Pojďme se krátce podívat na biblický význam pojmu Izrael. Mnoho křesťanů a sborů dnes učí, že existuje dvojí lid Boží: Izrael a církev. Takové rozdělení někdy vede i k extrémní pozici, že církev je jakýmsi „plánem B“ v Boží prozřetelnosti. Což je ovšem holý nesmysl, poněvadž Bůh nemá žádný plán B.
Tyto názory můžeme nalézt obvykle ve sborech, jenž adaptovaly nějakou formu tzv. dispencionalismu; teologie, která se, spolu se smluvní a novosmluvní teologií, snaží interpretovat celkový rámec a motiv Písma, přičemž, na rozdíl od smluvní a novosmluvní teologie, které do určité míry (smluvní více, novosmluvní méně) vnímají jednotu a kontinuitu v Božím plánu (zejména mezi Starým a Novým zákonem), rozděluje Boží jednání na 7 dispenzací (věky povolení) a upřednostňuje diskontinuitu. A proto také přísně rozlišuje církev a Izrael.
Křesťané se pak modlí za Izrael a domnívají se, že z toho budou mít požehnání, která vyplývají z Abrahamovské smlouvy (Genesis 12:3) či veršů Davidova 122 žalmu. Je to ovšem biblické? Pojďme se na ten Boží Izrael podívat blíže…
Tělesný Izrael a duchovní Izrael
Předně je třeba se vyhnout klasické chybě, kdy bychom ztotožnili výraz Izrael s 2 relevantními významy v Bibli (nebudeme řešit Izrael jako jméno, které dal Bůh Jákobovi). Máme tedy 2 významy slova Izrael:
- Izrael jako fyzický národ (tělesný Izrael)
- Duchovní Izrael
Je tedy pravda, že církev není fyzickým (tělesným) národem Izrael. Současně není pochyb o tom, že církev je duchovním Izraelem. Pojďme to dále rozvést v Písmu.
Ne všichni z Izraele jsou Izrael
V 9. kapitole Římanům Pavel hovoří o svém zármutku nad tím, že jeho národ z velké části odmítl svého Mesiáše. Někdo by tedy mohl namítnout, že Bůh vlastně selhal, když se mu nepodařilo zachránit Jeho vlastní národ. Pavel na tuto námitku odpovídá od 6 verše:
„Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu Svatém, že mám veliký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si, abych já sám byl zavržen od Krista místo svých bratrů, svých příbuzných podle těla. Jsou to Izraelci, jim patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, služba a zaslíbení, jejich jsou otcové a z nich podle těla pochází Mesiáš, který je nade vším, Bůh požehnaný na věky. Amen. Ne že by Boží slovo selhalo. Neboť ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael, ani ne proto, že jsou potomstvem Abrahamovým, jsou všichni jeho dětmi, nýbrž ‚v Izákovi bude tobě povoláno símě.‘ To jest: Božími dětmi nejsou děti těla, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbení.“ (Římanům 9:1-8).
Vidíme tedy, že ne všichni z Izraele jsou Izrael; z toho vyplývá jediné: Kromě fyzického národa Izrael existuje i duchovní Izrael – a to nejsou všichni Abrahamovi tělesní potomci, nýbrž pouze děti zaslíbení.
Obřízka srdce Duchem a Nová smlouva
Pavel v Římanech 2 vyvrací hypotetické argumenty Židů, jenž spoléhají na to, že jim byl svěřen zákon a smlouvy (přestože jsou přestupníci zákona, neboť podle něj nežijí): „Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle; ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou. Ten má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha.“ (Římanům 2:28-29).
Na jedné straně zde máme tělesný Izrael mající všechny vnější znamení (jako je tělesná obřízka) a zákon, který konstantně překračovali; a připomeňme si, že požehnání z Mojžíšovy smlouvy jsou podmíněné (!): „Nyní tedy, budete-li mne opravdu poslouchat a budete-li zachovávat moji smlouvu, budete mým zvláštním vlastnictvím mezi všemi národy, i když moje je celá země.“ (Exodus 19:5); ale pak tu jsou opravdoví Židé, kteří mají srdce obřezané Duchem a bezpodmínečná požehnání v Nové smlouvě: „Hle, přicházejí dny, praví Pán, kdy uzavřu s domem Izraele a s domem Judy smlouvu novou; ne podle smlouvy, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; nezůstali totiž v mé smlouvě, a já jsem je zanechal, praví Pán. Protože toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech, praví Pán: Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem. A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich, protože se slituji nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy a jejich nezákonnosti již nikdy nevzpomenu.“ (Židům 8:12).
Podstatný rozdíl, že? Proto Pavel píše, že Mojžišův zákon byla služba smrti (2 Korintským 3:7), neboť nešel naplnit. Pouze Pán Ježíš Kristus naplnil všechny požadavky zákona a Mojžíšovy smlouvy.
Vyvolení z Milosti
Jak píše Pavel dále v 11. kapitole: „Bůh nezavrhl svůj lid, který předem poznal (Římanům 11:3),“ což nám vybavuje obdobné verše z 8. kapitoly: „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími;“ (Římanům 8:28). Jde o stejný princip vyvolení: Bůh před založením světa poznal mnohý lid (ať už ze Židů či pohanů), za který Pán Ježíš pak zemřel – to jsou vyvolení z milosti, jak nám Pavel vysvětluje dále v Římanech 11: „Což nevíte, co praví Písmo o Eliášovi, když vypráví, jak si stěžuje Bohu na Izrael? Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře rozbořili; já jediný jsem zůstal, a i o mou duši usilují.‘ Co mu však řekl božský výrok? ‚Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili koleno před Baalem. ‘ Tak i v nynějším čase zůstal ostatek lidu (pozn. z Izraele) podle vyvolení z milosti.“ (Římanům 11:3-5).
Nebeský a světský Jeruzalém
Poznáváme, že ne všichni z Izraele jsou duchovní Izrael, ale pouze duchovní potomci Abrahama, děti zaslíbení – vyvolení z milosti. A poznáváme také, že praví Židé, jsou židy uvnitř, mající obřezané srdce Duchem svatým. To by nám už mělo napovědět, přesto se ještě podívejme na kontrast Pavlových slov o současném světském Jeruzalému a o tom nebeském v Galatským 4: „Je to řečeno alegoricky: Tyto ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sinaj, která rodí děti do otroctví, a to je Hagar. Hagar je hora Sinaj v Arábii. Ta odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť ten je v otroctví se svými dětmi. Ale horní Jeruzalém je svobodný a ten je naší matkou. Neboť je napsáno: ‚Raduj se neplodná, která nerodíš, propukni v jásot a vykřikni ty, která nemáš porodní bolesti, protože mnoho je dětí té osamělé, více než té, která má muže.‘ Vy však, bratři, jste jako Izák dětmi zaslíbení.“ (Galatským 4:24-28).
Vidíme tedy znovu kontrast dvou smluv: Jedna z hory Sinaj, která rodí děti do otroctví; a jak jsme si už ukázali, měla pro člověka nesplnitelné podmínky k získání požehnání; a druhá, lepší smlouva, z hory Sijón, která rodí děti do svobody. Jedna reprezentuje nynější světský odpadlý Jeruzalém, druhá naopak ten nebeský, kterého jsme my, kteří věříme v Ježíše Krista, součástí!
Rekapitulace
Co tedy charakterizuje pravý Boží Izrael? Pojďme si to shrnout:
- Potomci Abrahama
- Děti zaslíbení
- Obřízka srdce Duchem
- Vyvolení z milosti
A pojďme si nyní ukázat, jak církve splňuje tyto požadavky. Bible učí o křesťanech:
1. Potomci Abrahama
„Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.“ (Galatským 3:28-29).
2. Děti zaslíbení
„Vy však, bratři, jste jako Izák dětmi zaslíbení. “ (Galatským 4:28).
3. Obřízka srdce Duchem
„Dám jim své zákony do mysli a napíši jim je na srdce; a budu jim Bohem a oni mi budou lidem.“ (Židům 8:10).
„Neboť pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Božím, chlubíme se Kristem Ježíšem a nespoléháme na sebe. “ (Filipským 3:3).
4. Vyvolení z milosti
„On si nás v něm vybral (pozn. vyvolil) před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“ (Efezským 1:4-6).
Církev je navíc připodobněna nebeskému Jeruzalému, jak už bylo citováno výše. K tomu Pavel pak dodává na závěr 4. kapitoly Galatským následující slova: „Co však praví Písmo? ‚Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem‘ svobodné. “ (Galatským 4:30).
Současný světský Jeruzalém, pakliže se neobrátí, nebude dědicem spolu se synem svobodné – to jest s dětmi Nové smlouvy, Kristovou církví.
Církev není prostě jen nějakým plánem B, ale skutečným cílem Božího svrchovaného plánu! Z předchozích veršů odvozujeme, že Izraelský národ, uvnitř kterého existoval v období platnosti Staré smlouvy vždy i pravý duchovní Izrael (děti zaslíbení, vyvolení z milosti), nicméně není, nyní v Nové smlouvě, pravým Izraelem; tím pravým Božím Izraelem je Kristova církev (v níž jsou pochopitelně zahrnuti i svatí ze Starého zákona).
Boží Izrael
A tak nás Pavel nazývá i v 6. kapitole v listě Galatským: „Na všechny, kdo se budou řídit tímto pravidlem, ať přijde pokoj a milosrdenství jakožto na Boží Izrael.“ (Galatským 6:16, Bible 21). Citujeme záměrně překlad Bible 21, neboť kontextem odpovídá přesněji pravděpodobnému významu textu. Řecký výraz „kai“ (a) může mít jak slučovací význam, pak by šlo, jak poznamenává třeba John MacArthur (ve svém komentáři), o židovské věřící; nebo vysvětlovací význam, který je více konzistentní s touto kapitolou, ale i zbytkem Nového zákona.
Připomeňme si, že Pavel ostře varuje před zákoníky od Židů, kteří chtěli k evangeliu přidávat obřízku a ve 4. kapitole popisuje výše zmíněný světský Jeruzalém, jenž nebude mít podíl na dědictví, a ten nebeský, který naopak ano (čímž varuje před současným světským Jeruzalémem). Rovněž si zopakujme, že v Kristu není „Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. “ (Galatským 3:28). To zase ukazuje, že uvnitř církve nezáleží na národnosti. A naposledy, je si třeba všimnout výrazu, „kdo se budou řídit tímto pravidlem“, neboť to jsou ti, na které „přijde pokoj a milosrdenství“; kdybychom tedy přijali druhou variantu překladu (viz „A na ty, kdo se budou držet tohoto pravidla, ať přijde pokoj a milosrdenství, též na Boží Izrael. “ – ČSP), mohlo by to také znamenat, že onen Boží Izrael se nemusí řídit těmito pravidly. Dále by to mohlo vytvářet zvláštní rozdělení na křesťany z pohanů a Židů, jenž Bible jinak nezná. S přihlédnutím k Pavlově argumentaci, kterou jsme si v tomto odstavci lehce nastínili, preferujeme pravděpodobnější překlad Bible 21.
Matthew Poole poznamenává k výrazu Boží Izrael, v tomto verši, následující:
Jakožto na Boží Izrael; jakožto na pravé Izraelity, které Pavel nazývá Izraelem Božím; tímto naznačuje a potvrzuje pravdu, kterou jíž řekl v Římanech 2:28-29, a co náš Spasitel poznamenal o Nataneolovi v Janovi 1:47, kde ho nazval opravdovým Izraelitou, neboť v něm nebylo lsti; a také ustanovil rozlišení mezi opravdovými Izraelity, a těmi, kteří byli Izraelité pouze podle jména, protože pocházeli z Jákoba, kterému dal Bůh jméno Izrael. Tímto také odhalil marnost Židů, kteří hledali slávu ve jméně Izraele; a myslí si, že žádná voda už z fontány Izraele nepoteče, neboť ho Bůh zavrhl. Apoštol neslibuje, nebo neprorokuje, pokoj a milosrdenství pro všechny Izraelity, ale pouze Izraeli Božímu; a tedy věřícím, kteří přijali Ježíše Krista skrze evangelium. (Komentář Matthew Poola k Galatským 6:16).
Máme se modlit za Izrael? Za Jeruzalém?
„Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“ (Genesis 12:3).
„Za pokoj Jeruzaléma se modlete: „Ti, kdo tě milují, ať žijí pokojně!“ (Žalmy 122:6, Bible 21).
Jednoznačně jsme si ukázali, že církev je pravým Božím Izraelem. A proto výše uvedená zaslíbení o požehnání těm, kteří budou žehnat Abrahamovi, platí pro církev (duchovní potomstvo Abrahamovo) a ne pro současný odpadlý národ Izrael, který je v knize Zjevení označován výrazy jako „synagoga Satanova“. „Znám tvé soužení a chudobu, ale jsi bohatý. Znám i urážení od těch, kteří sami o sobě říkají, že jsou Židé, ale nejsou, nýbrž jsou synagogou Satanovou.“ (Zjevení 2:9).
A co Jeruzalém? Máme se modlit za něj, jak naznačuje David v žalmu? Ano i ne. Je totiž fundamentální rozdíl mezi Jeruzalémem, ve kterém byl chrám, kde přebývala Boží sláva, a současným odpadlým světským Jeruzalémem, jenž je nevěstkou. Moderní světský Jeruzalém není příbytkem Boha. Izrael odmítl (Jan 1:12), a stále odmítá, Krista!
Rovněž si připomeňme Ježíšova slova, která pronesl samařské ženě, když uvažovala trochu jako moderní dispencionalisté, neboť považovala Jeruzalém za nějaké speciální svaté místo: „Ježíš jí řekl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů. Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“ (Jan 4:21-24).
Bůh není přítomen v Jeruzalémě jako byl za dnů Davida a Staré smlouvy, a proto nelze očekávat žádná požehnání, která vyplývají z předchozího žalmu. Bible však hovoří o nebeském Jeruzalému, kde skutečně Boží sláva přebývá! „A to svaté město, nový Jeruzalém, jsem uviděl sestupovat z nebe od Boha, připravené jako nevěsta ozdobená pro svého muže. “ (Zjevení 21:2). Nebeský Jeruzalém je Kristova nevěsta, Jeho církev. Jde jen o další obraz církve, kterou známe jako tělo Kristovo (1 Kor. 12:12;27), svatyni Boží (1 Kor. 3:16-17) či právě jako nevěstu Kristovu (Zjevení 19:7-9, Efezským 5:25-27, 2 Korintským 11:2). A proto tato zaslíbení platí opět: Pro církev!
To ovšem neznamená, že se křesťané nemohou modlit za obrácení Izraele nebo mír v Jeruzalémě. Přestože je současný stát Izrael v hluboké vzpouře vůči Bohu, stále zůstávají vyvolení jako národ (a Bůh s nimi neskončil), neboť, jak říká Pavel v Římanech 11: „Podle evangelia jsou nepřátelé kvůli vám; ale podle vyvolení zůstávají milovanými pro své otce. Vždyť dary milosti a Boží povolání jsou neodvolatelné.“ (Římanům 11:28-29).
Dle mnohých proroctví, ale i prostého výkladu 11. kapitoly Římanům, čeká eschatologický národ Izrael probuzení a obrácení, a následné sjednocení s církví v Kristu; dále pak kralování v budoucím 1000 letém miléniovém království (Zjevení 20:4). V tomto mají naopak dispencionalisté, ale i většina často citovaných církevních otců, s největší pravděpodobností pravdu.
A proto se modleme za růst a jednotu církve – za Boží Izrael! A chcete-li, modlete se i za izraelský národ, aby Bůh obracel jeho lid. A když už jsme byli u těch církevních otců… Justin Martyr (100 – 165 po Kr.), apologet, který bránil křesťanskou víru vůči útokům z pohanského Říma, ale i nevěřících židů své doby, napsal na téma duchovního Izraele krásný odstavec, jímž zakončíme toto téma:
„Ježíš Kristus je novým zákonem, a novou smlouvou, a očekáváním pro ty, kteří, z každého lidu, čekají na dobré věci Boží. Protože pravý duchovní Izrael, a potomci Judy, Jákoba, Izáka a Abraháma (který byl v obřízce požehnán Bohem díky své víře, a nazván otcem mnoha národů), jsme my, kteří jsme byli přivedeni k Bohu skrze tohoto ukřižovaného Krista. “ (Justin Martyr, Dialogue with Trypho).
