27). V Pánu Ježíši ovšem tělesně přebývá veškerá plnost Boží (Kol. 2:9). On jediný, v celé historii, mohl nést Boží hněv a zaplatit za naše hříchy! Zde spatřujeme jeho výsadní a výlučné postavení!

A proto také čteme ve Skutcích tato slova apoštola Petra: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk. 4:12).

A proto musíme, milí svatí, vytrvale zvěstovat dobrou zprávu a svědčit lidem o Boží milosti v Pánu Ježíši Kristu. Proto se musíme nadále vytrvale modlit za tuto zemi, za naše přátelé i blízké, aby i oni mohli poznat dobrotu našeho Boha.

Naše dnešní slovo můžeme tak zakončit slovy nejkratšího, přesto však krásného, 117. žalmu: „Chvalte Hospodina, všechny národy, oslavujte ho, všichni lidé, neboť je mocné nad námi jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost trvá navěky. Haleluja!“ 

Související články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back to top button